KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Jste bývalou občankou Sovětského svazu, která má z dětství osobní zkušenost s fašismem a válkou. Jak se vám dnes poslouchají věty o válce na Ukrajině?

Žijeme v Evropě a jsme provázáni. A aby zase začala válka a začal fašismus, to je něco příšerného. Když Hitler začal se svou ideologií, zblbnul národ a především mladé, a ti ho pak obdivovali. A v co to vyústilo? Ve strašnou válku a šedesát milionů mrtvých!

Neexistuje v Evropě stát, který by byl jednonárodnostní. Ať vezmete Francii, Německo, Českou republiku, Británii, Švédsko – všude žije kromě původního obyvatelstva také mnoho lidí jiné národnosti. Tak to bylo i na Ukrajině. Proto není možné, aby tam žil jen jeden národ. Na Ukrajině je všechno promíchané, vždyť se muži ženili, ženy vdávaly napříč. Jeden má sestru v Mariupolu, druhý tetu ve městě Čerkasy…

Tím poukazuji na to, že když prezident Juščenko kdysi vydal zákon, zavádějící jen jeden úřední jazyk – ukrajinštinu, popudil rusky mluvící Ukrajince a mezi lidi se zanesl svár.

Juščenkův jazykový zákon byl v rozporu s evropskými normami… Paní Irino, povězte, co si pamatujete z Velké vlastenecké války?

Jsem ročník 1938. Vzpomínám si na epizody války asi tak od roku 1944, kdy mi bylo kolem šesti let. Pamatuji si, jak Němci zabili mou maminku. Stalo se to tak, že maminka byla neopatrná a šla s dítětem, mým bratříčkem – ten také zahynul – a zasáhl je německý dělostřelecký granát v situaci, kdy v našem městě, Dubnu, byli v jedné části již rudoarmějci, ve druhé ještě fašisté. Já v tu chvíli byla s babičkou, proto jsme my dvě přežily. Stalo se to v únoru 1944.

Kdy jste přijela do Československa?

V roce 1982. Měli jsme tu své české příbuzné. Ty jsem vyhledala a zakotvila tu. Zde jsem se i vdala a mám tu rodinu. Dceru, která je učitelkou matematiky a angličtiny. Jedna vnučka vystudovala ekonomickou fakultu a pedagogiku, a učí. Má dvě děti. Další vnučka se mnou dokonce bydlí, má tříletou holčičku, tedy mou pravnučku. Ještě mám vnuka, který se oženil a žije až v Izraeli. Díky bohu mám velkou rodinu.

Jak vaši nejbližší prožívají situaci na Ukrajině?

Hrozně. Zeť má na Ukrajině sestru a synovce, a je nešťastný, protože už je nikdy asi neuvidí.

Pokud žijí v oblasti, kde válka není, tak tam snad mohou zajet, nebo ne?

Je to nebezpečné. Skoro každé město – i na západní Ukrajině – má kontrolní stanoviště. Je tam mnoho zbraní mezi lidmi, takže nevíte, jaký idiot vás zastaví a co po vás bude chtít. Autobusy dnes na Ukrajinu skoro nikdo nejezdí.

Když můj vnuk s manželkou potřebovali jet na Ukrajinu na pohřeb, přiletěli do Kyjeva, ale pak na ně musel čekat jejich kamarád, aby je dopravil, kam je potřeba. Prostě – je nebezpečno.

V Ukrajinské sovětské socialistické republice v rámci SSSR jste žila až do roku 1982. Jak se stalo, a kdy se to stalo, že se ukrajinská společnost rozdělila na ty, kteří uznávají Stepana Banderu, a na ty, kteří ctí rudoarmějce?

Banderu neuznával dříve nikdo, dokud nepřišel po tzv. oranžové revoluci do čela státu Juščenko. Za uplynulých 23 let - tedy nejdříve za prezidenta Kučmy, pak Juščenka - se narodila nová generace, která o zločinech Bandery nic neví. Současná mládež a děti vstřebávají do sebe něco jiného, než jsme vstřebávali my. Teď jim zkuste říci, že to, co jim tvrdí a co mají v učebnicích, není pravda. Třeba, že banderovci za války přibíjeli malé děti z židovských, polských, ruských rodin na vrata! Vždyť jsou známy fotografie. Trápím se, když si to uvědomím. Nyní se na Ukrajině mladá generace učí takové nesmysly, že to člověku rozum nebere.

Když jsem někdy v roce 2002 přijela do Lvova, viděla jsem tam Banderovu sochu a po něm pojmenované ulice. Z toho mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Od Bandery nic dobrého nebylo.

