Ženy a jejich postavení v křesťanství
18. Ženy a jejich postavení v křesťanství
Žena hrála v křesťanství úlohu již od prvopočátku, což bylo již výše dokázáno. Evangelia přinášejí zprávy o novém Kristově přístupu k ženám. Apoštolští otcové se ženám věnují ve svých spisech. Zájem o „ženskou otázku“ se projevoval již před koncilem například v četných promluvách papeže Pia XII.[1] a v encyklice Pacem in terris papeže Jana XXIII. Dokumenty Druhého vatikánského koncilu ženy také neopomíjejí.[2]
18.1 Postoj k ženě
Na postoj církve k ženě je nutné nahlížet v kontextu celého stvoření. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu (Gal 4,4). Žena tak v křesťanství stojí ve středu této spásonosné události. Geneze popisuje, že žena je stvořena Bohem z žebra muže a je vedle něj postavena jako druhé „já“, jako partnerka (Gn 2,18–25). Písmo říká, že člověk nemůže žít sám (Gn 2,18), že může existovat jen jako jednota dvou, tedy ve vztahu k jiné lidské osobě.
„Obraz a podoba Boží v člověku, stvořeném jako muž a žena, naznačuje tedy také ‚jednotu dvou‘ ve společném lidství. Ve stvoření člověka je vepsána také jistá podobnost s božským společenstvím. Tato podobnost je tu dána jako vlastnost osobního bytí obou, muže i ženy, a zároveň jako povolání k nějakému úkolu.“[3] Tímto úkolem je, aby muž a žena žili navzájem jeden pro druhého.[4]
Tento původní plán byl však narušen hříchem. Paradoxně je možné říci, že hřích, uvedený ve třetí kapitole knihy Genesis je potvrzením pravdy o obrazu a podobě Boha v člověku, jestliže tato pravda znamená svobodu a tedy svobodou vůli. Hřích je však popřením toho, co si Stvořitel od začátku přál pro člověka. Hřích působí přerušení původní jednoty, které se člověk těšil ve stavu prvotní svatosti. Důsledkem toho jsou slova, pronesená k ženě: „Po svém muži budeš dychtit, ale on ti bude vládnout“ (Gn 3,16). A tak místo upřímného darování a žití pro druhého nastává panování. K porušení prvotní jednoty dochází v neprospěch ženy, ale je tím zároveň umenšena i důstojnost muže. Zmíněný výrok Genese má významnou platnost. Na ženino upřímné sebedarování má muž odpovídat stejným sebedarováním, které vztah završí. Jenom na základě této zásady mohou oba, a zvláště žena, „nalézt sebe“ jako opravdová „jednota dvou“ ve shodě s důstojností osoby. Žena se nesmí stát „předmětem vlády“ a „vlastnictvím“ muže. Tento majetnický sklon se projevuje ve třech žádostivostech, které označuje apoštolský text jako žádostivost očí, těla a jako pýchu (1 Jan 2,16).
Práva ženy jsou v dnešní době stále aktuálním tématem. Biblické a evangelijní poselství neustále střeží pravdu o „jednotě dvou“. Proto ani oprávněný odpor ženy proti tomu, co vyjadřují slova bible “On ti bude vládnout“ (Gn 3,16) nesmí za žádné podmínky vést k „zmužštění žen“. Žena nesmí ve jménu osvobození od „vlády“ muže tíhnout k tomu, aby si osvojovala mužské rysy, proti své vlastní ženské „svébytnosti“. Přednosti ženy nejsou jistě menší než mužské přednosti, jsou jenom odlišné. Ve všech případech, kdy muž připustí cokoli, co uráží osobní důstojnost a povolání ženy, jedná proti své vlastní důstojnosti a proti svému povolání.
