KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Narodil jste se v Leningradu v roce 1963, do dvaceti let jste žil v Československu (Plzni), pak následovaly USA. Můžete vysvětlit, jak se to všechno přihodilo, jaký byl váš životní příběh?

Životní příběh byl složitý. Otec Čech, jaderný fyzik, si vzal moji maminku, když studoval v Moskvě. Máma je napůl Ruska a napůl Číňanka, babička totiž pocházela z Leningradu, dědeček byl etnický Číňan z Kazachstánu. Byl to sovětský ministr a intelektuál–lingvista... Popravili ho koncem třicátých let, údajně za »špionáž pro Japonsko« (když už dědeček hovořil tolika asijskými jazyky, tak se to hodilo jako obžaloba). Jak víte, německá špionážní síť infiltrovala sovětskou rozvědku a doslova ji krmila jmény lidí, kterých se chtěla zbavit před útokem na Sovětský svaz. Dědeček byl jedním z nich. Během blokády Leningradu zahynula skoro celá rodina. Babička kopala zákopy a bojovala; byla dvakrát vyznamenána. Po válce ji ale zavřeli za to, že si vzala »nepřítele národa«. Máma jen tak tak o vlas přežila – jak německou blokádu, tak i dětství bez rodičů. Po válce byl můj dědeček rehabilitován, a dokonce se o něm psaly knihy.

Dědeček byl komunistou, a ať už se stalo cokoliv, zůstal jím do smrti. Moje babička, která se ho mohla klidně zříct, když už byl po smrti, svoji »vinu« nikdy nepřiznala. Když umírala, vrátil jsem se zrovna ze Spojených států a hodně jsme si povídali. Jednou jsem se jí zeptal, proč se už nikdy nevdala, když byla moc krásná i mnoho let po válce. Odpověděla mi: »Tvůj dědeček byl příliš velký člověk. Poté, co zahynul, mu nikdo nesahal ani po rameno.« A neměla na mysli jeho výšku.

Dětství jste prožíval v Československu. Jaké bylo?

V Čechách jsem jako malý kluk trpěl, a trpěla také máma, architektka a malířka. Plzeň znamenala pro ni po Leningradu obrovský kulturní šok. V roce 1968 mi bylo jen pět let, takže asi tušíte, co následovalo, když jsem šel do základní školy. Život se změnil v peklo. Spolužáci mě mlátili během každé přestávky, často šlo opravdu o život. Byl jsem tím »Rusákem« a měl jsem navíc »asijské« uši.

V září jsem si začal počítat dny, které mi zbývaly do návratu k babičce do Leningradu. Každý rok mě totiž máma v červenci naložila do letadla v Praze, a babička si mě vyzvedla. A dva měsíce do mě »ládovala« ruskou kulturu: operu, balet, divadlo, obrazárny, dokonce i cirkus. Četla mi. Cestovali jsme po celé Leningradské oblasti. Jak babička, tak i maminka mě vychovaly v lásce k Rusku.

Kam jste ve svých dvaceti letech pokračoval?

Do New Yorku, jediného města v Severní Americe, kde se podle mě dá žít. Studoval jsem film na Kolumbijské univerzitě. Pak jsem se vydal »dál do světa«.

Kde nyní žijete?

Především v Japonsku, již kolem 15 let. Také v Libanonu, a neboť jsem indonésista, také v Indonésii. Západu se vyhýbám jako čert kříži.

Co všechno umíte, jaká je vaše profese?

Já jsem nejspíš profesionální revolucionář... Když se mnou dělají rozhovory, tak většinou uvádím, že jsem spisovatel, filozof, filmař a novinář-vyšetřovatel. I fotograf a básník. Věnuji se různým žánrům, ale výsledek mé práce musí být vždycky ideologický: nesnáším neangažované umění a tzv. objektivní novinařinu. Je to absolutní lež ona »objektivita«. Nikdo a nic na tomto světě není objektivní! Důležité je stát za svými ideály a nelhat. Otevřeně říct, co člověk dělá a proč.

Jezdíte po celém světě. Kde konkrétně pracovně působíte?

Působím všude, kde západní imperialismus vraždí lidi, tudíž skoro všude. Především však v Africe, Asii a na Blízkém východě. V Latinské Americe, kde jsme již většinou zvítězili, už moc nepracuji. Tam mě teď už moc nepotřebují, neboť jsem nejefektivnější tam, kde se dosud bojuje proti fašistické západní zvůli.

