O Šumavankách aneb z pamětí Františka Řehtáčka Chovatelům Šumavanek asi není třeba Františka Řehtáčka příliš představovat. Přesto jen krátce: F. Řehtáček se narodil 31.7.1907 v Hořovicích, původně se vyučil instalatérem, později složil mistrovskou zkoušku drůbežnickou, absolvoval v Lipsku drůbežnickou školu, 2 roky působil na praxi v Itálii. V Čechách byl instruktorem pro tehdejší chovy drůbeže, v Kolíně vedl líhňařský podnik při tehdejším mlékárenském družstvu. Po roce 1945 odešel do tehdy vysídleného pohraničí na Šumavu. A tady začíná příběh Šumavanek. Vzhledem ke svým drůbežářským zkušenostem si nemohl nevšimnout rázovité slepice, která byla schopna přežít na opuštěných šumavských samotách, bez lidské péče. Je jasné, že v takových podmínkách nemohla být Šumavanka slepicí středně těžkého typu se žlutým zbarvením. Jako taková by jen těžko unikla predátorům a neuživila by se vzhledem ke konstituci. Šumavanka jej tehdy upoutala dvěmi svými vlastnostmi: otužilostí a dobrou zimní snáškou, kterou tehdy předčila známá plemena.Sám F. Řehtáček píše: „Vzal jsem si za úkol zachránit starou českou šumavskou slepici. Obrátil jsem se na Český svaz zemědělců, na ministerstvo zemědělství, Jednotu chovatelů a na Družstvo chovatelů čistokrevné drůbeže, na p. Jarolíma, Firsta, Berkovce, pak na Svaz českých zemědělců, ale nikdo neměl zájem“ . F. Řehtáček pak ve svém denníku pokračuje: „ Přes všechna tato nepochopení jsem začal, ale měl jsem na paměti tu zimní snášku a ty šumavské přírodní podmínky, vlhkou a studenou krajinu, dlouhou zimu se spoustou sněhu“. V drstném podnebí nebyla u některých plemen žádná snáška (Leghornky, Vlašky), u Vyandotek a Červenek (RI) malá, u Plymutek už lepší, ale starým šumavským slepicím se nevyrovnaly, až byly i víceleté. A F. Řehtáček uvádí: „Zkoušel jsem zimní snášku přenést na jiné plemeno slepic, ale zaznamenal jsem většinou jen slabé zlepšení. Jako velký přívrženec žlutých plymutek jsem začal pokus s Plymutkou, která se nejen osvědčila, ale dala základ ku dalšímu pokusu. Čím vís se zpevňovala zimní snáška, tím víc se ztrácel typ plymutky. Typ staré šumavské slepice se jevil jako dědičný a tak vznikl nezávislý neustálený typ slepice šumavské s dobrou zimní snáškou, kterou předčila všechna chovaná ustálená plemena slepic. Do této neucelené slepice v typu i v barvě jsem přidal plemeno Hemšír z vajec jenž dodala Umra z USA. Hemšírka ovlivňovala nejen snáškou celoroční, ale i ku barvě žluté přispěla velkým dílem“. Své jméno dostaly šumavské slepice na první poválečné krajské výstavě v Plzni a navrhovatel jména „Šumavanka“ byl Václav Kordy ze Sušice. Psal se rok 1947, když naše druhé české plemeno slepic získalo název Šumavanka. Sestavení kmenů ku křížení a obnovení krve k zachování horské šumavské slepice, kmeny: 1. slepice Hempšír umra, kohout prožloutlý s růžicovým hřebenem šumavského chovu 2. slepice šumavského chovu s růžicovým hřebenemžlutá, kohout plymutek žlutých 3. slepice z odchovu kmene 1. a 2. , kohout šumavského chovu 4. původní šumavská slepice, kohouti z 1. a 2. kmene Výsledkem byla velmi dobrá zimní snášky, převažoval výskyt růžicových hřebenů, barva neucelená, převládala žlutá s nádechem hnědé se zlatavým krčním závěsem, noha nestejná. F. Řehtáček ve svých pamětech píše: „Různě jsem připařoval kohouty Hempšír, Plymut i Wyandot ku upřesnění typu, ale vždy převládala krev původní horské šumavské slepice. Z druhého roku slepic kmene č. 8 (z původu děd od Hempšír umra a bába bílá šumavská slepice) a kohout z kmene 3 (děd Plymut a bába šumavská slepicežlutě zlatokrká), odchov těchto jedinců dal kmen tvrdě žluté barvy se zlatavým krčním závěsem, růžicovým hřebenem, žlutými běháky a zobákem. Dle tohoto kmene se sestavoval první popis naší české druhé slepice Šumavanky. Bylo to v září 1950“. Popis byl vylepšen a pozměněn s J. Berkovcem roku 1963 a uveden ve vzorníku vydaném r. 1969. Dále se v pamětech uvádí: „Ku vylepšení barvy se použil kohout Plymut původ NDR. Tím už byl kmen původní šumavské slepice středně těžké na nižší noze ustálenější. Slepice měly žlutou barvu, i rejdováky zesvětlely, hřeben byl z 90 % růžicový. A tak jsme mohli říci, že z části je chov šumavské slepice zachráněn“ Šumavská slepice, která se od nepaměti na Šumavě byla chována, i dle vyprávění, byla vždy žlutá, zlatavě lesklá, říkali jim též zlatušky“.
