KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Své vzpomínky na konec druhé světové války zaslaly do redakce členky Levicových klubů žen – a to ženy z LKŽ v Praze 4 Milada Baráková, Jaroslava Burianová, Eva Budilová, Jiřina Horáková, Alena Kovalová, Věra Marešová, Dana Mayerová, Jana Spilková a Jaroslava Šťastná, a Ludmila Strnadová z LKŽ Vrbno pod Pradědem. Zprostředkováváme je našim čtenářkám a čtenářům.

Na ten den nikdy nezapomenu

Na první květnové návštěvě v DS Mnichov, kam každých 14 dní dochází náš LKŽ ve Vrbně pod Pradědem za seniory, jsme tentokrát zavzpomínali na výročí osvobození, na hrůzy války a jak jsme byli šťastni, když válka skončila a my byli osvobozeni od nacistických vrahů.

Vyprávěla jsem seniorům, jak za války v Němčicích nad Hanou naše celá Matouškova rodina přebývala několik dní v pevném sklepě u strýce, abychom v případě bombardování přežili. Kolem strýcova domu projížděla kolona německých tanků směrem na kopec nazývaný Hliník, a tam se utábořila. Vzpomínám, jak jedna z tet řekla: »A teď nás budou z Hliníku bombardovat.« Všichni jsme se báli a já, devítiletá holka, jsem postrádala otce, který byl stále pryč. Bála jsem se o něj. Pak se na chvíli objevil a vyprávěl nám, že vedl jednoho zbloudilého sovětského vojáka přes pole do obce Hruška k jeho jednotce. Uklidňoval nás, že válka brzy skončí. Stařenka držela v ruce růženec a modlila se, a my všichni jsme se modlili s ní.

Když německé tanky po několika dnech odtáhly z Němčic, všichni jsme se vrátili do svých domovů. Jednou večer začalo venku velké bouchání a střílení a obloha byla plná barevných světel. Otec opět nebyl doma a maminka bědovala: »Co s námi bude?« Můj starší bratr mámu uklidňoval: »To nic, to jsou jen rakety…« Pak se konečně objevil otec s úsměvem na tváři a řekl: »Jsme osvobozeni, je konec války!«

Otec pracoval v němčickém cukrovaru a dostával deputátem cukr. Celou noc z cukru pálil kořalku a mamince řekl, ať zabije slepice a upeče koláče, že přivede sovětské vojáky na oběd. A tak se také stalo. Náš malý byteček byl plný sovětských osvoboditelů, které rodiče hostili. Všichni jsme se radovali a já byla šťastná. Na ten den nikdy nezapomenu.

Nikdy nesmíme zapomenout na naše osvoboditele, protože již 70 let můžeme žít v míru. Musíme bránit mír pro všechny lidi na světě.

Ludmila STRNADOVÁ

A naše rodina opět byla spolu…

 

Když vypuklo Pražské povstání, bylo mi sedm let a bydleli jsme v Dubči na okraji Prahy. Tatínek i náš domácí a jeho tři dospívající děti se ihned přihlásili revolučnímu výboru na pomoc. V naší škole byla v té době ubytována jednotka německé armády a v lesíku nad vesnicí měla zakopaná děla. Sousedka, která byla německé národnosti, ale – jak se tehdy říkalo – »nedala se k Němcům«, překládala při vyjednávání revolučního výboru s velitelem německých vojáků. Jednání trvalo dost dlouho, ale nakonec se podařilo, že následující den celá jednotka i s děly z Dubče odjela. To už na silnicích od Koloděj, Měcholup, Nové Dubče a Uhříněvsi byly postaveny barikády obsazené dubečskými občany.

V obci nebyl rozhlas, a tak revoluční výbor vysílal spojky, aby nás informovaly, co se děje a co máme dělat. Asi třetí den k večeru nám spojka oznámila, že od Koloděj jedou německé tanky a že se máme schovat do sklepů. Náš dům vlastně žádný sklep neměl, jen místnost pod schody s chodbou přístupnou přímo ze dvorku. Byla naplněna vším možným, hlavně uhlím. Tam jsme přečkali ve strachu a zimě noc. »Teta« domácí, maminka, já a můj roční bratr, který spal v »postýlce« upravené na hromadě uhlí.

Ráno jsme se dozvěděli, že naštěstí se žádné tanky nepřiblížily, jen dvě německá osobní auta, která se před barikádou obrátila a odjela zpět. Další noci jsme spali sice oblečení v šatech, ale v posteli. Tatínka jsme viděli za celou dobu asi jen dvakrát, když se přišel najíst nebo převléci do suchého.

