Obyčejný kluk
Obyčejný kluk
Silvia DiValko
Znáte to. Ani zdaleka hezký,ani zdaleka chytrý,naprosto normální kluk. No, vlastně spíš muž.
Bylo mu pětadvacet,ale k tvrdým chlapům měl na míle daleko.Studium na fakultě jen těžko zvládal. Byl první v rodině,který se tam vůbec dostal. Nebýt občasného přilepšení jeho už tak chudých rodičů,asi by spal pod mostem. Měl hnědé oči,hnědé vlasy.Jeho obličej si člověk nezapamatuje ani minutu.Zdál se tak průměrný,až to bolelo.
A právě tenhle kluk se zamiloval do jedné studentky.Úspěšná,atraktivní sebevědomá.Muži se na ni lepili jako mouchy na med.Ani směle,ani nesměle o ni pečoval.Byl hodný,vždy po ruce.Dlouhou dobu ho udržovala v nejistotě.Až pak z jen jí známých důvodů s ním začala jakž takž chodit.Ale to neznamená,že by si ho nějak extra vážila.Naopak.Byl tak nezkušený, tak nevzrušující,že se ji občas chtělo plakat.Jenže,na druhou stranu,kdo jiný by se nechal beztrestně využívat a ještě ji za to děkoval?Ostatně,o nevěře by mohla přednášet.
Jednoho dne se všechno změnilo.
*********
Bylo horké prázdninové poledne.Vrátili se z dlouhé procházky.U dveří jejího bytu se zastavili.
Teď bude chtít sex.Pomyslela si s nechutí.Právě teď na něj vůbec neměla náladu.Poslední dny ji začalo přerůstat přes hlavu.
,,Chceš jít dovnitř?“zeptala se suše.
Vrhl na ni zkoumavý pohled.
,,Ne.“rezignoval.Letmo ji políbil a otočil se k odchodu.
Tiše ho pozorovala, než zmizel za rohem chodby. Přemýšlela, co s ním udělat. Chodila s ním jen z jakési lítosti a pohodlnosti. Poznala kdejaké chlapy. Vysocí, malí, oškliví, hezcí, bohatí i chudí. S většinou se jen vyspala. Nic víc nechtěla a nic víc nedala. On byl ten nejnudnější a zároveň nejstálejší. V jejím zmateném životě, kdy se hodnoty měnily s každou hodinou, představoval ostrov jistoty.
Poslední dobou ji to štvalo.Nemohla to tu vystát.Nestarala se o něj.Chtěla pryč.Byla sobecká a vždycky to o sobě věděla…Ale co.Zítra se s ním rozejde.
Odemkla dveře a vešla do studené tmavé předsíně.
*********
Kluk mířil domů.Jel metrem.Vlak drkotal a svištěl:lidé se na sebe tlačili a drželi se tyčí jako navěšené klobásy.
O vagón dál jel elegantní muž.Drahý světle modrý oblek,bílý kabát,dokonalý účes světle blonďatých vlasů,jiskřivé zelené oči.Dámy v jeho okolí unášela neobvykle půvabná tvář.
Kluk vystoupil.Muž vystoupil taky.Kluk vyšel na ulici.Muž vyšel za ním.Kluk se rozhodl zkrátit si cestu a vydal se úzkou opuštěnou uličkou.Byl v její tři čtvrtině,když se na druhé straně objevila mužova vysoké silueta.
Kluk se polekal.Strnul jak dub.Věděl,že ho sleduje.Cítil to,ale nechtěl tomu věřit.Jeho obličej vystřídal stupnici začínající úžasem a končící děsem.
,,Dlouho jsme se neviděli.“řekl a muž a vykročil k němu.
Kluk mimoděk ucouvl.Ano.Souhlasil jeho rozum.Vzpomněl si na den,kdy zmizel jeho vtip a duch.Den,kdy se stal tak průměrným.
,,Proč jsi přišel,Serafíne?“jeho hlas se chvěl.
,,Ty víš,proč.“zastavil se vedle něho.,,Už přišel čas.“
,,Cohk?!“znělo jak vzlyk.
