Pojem Boha
4. Bůh
Pojem „bůh“ odkazuje na mocnou nadpřirozenou bytost, na nejvyšší možné jsoucno. Označení „Bůh“ se pak používá, pokud se tvrdí, že tato bytost je Jedna, tedy pokud se jedná o monoteismus.[1]
4.1 Bůh v islámu
Islámské pojetí Boha je monoteistické v přísném slova smyslu. Celá islámská kultura je velmi zřetelně určena vírou v Jediného Boha a bezvýhradnou odevzdaností do Jeho vůle. Islámská tradice ve svém učení hlásá, že Bůh stvořil člověka (Adam) a svou vůli mu zjevoval prostřednictvím proroků. Mezi tyto proroky patří i postavy ze Starého a Nového zákona (zvláště Noe, Abraham, Mojžíš).
Podle víry muslimů totiž křesťané a židé Boží zvěst pokazili, ale ta, co byla seslána Muhammadovi, již pokažena nebude. Prorok tak svedl vítězný boj za prosazení víry v jediného Boha. Vzhledem k tomu, že islámská exegeze (tafsír) stále neumožňuje pracovat s Koránem jako s textem, v němž lze rozeznat literární žánry, vzniká pro teology problém systematicky utřídit Boží vlastnosti, kterými se sám Bůh v Koránu představuje. Pro obsažení Božích vlastností se tyto dávají do dvojic protikladů (např. První – Poslední, Vnější – Vnitřní, Bůh jako Pán).[2] K paradoxům Boží skutečnosti patří například popis Boha jako Pána, zcela transcendentního a zároveň člověku tak blízkého, jako jeho krční tepna (50:16) nebo fakt, že Bůh ponechává člověku svobodu volby a zároveň v plné míře předurčuje a realizuje lidské činy.
Z Koránu tak vyvstává obraz Boha jako absolutního, soběstačného, všemohoucího, vševědoucího a věčného Pána a Stvořitele, který dává život i smrt. On je ten, který jednou bude tvory soudit. Vztah Boha k člověku je vztahem pána, který „dává zabloudit, komu chce, a uvádí na správnou cestu, koho chce“ (16:93, 13:27 a 74:31). Alláh je však Bohem milosrdným a slitovným a tato naděje zaznívá denně mnohokráte v basmale.
Boží moudrost je hluboce zakořeněna a zároveň se projevuje v uspořádání stvořeného světa. „Všichni, kdož na zemi jsou, dočkají se konce svého a zůstane jen tvář Pána tvého, majestátnosti a velkomyslnosti plného.“ (55:26–27).
Tato věta se stala stavebním kamenem islámské filosofie, která v Bohu spatřuje Nutné bytí oproti bytí pouze možnému.[3] Zde také pramení snaha súfíjů o vlastní zánik s cílem trvalého setrvání v Bohu.
„Představy, že Bůh sedmého dne stvoření odpočíval, že zápasil s jedním ze Svých vojáků, že Bůh je závistný intrikán kující pikle proti lidstvu, nebo že je vtělen do každé lidské bytosti, jsou z islámského pohledu rouháním.“[4]
4.2 Jméno Alláh
Předislámští Arabové již jméno Alláh znali, bylo to jejich pojmenování pro nejvyššího boha, kterého sice vnímali jako stvořitele, ale přičítali mu zplozené dcery, což Korán jednoznačně odmítá jako „hříšné přidružování Bohu“ (širk).[5] Muslimové pojali jméno Alláh jako vlastní jméno jediného Boha, které samo o sobě je natolik posvátné, že jej muslimové používají velmi často a v mnoha spojeních. Bůh je natolik nepopsatelný, že jej však v žádném případě nelze zobrazit.
„Alláh je vlastní jméno pravého Boha. Nic jiného nelze nazvat tímto jménem. Tento termín nemá plurál ani rod.“[6] Vzhledem k jedinečnému používání slova Alláh je proto jakékoli spojování nějakého božstva nebo osobnosti s Bohem islámu považováno za smrtelný hřích, který nebude nikdy odpuštěn (4:48).
