KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Němečtí okupanti, kteří vtrhli 15. března 1939 do českých zemí, zde získali bohatý výrobní potenciál s kvalifikovanými pracovními silami, což bylo nepostradatelné pro válečné potřeby Německa. Proto oddálili tzv. konečné řešení české otázky – plnou germanizaci českých zemí. Přitom značná část obyvatelstva měla být vysídlena nebo fyzicky likvidována. Do těchto nacistických programů pak plně zapadal 17. listopad 1939.

Období nacistické okupace není rozhodně v těžišti zájmu současných mocných, jak ukázalo i vcelku opominuté letošní 70. výročí 15. března. Vedle prvořadého zájmu boje proti tzv. komunistické totalitě se Ústav pro studium totalitních režimů a podobné instituce věnují spíše údajnému porušování lidských práv odsunutých Němců než nacistickým zločinům vůči českému národu. Pokud se snad zabývají i odbojovým hnutím, pak účast komunistů v něm je zamlčována nebo zkreslována či minimalizována.

Většina národa se po příchodu nacistických vetřelců nemohla smířit s krutým politickým, sociálním, kulturním i národnostním útiskem, který zde nastolili. Již v prvních měsících existence tzv. Protektorátu Čechy a Morava se pozdvihla proti nim živelná vlna odporu. Čeští lidé ničili německé nápisy, bojkotovali v kinech protektorátní týdeníky, zpívali při nejrůznějších příležitostech lidové písně. Velkou národní manifestací se stal např. převoz ostatků K. H. Máchy z Litoměřic na Vyšehrad, shromáždění k 55.výročí úmrtí B. Smetany nebo při výročí upálení mistra Jana Husa ad. Národní cítění se projevovalo i při tradičních náboženských slavnostech na jaře a v létě 1939 např. při poutích na Řípu, u Domažlic i na Hostýně.

Nesouhlas s vnuceným Protektorátem Čechy a Morava vyjádřili občané také v červnu 1939 bojkotem městské pouliční dopravy v Brně a v den prvního výročí mnichovského diktátu 30. září v Praze. Nejvýraznějším projevem narůstajícího odporu bylo vytváření odbojového hnutí.

Nereálné naděje vzbudilo v českém národě 1. září 1939 vypuknutí druhé světové války. Lidé očekávali brzkou porážku Německa a podivná válka, kterou vedly Anglie a Francie, vyvolávala nejistotu a zklamání.

Po nezdaru dlouhodobých snah o vytvoření kolektivní bezpečnosti přijal SSSR 23. 8. 1939 německou nabídku na uzavření paktu o neútočení. Využitím vnitroimperialistických rozporů tak byla v podstatě  rozbita jednotná mnichovanská imperialistická protisovětská fronta. Byl zmařen záměr izolovat Sovětský svaz a vmanévrovat ho do válečného konfliktu s Německem. SSSR získal tím téměř dva roky na posílení své obranyschopnosti a výrazné posunutí své západní hranice.

Pro demokratickou veřejnost u nás i v Evropě bylo uzavření smlouvy překvapením a vyvolalo i určité nepochopení. Vzniklé nejasnosti zneužívala propaganda reakčních kruhů tvrzením o spojenectví komunistů s fašismem. Došlo také ke zostření vztahů mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem. Dezinterpretace a skandalizace paktu trvá do dneška. Antikomunisté přitom mlčí o daleko závažnější dohodě Západu s Hitlerem v Mnichově. Letos, při příležitosti 70. výročí zahájení druhé světové války zesílily pokusy označit SSSR za stejného agresora a viníka rozpoutání války jako nacistické Německo.

Nejvýrazněji vyjádřil v této době český národ protest proti okupaci na demonstracích 28. října 1939. Na jejich přípravě se podílely oba hlavní odbojové proudy, komunisté a nekomunisté, i když se pro sílící rozpory nepodařilo uzavřít vzájemnou dohodu. Rozsáhlé protinacistické letákové akce mobilizovaly k odporu.