,,Anděl umírá.Tvoje moc ho zabíjí.“
,,Ale…ale…chci říct…“zajíkal se hrůzou. Obličej mu zešedl jak starý popel. ,,To bych cítil,ne?“
,,Už nastal tvůj čas.Musím ti to vrátit.“byl nesmlouvavý.
Kluk vyvalil oči a upřeně na něj zíral.,,Ale to přece nejde.Chci říct…já už jsem někdo jiný... nejsem zvyklý…já…“málem by se rozplakal.
V tu chvíli se obloha nad nimi divně zachvěla.Něco v ní skončilo a přetrhlo se jak napjatá struna.Serafínovy oči se na mžik divně zaleskly.
,,Zabil jsi svého strážce.“pronesl tvrdě. Jeho nádherná tvář nabyla kamenné rozhodnosti.
,,Ne.To ne!“šeptl kluk přiškrceně.
Prostor kolem nich potemněl.V mužových rukou se zhmotnila dehtově černé dýka.
,,Přišel čas stát se tím,kým máš být.“vykročil ke klukovi.
,,Ne,prosím!Neeheehreee!!!“krajem se rozlétl žalostný vřískot.
***********
Noc. Nebe pokrývá tma. Příroda se noří do spánku,ale město jásá.Teprve teď začíná žít.
Kluk a dívka vyšli z kina.Chtěla mu říct o svém odchodu,ale zatím nenašla vhodnou příležitost.Vychutnávala moc,kterou ji jeho zamilovanost poskytovala.Ani si nevšimla,že je pořád zamlklý.
Tu jak blesk z čistého nebe,odněkud vyběhl nějaký pobuda.V minutě stál před nimi.
,,Dejte sem peněženky“zařval a namířil na ně pětatřicítku.
Strnuli.V první chvíli jim vůbec nedošlo,co chce.
,,Jste hluchý,debilové?Peněženky!!“zuřil dál.
Klukovy rty zmodraly.Oči se naplnily krví a zrudly.
,,Zmiz!“vykřikl náhle a odhodil ji stranou.
Spadla.Zvedla se.Vystrašená,vyděšená a taky trochu zvědavá.
,,Ty svině!!“vydal lupič divoký býčí řev.
Strčil do něj pistolí.
Prst.Náhoda.Kohoutek.Tlak…
Zbraň vystřelila.
Svist kulky splynul s dívčiným hysterickým jekotem.Z klukovy mladé hrudi vytryskl proud krve a postříkal pobudu.
Tu ssssssss… Vytryskl i z jeho zad.Rudé kapičky orosily noční vzduch.
Zachroptěl.Skrčil se bolestí.Jeho tělo kleslo na lupiče.Ten zaraženě strnul.Dívka plakala.Z klukových úst se vyřinul tenký pramínek nachu.
Uběhlo pár sekund,možná celá minuta.Nikdo okolo neprošel.Nikdo si je nevšiml.Dívka vzlykala a její strach se nesl nocí.Lupič se vzpamatoval.Chtěl se ho zbavit a utéct.Udeřil ho rukou,ale v tom okamžiku…
Horká dlaň stiskla jeho zápěstí.Uslyšel pukání vlastních kostí.Kvikl jak prase.Shlédl na svou oběť.Ztratil dech.
Klukova ústa křivil ďábelský úsměv.Oči byly kruté,černější než noc.Špičkou jazyka si olízl krev ze rtů.
,,To je všechno,co umíš?“tichý chraplavý šepot.,,Teď jsem na řadě já.“
To,co se stalo pak,se zvenčí zdál jako obyčejná rvačka,ale ve skutečnosti to bylo divnější,než by kdo řekl.
Rukou uchopil jeho pistoli.Kov zapraskal jako skořápka vejce.Rozmáchl se s ní šikmo přes obličej druhého.Jeho koleno se zabořilo vysoko,až za hrudní koš.Pobuda pískl.Zachroptěl.Ta jediná rána ho odlepila od země.Jak tak byl celý ve vzduchu,vyšvihl se kluk a odskočil od něj dozadu.Muž letěl pár metrů.Žuhnul na rozteklý asfalt.Omdlel.
Dívka se zhrozeně dívala.Nemohla pípnout.Pomalu nemohla ani dýchat.Blížil se.Vypadal podivně.V hrudi díra,ale vůbec ji nevnímal.Jak to?