Nastal 9. květen. Ráno někdo klepal na okno a volal, ať vstáváme, že jsou tady Rusové. Vyběhla jsem na ulici, před každým domem byli snad všichni jeho obyvatelé. Všude bylo plno veselí, úsměvů a radosti. Já a děti z okolí jsme běžely po chodníku a s máváním vyprovázely tanky ke škole a sokolovně, kde byla krátká zastávka; vojáci slezli z tanků, lidé je vítali, hostili, předávali kytice šeříků. Ale to nebylo nic pro nás děti, byla tam spousta lidí, moc jsme toho neviděly, tak jsme se vrátily zpět na místa, odkud jsme vyběhly, a doprovázely jsme další kolonu k sokolovně, a tak pořád dokola.

Není divu, že po takovém dni jsem večer brzy usnula. Když jsem se ráno probudila, měla jsem velkou radost, že tatínek opět spí ve své posteli.

Válka skončila a naše rodina byla spolu. Díky všem těm rudoarmějcům, kteří přijeli, i těm, kteří ve válečném běsnění položili své mladé životy. Věčná čest a sláva jim!

Eva BUDILOVÁ

Přestože kapitulovali, zabíjeli dál

Při Pražském povstání v květnu 1945 mi bylo sedmnáct let. Na Pankráci jsem se narodila, žila ve starém domě (který dnes již nestojí) naproti dnešnímu Obchodnímu centru Arkády. Prožila jsem zde poslední válečné dny. Němci, přestože měli válku prohranou, do poslední chvíle útočili a zabíjeli. Praha povstala proti nacistické okupaci, stavěly se barikády. V bitvě o rozhlas 5. května, jíž se zúčastnili i můj o dva roky starší bratr a tatínek, zemřelo 81 lidí. Rozhlas nepřestal vysílat po celou dobu povstání a za to patří dík našim vlastenecky založeným lidem. Boj o rozhlas hrál nezastupitelnou roli při stmelování národa.

A v ty poslední dny Pražského povstání nás Němci vyhnali ze sklepa našeho domu, že prý se v okolí střílelo. Hnali nás všechny před sebou na pole, stále na každého z nás mířili pistolí. Tenkrát tam nebylo tolik domů jako dnes. Nikdy nezapomenu na to, jak šla přede mnou jedna maminka s malým, asi tříletým mrtvým dítětem v náručí, její dítě mělo jen půl hlavičky, a křičela. Němci na ni mířili a ona nechtěla dát dítě z ruky. Upadl mi kabát, chtěla jsem ho zvednout, ale Němec na mne mířil puškou a chtěl mne zastřelit. Jak jsme vyšli z domu a šli přes pole, všude okolo nás bylo plno mrtvých lidí.

Němci všechny ženy a děti nahnali do sklepa domu, který byl nejblíže pole. Šla tam i maminka s mrtvým dítětem, do tohoto domu dávali raněné lidi. Ve sklepě jsme byli dva dny bez jídla. Muži s námi do sklepa nesměli, Němci je hnali dál až na hřbitov Na Zelené lišce, kde se schovávali za pomníky. Mezi nimi byli i tatínek a bratr.

Přestože Němci kapitulovali, zde útočili a zabíjeli dál. Po skončení povstání bylo hodně mrtvých. Na Pankráci vedle hřbitova byl objekt, kam se mrtví sváželi, aby je mohli jejich blízcí identifikovat. Podle nových statistik zemřely tehdy v Praze asi tři tisíce lidí.

Po osvobození Sovětskou armádou jsme s ohromným nadšením vítali sovětské vojáky. Hodně jich položilo život za naše osvobození. Byla jsem šťastná, že jsme se shledali po skončení povstání s mým bratrem a tatínkem. Bylo však hodně těch, kteří se osvobození a takového šťastného shledání se svými blízkými nedočkali. Neměli bychom nikdy zapomínat!

Milada BARÁKOVÁ

Říkali: Éto ničevó

V roce 1945 mi bylo jedenáct let. Bydlela jsem v Hostivici, v obci Letovice. Ráno 5. května na nás volala sousedka: »Zapněte si rádio, je konec války!« To byla veliká radost, babička ušila čs. vlajku a vyvěsila ji, ale za hodinu šla vlajka dolů. V ulici chodili ozbrojení Němci a stříleli po všem, co se hnulo. Hlídali »národní hosty«, kteří byli nedaleko ubytováni. Museli jsme do sklepa, s jídlem, vodou a peřinami.