Demonstrace proběhly 28. října ve všech větších městech protektorátu. Nejmohutnější se uskutečnily v Praze, kde se jich zúčastnilo na 100 000 lidí. Demonstranti se stužkami v národních barvách provolávali různá hesla, charakterizující atmosféru, jako „Chceme zase svoji republiku, Chceme svobodu, Ať žije Beneš, Ať žije Stalin, Pryč s Hitlerem, Pryč s Němci“ ad., zpívali národní hymnu i všeslovanskou píseň Hej Slované. Tato protinacistická vystoupení měla v různých místech rozličný průběh a intenzitu; od pokládání květin k památníkům padlých v 1. světové válce a pomníkům T. G. Masaryka, vyvěšování národních i rudých vlajek až po stávky a otevřená střetnutí s nacisty. Prokázala nenávist k okupantům, vlastenectví, národní sebevědomí, bojovnost, touhu po svobodě i revoluční úsilí o „nový 28. říjen“.

Okupanty síla odporu překvapila. Měli v plné pohotovosti jednotky branné moci a SS, gestapo a také protektorátní policii. Tu potom obviňovali, že jednala liknavě. Zato nacistický potlačovací aparát postupoval se vší brutalitou. Řada demonstrantů v Praze byla těžce zraněna, značné množství lehce. 400 osob, většinou mladých, bylo zatčeno. V Žitné ulici byl střelen do břicha student Jan Opletal. Nedaleko od něho, přibližně ve stejnou dobu kolem půl sedmé večer byl zastřelen dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček. Původně pracoval jako horník, poté jako pekař. Stal se jednou z prvních obětí nacistické okupace, jeho bratr Karel pak jednou z posledních. Ten zahynul koncem války v Osvětimi.

Protestní demonstrace 28. října 1939, v den 21. výročí vzniku nacisty rozbitého Československa se staly po vojenském odporu polského lidu největším protihitlerovským vystoupením tehdejší Evropy. Poprvé od počátku okupace projevil český národ tak široký odpor proti nacistům a odhodlání bojovat za obnovení Československé republiky.

V současné době, kdy si takto připomínáme statečný boj našich předků za jednotné Československo v letech národně osvobozeneckého boje, pociťujeme znovu rozhořčení nad jeho bezprecedentním rozbitím koncem roku 1992. Zánik Československé republiky byl také jedním z důsledků majetkového převratu před dvaceti lety. Uveďme v této souvislosti prorocká slova prezidenta  Beneše z roku 1947:“Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M. R. Štefánka. Vedlo by to k zániku obou našich národů.“

Dne 11. listopadu, přes veškerou péči chirurgické kliniky prof. A. Jiráska, těžce zraněný Jan Opletal zemřel. Představoval typ nadaného, pracovitého, uvážlivého studenta se silným sociálním cítěním. Narodil se 31. 12. 1914 ve Lhotě nad Moravou jako osmé dítě chudé rodiny Anny a Štěpána Opletalových. Po maturitě vykonával dva roky vojenskou prezenční službu a v roce 1936 se zapsal na lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Byl ubytován v Hlávkově koleji, neboť splňoval všechny podmínky pro přijetí – maturitu s vyznamenáním, výborný prospěch při vysokoškolském studiu a nemajetnost. Velká část obyvatel této koleje byla zaměřena demokraticky, značný vliv zde měla před Mnichovem Jednota pokrokových studentů i Kostufra. Rovněž Opletal byl orientován vysloveně levicově. Na podzim 1939 byl místopředsedou kolejní samosprávy.

Výstižně charakterizoval J. Opletala jeho tehdejší kolega na fakultě i v koleji prof. MUDr. Tomáš Trávníček, CSc.: „Muselo-li dojít k tomu, co nás postihlo 17. listopadu 1939, lepšího hrdinu si historie vybrat nemohla. Nebudu zveličovat, když řeknu, že Opletal byl po každé stránce osobnost. V první řadě nesmírně charakterní, čestný, hluboce vlastenecký. Přitom vynikající student, ochotný kamarád a dobrý přítel. Máme si ho proč vážit.“