,,Je ti…je ti dobře?“vykoktala nakonec.
Klukem to cuklo,když slyšel zvuk jejího hlasu.Zastavil se,jako by se z něčeho probudil.Ucítil bolest rány.Přiložil si k ní ruku.Sykl a přivřel oči.Zas byl normální.
Nikdy se nepovažovala za bázlivou.Přiblížila se k němu.Stále ještě se chvěla,ale podepřela ho.Nikdy nad ničím dlouho nemudrovala a ani teď nad jeho divným chováním.Co bylo,to pominulo.
,,Chceš jít k sobě,nebo ke mně?“zeptala se věcně.
,,K tobě ne.“zavrtěl hlavou.Věděl příliš dobře,co s ním je.
Za hodinu od něj odešla.Nechala ho obvázaného a ležícího v posteli.Nejdřív měla výčitka svědomí.Ani nevěděla,odkud se berou.Trval na tom,aby odešla a tak to udělala.
Teď želela jen na to, že potřebuje sklenku něčeho silného.
************
Stále stejná noc.Za okny zvoní dvanáctá.Pokojem se line měsíční zář.
Záclony se pojednou prudce zatáhly v jakémsi křečovitém spěchu.Malou ložnici zaplnila tma.Kluk dopadl na podlahu.Celé tělo v zimnici.Všechna kůže orosena studeným potem. Srdce tepot měnil rytmus.Na obvaze v místě rány prosakovala smolně černá skvrna.Zvedal se z ní ledový dým.
,,Uakhrk!“rozkašlal se tak,až spadl na bok.
A zas ten kouř a ta dehtová krev se vyflusla až na protější skříň.
,,Nekh!“vzlykl.Mysl ovládl stínů dech a snad i děs.
Vracelo se to.Vzpomínky.Hrůza.Zlost.zas viděl dětské hřiště postříkané krví.Zas slyšel vřískot batolete.Zas cítil v rukou jeho hebký krček.A pak chrochtání a slabý vzlyk …
…a smrt…
Jas dopadající na tvář.Jas,co rozjasňuje noc i hřiště.Slyší zpěv.Na zem přichází andělů zář. Výčitky se rozezní mezi ztichlé paneláky.Chce ho ztrestat,zabít.
Boj.Dýka…
Umírá.Jeho malá osmiletá hlavinka leží na betonové dlažbě.Vidí tvář Serafína a ptá se:Proč? Proč musel zabít?Proč má zemřít?Ucítí šimrání.Něčí křídla ho obklopí.Mlčí,ale odkudsi za ním se ozývá vlastní hlas.Zjeví se tu jeho strážce.
Mluví se Serafínem divnou řečí.Nerozumí jim a přec ví,co říkají.Dohadují se.Anděl prosí o smilování.Slibuje oběť a dobré chování.Zaprodává duši i životní sílu za malého svěřence. Serafín pochybuje,ale souhlasí,že mu daruje život.Varuje však:To dítě není člověk.I když mu odejmeš jeho moc a budeš nést tu tíhu…Jak dlouho to potrvá?
Prudké světlo všechny oslepí a všechno pohltí…
Tma.
Dvě slzy se skutálely z klukových očí.Jeho rodiče se nikdy nedozvěděli,že to on zavraždil malého brášku.Nezasloužil si je.Nezasloužil si odpuštění Serafína.Teď se všechno vracelo. Jeho nudný šedivý život,za něhož byl tolik rád mizel v nenávratnu.
,,Uahrkh!!“
Cítil, že to přichází.Potřeboval pomoc.Její pomoc.
Vstal.Dopotácel se ke dveřím.Otevřel.Chodba.Schody.První taxík.Vklouzl do něj.Zbytek cesty si nepamatoval.
***********
Odbila půlnoc. Náručí snědého cizince propalovalo dívčinu hruď. Bradavky se dmuly. Pot orosil čelo.Vzrušené vzdechy.V spojených ústech jazyky tančily tango vášně.
Před vchodem do jejího bytu zastavil taxík.Skrze cizincovu hlavu zahlédla vystupujícího kluka.Strnul na kraji chodníku.Taxík odjel.Jeho oči zaraženě civěly.Viděla v nich zradu i bolest i hněv…velký hněv.Myslel,že mu pomůže odvrátit hrůzný osud,ale místo toho se všechno urychlovalo.