Byli jsme tam dvě rodiny a naše sousedka s mým kamarádem Jardou. Sklep byl malý a klenutý a naši doufali, že tam přežijeme. Táta byl se svými kamarády někde venku. Jen jsme do sklepa přišli, začala střelba. Nad vesnicí u nádraží Letovice stál obrněný vlak. Bylo to hrozné, střely svištěly, bouchaly. Několik jich spadlo do rybníka za naší zahradou. Hrozně jsme se báli. Naše babička, hrdinka, šla několikrát do domu uvařit brambory a mrkev, které byly uskladněny ve sklepě. My děti jsme spaly v neckách, ostatní jak se dalo. Pokud se vůbec dalo.

Za dva dny přišel táta a přinesl dva bochníky chleba. Byl celý špinavý a měl pušku. Mně bylo divné, kde ji vzal. Chystali se s kamarády na ten obrněný vlak. Maminka a babička plakaly, bály se o něj. Vrátil se 9. května. Pršelo. Ve sklepě jsme byli čtyři dny a čtyři noci. Ve středu ráno 9. května byl klid. Jen z dálky byl slyšet rachot. Táta se vrátil a volal: »Jsou tu Rusové!« Mne vzal na kolo a ostatní běželi k silnici. To byla krása, po karlovarské silnici jely tanky, všichni lidé stáli podél silnice, volali a mávali. Vojáci se smáli a chytali šeříky, které jsme jim házeli. My se radovali, ale oni jeli do Prahy, kde se bojovalo.

Pak se vojáci ubytovali ve vesnici. U nás byli dva mladí důstojníci v jednom pokoji. Večer přinesli vlastní jídlo a chovali se k nám vřele. Seděli jsme dlouho do noci, povídali si. Vůbec nevím, jak jsme se domluvili. S dědou si připíjeli vodkou a děda se opil – neměl alkohol po celou válku. Vojáci viděli, že se chystáme jít spát, rozloučili se a odešli do svého pokoje.

Za vojáky chodil malý vojáček (asi se o ně staral). S naší babičkou se spřátelil a přinesl velký pytlík máku a nějaký tuk. Říkal jí bábuška a chtěl upéci buchty. Upekla mu je a pak ještě několikrát, co u nás vojáci byli. Když odjížděli, loučili se s námi a objímali nás. Jeden z nich mi sliboval, že až vyrostu, přijde si pro mne. My jsme děkovali za záchranu a oni »éto ničevó«…

Když na to dnes vzpomínám, šlo nám o život, a za záchranu jim musíme být vděčni do konce života!

Jaroslava ŠŤASTNÁ

Při odzbrojování Hitlerjugend padli Češi

V roce 1945 mi bylo pět let. Bydleli jsme v Praze-Libni Na Korábě. V době povstání jsme se skrývali ve sklepě domu. Tatínek byl na barikádě. Pamatuji si, že mi byla ve sklepě velká zima, byli jsme zabaleni v dekách. Skrývat jsme se museli proto, že ve vile Na Košince sídlila Hitlerjugend, a ti na náš dům stříleli, jakmile se po něm někdo pohyboval. Všichni se báli jít do bytů. Při odzbrojování Hitlerjugend padlo několik Čechů, protože Němci fanaticky do poslední chvíle stříleli.

Vítat vojáky Rudé armády jsme šli na Rokosku, kde bylo plno tanků a hrálo se na harmoniky.

Jaroslava BURIANOVÁ

Spolužačka byla z Ležáků

V roce 1945 mi bylo patnáct let. Pocházím z blízkého okolí města Skutče (okres Chrudim). Byla to oblast s převážně dělnickým obyvatelstvem, kde se těžila žula. Informace o válečném dění jsme měli, ale jen vzájemným předáváním. Situace byla ovlivněna vypálením obce Ležáky, vzdálené osm kilometrů od Skutče, obavou a strachem, co bude dál.

Já jsem chodila do stejné školy a třídy s ležáckou dívkou Marií Hrdou a mám v paměti, jak pro ni přijeli vojáci. Vstoupili do třídy s ředitelem, který ji uklidňoval, že ji odvezou k rodičům. Oknem jsme viděli, jak ji posadili do přívěsného vozíku motocyklu. Učitelé nám nic neřekli, ale bylo vidět, že jsou vystrašení.

Doma se však vědělo o situaci a jen jsme bezmocně pozorovali velký valící se dým. Žádné informace nepronikly, jak se s nimi zacházelo. To se objevovalo až po skončení války.

Zprávy o postupu Rudé armády a prohrách fašistů se šířily ústně. Napjatě jsme očekávali, kdy se Rudá armáda objeví. Stalo se to 9. května brzy ráno. Všichni jsme ji radostně a hlasitě vítali a její vojáci nám stejně odpovídali. Jeli na tancích a nákladních vozech a jízdu jen zvolňovali. Život se postupně rozvíjel, a hlavně už beze strachu.