Hovoříte jistě ukrajinsky i rusky, viďte…

Ano, samozřejmě. Na Ukrajině se hovořilo jak rusky, tak ukrajinsky, a nikomu to nepřišlo divné. V Dubně byly jak ruské, tak ukrajinské školy. Já si jako malé děvče pamatuji, když k nám do školy přišla učitelka Halina Ivaněvna, která měla takový typický ukrajinský cop omotaný kolem hlavy. To bylo tak v roce 1950-51. Tato učitelka nám překrásně přednášela ukrajinský jazyk, až jsem si ho zamilovala. Jazyk je nádherný, ostatně jako každý jiný spisovný jazyk.

Asi si dopisujete se svými přítelkyněmi a příbuznými…

Jednak mám na Ukrajině vzdálenou sestřenici, která také žije v Dubně, a pak udržuji kontakty se svými někdejšími kamarádkami. Ale nepíšeme si. To si nemůžeme dovolit.

Pročpak?

Pochopte, jaká je tam situace. Mé přítelkyně už jsou v důchodu. Ani jedna mi nemůže nic napsat, bojí se. Jedna ještě pracuje jako profesorka hudby, a druhá je doma na penzi, jenže obě její dcery pracují v televizi. Proto nepíšou, aby někdo nezachytil jejich list a nevznikly problémy. Raději si pár vět řekneme telefonicky.

Co vám říkají k současné situaci?

Že do vlády přišli oligarchové. Situace je tam katastrofální. Proto se snažím malinko pomoci. Před několika týdny jsem poslala balík s potravinami, oblečením, léky. Nejhůře je na tom na Ukrajině inteligence, tedy obyvatelé měst. Ti, co žijí na vesnici, mají aspoň malé hospodářství, takže mají kousek masa, nějaké vejce, vypěstují brambory.

 

Víte, prezident Janukovyč kdysi vyhrál volby proto, že lidé byli tak znechucení z všeobjímající korupce a špatných poměrů v zemi, že nešli k volbám. Ale šli volit spíše obyvatelé východu Ukrajiny, tedy Ukrajinci ruské národnosti. Ovšem nyní, po změně poměrů, kdy se moci chopili oligarchové, se národ také bouří. Lidé dostávají menší penze, resp. inflace je ničí, nedá se z nich vyžít.

Jaký máte názor na průběh Majdanu? Co vám třeba k tomu řekly vaše přítelkyně?

Je pomluvou, že v tom má prsty Rusko. Nejsou důkazy. Kdo střílel na Majdanu, nevím. Střílelo se na obě strany. Ale celkově to bylo připravené Spojenými státy. Američané chtěli rozšířit své vojenské základny a takto přes Ukrajinu způsobují rozvrat stávajících hodnot.

USA chtěly Krym, to byl jejich zájem. Přes své základny na Krymu by ovládaly Černé moře. Jenže Krym vždycky náležel Rusku. Carevna Kateřina Veliká tam v 18. století poslala svého diplomata Potěmkina, aby poloostrov dal do pořádku. A z devadesáti procent tam žili Rusové.

Minulý rok se na Krymu žijící Rusové vzbouřili kvůli tomu, že se obávali nárůstu obdivu k banderovcům a fašistům na západní Ukrajině. Otevřeně se k tomu hlásila kyjevská vláda. Udělali proto referendum a požádali ruskou vládu, aby je přijala zpět. Prostě realizace práva národů na sebeurčení.

Když Doněcká a Luhanská oblast udělaly také svá referenda, vybraly vládu, chtěly autonomii, tak kyjevská vláda na ně poslala armádu, začala na ně střílet. Tak vznikla občanská válka, kdy Ukrajinec střílel na Ukrajince.

Když sledujete televizní záběry z konfliktu na východní Ukrajině, co to pro vás znamená?

Mám ty samé pocity, jako když jsem zažívala německou fašistickou okupaci. Fašisté byli v Dubně již čtvrtý den od přepadení SSSR (1941). Dělali u nás hrozná zvěrstva, ale nejhorší »práci«, tu nejbrutálnější, dělali banderovci. Byli tak hrozně suroví, tak bezcitní, že se tomu divili i sami Němci, kteří nebyli žádnými neviňátky.

Hodně lidí uteklo před touto současnou válkou na východě Ukrajiny do Ruské federace, ale staří lidé neměli kam jít. Měli v místě svůj dům, nějakou slepičku, psa… Tak se poschovávali ve sklepích. Nemají vodu, plyn, ani elektřinu, nemají co jíst, nedostávají peníze, a ještě byli stříleni. Prostě hrozné, srdce mi to může utrhnout!

Jenomže stávající ukrajinská vláda, v jejímž čele stojí Arsenij Jaceňuk, z něčeho vznikla. Zformovala se z vítězných stran, jež vzešly z parlamentních voleb. Lidé je tedy museli zvolit.

