KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Dámy a pánové, soudružky a soudruzi, přátelé,

nastal okamžik, kdy zjistíme, zda jsem přivezl z Prahy jenom chřipku nebo i nějakou myšlenku. Dlouholetý organizátor Vratimova Karel Klimša mi uložil, abych hovořil o zahraničněpolitických otázkách. Když jsem přemýšlel o tom, jak téma zarámovat, říkal jsem si, že možná bude dobré pohovořit o problému krize západních politických elit.

Krize ve vedení českých stran

Abych vysvětlil, co mám na mysli, začnu v ČR. Podívejme se do Parlamentu ČR na demokratické strany. Vidíme, že není jediná, která by neměla v této chvíli velkou krizi ve vedení. U ODS vidíme v podstatě každý den, jak se perou nejrůznější skupiny o to, kdo bude nástupcem Mirka Topolánka. Téměř nikdo z nás nepochybuje, že po volbách tento souboj dostane úplně novou barvu. Vidíme, že u lidovců jejich předseda je svojí, řekněme, vytrvalostí a svým politickým uměním připraven vlastní stranu pohřbít. Rozhodně není schopen přivést ke straně nové členy a nové voliče. Výsledkem je, že čím vyšší bude volební účast, tím nižší je pravděpodobnost, že se v příštích parlamentních volbách KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny dostane. Řada členů této strany to dobře ví a počítejme s tím, že po volbách i v této straně vypukne velký spor. Podívejme se do Strany zelených. Zvítězila skupina, která dokáže přeměnit zelenou ideologii na program podnikatelské skupiny, která je orientována na zisky z oblasti státem dotované ekologie. Neexistuje v Evropě pravicovější strana zelených. Můžeme počítat s tím, že Strana zelených je na nejlepší cestě zařadit se mezi ty politické strany v polistopadových dějinách, které vydržely maximálně dvě volební období. Podíváme-li se na sociální demokracii, vidíme, že je to strana, která se stala stranou jednoho muže. Má malou schopnost udržet program, ztrácí schopnost mobilizovat vlastní řady. Její síla je postavena na chybách ODS.

EU je neschopná analyzovat a předvídat vývoj

V této situaci bych chtěl připomenout, že stejné problémy prožívá Evropská unie. Na oblasti zahraniční politiky to vidíme nejmarkantněji. Vidíme, že komisař pro otázky zahraniční a bezpečnostní politiky byl tím, kdo inicioval odtržení Kosova od Srbska a též inicioval uznání této srbské provincie řadou států. Tento sebevražedný krok evropské politiky, který rozevřel nad celým světem možnost dalších etnických a separatistických konfliktů - máme napočítáno, že těchto oblastí je přibližně 200 ve světě - ukazuje, že ani tato skupina není schopna předvídat následky svých kroků. Vidíme, že politika lidí jako ministr zahraničí Francie Kouchner, který odjel do Tbilisi v době gruzínského konfliktu, aby tam se Saakašvilim dohodl separátně, bez jednání s Moskvou, poválečné uspořádání, zkrachovala během několika hodin. Když se podíváte na britsko-polský protiruský plán na summitu Evropské unie, který projednával situaci na Kavkaze, tak vidíte, že výsledkem nebylo dosažení ničeho jiného než zablokování strategické dohody mezi Evropskou unií a Ruskem. Jenže to je výsledek, který jednoznačně vyhovuje Moskvě.

Bývaly doby, kdy Rusko z prestižních důvodů strategickou dohodu s Unií potřebovalo. Dnes ale Moskvě daleko více vyhovují separátní dohody s jednotlivými státy, je to pro ni mnohem výhodnější. Jinými slovy, ti, kteří nejvíc útočili proti Rusku, nedokážou vymyslet nic jiného, než je posílení pozic v Moskvě. Ze západních politických elit se vytrácí schopnost předvídat situaci, schopnost analyzovat poměry je nahrazována ideologickými floskulemi a iluzemi.

Předvídavost KSČM

V této situaci bych chtěl jako socialista na volné noze poděkovat KSČM za to, co předvedla v zahraniční politice letos během uplynulých měsíců. Od prvního dne letošního roku byla patrná velká předvídavost KSČM v souvislosti s problémy, které jsme na mezinárodním poli letos prožili. Kdybych to shrnul slovy europoslance Jirky Maštálky z jednoho jeho článku, tak vlastně ve všech oblastech, kde ke konfliktu došlo, byla KSČM jediná z parlamentních stran před událostmi.