Věra MAREŠOVÁ

Dítě vítězství

Na co mám vzpomínat já, která jsem se narodila v únoru 1946? Podle mých výpočtů jsem byla počata právě 9. května 1945, jsem tedy dítě na počest vítězství. Proto přináším vzpomínky mých rodičů.

Pocházím z Ostravy, která byla osvobozena 30. dubna 1945. Tomu předcházela velká a krutá Ostravsko-opavská operace, při které padlo mnoho bojovníků. Ale nebyli by to naši občané, zvědaví a zvídaví, aby se na tento boj nešli podívat alespoň zpovzdálí, tj. z okraje Ostravy. Byla to prý podívaná fascinující; dělostřelecká příprava i útok kaťušemi byly ohromující. Dovedu toto jejich nadšení pochopit – po prožití tolika let pod německou nadvládou.

Druhou zprostředkovanou vzpomínkou je vyprávění o recepci, kterou uspořádal na ostravské radnici velící důstojník sovětské armády, která osvobodila Ostravu, generál Jeremenko. Můj otec, který uměl rusky a byl pověřen doprovodem a překladem tohoto osvoboditele, se recepce zúčastnil. Podle jeho vyprávění to bylo velkolepé a důstojné zakončení jedné z fází druhé světové války pro všechny její účastníky, ať již prosté vojáky, partyzány, odbojáře a posléze i všechny, kteří měli to štěstí, že se vrátili z koncentračních táborů i nucených prací. Čest všem, kteří položili své životy za naši svobodu!

Alena KOVALOVÁ

Vítali jsme je buchtami

Byla sobota, 5. květen 1945. Bylo mi patnáct let. Slunce krásně svítilo. Seděla jsem v čáslavské měšťance, když přiběhl pan ředitel Komárek a oznámil nám, že v Praze vypuklo povstání a že máme utíkat domů. V papírnictví pana Špačka jsme dostali praporky a pak už jsme celé dny jen seděli doma u rozhlasového přijímače a ve strachu poslouchali neustálé volání o pomoc obyvatelstva a ruské volání o pomoc Rudé armády, o poslání tanků a letadel. Bojovalo se o český rozhlas a i v ulicích. Němci terorizovali a zabíjeli obyvatelstvo. Byly to pro všechny krušné chvíle. Rudoarmějci ujížděli dnem i nocí, a když bylo už nejhůř, dojeli nevyspalí, uprášení a unavení 9. května. To už byl jinde mír a u nás ještě umírali lidé. Ještě 12. května přišla o celou rodinu v Bernarticích naše slavná dětská lékařka MUDr. Kálalová, která kdysi zakládala v iráckém Bagdádu čs. nemocnici.

Rudoarmějci byli srdeční, milí, co měli, dávali. Všichni jsme je vítali kyticemi šeříků, buchtami a čím jsme mohli. Setkala jsem se s nimi venku, ale i v rodině, kde jsme je pohostili.

Válka je hrozná a doplácejí na ni vždy ti chudí. Bohatí nebojují, jen si války připravují a ženou do nich prosté lidi. Těm ale stačí přírodní katastrofy, kterým je těžké se vyhnout. Nikdy nezapomenu!

Jiřina HORÁKOVÁ

Zvuk letadel děsil stále

Vzhledem k tomu, že jsem byla na rozdíl od ostatních děvčat na jaře 1945 teprve roční batole, vlastní vzpomínky mi chyběly. Mohla jsem vzpomínat na vyprávění mých rodičů, ale přece jen jsem si něco vybavila: ještě dlouho, vlastně celé dětství, jsem se nemohla zbavit tísnivého pocitu a strachu, který jsem zažívala, když jsem nad sebou zaslechla zvuk leteckých motorů. Ano, v mém podvědomí to zůstalo. Vždy mne napadlo jediné: Nálet! Přece jen to, že jsem jako malé miminko a batole zažila nálety na Prahu, zanechalo v mé mysli nezapomenutelnou stopu.

S postupem času a s narůstajícím napětím kolem nás si umiňuji, že musíme dělat všechno pro to, aby se nikdo, a zvlášť děti, nemusel bát válečných hrůz! Chce snad někdo z nás, obyčejných lidí, válku? Ta může prospět jen těm, kdož na ní vydělávají. Představuji si, jak by mohli v klidu a blahobytu žít i ti nejchudší lidé, kdyby se jim věnovaly prostředky, které se dávají na zbrojení. Mír – to je jediná budoucnost pro naši planetu! To si, myslím, uvědomuje každý rozumný člověk.

Jana SPILKOVÁ