„Boží pravda je nade všemi jmény, logickými kategoriemi a zároveň imanentně přítomná ve vlastním sebezjevení jejich prostřednictvím.“[1]
Myšlenky Ibn al-cArabího představují vrchol třetí fáze súfijského myšlení, ačkoliv byly zavrhovány jako panteistické.[2] V jeho rozsáhlém díle se zrcadlí filosofie „neustálé transformace“. Mystické sjednocení se stává nejen momentem vrcholu života, ale také ústřední událostí v mystickém jazyce, událostí, která zásadně přetváří to současné a ustavuje nové konfigurace.
Na jeho životě můžeme vidět, jak poznání Boha prostupuje celým jeho myšlením, které se tak stává koherentním.
Múhíddín ibn al-cArabí se narodil v roce 1165 v Murcii v Andalusii. V osmi letech odešel do Sevilly, kde se věnoval studiu Koránu, gramatiky a práva. Z jeho zápisků vyplývá, že již v dětství měl určité duchovní zážitky a setkal se s řadou významných duchovních mistrů. Roku 1194 opouští Ibn al-cArabí svou domovinu a cestuje do Tunisu, kde se setkává se slavnými súfijskými mistry. Účastní se také Ibn Rušdova (Averroova) pohřbu, se kterým se setkal jako dítě a napsal o tomto setkání zevrubnou zprávu. V roce 1202 cestuje do Mekky, kde spatří Kacbu.
Tento zážitek na něj mocně zapůsobil a stál na počátku významného úseku jeho života. V Mekce začíná psát své největší dílo Mekkánské iluminace (Al-Futúhát al-Makkíja) a taky se zde sekává s krásnou Nizám, které věnuje sbírku básní Vykladač tužeb (Tardžumán al-ašwáq). V roce 1204 Ibn al-cArabí svaté město opouští a podniká řadu cest (Bagdád, Mosul, Malatye, Jeruzalém, Káhira, Aleppo). Roku 1230 se usazuje v Damašku, kde píše dílo svého stáří Drahokamy moudrosti (Fusús al-Hikam) a dokončuje Mekkánské iluminace. Zemřel 16. listopadu 1240 v Damašku, kde se také nachází jeho hrob.
Islám zná jednoho, jediného Boha. Jakékoliv přidružování Bohu je hodnoceno jako širk. Mnohost ve spojení s Bohem nemá v islámu místo. Protiklady jednoty a mnohosti označuje Ibn al-cArabí za „zmatení“. Protiklad obojího však není nepřekonatelný. Ibn al-cArabí nahlíží jednotu jako mnohost a mnohost jako jednotu. K tomuto poznání ovšem nedochází filosofickou cestou, ale duchovním nazřením „jednoty bytí“.[3]
„Tato duchovní zkušenost je popisována pojmy faná (vyhasnutí, odpodstatnění) a baqá (trvání). Faná označuje vyhasnutí vědomí ‚já‘ ve stavu sjednocení s Bohem. To znamená, že vědomí ‚já‘, které můžeme chápat jako určitou formu Bytí, se navrací zpět do původní absolutní neurčitosti božského Bytí. „Faná je lidské pohlížení na vlastní nedokonalost skrze Boha, který vše překonává.“[4]Baqá je cesta, kdy vše co se skrze faná rozpustilo a vyhaslo v jednotě Bytí, je znovu oživeno a trvá navěky, přičemž vše je nyní zakoušeno v souvislosti s jediným božským základem bytí.[5] „Baqá je lidský pohled na Boha pevně spočívajícího ve všem.“[6]
Ibn al-cArabí ve svém učení odlišuje nepodmíněnou božskou skutečnost, tedy absolutno od toho, co absolutnem není. Toto rozlišení se zakládá na islámském vyznání víry „Není boha kromě Boha.“ Tím je řečeno, že „Není skutečnosti, kromě Skutečnosti.“ Vše, co není Skutečností, je tedy neskutečné. Tím ovšem není řečeno, že je to prostě nic. Vše, co není nepodmíněnou Skutečností, je skutečností podmíněnou, tedy umenšenou. Nepodmíněná Skutečnost má nepodmíněné čisté Bytí, zatímco skutečnost podmíněná nemá bytí ze sebe, ale její bytí je působeno Bytím.
„Ústředním rozumovým omylem, příčinou náboženských a filosofických sporů a násilí, je pokus „spoutat“ Boha do určitého pevného obrazu.“[7]
Božské Bytí se zjevuje v mnoha stupních, které Ibn al-cArabí shrnuje do pěti sfér, které označuje jako božské přítomnosti. Ve všech sférách se projevuje nepodmíněné božské Bytí, které se vztahuje k jediné nepodmíněné božské Skutečnosti. Tak tři z těchto pěti sfér tvoří aspekty jednoty (absolutní jsoucnost/dhát, jednota/ahadíja, jedinečnost/wáhidíja) a zbylé dva jsou pak aspekty mnohosti (stvořený svět/chalq, dokonalý člověk/insán).
V nauce Ibn al-cArabího bych se ráda podrobněji věnovala konkrétně jeho pojetí člověka. „Pro Ibn al-cArabího je člověk, jejž Bůh stvořil jako svůj obraz, na rozdíl od kosmu svět v malém, mikrokosmos.“[8] Člověk jako mikrokosmos má v sobě všechny vlastnosti makrokosmu, zjevuje se v něm stejně dokonale absolutní božská skutečnost. Proto můžeme člověka nazývat dokonalým (insán) a jako takový je zástupcem Boha na zemi. Dokonalý člověk tak tvoří střed mezi absolutní božskou Skutečností a stvořeným světem. Vnější forma člověka je výrazem formy stvořeného světa, kdežto jeho nitro zjevuje absolutní božskou Skutečnost. Pro Ibn al-cArabího je vzorem dokonalého člověka především Muhammad, o kterém hovoří také jako o „skutečnosti skutečností či pravdě pravd“.
Pro Ibn al-cArabího je islám prvním a posledním náboženstvím. Islám
a různá náboženství představují pro něj různé formy, v nichž je skryt jeden jediný božský obsah, jediná božská pravda.[9]
[1] Weeraperuma Claudia: Contemplative Prayer in Christianity and Islam, 550.
[2] Srov. Kropáček Luboš: Súfismus, 291.
[3] Tento pojem nenajdeme ve spisech Ibn al-cArabího, začal být používán teprve jeho žáky.
[4] Ostřanský Bronislav: Hledání skrytého pokladu, 91.
[5] Srov. Pietsch Roland: Základní rysy nauky Ibn al-cArabího, In: Jednota a mnohost, Vyšehrad 2002, 117.
[6] Ostřanský Bronislav: Hledání skrytého pokladu, 91.
[7] McGreal Ian Philip: Velké postavy východního myšlení, 552.
[8] Srov. Pietsch Roland: Základní rysy nauky Ibn al-cArabího, In: Jednota a mnohost, Vyšehrad 2002, 131.
[9] Obdobné úvahy se v křesťanství vyskytovaly již ve 2. století, např. u sv. Justina (jeho termín „logoi spermatikoi“), srov. Benedikt XVI. :Otcové církve, 18.