V ženě má počátek nová a definitivní smlouva Boha s lidstvem. Když chtěl Bůh ve Starém zákoně uzavřít smlouvu, obracel se vždy jen na muže. Na začátku Nové úmluvy stojí však žena, Marie. Jde o výmluvné znamení, že v Kristu jsou vzájemné protiklady mezi mužem a ženou, toto dědictví prvotního hříchu, zásadně překonány (Gal 3,28).
Směle tak můžeme říci, že Marie zjevuje vše, co obsahuje biblické slovo „žena“, ona je ženou takovou, jaká byla chtěna při stvoření. Marie je nový počátek důstojnosti a povolání ženy, všech žen a každé jednotlivě.
18.2 Dvojí rozměr povolání ženy
Dva zdánlivě nesourodé prvky podstaty ženy; mateřství a panenství. Tyto dva zvláštní rozměry, ve kterých se uskutečňuje ženská osobnost, nabývají plný smysl a hodnotu v Marii. Osoba Matky Boží pomáhá všem, zvláště všem ženám, aby poznaly, jakým způsobem se tyto dva rozměry, tyto dvě cesty ženy a jejího povolání navzájem vysvětlují a doplňují.
18.2.1 Mateřství
Mateřství je plod manželského spojení muže a ženy. Muž a žena se stanou jedním tělem (Gn 2,24) a zvláštním způsobem se tak uskuteční u ženy ono „darování sebe“. Toto darování se však uskutečňuje v pravdivosti jenom tenkrát, když vzájemné sebedarování není pokřiveno ani mužovým přáním stát se „pánem“ své ženy, ani tím, že se žena uzavře do svého „pudu“.
Dar vnitřní ochoty k přijetí a zrození dítěte je pak spjat s manželským spojením a vyjadřuje ženinu radost a vědomí, že má účast na velkém tajemství věčného plození. Mateřství je zcela svázání s osobní strukturou ženského bytí a s osobním rozměrem jejího daru.
Rodičovství pak, i když náleží oběma manželům, uskutečňuje se mnohem více v ženě, zejména v období před narozením dítěte. Je proto zapotřebí, aby si muž plně uvědomoval, že má v tomto jejich společném rodičovství zvláštní dluh vůči ženě.[5] Pokaždé, když se opakuje ženino mateřství v celkových dějinách, je spojeno s úmluvou, kterou uzavřel Bůh s lidstvem prostřednictvím Bohorodičky.
18.2.2 Panenství
V Kristově učení je mateřství spojeno s panenstvím. Sám Ježíš o tom říká: „Někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské.“ (Mt 19,12). Celibát pro nebeské království musí být plodem svobodného rozhodnutí ze strany člověka, ale je to také zvláštní milost od Boha. V dobrovolně zvoleném panenství potvrzuje žena samu sebe jako lidskou osobu, to je jako bytost, kterou si Stvořitel přál od počátku pro ni samu.[6] Žena tak také uskutečňuje osobní hodnotu svého ženství tím, že se stane „opravdovým darem“.
Panenství není možné pochopit, neodvoláme-li se na manželskou lásku. Úcta a uvědomění si hodnoty panenství není možné bez úcty a uvědomění si hodnoty manželství. V takové lásce se jedna osoba stává darem pro druhou.[7] Mateřství, které je pak možné, je „mateřství podle ducha“ (Řím 8,4).
18.3 Rodina
Rodina je podle Božího plánu založena jako důvěrné společenství života a lásky.[8] Rodinné společenství má tedy poslání, aby se stávalo čím dál tím víc tím, čím je: společenstvím života a lásky. Rodina má proto poslání střežit lásku, zjevovat ji a sdělovat i jako živý projev a skutečnou účast na lásce Boží.
Můžeme říci, že rodina má čtyři všeobecné úkoly:
a) Vytváření osobního společenství
b) Služba životu
c) Účast na vývoji společnosti
d) Účast na životě a poslání církve
Věnovat se zde nyní budeme hned prvnímu uvedenému úkolu (vytváření osobního společenství). Ostatní uvedené nacházejí své protějšky či paralely v islámském pojetí rodiny. Ačkoliv se „vytváření osobního společenství“ může jevit jako věc samozřejmá, plynoucí ze samé přirozené podstaty rodiny, není v islámu takto komplexně uchopena a role muže a ženy jsou v ní uchopeny jiným způsobem.
