KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Případ zavraždění studenta ve Žďáru nad Sázavou vyvolal mnoho emocí, které byly zamířeny na ošetřující psychiatry. I do naší redakce došly velmi kritické hlasy tímto směrem. Jaký je váš názor?

Podle toho, jaká se právě probírá aféra, od nás občané chtějí jen dvě věci: abychom nikoho do ústavu nezavírali, anebo abychom nikoho nepropouštěli. Psychiatři v psychiatrické nemocnici v Opavě ve skutečnosti odvedli výbornou práci. Stav nemocné se po měsících úsilí natolik zlepšil, že mohla být propuštěna do ambulantní péče. Je otázkou, nakolik mohl ambulantní psychiatr včas rozpoznat zhoršení stavu, k němuž došlo několik měsíců po propuštění.

Osobně se domnívám, že v podobných případech by byl vhodným řešením denní stacionář, do kterého by nemocná po propuštění docházela z domova a byla by pod mnohem lepší kontrolou než v ambulantní péči. Pojišťovny však o takové formě léčení (a dohledu) nechtějí ani slyšet. Finanční hodnocení, které nabízejí, neumožňuje péči ve stacionářích vůbec provozovat.

Jiní v té souvislosti kritizují i soudce, jenž vlastně vražedkyni dal zelenou. Bylo v jeho silách tragédii zabránit?

To je zvláště hloupý názor. Pro pokračování ústavní ochranné léčby nebyl žádný důvod a soud se musí samozřejmě spolehnout na posouzení odborníků. V době, kdy bylo rozhodnuto, byl stav nemocné dobrý a soud rozhodl správně. Nemocná nebyla nebezpečná. I pachatelé bez psychotické poruchy jsou po výkonu trestu propuštěni. Musí tomu tak být, a oni páchali trestnou činnost a byli nebezpeční se stejnou osobnostní strukturou a stejnou nebezpečností, jako když jsou propouštěni.

 

Proti tomu pachatel s vážnou duševní poruchou, která je příčinou spáchání trestného činu, je mnohem méně nebezpečný, když je propuštěn, protože duševní porucha, která byla příčinou, je léčením minimalizována. Existuje samozřejmě riziko, že se choroba znovu zhorší, a je nutno tomu léčením předcházet. Tedy riziko je u »duševně zdravého« pachatele mnohem větší a nikdo není šokován, když je »zdravý« pachatel násilného trestného činu propuštěn z vězení, ani když zrecidivuje. Šok veřejnosti je »zásluha« médií.

Co je to vlastně schizofrenie? Jak se projevuje?

Schizofrenie je velmi vážná duševní nemoc, která obvykle začíná v mladém dospělém věku a projevuje se zejména poruchami myšlení, kdy nemocní vlivem choroby vidí souvislosti tam, kde nejsou, a nakonec uvěří v reálnost velmi deformovaného obrazu skutečnosti. Nejčastěji se cítí být pronásledováni. Běžné jsou také poruchy vnímání, zejména sluchové halucinace, nemocní obvykle slyší hlasy, které je urážejí, komentují jejich jednání, nebo jim dávají příkazy, kterým někteří nemocní vyhoví. Někteří pod jejich vlivem jednají násilně. Skutečně nebezpečných nemocných je ale asi jedno procento. Stav zhoršuje zejména zneužívání návykových látek, v ČR hlavně pervitinu.

Choroba je bohužel dosti častá, během života onemocní asi jedno procento populace. Většina se neobejde bez invalidního důchodu, někteří potřebují trvalou péči, bez níž končí jako bezdomovci.

Je možné pacienta trpícího touto nemocí připravit do normálního života, anebo je odsouzen na stálý pobyt v léčebném zařízení?

Většina nemocných je schopna více méně samostatně fungovat ve společnosti, která úplně neztratila zbytky soudržnosti a solidarity. Z tohoto hlediska se situace v ČR stále zhoršuje. Stav zásadním způsobem zlepšuje vhodné léčení. Někteří nemocní se mu však vyhýbají.

Vraťme se k výchozímu případu. V pořadu paní Jílkové Máte slovo jste mluvil o systémových nedostatcích. Co jste jimi myslel? Jaká byste vy navrhoval řešení?

Už jsem zde zmínil absenci intenzivnějších forem psychiatrické a sociální péče. Pomoci předejít podobným událostem by pomohla také možnost nuceně léčit nemocné, kteří vykazují známky nebezpečnosti a ještě nespáchali trestný čin. Někteří nemocní terorizují zejména rodinné příslušníky. Rozhodovat by musel soud.

Nejsou současné problémy v této zdravotní disciplině vyvolány i současnou společenskou situací?

Péče, která je u nás poskytována, je stejně kvalitní jako v nejvyspělejších zemích, ale není komplexní, ubytovací standard lůžkových zařízení je většinou nízký a část nemocných uniká ze systému péče, který jim pak nemůže pomoci. Pacient si sice částečně může vybrat, kde se bude léčit, ale mnozí se necítí nemocnými a vyberou si, že se nebudou léčit nikde. Je to do značné míry způsobeno rozkladem organizace péče a chybějící odpovědnosti. Obojího bylo dosaženo úmyslně hlavně na začátku devadesátých let. Vliv má samozřejmě i neschopnost rodin pomoci. Ta se prohlubuje už asi 150 let.

Tomáš Garrigue Masaryk napsal svou studii »Sebevražda jako hromadný jev společenský«, v níž se zabývá i sociálními podmínkami, které k sebevraždě mohou vést. Jak je to se sebevraždami nyní?

Pokud máme na mysli stav v ČR, tak sebevražednost v posledních dvou desetiletích klesala, ale v posledních letech opět roste. Nejvyšší sebevražednost v Evropě je právě v těch zemích, kde chybí péče o sociálně ohrožené a vyloučené a rodina dávno ztratila svoji roli. Jsou to například Lotyšsko a Litva. Velký význam má také velká emigrace kvůli bezperspektivnosti a bezperspektivnost kvůli velké emigraci. Staří lidé zůstávají sami a mladí nemají uplatnění. Na Maltě je sebevražednost jedenáctkrát nižší…

Spisovatelka Joanne Rowlingová kritizovala před časem českou psychiatrickou léčbu. Média se chytila síťových lůžek. Myslíte, že měla pravdu, anebo zase šlo o jednu z velkých bublin sledujících jisté cíle?

Někteří lidé prosazují »lidská práva« bez ohledu na to, jaké to má důsledky. Někteří čeští experti trvají na odstranění postranic u lůžek, protože jsou omezením pohybu. Zastávají názor, že zmatený dementní starý člověk má právo spadnout z postele a zlomit si krček kosti stehenní. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Paní Rowlingová je velmi populární a velmi bohatá. To ji zřejmě vede k přesvědčení, že nepotřebuje žádné znalosti a zkušenosti k tomu, aby se mohla správně rozhodnout. Podobnou poruchu lze pozorovat i u některých funkcionářů.

Vím, že hledáte jistá řešení situace, která vede až k vám psychiatrům. Jaké tedy vy nabízíte řešení?

Odborníci vědí, jak postupovat při řešení odborných otázek. Mají k tomu vzdělání i zkušenosti. Doporučuji nedat na rady »expertů« na »lidská práva«, »pravdu a lásku« a podobné obory. Řešení objevená »experty«, kteří znalosti a zkušenosti postrádají, nemohou být dobrá. Právě takoví lidé získávají stále více rozhodovacích pravomocí. Pokud se to nezmění, čeká nás mimořádně »šťastná« budoucnost...

Jaroslav KOJZAR