Měsíc zakryl chuchvalec hustých mraků.Dívka se odtáhla od cizince.
,,Není to…“nedomluvila.
Hrůza.Strach.Děs.Nevěřila svým očím.Chtěla křičet,ale stěží dýchala.
Oči se mu naplnily krví.Zčervenaly a pak zčernaly na uhel.Rty zmodraly.Zkroutily se a pak taky naběhly červení.Obklopil ho divně fosforeskující kouř.Byl hustší a hustší…
,,Aaaahraaaahaaaraaaa!!!!!“
Zvířecí vřískot se vydral z už deformujícího se hrdla.Žíly mu šíleně naběhly.Byl vidět puls protékající krve.
Buf-buf…buf-buf…
Pak náhle praskly.Po těle se rozlila dehtově černá tekutina.Ovládla ho,až z něj nebyl vidět ani kousek.
,,Pomoooc!“zapískala dívka.Její realitou omezená mysl se vzepřela očím.
A ta divně smolná tekutina se začala tvarovat.Nabývala určitých rozměrů…
Už se oddělily ruce a nohy.A hle,už hlava.A z ní se k zemi táhly husté rovné vlasy.I probleskly tmou žluté oči.I uchychtly se rudé rty.Krve ubylo,až se celá vsákla do nového těla. Oblaka pára a té divoké tmy kolem něj zakroužily a upletly mu divný plazivý šat.
Tak,jak přišlo,všechno během mžiku skončilo.Jen obloha zůstala zatažená a černá.
,,Ne…nehk!“šeptla.Ustoupila pár kroků do zadu,ale zastavila ji domovní zeď.
,,Cc…coo?“civěl cizinec,bohém a pacholek.
Kluk naklonil hlavu do strany.Jeho tvář teď byla výraznější a půvabná jak samo pokušení. Zkoumavě je studoval.Dívka zapištěla.Brečela jak slzavé údolí.Muž hekal a kvičel.Nenašel odvahu na odpor.
Kluk se uchychtl.Najednou zmizel.Hned se prostor otevřel a on se z něj vylinul těsně před cizincovou chvějící se postavou. O krok k němu přistoupil. Skoro se ho dotýkal. Pod jeho dechem mužovy kalhoty v rozparku zvlhly.K nohám mu ukápla žlutá moč.
A taky bylo proč.
,,Neehereee!“vřískla,když to viděla.
Klukova levá ruka ho chytla za hlavu. Pravá se ponořila do jeho hrudníku, jako by byl z másla.Rozdrtila žebra i hrudní kost až k jeho srdci.
,,Nnneeehreeheereeeee!!!!!!!!!“
Vytrhl z něj tepající orgán i s aortou a žílami.Krev velkým obloukem vytryskla do vzduchu. Potřísnila tělo i tvář dívky.Vzduch se naplnil její sladkou vůní.Levou paží odhodil mrtvé tělo, v němž zela temná díra.Jeho vysoká silueta se napřímila.V pravici stále držel dosud bijící srdce tak,jak držíme smotek hadrů.
Vykročil k ní.
,,Neh!“ztratila řeč.
Blížil se k ní.
Buf-buf…buf-buf…buf…
Srdce v jeho ruce přestalo bít.
Těsně u ní se zastavil. Namáčkla se, seč mohla, na studenou zeď. Zraky rozšířené hrůzou. Teče z nich jen prach. Rty vyschlé, chvějící se zradou. Skoro žádný dech. Strach a děs a sevřené vnitřnosti.
Žluté oči jako by beze zvuku popisovaly její smrt.
Černotu rozřízne prudký paprsek světla. Do uličky putuje nebeský svit.
,,Už nastal čas posledního boje.“ozval se silný hluboký hlas.
Za klukovými zády na malé jedli stála zářná silueta.Bílý hábit halil ramena i pás.Dvě bělostná křídla se blýskala kol vysoké postavy. Zelené oči žhnuly.
,,Máš pravdu, Serafíne.Už je čas.“pootočil k němu hlavu.V obličeji divný lesk.
Dívka přerývavě dýchala. Možná že by se ji ulevilo, kdyby to jen šlo. A možná že by se i přestala třást.Byla ale opravdu zachráněna?