Úlohou křesťanské rodiny je žít ve společenství pravdy ve stálé snaze o vytvoření pravého osobního společenství. První společenství je to, které se rozvíjí a vytváří mezi manžely. Duch svatý, vylitý při svátostném uzavření sňatku, vede manžely ke stále plnějšímu sjednocení po všech stránkách. Tomuto jedinečnému společenství naprosto a zcela odporuje jakákoliv forma polygamie. Ta totiž přímo popírá Boží plán, jaký byl zjeven na počátku. Kristus naopak obnovuje plán, který Stvořitel na počátku vepsal do srdce muže a ženy. Při slavení svátosti manželům Kristus daruje „nové srdce“ a tak manželé mohou překonat nejen „tvrdost srdce“ (Mt 19,8), ale především mohou mít účast na plné a dokonalé lásce Krista.
Všichni členové rodiny mají, každý podle svých schopností a darů odpovědnost každý den budovat společenství osob, tak aby se rodina stala „školou plnějšího lidství“.[9] Základním prvkem takového společenství je výchovný dialog mezi rodiči a dětmi (Ef 6,1–4; Kol 3,20n.), při kterém každý dává a přijímá.
Zvláště v dnešní době je pro rodinu zcela stěžejní i role otce, protože to je především on, kdo ukazuje a napodobuje na zemi otcovství Boží (Ef 3,15). Otec této úloze dostojí odpovědností za počatý život, spoluúčastí na výchově, prací, která nepoškozuje soudržnost rodiny. Manžel má rodinu podporovat živým svědectvím křesťanského života. Výše již bylo uvedeno, že rodina je budována na společenství manželů. Muž a manžel vidí ve své manželce naplnění Božího plánu (Gen 2,18). Se svou ženou má muž prožívat „zcela zvláštní formu osobního přátelství“.[10] Jako křesťan je muž povolán, aby rozvíjel nový druh lásky a prokazoval své choti něžnou a silnou lásku, nadpřirozenou lásku, jakou má Kristus ke své Snoubence církvi (Ef 5,25). A „žena pak nemůže nalézt samu sebe jinak než darováním lásky druhým“.[11]
18.4 Plánování rodiny z pohledu křesťanství
Nezbytnost a povinnost odpovědného rodičovství vyjadřuje ve svých dokumentech Druhý vatikánský koncil na několika místech konstituce Gaudium et spes.[12]
Nezbytnost odpovědného rodičovství a oprávněnost racionální kontroly porodnosti se v církvi obecně uznává. Manželské soužití také nenaplňuje jen plození dětí.
18.4.1 Antikoncepce
Regulace porodnosti je dnes možná nejrůznějšímu antikoncepčními metodami.[13] Druhý vatikánský koncil se k tématu antikoncepce vyjádřil pouze co do obecných principů.[14] Papež Pavel VI. si vyhradil zpracování této otázky pro vlastní prohlášení, které bylo zveřejněno jako encyklika Humanae vitae.
Rozhodující význam pro mravní zhodnocení antikoncepčních prostředků ze strany učitelského úřadu má skutečnost, že manželské spojení má být otevřeno pro plození[15], protože manželské spojení má dvojí význam; a sice plodivý a spojivý[16]. Proto je každý záměrně zneplodněný akt mravně špatný a jako antikoncepční metoda je tak kromě zdrženlivosti dovolena jen metoda přirozeně plánovaného rodičovství.