Poslankyně Kateřina Konečná letos v lednu, několik měsíců předtím, než se Kosovo odtrhlo, předložila v Poslanecké sněmovně rezoluci navrhující podporu územní celistvosti Srbska. Díky ní a iniciativě KSČM utržila koalice Mirka Topolánka první velkou politickou prohru na půdě sněmovny, když rezoluce - v upravené podobě - byla nakonec prosazena - byť nebyla vládou dodržena. Tento úspěch nebyl ojedinělý.

Když se podíváme na gruzínský konflikt, tak Kateřina Konečná už v roce 2005 interpelovala premiéra a upozorňovala na nebezpečí dodávek českých zbraní a munice do Gruzie. Opět tuto interpelaci předložila loni na nového premiéra. Oba premiéři jí poslali téměř shodnou odpověď - s jediným rozdílem. V odpovědi Mirka Topolánka je navíc pasáž, která říká, že odsun munice do Gruzie je ekologicky výhodný, protože nemusíme munici likvidovat u nás. Tací lidé nám dnes vládnou.

KSČM byla vlastně jediná parlamentní strana, která dokázala už v průběhu konfliktu v Gruzii zformulovat jasný program, jak situaci vyřešit. Tříbodový návrh, který přednesl místopředseda ÚV KSČM Jiří Maštálka, je vlastně platný dodnes. Jen připomínám: 1. Podpořit myšlenku vytvoření mezinárodní vyšetřovací komise, která by zjistila, kdo ozbrojený konflikt začal; 2. Vyzvat vládu České republiky, aby jednoznačně v institucích Evropské unie a NATO nepodporovala snahu Gruzie o vstup do západoevropských institucí, dokud bude v Tbilisi vláda, která si neváží evropských hodnot a chce řešit etnické problémy ozbrojenou silou; 3. Podpořit plán Sarkozyho a Medveděva.

KSČM je zároveň jedinou stranou, resp. její poslanci a senátoři, kteří zcela jednoznačně jsou připraveni hlasovat proti výstavbě americké vojenské základny v České republice. Řekl bych, že KSČM na poli zahraniční politiky odvedla letos mimořádně kvalitní výkon.

Dostal jsem z pléna otázku, zda bychom byli kvůli radaru při změně politické orientace pacifikováni jako např. Grenada. Vše záleží na stupni změny. Španělé po volbě Zapatery jednoznačně změnili svoji orientaci z podpory americké intervence v Iráku na odpor k ní a nic se jim nestalo. Je možné dělat v politice mnohem více, než se zdá na první pohled. Úspěšné je to jen tehdy, když se to dělá inteligentně, chytře, a když se najdou dobří spojenci. Navíc nemusíte řešit věci z hodiny na hodinu a můžete je řešit postupně. Možnost, že bychom byli pacifikováni, vždy existuje - koneckonců na to netřeba armádu. Ale všemu se dá čelit, chce to jen mít vůli k vítězství a dobré spojence.

Osmičky v našich dějinách

Samozřejmě se nám může zdát, že jsou to okrajové věci. Jenže vzpomeňte - předseda ÚV KSČM Vojta Filip zde mluvil o osmičkách , které si připomínáme v letošním roce. V Evropském parlamentu, pokud jsem informován, bude 8. října díky poslancům ze skupiny GUE-NGL konference na téma Osmičky v československých a českých dějinách . Proč to říkám? Každá z těchto osmiček má mezinárodní konotaci.

Vznik ČSR v roce 1918 je výsledkem 1. světové války. Rok 1938: Mnichovská dohoda - to je přímo mezinárodní úmluva. Rok 1948 souvisí s výsledkem 2. světové války. Rok 1968: 21. srpen je zásah zvenčí. Ať se podíváme, kam se podíváme - ony osmičky souvisí bezprostředně s mezinárodní politikou. Česká republika jako malý stát má své dějiny bezprostředně propojené s dějinami Evropy. Samozřejmě, my se živíme krásnou metafyzikou čísel, která nám říká, že od roku 1848 vlastně každá osmička je nějakým způsobem kouzelná a znamená moc. Jakoby tu zevnitř, imanentně z našich dějin, osmičky znamenaly zlom. Má to kus logiky, ale chtěl bych upozornit, že světové dějiny a teorie znají podobné číselné hry v nejrůznějších podobách.