Kluk se k ní rychle přiblížil.Přestala dýchat.V mžiku se však odtáhl a otočil se k andělovi. Odhodil stranou mrtvé srdce,jako nepotřebnou špínu a uchychtl se.
,,Jsem ti k dispozici.Už dávno jsme to měli skončit.“
Ze zad mu vyrostla dehtová křídla.Serafín jen přikývl.Jaké tajemství ti dva mezi sebou měli? Opustil borovici.Rozlétl se k ním.Kluk se střemhlav vyřítil nahoru.Uprostřed oblohy se střetli. Vzduch přeťala rána.Všechno zaplnila divoká energie.Během chvilky zmizeli dívce z očí.
Co nastalo pak,to stále přesně neví.Slyšela jen dusot a křiky a steny umírajících.Městské budovy se změnily v popel a prach. Krčila se v úzké uličce a snažila se nevnímat úděsné divadlo,které se rozehrálo té prokleté noci.
*********
Čas plynul krutou přesností.Jak dlouho uběhlo? To nemohla říct.Vnímala jen vlastní strach a zmatek a slzy.
Tu se země i nebe i prostor a čas otřásly v základech.Nevídaná zář pohltila vše,co jen pohltit mohla.Dušervoucí zvuk jak tisíce napjatých houslí prošel celým městem,jak tlaková vlna.
A najednou bylo ticho,Jeho bezzvuké dunění ji děsilo ještě víc,než předchozí běsnění.
…ticho a klid…
Nad uličkou se vznesl tmavý stín.Kroky.Jejích pomalý tichý pochod ji zněl jak hromobití.
…klap…klap…klap…klap…
Blížil se.Poznala kluka…ne,byl to muž.Konečně v něm viděla muže.Z oblečení mu zbylo jen pár malých kousků.Zdobily ho oděrky a černá krev.Na rtech mu hrál dravý úsměv.Jeho obrovská moc zaplnila širé okolí.
Během mžiku byl zase u ní .Málem se zalkla strachem.Uvěznil ji mezi sebe a tou zdí.
,,Kde…kd…“koktala, sotva ji slyšet.,,Co se stalo s…s…?“
,,Hm…“ukázal řadu bílých zubů s velkými tesáky.,,Bylo to je malé zdržení v naší načaté debatě.“
Pohladil ji po chvějící se šíji.Nezmínil se už,že málem bylo po něm..Že jen velká náhoda mu umožnila Serafína porazit.
Zatajila dech.Už se milovala s feťáky i s mafiánem.A on se ji líbil.Moc se ji líbil.Tak proč by měly mít strach?Ale ona ho měla.
Četl ji myšlenky.
,,Copak ty nejsi ráda,že tvůj šedivoučký netvor změnil v prince?“
Mlčela.Děsilo ji,jak přesně vystihl jejích vztah.Uchychtl se.Jediným trhnutím odhodil zbytek oblečení.Poslední třpyt potemnělé luny ozářil nádherně mužnou postavu.
,,Za ten čas,co jsme byli spolu si zasloužíš malou odměnu.“dolehlo k jejímu uchu.
Namáčkl se na ni, až cítila chladnou temnotu uvnitř něho. Trhnul podruhé a sundal i její šaty. Přiblížil k ní tvář. Temně fialovým jazykem se dotkl špičky jejího nosu a pak i brady. Vzdechla. Kéž by byl tak vzrušující i dřív! Vycenil zuby. Slyšel její myšlenky. Prudce se chopil jejích úst. V tom dlouhém plenivém polibku se skrývala taková vášeň, že se tomu zdráhala uvěřit. Skrývala se v tom i krutost, pomsta, plenění. Ale ona nebyla dost citlivá, aby to postřehla.
Nezajímalo ji to.V té chvíli zapomněla na všechno.
Brzy se odtáhl od její pusy.Viděl, že už je jeho. Z hrdla se vydral děsivý vítězoslavný smích a zaplnil celou uličku. Prudce se od ní odtáhl. S jakýmsi potěšením se díval, jak vrávorá, až se zachytila zdi. S opovržením si ji prohlížel.
,,Proč?“slovo se neslo mezi vzlykem a pískotem.Upřela na něj ustrašené nechápavé zraky.