Svou tragickou obětí se stal Jan Opletal pro celý národ symbolem protifašistického odporu studentů. V záhlaví smutečního parte, vydaného samosprávou Hlávkových kolejí, stály verše J. Wolkera:“Jenž za spravedlnost šel se bít, dřív než moh´srdce k boji vytasit, zemřel mlád 24 let.“

Po úmrtí J. Opletala se okupanti obávali dalších protinacistických vystoupení. Proto učinilo policejní ředitelství v den pohřbu bezpečnostní opatření v mimořádném rozsahu. Také vedení Hlávkovy koleje muselo zaručit klid a pořádek. Smuteční rozloučení s J. Opletalem se konalo 15. listopadu dopoledne na Albertově za přítomnosti příbuzných, profesorského sboru a asi pěti tisíc vysokoškoláků.

Po důstojném obřadu byla rakev nakládána do pohřebního vozu, a tehdy začali studenti zpívat národní hymnu. Po letech na to vzpomíná doc. PhDr. Jan Pilař: „V té chvíli jsme si uvědomili, že není krásnější písně, než je naše hymna. Kde domov můj…Tenkrát jsme si však ani nebyli jistí, zda toto je skutečně náš domov. Po maličké přestávce jsme pokračovali zakázanou slovenskou částí Nad Tatrou sa blýska…Těžko popsat, co jsme cítili, když jsme zpívali: veď sa oni stratia….I dnes si myslím, že krásněji jsme se s Janem  Opletalem nemohli rozloučit.“  Následující den pak pokračoval pohřeb v Nákle u Litovle, kterého se zúčastnila i delegace Hlávkovy koleje. Stal se rovněž tichým protifašistickým protestem.

Původně pokojná studentská demonstrace 15. listopadu se posléze změnila v bouřlivou. Byla masovým projevem nesouhlasu pražských vysokoškoláků s okupací. Za zpěvu národních písní a provolávání protiněmeckých hesel procházeli studenti městem a na mnoha místech, zvláště pak na Karlově náměstí, Národní třídě a před budovou bývalého parlamentu a později i u právnické fakulty došlo ke srážkám s policií. Nacisté se chovali provokativně, aby shromáždili argumenty pro předem plánovaný brutální zásah proti vysokým školám. O něm bylo definitivně rozhodnuto Hitlerem 16. listopadu na jednání v Berlíně, kam byli povoláni představitelé okupační správy.

Nacistická teroristická akce proti českému studentstvu začala 17. listopadu časně ráno. Německá policie spolu s přepadovými oddíly SS vtrhla ve 3,30 hod. do Masarykovy koleje, ve 4 hod. do Hradčanské a Hlávkovy, následovaly studentská kolonie na Letné, Švehlova kolej ad. Rozespalí studenti byli za surového bití a urážek shromážděni v ruzyňské jízdárně. Ve vzpomínkách účastníků se to odráží následovně: „Vrazili k nám ozbrojení vojáci. Ranami pažeb nás vyhnali na chodbu…Z koleje nás nákladními auty odvezli do jízdárny v Ruzyni. Před vchodem do jízdárny byl natažen provaz. …museli jsme běžet „uličkou“, kterou tvořilo po každé straně deset esesáků, kteří byli vyzbrojeni holemi a puškami. Pod ranami a kopanci běžíme k provazu, padáme přes něj, znovu nás kopou. V jízdárně, kde nás bylo na 2000, nás rozdělili.“

Z ruzyňských kasáren byli propuštěni nejmladší studenti, kterým ještě nebylo 20 let, cizinci a členové fašistických organizací. Ostatní byli druhý den odvezeni do koncentračního tábora. Byli mezi nimi i vysokoškoláci z Brna. Jejich Kaunicovy a Sušilovy koleje přepadli nacisté rovněž 17. listopadu, ačkoliv zde předtím ke studentským demonstracím nedošlo. Jednalo se o exemplární trest, určený celému národu. Okupanti vůbec nezjišťovali nějakou vinu perzekuovaných studentů.