Přestože „Devadesát devět krásných Božích jmen“ slouží jako inspirace pro duchovní život a umění (modlitba třiatřiceti zrnkového muslimského růžence nebo kaligrafie), před teology je tím stavěna závažná otázka slučitelnosti Božích atributů s Boží neměnností. V minulosti totiž vyvstávala u pravověrných muslimů opodstatněná obava, že by mohly být atributy vnímány jako osamostatnitelné hypostaze, jako osoby.[7]
Bůh muslimů je Bohem mocným, ale Bohem vzdáleným, který svět vytvořil, ale vůbec ho nepotřebuje, což je natolik zdůrazňováno, že se až může zdát, že o svět a lidi vlastně nestojí. Věřící je povinen Boha poslouchat a plnit jeho nařízení tak dokonale, jak je toho jen schopen. Bůh není naprosto ničím vázán a tudíž ani jeho skutky se nemusí jevit jako logické.
4.3 Bůh v křesťanství
I křesťanství je monoteistické náboženství, ale v docela jiném smyslu než islám a židovství. Křesťanství je z tohoto pohledu „monoteismem sui generis“. Profesor Ctirad Václav Pospíšil si v počátku své knihy klade stěžejní otázku: Může být Bůh opravdu věčnou „samotou“?[8]
Celý Starý zákon byl přípravou pro zjevení Trojice. Uzavření smlouvy mezi člověkem a Bohem vždy iniciuje Bůh. Bible vychází z toho, že Boží podstata není poznatelná z vlastního úsilí, nýbrž že sám Bůh se musí člověku a jeho myšlení otevřít. Bůh není abstraktní, ale zcela konkrétní a osobní, je to „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (Ex 3,6). „Rozhodně není bez významu, že naprosto svobodný a na světě nezávislý Hospodin se nepředstavuje jako absolutní osoba, nýbrž jako ten, kdo je v meziosobním vztahu k druhému.“[9] Protože je Bůh neodvozený, stačí, aby se nechal poznat, a jeho osobnost, jeho reakce a záměry jsou jasné a zřejmé.
V poexilní době docházelo k opakovanému promyšlení dějin spásy a redakci spisů v Bibli. Ve zprávě o stvoření světa nacházíme „záhadné“ množné číslo (Gn 1,26). Nejedná se pouze o diplomatický plurál majestátu, je to odkaz na skutečnost, že mnohost ve světě musí mít svůj základ v Bohu, který však určitě není věčnou samotou. Pokud by totiž byl, musel by nutně pohlížet na svět jako na úpadek bytí, protože ona různost ve světě by v Něm neměla základ.[10]
„Bůh kraluje“ (Iz 52,7), je mocný, a když soudí, soudí spravedlivě. Proto je oprávněná bázeň před Bohem, ale není třeba mít úzkost. Boží věrnost je patrna již ve Starém zákoně (Job 19,27; Ž 73; 23.36), ale definitivně je utvrzena až v Ježíši Kristu. Konkrétní biblické dějiny spásy začínají vyvolením, zaslíbením a osvobozením, přičemž svůj dramatický vrchol mají v ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista.
Co bylo ve Starém zákoně předznamenáno, je plně vyjeveno v Novém. Ježíš si je od počátku vědom svého synovského poměru k Bohu. Toto vědomí je vyjádřeno již v počátku Lukášova evangelia (Lk 2,49) a Ježíšova poslední slova vypovídají o tom samém (Lk 23,46). Ježíš velmi často hovořil o Bohu jako o svém Otci[11], modlil se k němu však vždy sám[12]. Kristus Boha nikdy neosloví „Otče náš“ tak, aby to zahrnovalo jeho i ostatní. Modlitbu „Otče náš“ uvádí slovy „Vy se modlete takto“. To jasně dokládá, že Kristus si byl také vědom odlišnosti svého synovství oproti synovství svých učedníků.
K celkovému zjevení Trojice docházelo postupně, nedocházelo k němu však jako k představení nauky. Toto zjevení se odehrálo v událostech Ježíšova života a ve zkušenosti prvotní komunity s působením seslaného Ducha svatého. Poznání Ducha se mohlo rozvinout až poté, co Syn naplnil své poslání a poté co seslal Ducha. Přímé působení Ducha totiž uniká našim očím a tak jasnější uchopení zkušenosti vyžadovalo delší čas.
První výrok Ježíše o Duchu nacházíme v Mk 3,28–29 kdy je obviněn, že vyhání zlé duchy mocí knížete démonů. Zde Ježíš mluví o „rouhání proti Duchu svatému“. Paralelní texty nalezneme i u Matouše (Mt 12,28) a Lukáše (Lk 11,20). Lukáš používá termínu „prst Boží“ který odpovídá vyjadřování Starého zákona pro popis prozřetelného Božího jednání ve stvoření a v dějinách spásy.[13] Je patrné, že uvedená zkušenost Božího působení je později připisována Duchu svatému, který je tak určitým způsobem identifikován s Bohem.
