ČLÁNEK PRO ČASOPIS
Jmenuji se Romana, je mi 43 let a ráda bych se s Vámi podělila o můj příběh, který se týkal dyslexie mého syna.
Od jeho narození do předškolního věku byl syn velmi vnímavé a citlivé dítě. Už od jednoho roku pěkně mluvil, byl chytrý, vnímavý na detaily. Takže v žádném případě nebyl náznak jakéhokoliv problému. Nastoupil do první třídy naší vesnické základní školy, kde byla dvojtřída a pan učitel se musel věnovat oběma třídám zaráz. Poprvé mě zarazilo, když začal zůstávat v 1. třídě po vyučování, aby si dopsal to, co nestihl v hodině. Všímala jsem si, jak jeho nadšení pro školu se začalo velmi rapidním způsobem snižovat. Do druhé třídy přestoupil na jinou základní školu, kde měl velmi příjemnou a laskavou paní učitelku. Toto ho inspirovalo a jeho radost pro školu se opět vrátila. Nicméně ne na dlouho. Paní učitelka byla znalá v oblasti poruch učení a poprvé mě upozornila na to, že zpozorovala u syna náznaky dyslexie. Navštivili jsme proto na její doporučení Pedagogicko-psychologickou poradnu, kde provedli testy, které prokázaly u syna dyskalkulii, dysgrafii a pomalejší pracovní tempo při psaní, ale naopak vyšší intelekt.
Tento den přinesl konec bezstarostnému životu – i když jako matka samoživitelka jsem to zrovna nejjednodušší neměla – a toto bylo ještě něco navíc. Nastalo přehodnocení životních priorit, ujasnila jsem si, co nás dva vlastně čeká a podřídila jsem tomu vše, nehledě na svá přání a vlasní zájmy. Nakoupila jsem si několik odborných knih na toto téma, doma jsme cvičili kineziologické cviky na propojení pravé a levé hemisféry, a sama jsem se snažila pátrat po různých alternativních metodách, jak synovi pomoci. Mým největším přáním nyní bylo, aby syn byl spokojený, aby nijak netrpěl tím, že má nějaký nedostatek a aby byl šťastný. Věděla jsem, že teď mu musím co nejvíce pomoci, protože se jedná o jeho budoucnost, o jeho celý život, jakým směrem se bude ubírat, že ho v tom nemohu nechat samého, a že chci vidět jeho šťastné a zářící oči, ne smutek a beznaděj.
V ped.-psychol. poradně nám doporučili chodit do grafomotorického kroužku, čímž se synovi uvlolnila ruka a velmi zlepšilo písmo. Také bylo štěstí, že na této škole byla dyslektikům věnovaná pozornost a po vyučování mohli navštěvovat dyslektický kroužek, kde pomocí různých speciálních metod procvičovali psaní, čtení, počítání. Doporučili nám i nějaké pomůcky pro dyslektiky, které jsme si zakoupili, jako např. různé učební programy formou her, doplňovačky na procvičování a další pomůcky pro učení jsem už vyráběla na základě toho, co jsem vypozorovala, že by mu pomohlo nejlépe při zapamatování učební látky. Zjistila jsem, že je naprosto důležité změnit formu učení. Jakmile se nastavil přísně pedagogický školní přístup, pro takové dítě je to po dvaceti minutách velmi únavné a pak už si přestává pamatovat, soustředit se a vnímat učivo. Jestliže se ale zvolí forma, která dítě zaujme, sem tam se proloží něčím poutavým a zábavným, je větší šance, že si látku dobře zapamatuje. Především je to o velké trpělivosti rodičů, je to o neustálé psychické podpoře dítěte, které je nutné chválit za každý malý krůček, který udělá kupředu, na této cestě. Dítě potřebuje cítit v rodiči naprostou důvěru a oporu, protože se najednou