Nejznámější asi je představa o 500letém cyklu vývoje lidstva. Když se podíváte na dějiny, v 5. století př. n. l. v Číně působí Konfucius a Lao 'C, v Himálaji byste potkali Buddhu, v Persii Zarathustru, starozákonní proroky na Blízkém východě, v Řecku Platóna, četli byste první rukopis Thukydidových Dějin peloponéské války a viděli premiéru antických tragédií. To znamená, že pozoruhodný výbuch invence v 5. století před naším letopočtem je v tomto celém civilizačním pásu jednoznačný. Pak máme zlom nástupem nového letopočtu, v 5. století n.l. máme mimořádně významnou vlnu stěhování národů atd. V 15. století pád Konstantinopolu a začátek kolonizace, 20. století jsme prožili.

Americká politická tradice pracuje s jinými cykly. Díky profesorům Arturovi Schlesingerovi staršímu i mladšímu, otci a synovi, bylo propočítáno, že se pravidelně v americké vnitřní politice střídá liberální a konzervativní období v periodě 16,5 roku. Každé liberální období přináší větší zásahy státu do společenského dění, každé konzervativní část těchto zásahů ubere, ale část jich nechá, což znamená, že roste státní intervencionalismus.

Pokud jde o zahraniční politiku USA, existuje teorie profesora Franka Klimberka, který propočítal, že v americké zahraniční politice se pravidelně střídá introvertní a extrovertní období. Introvertní, trvající v průměru 21 let, když se USA soustřeďují na vnitřní politiku, extrovertní o průměrné délce 27 roků, kdy se starají hlavně o venek. Všechny velké války, které USA vedly, kromě války o nezávislost, proběhly v extrovertním období. Teorie se stala slavnou v okamžiku, kdy se podle ní dal propočíst okamžik, kdy se většina veřejnosti USA postavila proti válce ve Vietnamu. Teď prožíváme extrovertní období, které by mělo skončit v roce 2014.

Politická socializace českých generací

Naše střídání osmiček má, kromě krásné metafyziky, svoji vnitřní logiku. Tato vnitřní logika je dána tím, že 20letá perioda je spojena se střídáním politických generací, které se účastní dění kolem významných konfliktů. V zásadě platí, že u každého většího politického konfliktu se potkávají tři odlišné generace. Odlišné v tom smyslu, že v různých historických situacích procházely politickou socializací, tzn. že si uspořádávaly svoji hodnotovou síť, podle které se řídí ve svém politickém rozhodování a chování.

Podívejme se třeba na 17. listopad roku 1989. Tehdy se sešly kolem tohoto konfliktu tři generace: generace našich otců, kteří měli svoji politickou socializaci spojenou s 2. světovou válkou a vzpomínkou na velkou hospodářskou krizi - ty jim uspořádaly hodnoty. Pak tam byla generace lidí, pro něž politická socializace byla spojena hlavně s 21. srpnem, tzn. se zásahem vojsk Varšavské smlouvy proti Pražskému jaru. A nastupovala třetí generace, studentská, která byla tabula rasa a neměla ještě hodnoty pevně uspořádané.

Když se podíváme na dnešní politické konflikty, tak vidíme, že generace našich otců, tzn. těch, kteří se socializovali v souvislosti se zkušenostmi z 2. světové války, z politicky konfliktních situací odešla. Dominuje jednoznačně generace 21. srpna. To je generace rusofobní, generace, která je nepřátelská vůči Východu, generace, v níž levicové hodnoty výrazně ustoupily. Představitelé levicových hodnot v ní jsou do značné míry frustrováni bývalou zkušeností, chybí jim odvaha, ztratili víru. Skupiny, které byly spojeny třeba s panslovanstvím, v podstatě v této generaci nejsou. Tato generace, která se socializovala ve vazbě na 21. srpen a v níž je levicových hodnot málo, dnes určuje základní proud politiky. Ovládá hlavní politické strany a sdělovací prostředky. Druhou dnešní generací je již zmíněná generace roku 1989, tehdy nevyzrálá generace, která se formovala zkušenostmi ze 17. listopadu a legendou o sametové revoluci. To byl nesmírně důležitý impuls, který jí seřadil hodnoty. Nyní ale nastupuje třetí generace, generace, která se socializuje ve vazbě na současné problémy. Těmi jsou především radar a radikální reformy.