Jan Pavel II. v dokumentu Familiaris consortio dodává k převzaté nauce od Pavla VI. ještě jeden argument; pohlavní spojení je vyjádřením absolutního sebedarování, z kterého použití antikoncepce činí projev vnitřně rozporný, toitž sebedarování neúplné.[17]
18.4.2 Interrupce
V Písmu se neobjevují žádné přímé zmínky o potratu a jeho zavrženíhodnosti. Ve Starém zákoně je odsouzeno vraždění dětí svými rodiči (Mdr 12,3–7; Ž 106,37n). Písmo navíc zdůrazňuje posvátnost života v učení, že jeho původcem je Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu (Ž 139, 13–16).[18]
Život je Božím darem a v každé své fázi stojí za zachování. Především je důležité pečovat o život v jeho úplném počátku, kdy se sám ještě nemůže bránit. Závěry embryologie vypovídají o časovém bodě individuace a personalizace lidského života různě a tudíž nejednotně.
Ačkoliv je katolická církev otevřená vědeckým poznatkům, z etického hlediska je její stanovisko jednoznačné. Pokud nejsme schopni stanovit časový bod individuace a personalizace lidského života, pak je nutné počítat s tím, že lidský život vzniká již momentem oplodnění.[19]
Zatímco potrat vůbec je v církvi zcela univerzálně zavrhován, terapeutický potrat jako prostředek k záchraně života matky je už spornější otázkou. Z církevních otců se o tomto problému zmiňuje již Tertulián, který možnost terapeutického potratu, v rámci záchrany života matky, připouští.[20]
První výslovné odmítnutí terapeutického potratu je vysloveno v encyklice Casti connubii.[21] Toto stanovisko církev zachovává i v dalších svých dokumentech, například v Humanae Vitae[22] papeže Pavla VI. či v dokumentu papeže Jana Pavla II. Evangelium Vitae[23].
Nejvyšším dobrem je vedle věčné spásy člověka i uskutečnění Božího plánu s lidstvem a světem. V tomto plánu je zahrnut také rozvoj Božího stvoření. Pokud je na věc hleděno z této perspektivy, pak předčasná smrt plodu je menší než společná smrt matky a dítěte, protože matka ještě může přispět k uskutečnění Božího plánu se světem. Plod však není schopen přežít smrt své matky a tak k Božímu plánu stvoření nijak přispět nemůže.
18.4.2 Další metody cesty k dítěti
Je nutno si uvědomit, že rodičovství není nárok člověka, ale je to dar. V případě, že není možné stát se rodičem přirozenou cestou (manželským pohlavním stykem), existují v dnešní době náhradní či zástupné možnosti, jak se stát rodičem. Můžeme tak hovořit o umělém oplodnění, náhradním mateřství a adopci.
Při umělém oplodnění dochází k přenosu spermatu, pokud sperma pochází od anonymního dárce, nazývá se heterologní inseminací, pokud sperma patří manželu oplodňované ženy, jedná se o homologní inseminaci. Pokud dochází k heterologní inseminaci u neprovdané ženy, nutně to znamená, že dítě bude vyrůstat bez otce, což je pro dítě nejen ztráta, ale také bezpráví vůči němu. Pokud by k tomuto oplodnění došlo u ženy provdané, odporuje to požadavku jednoty a věrnosti v manželství.[24] Na problematiku homologní inseminace je pohlíženo jako na problematickou především z hlediska získání spermatu. V instrukci Donum vitae jasně stanovuje: „Původ lidské osoby je ve skutečnosti výsledkem vzájemného darování se. Proto i početí má být plodem lásky rodičů. Nemůže být chtěno ani chápáno jako výsledek zásahu lékařských a biologických technik, protože tím by se snižoval na pouhé předměty lidské technologie. Nikdo nesmí podrobovat zplození dítěte podmínkám technické účinnosti, jež se hodnotí podle norem kontroly a vlastnictví.“[25]
Další možností je mimotělní oplodnění, což znamená, že pohlavní buňky jsou spojeny mimo těla manželů. I zde podle instrukce Donum vitae platí to, co bylo uvedeno výše k tématu homologní a heterologní inseminace.[26] Metoda donošení plodu, takzvané náhradní mateřství, dovolena není, odporuje požadavku manželské jednoty a důstojnosti plození lidské osoby.