Počkejte, vždyť trvá americká blokáda Kuby, administrativa USA »hází klacky pod nohy« venezuelskému režimu atd. Tak nemůžete říci »v Latinské Americe jsme již většinou zvítězili«.

 

Já stále pro Latinskou Ameriku pracuji, neboť tam je mé ideologické zázemí a těžiště mé práce. Za poslední rok jsem natočil pět dokumentárních filmů pro největší latinskoamerickou televizní společnost Telesur, jež má hlavní stan v Caracasu. Ty filmy byly o Turecku a turecko-syrské hranici, kde Západ cvičil, vyzbrojoval a financoval ty ISIS, které teď bombarduje.

Další film byl o tom, jak Západ vykolejil »arabské jaro«. To jsem točil v Egyptě. Pak následoval film o tom, jak extrémní kapitalismus doslova sežral Indonésii. Čtvrtý film byl o vojenských základnách USA na japonském ostrově Okinawa, ze kterého se pokoušejí provokovat Čínu a Severní Koreu. A poslední z mé série byl z Keni, o tamních otřesných slumech v zemi, jež je v podstatě typickou neokoloniální hrůzou, na které se podepsaly jak USA, tak Velká Británie a Izrael.

Ale víte, raději bych se slovu novinář vyhnul, je příliš zkorumpované.

Řekněte, když se pohybujete po světě, je všude »chleba o dvou kůrkách«, nebo jste nalezl nějakou zemi zaslíbenou?

No, v Evropě se moc nepracuje. Je to otřesné, když jdu třeba do samoobsluhy v Německu, kde žije moje matka (provdala se za Němce, žije ve Stuttgartu), a pozoruji tamní zaměstnance, jak tam nepracují. Nebo když vidím, jak se staví silnice, tolik let! Západ je neuvěřitelně líný a může si to dovolit, protože nežije z vlastní práce. Žije z plundrování celé planety. Ona divadla, univerzity, paláce, kostely – to všechno se stavělo na krvi a potu stovek milionu lidi. A dosud je to pravdou.

Zrovna Němci jsou známi pečlivostí, přesností. Co byste pak říkal o jižních evropských národech...

Já vždycky říkám, že jsem absolutně proti evropskému sociálnímu systému, bezplatné lékařské péči, vzdělání. Není to proto, že dávám přednost té hrůze ve Spojených státech. Je to proto, že Evropa za to neplatí svou vlastní prací, nýbrž vykořisťováním jiných. Bezplatná zdravotní péče či vzdělání v Mexiku, Číně, Argentině či na Kubě a v Jižní Africe jsou skvělé, ty země si na to totiž dávají samy, nikoho nevykořisťují. Abyste mi dobře rozuměla, prosazuji, aby základní sociální vymoženosti byly globálním cílem, pro všechny národy! Dokud se tomu tak nestane, evropské země nemají ničit naši planetu a pak si užívat privilegií.

Chleba o dvou kůrkách? Vypadá to, že Evropa pojídá i kůrky, i to měkké, v podstatě - co jí chutná. A zbytku světa strká, jenom co zbude.

Kde se vaše filmy promítají a jsou k dispozici na webu, na YouTube? Můžete nás, Čechy, s nimi stručně seznámit?

Na webu jsou jen mé krátké filmy a rozhovory se mnou. Také tzv. trajlery, což jsou v podstatě několikaminutové filmy o filmech. Film Rwanda Gambit (o Rwandě a Kongu) a také můj nový film (diskuse s mým mentorem Noamem Chomským, na čemž teď pracuji) mají na webu trajlery.

Pracuji pro velká média, která se v posledních letech postavila proti západnímu imperialismu a fašismu. Píši pro RT, dělám filmy pro Telesur, jak jsem již uvedl, a Press TV, píši pro China Daily, Press TV. CCTV a RT se mnou dělají rozhovory. Píši též pro největší opoziční časopis vycházející v anglickém jazyce – Counterpunch (Protiuder). Věnuji se též psaní knih. Myslím, že jsou teď přeloženy do patnácti, možná už dvaceti jazyků. Já už to ani nepočítám.