,,Ty si opravdu myslíš, že jsi tak neodolatelná?“znělo chladně.,,Poznal jsem mnohem zajímavější ženy.“
,,Ale…al…“brečela zas.
,,Kdybys za to brala peníze, mohl bych aspoň říct, že v hlavě ještě něco máš.“
,,Co že?!“zrudla ponížením.
,,Nevím, jak jsem se do tebe mohl zamilovat.“v hlase zněl i malý tón skutečného rozčarování.
,,Kdo jsiii?!!“křičela hystericky.
,,No přece tvůj milovaný sluha.“posmíval se.
,,Ne!“pískla.,,Ty nejsi on!“
,,Máš pravdu.“sykl a přistoupil k ní. Jeho výraz ztvrdl.
Dívka zbledla.
,,Já,“ cítila ve vlasech jeho dech.,,Jsem Temný anděl. Jsem pomsta a zkáza a smrt. Kdysi mě oblafli a sebrali mi moc, ale oba za to zaplatili. Teď jsi na řadě ty.“
Její kolena se dočista podlomila.,,HK!“nemohla ani mluvit.
,,Ty jsi jedinou překážkou k mé svobodě.“
Černá tma zbořeného města. Málo živých tvorů v něm přebývá. V uličce se cosi zalesklo. Rozzářilo se to a na svět přišla divná beztvará hmota. Obklopila dívku. Obmotala se kolem ní a schovala ji před vším ostatním.
,,Měňavec.“sykl kluk.,,Mělo mi to dojít.“
Dívka překvapeně zamrkala uprostřed toho stvoření.
,,Co…co jsi zač?“
,,Ha…ha…ha!“hrdelní smích.,,Tak ty to nevíš? To je tvůj strážný anděl, maličká. Tahle nanicovatá hmota.“v hlase pohrdání. Jak mohl čekat, že bude stálá, když měla měňavce...skrytý odstín hořkosti.
,,Nikdy ji nedostaneš, pekelná stvůro!“ozvala se hmota jejím hlasem. ,,Já chráním líp, než jiní.“
,,Ha-ha-ha!“zase smích. V mžiku ale zvážněl.,,Ty lidi nechráníš. Ty sám je ničíš. Chceš zemřít jako první? Fajn.“
I stalo se. Dva andělé se na sebe vrhli. Divný však byl jejích boj. Ten, co bránil neměl ruce ani nohy, jen divně fosforeskující ramena. Pískalo to. Svištělo. A vzduch se dělil a zase spojoval. A dívka se modlila, aby to byl jen sen.
Hmota se natáhla a obmotala fosforeskující ramena kolem klukova hrdla.Ale ten ji jen chytil a jednou rukou ji mrštil.Rozplácla se na studené dlažbě.Uchychtl se.Oči mu svitly. Do vlastního hrudníku zabořil ruku. Vytryskla černá krev,ale jemu to zřejmě nevadilo. Začal ruku odtahovat. Něco držel. Nocí probleskla stříbrná čepel. Když srovnal paži podél těla, z dlani i velkého meče ještě skapávala dehtová tekutina.
Hmota zaúpěla.Pokusila se odlétnout.
,,Eehrehrjejjjeee!!!!“jako když vrzne nespočet rezatých pantů.
Trhnutím vyndal meč z nitra anděla. Stvoření sebou škublo a ochablo. Dívka jen civěla. Na víc už se nezmohla. Už toho bylo příliš. Už žádný křik, už žádný boj. Jen civěla. Z rány hmoty se vyřinula zářivě blýskavá tekutina. Kluk ji vzal do ruky a dlouze se napil.Usmál se.
,,Víš, co se stává lidem, když přijdou o strážného anděla?“v ruce stále držel krvácející stvoření.,,Přestanou mluvit. Zhroutí se.“
Dívka se pokusila o zvuk ,ale vydala jen jakýsi pradávný skřek.
,,A stejně dlouho nepřežijí, protože…“chvíli posměvačně pozoroval její třesoucí se, děsem zsinalý obličej.,,…protože jejích krev jim z těla mizí sama.“
Dech se ji zastavil. Zrudla, pak zbledla a začala se třást ještě víc. I nejdrobnější oděrky i nejmenší ranky se naplnily krví. Začala unikat do vzduchu. Ani gravitace na ni nepůsobila. Doslova se rozplývala. Prostor ji pohlcoval do sebe.