cítí v kolektivu třídy „jiný“. Dítě, které je dyslektik, je opravdu jiné a potřebuje i jiný přístup. Může také dojít k tomu, že jeho odlištnost mu bude způsobovat problémy se spolužáky (úlevy v předmětech, zvýšená pozornost nebo podpora vyučujících, možnosti využívání pomůcek, jako např. kalkulačky, atd....). Proto potřebuje mít kvalitní domácí láskyplné zázemí. Z mé zkušenosti vím, že je dobré, když u takového dítěte najdete jeho velké klady v něčem jiném, co ho baví, např. v jeho zájmech, v jeho tvořivosti nabo nadání – a velmi ho v tomto podpořit, aby ztracené sebevědomí se dostalo opět do rovnováhy. V našem případě to byl synův zájem o autíčka, o malé zmenšené zemědělské stroje a vše, co mělo motor. Tím, že jsme bydleli na vesnici, jsem měla možnost synovi dát prostor pro tvoření, pro rozvíjení jeho velkého zájmu. Mohl si tak na dvoře stavět svoje zemědělské farmy, městečka s uličkami, které měly vlastní osvětlení na baterie, vodovodní potrubí, kde skutečně proudila voda, políčka, na kterých pracovaly jeho malé zemědělské stroje atd. Mohl naplno uplatnit své tvořivé myšlení a pěstovat zručnost, která se mu v budoucnu velmi vyplatila.
Základní školu syn zvládnul s mojí maximální podporou, i když to nebylo kolikrát zrovna jednoduché. Bylo ale také nutné zůstávat neustále v kontaktu se všemi vyučujícími i s ped.-psych. poradnou. Ne všichni vyučující byli totiž s problematikou dyslexie dostatečně obeznámeni, nebo byli i tací, kteří toto nechtěli tolerovat.
Po ukončení základní školy si syn zvolil směr podle svého zájmu, který jsem u něj objevila a podporovala již od dětství a přihlásil se na opraváře zemědělských strojů. Na středním učilišti se směr učení i praxe směřoval už směrem, který syna velmi bavil a motivoval. Tím se jen potvrdila moje teorie, že co člověka baví a inspuruje, v tom je dobrý (i přes překážku dyslexie). Střední učiliště syn vystudoval s vyznamenáním, jako jeden z nejlepších ve třídě. Nyní již syn pracuje a je z něj příjemmný mladý muž, k práci velmi šikovný a zručný. To, že jeho hemisféry komunikují jiným způsobem, mu např. pomáhá v jeho technickém vizuálním myšlení a tvoření.
Jelikož v té době, kdy se tento příběh udál, nebyl ještě v ČR internet, nemohla jsem veřejnost s těmito mými zkušenostmi seznámit dřív.
Později, v roce 2008 jsem se rozhodla založit stránky s názvem CENTRUM POMOCI PRO DĚTI S DYSLEXIÍ, kde jsem popsala své zkušenosti s dyslexií, soustředila jsem zde všechny možné informace o dylslexii, které jsem našla, najdete zde i spoustu odkazů, kam se obrátit, jaké jsou možnosti, jaké pomůcky pro své děti zakoupit a jak jim pomoci. Otevřela jsem také internetovou poradnu pro rodiče s dětmi s dyslexií a snažím se jim poradit ze své vlastní zkušenosti v otázkách, které je trápí.
Myslím, že je potřeba si uvědomit několik základních bodů, které jsou nutné:
- být dítěti oporou celou školní docházku a trpělivě mu pomáhat a věnovat mu svůj čas, protože ono to velmi potřebuje
- dítě s dyslexií potřebuje láskyplné a tolerantní zázemí rodiny, pochopení a zájem
- vyzvednout v dítěti nějakou jeho silnou stránku, hobby nebo zájem, cokoliv, co ho baví a plně to podporovat a rozvíjet
- být v neustálé vzájemné komunikaci s jeho vyučujícími a ped.psych. poradnou
Romana