Radikální liberální reformy změnily Slovensko na stát s nejlevicovější vládou v EU. Nejhorší situaci ze zde přítomných komunistů má představitel KSS, neboť tak levicového státníka, jako je Robert Fico, nemá za premiéra žádný evropský stát. Politický prostor vedle něho nalevo je velice malý. Obdobně Latinská Amerika na radikální liberální reformy reagovala současnou levicovou vlnou v Brazílii, Venezuele, Bolívii, návratem sandinovců atd. To je reakce na radikální liberalismus a ta bude stejná u nás, jako byla jinde. Chybí nám ale středoleví vůdcové, kteří by měli Ficův profil.

Kuba včera, radar dnes

Pokud jde o radar - když se podíváte na hnutí spojené s odporem proti němu, na hnutí Ne základnám, na šíři angažovanosti mladých lidí - to je před pěti lety něco nepředstavitelného. Například Ivona Novomestská má za sebou rok dobrovolné práce na výstavbě sirotčince v Indii. Lidi, kteří mají za sebou takovouto životní zkušenost, žádná Česká televize nezmate. Marně se z nich propaganda snaží udělat ruské agenty. Jsou to lidé, kteří už mají hodnoty uspořádané na základě jiných historických impulsů než generace 17. listopadu a 21. srpna. Tam je jasný - a mezi vysokoškolskými studenty je to jednoznačně patrné - posun k nové životní zkušenosti, posun doleva.

Dostal jsem zde také dotaz, zda by v souvislosti s budováním základen USA v Polsku a ČR nestálo za to připomenout našim pravicovým politikům, jak dramaticky reagovala vláda USA na umístění sovětských raket na Kubě. Nevím, zda by to pochopili, ale kubánská raketová krize z r. 1962 je bezesporu dodnes nejvýraznější zkušeností s tím, jak se žije v podmínkách vzájemného zaručeného zničení. Na této krizi se politici i teoretici učí rozumět logice strategických jaderných zbraní. Např. tehdy Washington tvrdil, že sovětské rakety středního doletu na Kubě jsou útočné. Moskva, že obranné. Stejně tak je to dnes i s radarem. Podstatné je, že obě strany měly pravdu - byly obranné, protože snižovaly americkou převahu a pomáhaly v politice odstrašení od případného útoku proti Kubě či SSSR. Byly útočné, protože umožňovaly zasáhnout téměř celé území USA. O tom, zda jsou tyto zbraně útočné či obrané, nerozhodovala jejich technická charakteristika či umístění, ale politické rozhodnutí o jejich použití.

Strategické zbraňové systémy mají obě charakteristiky - jsou současně útočné i obranné. Národní raketovou obranu USA můžete právem chápat jako obrannou proti nepřátelským raketám, ale také jako útočný systém, který má zajistit efektivnost a beztrestnost případného útoku proti Rusku nebo Číně. Obé je pravda. Záleží jen na tom, jak se rozhodnou ve Washingtonu. Věříte Bílému domu? A co znamená víra v politice?

Právě na kubánské krizi se politici supervelmocí naučili, že vojenská konfrontace je sebevražedná a že je nutný dialog. Tehdy natáhli přímou linku z Bílého domu do Kremlu, tehdy se začala rodit politika kontroly zbrojení. Právě to, že prezident Bush ml. odstoupil od této politiky - tvrdí, že odstrašování nefunguje a vypověděl smlouvu o omezení protiraketové obrany - je destabilizujícím prvkem současné světové politiky, který ve svém důsledku ohrožuje samotné Spojené státy americké. Naši pravicoví politici jen papouškují Bushovy slogany.

Česká televize - soukromá firma za veřejné peníze

V této souvislosti bych trošinku odbočil. Včera jsme v autě s Monikou Hoření a Ivanem Davidem vedli spor na téma, jakým způsobem se prosadit ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Nenašli jsme shodu. Řekl bych teď velice stručně, co jsem hájil.

Podle mého názoru je třeba podívat se pravdě do očí a říci upřímně, že experiment s veřejnoprávními sdělovacími prostředky se nezdařil. Česká televize je soukromý podnik financovaný z veřejných zdrojů. Ti, kdo se domnívají, že situace se bude zlepšovat, se pletou. Nic nevykazuje větší schopnost sebereprodukce než lidská hloupost! Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize!

V situaci, kdy v Americe konzervativci prosazují v podstatě postátnění bankovních domů, by měli komunisté v ČR říci, že je třeba privatizovat sdělovací prostředky, jako jsou televize a rozhlas. Jediné, co je demokratické na České televizi - je možnost ji vypnout.