,,Aaaahraaaraahaaa!!!“vyšel z ní divoký skřek.
Přežila operace i potrat. Ta bolest, která se ji chopila se k ničemu nedala přirovnat. Byla ohromná, že jen ona sama mohla zabíjet.
Kluk se zamračil. Věděl o té bolesti, ale chtěl ji zabít sám. Přiblížil se. Objal ji. Jeho krev chvíli proudila do jejích žil, až nahradila tu lidskou. Bolest ustala, ale muka ne. Neměla nikoho. Už ani sebe. Nezůstaly ji žádné city, jen zvířecí strach. Byla pozorovatelem vlastního těla bez síly a beze slova.
,,Teď jsi moje.“šeptl ji do ucha.,,Teď tě konečně můžu sprovodit ze svého světa.“
,,Hh!“nadechla se.Proč svého?Zazvonilo ji v hlavě.
Usmál se.Četl ji myšlenky.
,,Zrodil jsem se proto, abych tenhle svět zničil. Příroda se musí osvobodit od tyranie lidí. Země si přeje změnu. Nebe chce spravedlnost.“sklonil k ní hlavu a lehce vydechl do jejích vlasů. ,,Jsem tady, abych vyhladil lidstvo.“
Děs. Ohromný strach. Hrůza. Jen děs a prach. Zmizela její logika: Odešla její tvrdost. Zbyla jen poděšená nahá duše. Raději ji měl zabít dřív, než odhalil své tajemství.
,,Tvé přání je mi rozkazem.“ozval se.
Zvedl pravici. Nad její hlavou se zaleskl ten jeho prokletý meč. Chvíli vysel ve vzduchu. Byl černý. Byl dlouhý. Byl konec. Byl smrt.
Sviissss!!! prolétlo nocí.
,,Hh!“vyšlo ji z hrdla.
Krev.
***********
,,Aaaaaahraaahaaraahhrraaaaaaaa!!!!!!!!!!!!“
Vřískot zaduněl krajinou a způsobil zemětřesení.
Země se chvěla. Zbylé domy padaly. Vřískot neustával. Andělské tělo s černými křídly se divně hroutilo. Pozbylo tvaru. Kůže se kroutila. Vycházela z ní zář. Rána se zvětšovala. Něco se dírou tlačilo ven. Teď hlava. Teď ramena. Jako když se rodí z matčina lůna.
Meč spadl a zadrnkal o beton. Dívka se sesula k zemi. Na jejím krku jen malinká ranka a z ní potůček krve. Nechápala, co za šílenství se s klukem zase děje.
Za minutu všechno ustalo. Pár metrů od ní ležela dvě těla. První bylo dehtově černé, zvířecí. Druhé lidské, slabě zářilo. Pak dívka spatřila, co dosud žádný z nás. Boj jedné bytosti.
Člověk i zvíře se zároveň zvedli. Viděla démona a viděla kluka…svého kluka! Byl zas obyčejný, stejný, ale…
,,Cos to udělal?!“zařvalo zvíře.
,,Nedovolím,abys ji zabil.“odpověděl kluk.
,,To ji tolik miluješ? Hlupáku!“
Kluk se jen sklonil pro meč.
,,Vrať se ke mně!“ křičelo dál.,,My jsme jeden. Já jsem součástí tebe, jako ty jsi částí mě. Copak to nechápeš?!“
,,Já vím.“řekl.,,Ale nemůžu tě nechat všechno zničit.“
,,Slyšíš se vůbec, co povídáš? Když zemřu já, zemřeš i ty!“
Kluk sevřel pevně meč. Skočil…
,,Nnneeehreeheeee!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Čepel se zanořila hluboko do zvířete. Krev vytryskla z klukovy hrudi.
Náhle všechno vybuchlo. Města se chopila ohromná zář. Rozlila se po ulicích i sutinách domů. Pohltila celou skutečnost. I uzdravila ji. A navrátila v původní její stav.