Postup šlechtění
Rok
|
kmen
|
otec
|
matka
|
synů
|
dcer
|
1947
|
1. 1 - 6
|
Červenka
|
ŠU
|
6
|
8
|
1948
|
3. 1 - 6
|
Hempšír
|
ŠU 4.2. – 2/1
|
5
|
12
|
1949
|
4. 1 – 10
|
Vyandot stř.
|
6.3. – 4.2
|
3
|
10
|
1950
|
6. 1 - 8
|
ŠU 4. kmen
|
3 kmen, 5 kmen
|
4
|
16
|
1951
|
7. 1 - 6
|
ŠU 1 kmen
|
ŠU 5 kmen
|
-
|
12
|
1952
|
9. 1 - 10
|
ŠU 8 kmen
|
ŠU 8 kmen
|
2
|
10
|
1953
|
10. 1 – 10
|
Vyandot
|
ŠU 1 – 7 kmen
|
2
|
14
|
1954
|
11. 1 – 6
|
Vyandot
|
8 kmen
|
2
|
11
|
1955
|
12. 1 – 5
|
11 kmen
|
9 kmen
|
2
|
9
|
1956
|
14. 1 – 4
|
Hempšír
|
ŠU 10 kmen
|
1
|
12
|
1957
|
16. 1 – 10
|
ŠU 15 kmen
|
4, 14, 12 kmen
|
5
|
20
|
1958
|
17. 1 – 12
|
10 kmen
|
14 kmen
|
2
|
12
|
1959
|
18. 1 – 10
|
ŠU 17 kmen
|
16, 15 kmen,
|
3
|
16
|
1960
|
19. 1 – 8
|
Plymut žlutý
|
12, 17, 18 kmen
|
3
|
16
|
1961
|
21. 1 – 8
|
ŠU 20 kmen
|
18, 19 kmen
|
2
|
16
|
1962
|
23. 1 - 10
|
ŠU 22 kmen
|
Nejlepší směs ŠU
|
2
|
20
|
1963
|
24. 2 - 16
|
ŠU 15*21
|
21, 22, 23 kmen
|
8
|
40
|
F. Řehtáček dále uvádí: „ To je v kostce z paměti zaznamenáno o postupu a popisu české slepice Šumavanky. Chtěli jsme utvořit klub chovatelů, ač dvakrát jsme žádali, vždy beznadějně. Čas různě plynul až v roce 1970 byl odbornou komisí povolen kroužek chovatelů šumavanky“. Založení a činnost klubu šumavanky je námětem pro další článek a o tom až někdy příště. Tyto paměti F. Řehtáčka jsou zveřejněny bez úprav, tak jek je on sám zapsal. Kdo je trochu obeznámen s obecnou genetikou snadno si spočítá, kolik původní krve měly v sobě ŠU v 70 – tých letech minulého století a jaký byl podí cizích plemen. Bohužel se nikdo nezabýval ustálením alespoň některých znaků exteriéru. Docházelo k neustálému štěpení, které vedlo tehdejší chovatele zase jen k živelnému křížení převážně s PL ž a W ž. Tento rádoby šlechtitelský trend prohlédl F. Řehtáček bohužel pozdě, na sklonku svého života. Tehdy už nebyl schopen celou situaci zvrátit pozitivním směrem. Bohužel, ke škodě samotných Šumavanek. Tato situace trvala, za přispění posuzovatelů, až do 90 – tých let. Pak vlivem politických okolností došlo ke zvratu, ale o tom také až příště.
Použito z materálu M. Harčaríka - z klubu chovatelů českých plemen slepic