Jak vypadá americká mediální kultura? Platí v ní nějaké zásady objektivnosti a vyváženosti, anebo jsou americká mainstreamová média »hlásnou troubou« a propagandou?

Jsou hlasnou troubou a propagandou - což by nevadilo, kdyby propaganda byla silná jak zleva, tak zprava. Naneštěstí velká média a skoro všechny televizní stanice patří pravici a obchodním zájmům, takže samozřejmě je to jednostranné vymývání mozků.

Na druhou stranu situace není tak úděsná jako v Evropě. Byl jsem před měsícem v Paříži, kde skupina překladatelů, kteří moji práci šíří po celé frankofonní oblasti, naříkala, že se pokrokoví a vzdělaní Francouzi konečně učí anglicky, neboť téměř celá opoziční literatura a publikace na Západě přicházejí ze Severní Ameriky, včetně publikací typu Counterpunch, Z-net, Dissident Voice a TGP a mnohé další. V Evropě se už nedá číst ani Le Monde Diplomatique.

Samozřejmě by lidem nijak neublížilo, kdyby si trochu zlepšili španělštinu a ruštinu. V těch jazycích se také píšou velké věci.

Již jste zmínil Noama Chomského. Když byl Chomsky před časem hostem v ČR, pravice Chomského přínos levici zesměšňovala. Co znamená Chomsky pro vás?

Četl jsem článek o Chomského návštěvě České republiky v The Prague Post. Tam v podstatě o Chomském lhali, protože psali o tom, co nikdy neřekl, a ani nemohl říci. Chomsky je, i dle The New York Times, největším intelektuálem 20. století. A The New York Times jsou »oficiální noviny« režimu. Ale hlas kolaborantů v Česku musí jít vždycky ještě dál než hlasy říší, které jimi vládnou.

Víte, když se mi do rukou dostanou české noviny, a nejde jen o to, co píší o Chomském, mám vždy pocit, že redaktoři tam mají z něčeho strach a pořád něco kroutí, lžou a ironizují. Je mi z toho dost špatně, a tak už česky nečtu ani nepíšu.

Ale mohl byste sledovat na internetu naše Haló noviny.

To ano, díky kontaktu s vámi. Teď, když jsme v kontaktu, budu je číst.

Ještě k Chomskému: Víte, Noam Chomsky je jedním z největších kritiků západního režimu a zvůle. Stejně jako já nebo Pilger (australský levicový žurnalista a dokumentarista pracující v Londýně – pozn. mh) nebo Pepe Escobar (brazilský novinář – pozn. mh) přesně definuje hrůzu západní globální diktatury. Psát o tom v ČR je však, zdá se, zakázáno; aspoň v masových médiích.

Loni vám vyšla společná kniha On Western Terrorism. O co v této knize jde?

Český název by byl O západním terorismu. Ta kniha mimochodem zrovna teď v polovině listopadu vychází v ČR česky. Já jsem, společně s několika vědci (statistiky), spočítal, že po Hirošimě Západ zamordoval mezi 55 a 60 miliony lidí a vyprovokoval téměř všechny světové masakry a konflikty. No, a s Noamem jsme se sešli a dva dny jsme mluvili o všech těchto hrůzách, a jak jsou, ve srovnání s nimi, »zločiny komunismu« absolutním vtipem. A také, jak se všechno manipuluje.

The Prague Post napadl Chomského za to, že »podporoval« Rudé Khmery v Kambodži. Ani Noam ani já jsme je samozřejmě nikdy nepodporovali. Ale on i já jsme rozsáhle psali (mimochodem, létám do Kambodže každý rok a opravdu tamní historii a situaci znám), že z 1,5 milionu lidí, kteří během této doby zahynuli, většina byla zavražděna při kobercového bombardování vesnic letadly USA. Pak se dva až tři miliony lidí daly do pohybu, utečenci ve vlastní zemi, neboť nemohli pracovat na polích otrávených chemikáliemi, v nichž seděly desítky milionů tzv. bombies, malých bomb. A pak vesničané zavraždili tisíce lidí z hlavního města, neboť mnozí z nich kolaborovali se Západem. Pol Pot se zradikalizoval v pařížských kavárnách a přinesl do své země teorie o komunismu, kterému na venkově (kde žilo na 90 % obyvatelstva) nikdo nerozuměl.