V tento den bylo také v ruzyňských kasárnách popraveno 9 studentských funkcionářů: Josef Adamec, Ing. Marek Frauwirth, Jan Černý, JUDr. Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, doc.PhDr. Josef Matoušek, JUDr. František Skorovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Většina z nich podporovala protektorátní politiku a propagovala česko-německé sblížení. Někteří z nich byli funkcionáři legální a oficiálně uznávané protektorátní studentské organizace; pokrokové vedení Ústředního svazu vysokoškolského studentstva bylo odstraněno již před rokem. Pouze M. Frauwirth a ještě ani ne devatenáctiletý V. Šaffránek byli zapojeni do odboje. Těchto 9 studentů označilo gestapo čistě formálně za původce demonstrací a bez soudu, na podkladě nařízení o tzv. zvláštním zacházení byli popraveni.

Otřesný byl osud rodiny jediného popraveného Slováka Marka Frauwirtha, který byl výrazně levicově orientovaný. Jeho rodiče umučili v Osvětimi, dva bratry v Majdanku. Dalšího bratra se ženou zastřelili v Púchově a sestra s manželem a dvěma dětmi zahynula při potlačení SNP nedaleko Vrátné doliny. Na taková nacistická zvěrstva nesmíme nikdy zapomenout.

Teprve večer, 17. listopadu 1939 se celý národ dověděl z rozhlasu a vylepovaných vyhlášek, podepsaných říšským protektorem, co se ten strašný den stalo. O popravě 9 vysokoškoláků, zatčených studentech i to, že byly na 3 roky zavřeny české vysoké školy. Ve skutečnosti to však bylo až do konce okupace. Pro zmírnění sankcí vůči studentům nepodnikl nic ani prezident Hácha, ani protektorátní vláda. Při všech represích, jak proti demonstracím 28. října, tak proti studentům se osobně zvlášť horlivě angažoval státní tajemník K. H. Frank

Je třeba jasně říci, že právě 17. listopadu 1939 šlo o skutečný masakr nacistů proti českým studentům. Současné sdělovací prostředky ve službách  polistopadových vítězů však vnucují národu uměle vytvořenou legendu o strašném masakru na Národní třídě 17.listopadu 1989. Taková je jejich metodologie tzv. vypořádávání se s minulostí. Vytrhávají z historie jednotlivá fakta, která podle své politické a sociální potřeby různě upravují, vyzdvihují, nebo jako zločinné zatracují. Ostouzení etapy socialismu a komunistů a glorifikace tzv. sametové revoluce má zakrýt současný společenský marasmus a nevábné vyhlídky do budoucna. V jejich schématu jakýchsi nově vytvářených dějin nemá holt 17.listopad 1939 patřičné místo.

Celý národ i světová demokratická veřejnost tehdy ostře odsoudily nacistickou perzekuci studentstva. Odhalila pravou tvář tzv. protektorátu Němců v českých zemích. Zásah okupantů ve skutečnosti směřoval i proti české kultuře, politice i hospodářství. Zavřením vysokých škol byly nejostřeji postiženy ročníky 1916 – 1925. Mládeži těchto deseti ročníků bylo znemožněno pokračovat nebo začít vysokoškolské studium. Z budov vysokých škol se staly po 17. listopadu nacistické kasárny, úřadovny okupační správy, dostaly je německé vysoké školy. V některých kolejích, např. v Kaunicových bylo přímo nacistické popraviště. Byly obsazeny rovněž Národní a univerzitní knihovna, vědecké ústavy ad. a tak byla ochromena nejen vysokoškolská, ale celá vědecko-badatelská činnost.

17. listopad 1939 znamenal přelom ve vývoji v protektorátu. Nadále již nebyly podmínky pro pořádání celonárodních protestních demonstrací. Nacistická okupační správa výrazně zesílila svoji represivní politiku proti jakýmkoli projevům odporu. Svoji taktiku změnil i domácí odboj, jehož strukturu narušilo také zvýšené zatýkání v listopadu a prosinci 1939. V souvislosti se vznikem sovětsko-finské války došlo k zostření vztahů mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem. Nastalo velmi složité a obtížné období okupace.