Vždyť vám říkám: za ty více než dvě desítky let vyrostla na Ukrajině nová generace. Od prezidenta Juščenka si vychovali své »nové« lidi, kteří jdou za nimi. Objevil se oligarcha Kolomojskij, který nakradl nevím kolik. Vybavil si svou soukromou armádu složenou z nějakých zabijáků, kteří okrádají lidi na východě. Jsou to rabovací jednotky.

Když si vzpomenu, co se stalo 2. května 2014 v Oděse v Domě odborů, je mi úzko. Slyšela jsem, že druhý den poté, co tam byli upáleni a ubiti lidé schovaní v tomto domě, přijela Tymošenková a vyznamenávala ty, kteří spáchali tato zvěrstva.

Jak hodnotíte Jaceňuka? Vždyť vyrostl v sovětské socialistické Ukrajině.

Je to otevřený fašista. Víte, jde o to, jak ho vychovali a kde byl školen.

Jaký máte názor na prezidenta Petra Porošenka?

Porošenko chce jenom válku, chce válčit, ačkoli před svým zvolením sliboval, že válku ukončí do týdne. Válka je prostě výhodná. Peníze, které poslala na Ukrajinu Evropská unie, byly z poloviny rozkradené.

Z války viním současnou a minulou ukrajinskou vládu. A kdo toto řekne na Ukrajině, vystavuje se nebezpečí života. Ostatně i u nás v ČR se tak trochu bojím, že se mi za tato slova něco stane. I v ČR žijí Ukrajinci, kteří vyznávají Banderu.

(Ukazuji paní Irině fotografii praporu Azov, vlastněného oligarchou Kolomojským. Vojáci mají v ruce vlajku se znakem NATO i vlajku s hákovým křížem.) To, že pobíhají s fašistickým znakem, to by nemělo být… a to je hrozba i pro nás, pro celou Evropu! Když na to myslím, pak to probrečím a celé noci nespím. My už jsme to zažili jednou. Copak můžeme dopustit, aby se to vrátilo? Kdyby NATO přivedlo na Ukrajinu své vojáky a začali tam válčit, to by znamenalo, že chtějí do války zatáhnout Rusko, protože Rusko by to nedopustilo. Z toho by byla třetí světová válka. Já vím, že USA na válkách vždy vydělají. Většina válek se odehrávala mimo jejich území.

V tomto roce v květnu oslavíme 70. výročí osvobození od fašismu. Co se bude slavit na Ukrajině?

Nic. Tato výročí zrušili. Když loni vyšli Oděsané právě v květnu na oslavu, a byli mezi nimi i ti, kteří měli vyznamenání z bojů proti fašismu, tak je pak nacionalisté zasypali kameny.

Jak se vám líbí, že česká vláda poslala ukrajinské armádě vojenskou výstroj – vedle humanitární pomoci lidem.

Hm, ta humanitární pomoc se národu asi nedostane. To všechno prodají, rozkradou. Vidíte, zato o humanitární pomoci z Ruska se říká, že je údajná…

Když srovnáte informace, které máte od přítelkyň, s tím, co vysílají média hlavního proudu v ČR, jak to hodnotíte? Zakládají se na pravdě?

Dost často ne. Berou ukrajinské zdroje, dívají se na události většinou jen ukrajinskýma očima. Podívejte, třeba to sestřelené malajsijské letadlo loni v létě. To neudělali ani Rusové ani vzbouřenci, o tom jsem přesvědčena. Kdyby Rusové sestřelili letadlo, již dávno by se řeklo, že to byli právě oni. A protože nepadají pádné důkazy, tak to oni nemohou být.

Víte, co mě také zlobí? Proč se říká proruští separatisté. Vždyť tito »separatisté« brání zemi, kde se narodili. Jsou namíchnutí, protože ztratili třeba své blízké. Co by dělal muž, kdyby mu zabili děti a ženu? Mlátil by všechno, to je přece logické.

Do ČR se vrátily dvě skupiny volyňských Čechů. Pomohl velmi mnoho prezident republiky, zpočátku se totiž vláda k této repatriaci stavěla odmítavě. Tak se totiž přiznalo, že na Ukrajině je nebezpečno.

Já se z návratu mých rodných raduji. Sláva bohu, že se dostali do bezpečí. Ale co ti ostatní?

Chcete ještě něco říci závěrem?

Brečím nad národem, nad mladými lidmi, kteří hynou na Ukrajině. Brečím nad mladými dívkami, které nebudou mít za koho se vdát, protože nebudou mladí muži. Brečím, kam se to národ dostal…

Naše planeta je nádherná. Kamkoli pojedete, vždy najdete něco, co je hodno obdivu. Měli bychom ji chránit a měli bychom být rádi, že na ní žijeme v míru, a tento chránit jako oko v hlavě. Odsoudit fašismus, to je čest každého člověka.

Monika HOŘENÍ