Ještě před dvěma měsíci jsem opět mluvil na venkově s bývalými členy Rudých Khmerů. A zase mi vysvětlili, jak jim Američané vybombardovali celé vesnice a vyvraždili rodiny. O komunismu nic nevěděli. A také poté, co Vietnam osvobodil Kambodžu od Rudých Khmerů, americký velvyslanec v OSN naléhal na to, že se »legitimní vláda (Rudých Khmerů) musí vrátit k moci«. Avšak Západ vše obrátil naruby a mluví o svých vlastních zločinech jako o »zločinech komunismu«.

Hovoří se o vás v mainstreamových médiích, jste do nich zván?

V mainstreamových médiích na Západě ne, jenže to už nejsou jediná mainstreamová média. People‘s Daily, China Daily, RT, VOR, Press TV, Counterpunch, Global Research – to všechno jsou obrovská média a ty mě publikují, ukazují mé filmy, dělají se mnou rozhovory. Mé knihy se publikují a překládají. Mé reportáže jsou velmi populární, hodně se čtou. Většinou proto, že je píši jako spisovatel a básník, nejen jako novinář. Často jsou tam živé dialogy, zkrátka všechno.

V lednu 2015 mi vyjde kniha reportáží z celého světa. Bude mít tisíc stran! Stěžovat si nemohu. Lidé na celém světě už mají dost západní propagandy, a čtou mě, čtou Escobara, Pilgera...

Jak se dívá běžný Američan na to, že jeho země je vůdčí silou, angažovanou ve válkách nebo podporující válčící stranu? Výčet zemí, kde je neklid, je dlouhý: Palestina, Sýrie, Irák, Ukrajina, různé barevné revoluce, »arabské jaro«... Není z toho prostému Američanovi stydno?

Stydno je jen těm, kteří situaci rozumí. Ale většina občanů USA a Evropy má beznadějně primitivní představu o světě a absolutně – promiňte mi ten výraz - »vylízané« mozky. Opravdu. Pracoval jsem na všech kontinentech světa, a takovou nevzdělanost jsem nikde neviděl. Jak v USA, tak i v Evropě. Je to ale logické: jak jinak by mohli lidé na Západě žít sami se sebou: po všech těch masových vraždách, genocidách, holocaustech, jež spáchali na celé naší planetě?

Ohledně Izraele: Je to nekonečná propaganda, že za situaci mohou »obě strany«. Navštívil jsem nedávno v Paříži velkou výstavu proti válkám. Ale bylo to tak primitivní, jako že za situaci mohou všichni, nejen Západ. Izraelsko–palestinský konflikt tam byl zpodoben karikaturou, na které obě strany táhly za lano v opačném směru.

Kdo vlastně tvoří v USA levici v politice?

Politicky je levice v USA mrtva. Jsou tam samozřejmě osobnosti jako Ralph Nader, ale on je víc zelený než rudý. Opozice tam je - intelektuálové, novináři, umělci... Ale nikdo z nich není u moci. Systém je »neprůstřelný«, v podstatě bez podpory ekonomických elit se nikdo moc daleko nedostane, alespoň v politice. Totéž se ale také děje v Evropě. Média kontrolují obchodní a ekonomické zájmy a média »budují« kandidáty.

A zase ten šovinismus: místo toho, aby se něčemu naučili u Číny, Venezuely, Bolívie nebo Kuby, tvrdá západní levice se jen domáhá »ideologické čistoty«, aby vše bylo podle zastaralých západních marxistických konceptů.

Mají možnost američtí intelektuálové typu Chomského, režisérů Olivera Stonea, Michaela Moora ad. vystupovat v médiích? Mohou zaznít jejich názory například o 11. září 2001, o americkém válčení apod.?

Víte, pro mě je levice, jak v Evropě, tak i USA, absolutně nezajímavá. Mám někdy dokonce pocit, že většina »levičáků« na Západě skoro nenávidí socialistické země, kde jsme zvítězili a máme moc v rukách.

Co je pro mě nejdůležitější, je antizápadní koalice nebo přesněji odboj proti západnímu fašismu, a to na celém světě - od Číny po Rusko, od Eritrey po Jižní Afriku, celou Latinskou Ameriku, Írán... Západní nadvláda nad planetou, západní fašismus – to je hlavní problém, který dnes ničí naši civilizaci, celé lidstvo.

Monika HOŘENÍ