Krutý osud prožívalo téměř 1 200 českých vysokoškoláků, kteří byli 19.11. přivezeni do jednoho z nejhorších nacistických koncentračních táborů Sachsenhausen – Oranienburg. V historii je to vcelku ojedinělý případ, kdy byli takto masově uvězněni posluchači vysokých škol. Sešli se zde  stoupenci sociálních demokratů, národních socialistů, komunistů, národních demokratů, agrárníků, někteří dokonce fašistů i studenti indiferentní. Nelidské prostředí koncentračního tábora, jehož součástí bylo každodenní zabíjení, hlad, zima, nemoci, fyzické i duševní utrpení utvářelo studenty politicky i lidsky. Vzájemná pomoc, přátelství a solidarita jim pomáhaly navzdory životu v nelidských podmínkách neztratit lidskou důstojnost. Společná zkušenost jim nyní dávala poznat pravou tvář nacismu a orientovala je převážně pokrokově. Mnozí studenti, kteří přežili, se pak zapojili do odbojového hnutí.

První malá skupina vysokoškoláků byla propuštěna koncem roku 1939, v následujících měsících postupně další, poslední až počátkem roku 1943. Hrůzný život v koncentráku připravil některé studenty i o život. Ostatní zbavil doby mládí a mnohdy i zdraví. Všichni jsou svědky toho, že fašistické vyhlazovací tábory byly skutečností, že líčení hrůz života v nich není přehnané, jak je to dnes někdy studentům i mladým lidem předkládáno propagandou.

Široký ohlas perzekuce československých vysokoškoláků 17. listopadu 1939 ve světě vedl k tomu, že se toto datum stalo symbolem protifašistického odporu studentů. Významnou úlohu přitom sehrál Ústřední svaz čs. studentstva, vytvořený v emigraci v Anglii. Ten  svolal do Londýna v roce 1941 manifestaci, na níž byl zástupci studentů 14 národů prohlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Vzpomínkové akce se tehdy konaly také v USA, kde promluvil ke studentům prezident Roosevelt, a dále v Číně, v SSSR, Kanadě, Švýcarsku, Švédsku, na Novém Zélandě, v Mexiku i většině jihoamerických republik.

Jak to tehdy vyjádřil Gottwald v rozhlasovém projevu z Moskvy: „Česká mládež, české studentstvo dovede ocenit čest, že právě na paměť jeho padlých bojovníků byl stanoven mezinárodní studentský den boje proti fašismu.“

České vysoké školy byly znovu otevřeny až po pěti a půl letech, po osvobození, 30. května 1945. Od té doby byl každoročně připomínán 17. listopad jako jedno z prvních statečných vystoupení studentů proti nacistickým okupantům. Až v posledním období tomu žel už tak není. A právě v současné době, kdy sílí nebezpečné projevy fašismu a neonacismu u nás i ve světě, nabývá protifašistický odkaz 17. listopadu 1939 zvláštní aktuálnosti a naléhavosti. Proto se k němu plně hlásíme.

Při  majetkovému převratu v roce 1989 sehráli studenti spolu s herci velmi neblahou úlohu. V rozporu s pokrokovou tradicí 17. listopadu 1939 přispěli k obratu zpět, ke kapitalismu. Zamýšlíme-li se nad tím, co přineslo dvacet let budování kapitalismu jenom pro oblast školství v otázce materiální, demokratizace ad., není to bilance příliš optimistická. Připomeňme jen aktuelní nedostatek finančních prostředků na vzdělání a vědu, podstatný vzrůst nákladů na vysokoškolské studium, hrozbu placení školného, omezené možnosti studia pro mladé lidi z nemajetných rodin, obavy absolventů z nezaměstnanosti apod. To skutečně nevybojovali studenti 17.listopadu 1989 na Národní třídě pro budoucí vysokoškoláky příliš světlé perspektivy! A jak to vypadá s vysokými morálními hodnotami, kterými se tehdy zaštiťovali, ukazují četné skandály, např. s udělováním titulů na plzeňské právnické fakultě a asi i na řadě dalších.

Po dvacetileté zkušenosti s tímto režimem zákonitě nastává pro studenty, a nejenom pro ně, čas sebereflexe, přehodnocení tehdejších postojů a vyvození závěrů.