Brzy ráno nějací dělníci našli její tělo a odvezli ji do nemocnice.Tři dny ležela v komatu. Doktoři jen bezmocně vrtěli hlavou nad množstvím bílkovin v její silně potemnělé krvi.Obrovsky je překvapilo, když se -a že se vůbec- probudila k životu.
************
Po střeše mrakodrapu šla pomalá postava. Blížila se k okraji. Nezastavovala.
Život bez citů. Prázdno bez anděla. Člověk bez strážce není nic.
Krok za krokem tiše měřily čas.
Celá její dosavadní osobnost se rozbila na střepy. Přes to najisto chápala, co se stalo. Ten, kým dřív pohrdala, ji zachránil. Měla ho za nicku a on se vzepřel své vlastní bytosti, aby ji zachránil.
Viděla kolik utrpení mu ten rozkol způsobil. Zemřel pro ni a pro lidský svět.
Stoupla si na parapet střechy. Do špiček palců tlačil roh budovy.
…a stejně dlouho nepřežijí…
Temný anděl měl pravdu.Člověk nedokáže existovat bez svého strážce.
Natáhla nohu. Naklonila se přes okraj. Cítila, jak se odlepuje od budovy. Kolem jen prostor a vzduch.
Její paže se něžně chopila něčí teplá ruka. Strnula.
,,Nemusíš skákat. Teď máš mě. “zašuměl vánek kolem ní.
Prudce se otočila.
Stál tam kluk…No, spíš anděl. Jeho hnědé oči se ji vždycky zdály krásné, ale chyběl jim lesk. Teď ho měly. Vlasy mu zesvětlaly. Vloudilo se mezi ně i zlato. Obklopovala ho dvě velká bílá křídla. Linula se z něj zář.
,,Vrátil jsem se, abych tě střežil. “říkal bez pohybu úst. ,,Všechno se brzy urovná. Uvidíš.“
Urovná?!Zvony a radost a naděje.
,,Anohk!“vzlykla a objala ho.
Na tváři se ji perlily dvě velké slzy. Kolik bolesti přináší ztráta anděla a kolik štěstí jeho nalezení. Přitiskl ji k sobě a schoval za obrovskými křídly.
,,Mám tě rád(a).“synchronizoval se jim hlas.
Jejích bytosti se začaly spojovat. Zmatek mizel. Všechno pomalu nacházelo svůj řád.
************
Malý dodatek...
Na kraji oblohy ve stímu plném hvězd, pozorovaly předchozí výjev dvě prapodivné bytosti. Ta první byla jen paprskem ryzího světla a šest křídel obklopovalo zbytek těla toho i krásnou tvář. Ta druhá samým opakem se zdála. Ani nejhlubší odraz noci tak temný nebyl jako ona snad. Šest paprskovitých křídel vycházelo z dehtově černých zad. Však tvář příjemná se zdála a klidná jako ticho samotné.
,,Jsi ted spokojený Sere?" zeptal se temný z nich a letmo se pousmál.
Serafer, serafín prvního řádu, se taky pousmál. ,,Ano, to jsem. Když tě lidstvo všemi svými bolestmi a tou nesmyslnou lží o vině, povolalo z nejhlubších království Ďábla, měli jsme obavu o jeho budoucnost. Ale ti dva mladí to nakonec zvládli."
,,A to jsi mě musel ponořit zrovna do duše Lamiela?"zaznělo trochu rozpačitě. To zdá se, pravé je jméno našeho kluka.
,,Proč pak Kere? To se ti u něho nelíbilo?" ozvalo se pobaveně.
,,Mno možná bych bral spíš tu holku..."
,,Flavien?" a nocí se rozlehl andělský smích.,,Copak sis nevšiml? I její strážce je tak trochu speciál. Dnešní mladí jsou hrozně dobrodružné povahy."
" Ha, to jo. Vy andělé jste podivná stvoření. Dokonce i když vás někdo praští, ozve se mu v hlavě tisíce zvonků. Víš, jak je to otravný?"
Serafín si jemně přihladil jedno křídlo. ,,Taky jsme to s tím bojem nemuseli tolik přehánět. Věřil bys jaká je dnes u brány smrti tlačenice?"
Teď se rozlehl Kerův smích. " To věřil. Vždyt ten mladík mě tam eskortoval direktem!"
"Hmm, není to jen tak nějaký obyčejný kluk, že?"
