KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Už východiska z první velké krize v letech 1873 až 1879 byla směřována vůči sociální demokracii, jež v té době byla ještě skutečně levicovou stranou. V krizi z let třicátých se zvýšila zejména perzekuce komunistů, kteří převzali prapor levice od reformistické sociální demokracie. Ta svou účastí na vládě a jejich antisociálních rozhodnutích zradila statisíce občanů, které krize plnou vahou zasáhla. Připomínám v té souvislosti střelbu do stávkujících a demonstrujících v několika desítkách případů, jež z velké části organizovala KSČ, nebo alespoň byla jejich spoluorganizátorem, při nichž zahynulo třicet lidí, zatýkání a odsuzování dělnických vůdců podle Zákona na ochranu republiky či tvrdou cenzuru a zákaz některých komunistických tiskovin, včetně Rudého práva. Nyní je tomu obdobně.

Komunisté v krajských volbách nepropadli, jako tomu bylo u ODS, lidovců a Bursíkových zelených. Začaly se hledat příčiny těchto porážek. Namísto, aby se vládní strany zaměřily na analýzy vlastní činnosti, hledají vedlejší zdůvodnění. Nejprve tvrdí, že to neuměli lidem vysvětlit, ale při tom zapomínají, že podraz se vysvětlit nedá. Přidávají, že lidé zapomněli na to, co bylo před Listopadem , na to, že dostali svobodu a za ní se přece musí platit. Pro mnohé mladé občany nepamatující si či málo pamatující minulost, připravili vládě naklonění publicisté celou řadu akcí, jež má za cíl nejen diskreditovat část našich občanů, a lží odvést pozornost od problémů dneška. Ty jsou líčeny jako náhodný jev, který se společným úsilím, tedy snad i zásahy naší vlády, překoná a zase se budeme odrážet ze dna naproti tzv. komunistické minulosti, jež dokázala nereformovatelnost tehdejšího systému. Jakékoli kritické hlasy jsou bagatelizovány a dokonce je vyvolávána nenávist k těm, kteří mají jiný názor. Nemohu za to, ale musím to přirovnat k roku 1932 a 1933 v Německu, kdy pravice nemající naději na vypořádání se s krizovými jevy, sáhla pro řešení, jež ukončilo proces demokracie v zemi a k moci se dostal Hitler. I u nás v Československu byly podobné pokusy nacionalistické pravice. Naštěstí se nepovedly, ale důsledkem benevolentní vládní politiky v pravicovém směru byl politický vzestup fašizujících agrárníků a zcela fašistických henleinovců. Jak to dopadlo, víme. Připomínám 360 000 mrtvých.

Dnešní antikomunismus je pochopitelně jiný, ale vychází ze stejného základu. Stačí si připomenout pokus skupiny senátorů vedených bývalým svazákem a oblíbencem sovětských orgánů Jaromírem Štětinou, kriminalizovat myšlenky některých vybraných jednotlivců - a pomocí vtržení z kontextu a zkreslování - zároveň zakázat Komunistickou stranu Čech a Moravy, postavit nacismus a komunismus na stejnou úroveň. Nebo spíš kriminalizovat socialistické myšlenky a změnit zločiny nacismu na přijatelné. Stačí si připomenout neustálé pokusy převyprávět historii podle přání dnešních mocných, to, že byl pro toto zkreslování vymyšlen i ústav, že neustálý mediální tlak, v jehož čele, nebojím se to zdůraznit, jsou často veřejnoprávní prostředky, jež si povinně platíme, má přesvědčit, že před Listopadem tady nebyla nejen kultura, školství, zdravotnictví, bytová politika, ale nebyla dodržována lidská práva a lidé byli jen odsuzovaní na smrt a na dlouhá léta do kriminálů. Neumí však vysvětlit, kde se vzalo vše to, co bylo zprivatizováno, úspěchy československé vědy a kultury v minulosti. Při tom na rozdíl od dneška tehdy lidé měli práci, jistoty ve své budoucnosti, zdraví zdarma a ročně bylo přidělováno čekajícím desetitisíce bytů. Tím nechci říci, že nebyly problémy. Bylo jich nemálo. Jinak by ostatně ani nedošlo k listopadovému převratu. Jím ale nezačal rok nula, jak se nám dnes snaží trapně vsugerovávat.

Je třeba proto mít na paměti, že dnešní antikomunismus, je prvním krokem k přistřižení křídel i té dnešní demokracii a svobodě a komunisté jsou jen první v řadě. O nic jiného nejde. Pokud totiž zakážou myšlenky nehodící se dnešním mocným, zakážou onu demokracii a svobodu. Co bude dál, víme z onoho roku 1932 až 1933 v Německu. Nemylme se, že nic se v historii neopakuje. Nezbývá než parafrázovat myšlenku, kterou přede mnou řekl tenkrát známý německý evangelický pastor: Když zavírali komunisty, mlčel jsem, když postupovali stejně proti sociálním demokratům, mlčel jsem, když likvidovali další demokratické strany, mlčel jsem také, když poté přišli zatýkat mne, nebylo koho, kdo by se mě zastal.