Nevěřte tomu, že když někdo z levice bude kritizovat postup redaktorů v České televizi, že se něco změní. Jsem hluboce přesvědčen, že jsou na tuto kritiku pyšní. Nebudou se s vámi bavit do té doby, dokud jim nesáhnete na to, co je pro ně nejdůležitější - na peníze. Nemám nic proti tomu, aby redaktoři a autoři ČT dál šířili v éteru svoji nenávist a podkopávali humanistické tradice naší politické kultury - ve svobodné zemi by měl mít každý právo historicky se znemožnit. Ale ať tak činí za své. Privatizace České televize by měl být jednoznačný program, anebo alespoň by bylo třeba tuto otázku otevřít.

Navíc technicky vzato, do pěti let multiplexy umožní vytvořit obrovské množství alternativních televizních kanálů. Konstruktivním řešením by bylo vybudovat si vlastní a pěstovat jejich sledovanost. Většina toho, co se zdá jako nepostradatelné v souvislosti s veřejnou službou, hlavně na ČT2, lze zachovat formou grantů. Dá se to řešit i bez primitivní politické výchovy, kterou na nás hází ČT od rána do večera.

Ale v autě jsme se na tomto neshodli.

Nezřetelné obrysy příští zahraniční politiky USA

Pojďme ale k původnímu tématu. Již jsem hovořil v náznacích o Gruzii, v náznacích o Srbsku. To podstatné, co se momentálně děje, jsou volby ve USA - kam přijdu, tam se mne lidé ptají, jak dopadnou.

V této fázi se zdá jednoznačné, že by měl vyhrát Barack Obama, protože ekonomicko-sociální problémy USA jsou tak velké, že lidé si budou přát prostě změnu. Jediný problém, který je s Barackem Obamou spojen, je barva jeho kůže. To zmobilizuje spoustu lidí proti němu, kteří by jinak nešli volit. Možnosti, že by se proti němu postavili Hispánci - což tradičně v Americe je, tzn. Hispánci versus černoši - čelil velice chytře tím, že si vybral za viceprezidenta člověka, který je aktivním katolíkem. Hispánci jsou totiž většinou katolíci. Nestane-li se nic mimořádného, je situace jednoznačně ve prospěch Baracka Obamy.

Co to bude znamenat pro zahraniční politiku? Na tuto otázku je velmi obtížné odpovědět, protože Barack Obama sám nemá zahraniční politiku jako svoji prioritu. Podle dostupných údajů se v současné době - po té, co se sjednotily týmy jeho a Hillary Clintonové - v jeho okolí pohybuje přibližně 300 specialistů na zahraniční politiku. Vždy jsem razil teorii, že je snadné prognózovat politiku budoucího prezidenta Spojených států amerických, protože stačí si vydefinovat základní jeho poradce, přečíst si jejich odbornou produkci, protože většinou to byli buď lidé z Harvardu nebo z Columbia University, a na základě analýzy této produkce jste měli stanoveny priority budoucího prezidenta. V současné chvíli v případě Baracka Obamy to v zásadě není možné, protože i z té skupiny, řekněme 10 lidí, kteří jsou na čele poradců, jde strašně moc odlišných, přímo protikladných signálů.

Když porovnáme programy Demokratické a Republikánské strany, tak ve věcech, které nás nejvíc zajímají, obě strany zdůrazňují význam amerických ozbrojených sil. Dokonce v programu demokratů, který je konkrétnější, jsou návrhy na zvýšení počtu amerických vojáků. Pokud jde o základnu v ČR, v programu republikánů je poděkování české a polské vládě za to, že souhlasí s umístěním těchto základen. V programu Demokratické strany není jediné slovo na toto téma.

Pokud jde o situaci v Iráku, je republikánský program jednoznačně optimistický, pokládá zásah za úspěšný. V programu demokratů je velmi zvláštní pasáž: jednoznačně stáhnout bojové jednotky do půl roku a ponechat tam jednotky, které budou čelit teroristům a pomáhat irácké vládě. Přiznám se, že pro mě je tato pasáž poměrně nesrozumitelná.

Vrátí se éra jaderného odzbrojení?