Církev uznává, že neplodnost v manželství je těžkou zkouškou a obec věřících je povolána k tomu, aby těšila a posilovala ty, kteří nemohou uskutečnit svou touhu stát se rodiči. Manželé by v tomto utrpení měli vidět obzvláštní příležitost k účasti na Kristově kříži. Manželská dvojice by neměla zapomínat, že manželský život neztrácí svou hodnotu, ani když plození potomstva není možné. Manželé mohou sloužit lidem jinými způsoby, například adoptovat dítě, či si dítě osvojit do pěstounské péče.
[1] V roce 1945 – promluva k italským ženám ze dne 21.10.; v roce 1952 – promluva k Světové unii ženských katolických organizací ze dne 24.4.; v roce 1957 – promluva k účastníkům 14. mezinárodního kongresu Světové unie ženských katolických organizací ze dne 19.9.
[2] Např. Gaudium et spes čl. 8, čl. 9, čl. 60. Apostolicam actuositatem čl. 9.
[3] JAN PAVEL II.: Apoštolský list o důstojnosti a povolání ženy u příležitosti mariánského roku Mulieris dignitatem, Praha: Zvon, 1992, čl. 7.
[4] Srov. Druhý vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl. 13.
[5] Jan Pavel II.: Apoštolský list o důstojnosti a povolání ženy u příležitosti mariánského roku Mulieris Dignitatem, čl. 18.
[6] Srov. Druhý vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl. 24.
[7] Srov. Druhý vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl. 24.
[8] Tamtéž, čl. 48.
[9] Srov. Druhý vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl. 52.
[10] Pavel VI.: Encyklika o správném řádu sdělování lidského života Humanae vitae, Praha: Křesťanská informační databanka, 1991, čl. 9.
[11] Jan Pavel II.: Apoštolský list o důstojnosti a povolání ženy u příležitosti mariánského roku Mulieris Dignitatem, čl. 30.
[12] Srov. Druhý vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl. 50, 87.
[13] Metoda přirozeně plánovaného rodičovství, přerušovaná soulož, bariérové metody (kondom, nitroděložní tělísko), hormonální prostředky (pilulky, náplasti), operativní sterilizace.
[14] Srov. Druhý vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl. 51.
[15] Srov. Pavel VI.: Encyklika o správném řádu sdělování lidského života Humanae vitae, čl. 11.
[16] Srov. tamtéž, čl. 12.
[17] Srov. Jan Pavel II.: Apoštolská adhortace o úkolech křesťanské rodiny v současném světě Familiaris consortio, Praha: Zvon, 1992, čl. 32.
[18] Srov. Peschke Karl Heinz: Křesťanská etika, Praha: Vyšehrad, 1999, 292.
[19] Srov. Furger Franz: Etika seberealizace, osobních vztahů a politiky, Praha: Academia, 2003, 96.
[20] Srov. Peschke Karl Heinz: Křesťanská etika, 295.
[21] Srov. Pius XI.: Encyklika o křesťanském manželství Casti connubii, Praha: Křesťanská informační databanka ve spolupráci s Veritas Caritas Iustitia, 1991, 63.
[22] Srov. Pavel VI.: Encyklika o správném řádu sdělování lidského života Humanae vitae, 14.
[23] Srov. Jan Pavel II.: Encyklika O životě, který je nedotknutelné dobro Evangelium vitae, Praha: Zvon, 1995, 13.
[24] Kongregace pro nauku víry: Instrukce o respektování rodícího se lidského života a o důstojnosti plození Donum vitae, Šlapanice: Sdružení pro ochranu života nenarozených, 1996, 10.
[25] Tamtéž 13.
[26] Někteří teologové se k problematice homologní inseminace a homologní mimotělního oplodnění staví shovívavě, např. Peschke Karl Heinz: Křesťanská etika, 258 a 260.