V Mk 13,11 Ježíš učedníky uklidňuje a slibuje jim Ducha jako příslib zvláštní Boží pomoci. V dalším svém výroku Ježíš představuje Ducha jako dar, který Bůh uděluje tomu, kdo o to prosí (Lk 11,13). Prosit Boha o něco je jistě správné, ale chce lidem dát mnohem více – svého Ducha, tedy v jistém slova smyslu sám sebe. „Duch svatý je zde prezentován jako vrcholné osobní Boží sebedarování“.[14]
Kdyby Bůh nepřicházel vstříc lidem, člověk by se s ním nikdy nesetkal, přičemž prvotní setkání se uskutečnilo ve stvoření (Gn 1,26–2,3), kdy je člověk nazván Božím obrazem (Gn 1,26).[15] Ačkoliv člověk zhřešil, Bůh ve své svobodné iniciativě znovu získává svůj lid a v celých dějinách ukazuje, že Jeho láska převyšuje veškeré chápání (1 Jan 4,8.16; Oz 11). „Bůh je láska“ je základní výpověď o Bohu mezi řádky Bible.[16]
V celém Božím jednání je patrná láska Boha k chudým a slabým (1 Kor 1,27; Flp 2,6–11; Mt 5,3–12). Jen v Duchu svatém je však možno poznat Synovství Krista.
4.4 Vzájemné srovnání
Alláh je silný, svrchovaný, jediný, onb stvořil a dal lidem Korán. V Koránu se definitivně vyjádřil ke světu, dal mu jasná pravidla. Korán je Alláhovým slovem. Jeho přístup k světu se však může jevit poněkud svévolný, protože „dává zabloudit, komu chce, a uvádí na správnou cestu, koho chce“. I když islám hovoří o Alláhu jako milosrdném a slitovném v celkovém kontextu to spíše zaznívá jako přání a prosba, aby takový byl. Alláh svět natolik přesahuje, že ani jeho skutky se nemusí jevit jako logické.
Trojjediný Bůh se také vyjádřil ke světu; v Ježíši Kristu. Bible dokládá, že Trojjediný zjevoval lidem svou podstatu postupně, postupně lid uváděl do tajemství své identity. V tajemství Ježíše Krista byla zjevena absolutní boží láska ke svému stvoření, Bůh sám přišel a stal se jedním s lidí, aby lidi pozvedl. Není potřeba si denně přát, aby byl Bůh slitovný a milosrdný, protože křesťan ví, že takový Trojjediný je, důkaz mu byl dán.
Protože je Trojjediný Bohem dobrým, pravdivým a tím, který se dává poznat, věřící má určité jistoty, o které se může opřít. Trojjediný chce spásu člověka.
[1] Srov. König Franz: Lexikon náboženství, Praha: Victoria Publishing, 1994, 73–91.
[2] Srov. Kropáček Luboš: Pojetí Boha v islámu, in: Chlup Radek (ed.): Bůh a bohové - sborník přednášek Ústavu filosofie a religionostiky FF UK, Praha: DharmaGaia, 2004, 85.
[3] Srov. Kropáček Luboš: Pojetí Boha v islámu, in: Bůh a bohové, 86.
[4] Islámská nadace: Co jest islám?, 2. rozmn. vyd., Praha: Islámská nadace, 2009, 61.
[5] Nejvíce bývá citována súra 112.
[6] Islámská nadace: Co jest islám?, 59.
[7] Srov. Kropáček Luboš: Pojetí Boha v islámu, in: Bůh a bohové, 87.
[8] Pospíšil Ctirad Václav: Jako v nebi, tak i na zemi, 21.
[9] Tamtéž 135.
[10] Srov. Pospíšil Ctirad Václav: Jako v nebi, tak i na zemi, 146.
[11] Srov. Mt 11,25–26; Mt 26,39; Mk 14,36; Lk 22,42; 23,34; 23,46; Jan 11,41; Jan 12,27–28; Jan 17.
[12] Srov. Mk 1,35; 6,46; 14,32–34; Lk 3,21; 5,16; 6,12n; 9,28n; 11,1.
[13] Srov. Ž 8,4; Ex 8,15; 31,18; Dt 9,10.
[14] Pospíšil Ctirad Václav: Jako v nebi, tak i na zemi, 200.
[15] Srov. Löser Werner: Církev, in: Beinert Wolfgang: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, 47.
[16] Tamtéž 47.