V programu Demokratické strany je ale jedna nesmírně zajímavá oblast - oblast jaderného odzbrojení. Demokraté zde uvádějí jednoznačně, že budou usilovat o světové jaderné odzbrojení, že okamžitě zastaví vývoj nových jaderných zbraní a budou jednat o likvidaci zbraní kompletně. Tuto tezi prosazují i někteří vojáci, kteří jsou v okolí Obamy.

Navíc u demokratů najdete velice silně zastoupeny výzvy na podporu mileniových cílů OSN, které jsou sociálně ekonomické. Jedna z klíčových postav okolí Obamy, Sarah Riceová, jmenuje se stejně jako současná ministryně zahraničních věcí, zcela jednoznačně prosazuje posílení hospodářské pomoci do zahraničí na úrovni tří procent. Oba programy zdůrazňují potřebu řešit situaci v Súdánu. U demokratů je patrná oddanost ideji, velice nebezpečné ideji tzv. humanitární intervence.

Jinými slovy - rozdíly tu zaznamenáváme, ale jsou to zvláštní rozdíly. Shody jsou například, pokud jde o postoj k Rusku a k Číně. Ve vztahu k Rusku je postoj u obou politických stran spojen s výzvami, aby Rusko dodržovalo mezinárodní právo a neohrožovalo své sousedy. Ani v jednom z programů není ani jednou zmíněno Kosovo. Pasáže o Číně začínají u republikánů Tchaj-wanem a povinností chránit Tchaj-wan proti intervenci z Číny. Oba programy jsou plné tezí, že je třeba v Číně dodržovat lidské práva a chránit Tibet.

Chci ještě zdůraznit, že demokratický i republikánský kandidát jsou představiteli stran, které jsou vnitřně mnohem složitěji strukturované než strany u nás. V obou jsou nesmírně silné frakce. Třeba fakt, že v programu demokratů chybí pasáže o radaru v Brdech nebo Kosovu, není dán tím, že by tam nebyli lidé, kteří by na tyto otázky neměli názor. Je to způsobeno tím, že se nepodařilo nalézt kompromis, natož shodu. Sám fakt, že nevíme do této chvíle, kdo dělá Obamovi hlavního poradce pro otázky zahraniční politiky, svědčí o tom, že souboj mezi jednotlivými frakcemi ještě zdaleka nebyl ukončen.

Ke specifice americké zahraniční politiky patří, že zástupci všech stranických frakcí s velkou pravděpodobností vstoupí do administrativy budoucího prezidenta a souboj mezi nimi bude pokračovat. Jinými slovy, jestliže vyhrály pacifistické skupiny zápas o jaderné zbraně, otázku pojetí jaderných zbraní v programu, neznamená to, že by vyhrály v případě vítězství Obamy, pokud jde o prosazování tohoto tématu jako prioritního do agendy nového prezidenta. Karty zůstávají rozdány.

Je třeba zcela jednoznačně zdůraznit, že týmy, přestože jsou v případě Obamy neurčité, jsou v případě obou prezidentských kandidátů nesmírně kvalifikované. Většinou jsou ale oddány liberální, případně liberálně konzervativní ideologii, ideologii, která třeba na příkladu současné bankovní krize Spojených států jednoznačně ukázala, že není schopna předvídat budoucí krize.

Budeme šířit nenávist, nebo kulturu?

Tento problém se projevuje v celé agendě západní zahraniční politiky, ať jde o Brusel nebo Washington. Není to jen problém rusofobie, kdy na vztahu k Rusku je možné si představit, že se rozbije i celá Evropská unie. Je to problém vztahu k někomu jinému, než je bílý Západ! Nás Evropanů bylo v roce 1900 přibližně 24,7 % světové populace, v roce 2050 nás bude sedm procent, Severoameričanů budou čtyři procenta. V roce 2050 ekonomiky států BRIC - Brazílie, Rusko, Indie, Čína - budou silnější než ekonomiky států G7.

Máme před sebou několik posledních desetiletí, kdy můžeme ukázat světu, že nejsme jen potomci brutálních kolonizátorů. Jestliže to nedokážeme, jestliže si budeme libovat v házení bomb tu v Afghánistánu, tu v Libanonu, tak čeká naše potomky nesmírně krušné období - v polovině tohoto tisíciletí my, Evropané a Západ jako celek, budeme ti slabší. A jestliže nedokážeme šířit kulturu a budeme šířit jenom nenávist a válku, doplatíme na to sami.

V této chvíli nevidím v Bruselu ani ve Washingtonu nikoho, kdo by si tohoto problému byl vědom.