Příběhy andělů

Jste svým léčitelem

Uzdravit sebe sama můžete jedině vy sami. Máte k tomu všechny schopnosti. Proces léčení onemocnění síly přináší, ne ubírá. Je to osobní cesta, rituál projití stezky – jedna z nejúčinnějších učebních pomůcek, jaké jsou k dispozici. Je zřejmé, že cesta uzdravování bude věnovat pozornost jak všem dostupným prostředkům, které nabízí klasická medicína tak i nástrojům holistického způsobu léčení. T hlubšího pohledu je onemocnění zapříčiněno nenaplněnou touhou. Čím silnější touha, tím těžší onemocnění. Je to zpráva o tom, že jsme nějak a někde zapomněli, kdo jsme a co je naším cílem. Zapomněli jsme a oddělili jsme se od záměru, který nese naše tvůrčí energie z jádra. Onemocnění je toho dokladem. Nemoc vždy představuje nenaplněnou touhu. Využijte nemoci na prvním místě k tomu, abyste svobodně začali dělat to, po čem jste vždycky toužili. Stali se tím, kým jste vždy toužili být, manifestovali to a vyjádřili to, čím již jste z pohledu své nejhlubší, nejširší a nejvyšší reality.

Jste-li nemocní, připravte se nato, že ve vašem životě dojde ke změnám. Můžete s jistotou očekávat, že vaše nejhlubší touha se dostane na povrch a přinese své ovoce. Nastal čas zastavit se a pohlédnout do tváře svému vnitřnímu tygrovi-ať pro vás představuje cokoliv. Za nejlepší způsob, jak začít hledat význam své nemoci, považuji položit si otázku: „Po čem toužím a co se mi v životě ještě nepodařilo vytvořit?“ Předpokládám, že mezi svou nenaplněnou touhou a onemocněním naleznete přímé spojení.

Uvnitř výše zmíněného základního rámce léčení musíte znovu hledat své zdraví. Nemluvím pouze o zdraví fyzickém, které je vlastně druhotné, ale i o zdraví ducha. Uvnitř toho rámce nebo metafory reality mohou být řešeny všechny životní nebo zdravotní problémy. Život ve fyzickém světě by měl být prožit v lásce. Rozvíjení vyšších kvalit a jednota s Božskou podstatou v nás k němu neodmyslitelně patří. Život je přesně o tomto-bez ohledu na to, jaké jsou právě teď jeho okolnosti. Nevadí, že obsahuje bolest, problémy nebo nemoc – jsou to nejlepší učitelé. Učitelé lásky, učitelé připomínající vám vaši Božskou podstatu. Je to cesta vynořování se vašeho světla. 

Každý z nás je léčitelem i zraněným

Každý z nás je zároveň léčitelem i tím, kdo je zraněn a léčení potřebuje. Zdráháme se zůstat bez obrany, bez závoje a ukázat, co skrýváme uvnitř-a´t už je to pozitivní nebo negativní. Ostýcháme se dát najevo bolest, s hanbou ukrýváme rány, které v sobě nosíme.

Myslíme si, že jsme jediní, kdo jimi trpí, nebo že naše bolest je obzvlášť nechutná a zavrženíhodná. Je strašně namáhavé se takto chovat, ale máme pocit, že jsme v bezpečí. Na tyto podmínky jsme zvyklí, takto žijeme. Každému trvá nějakou dobu, než se takový stav rozhodne změnit. Vyžaduje to odvahu a lásku. Dejme proto jeden druhému hodně prostoru, času a láskyplného povzbuzování. Prostřednictvím bolesti a zranění se totiž všichni učíme milovat. Ta hluboká vnitřní rána je naším nejlepším učitelem. Prozkoumejme, kdo v nitru doopravdy jsme. Poznejme, že navzdory vrstvám bolesti a hněvu, které nás zahalují, jsme nádhernou esencí Bytí. Každý z nás je jedinečnou bytostí , a že tomu tak je, je závratné. Pomáhejme jeden druhému sdílet tuto pravdu.

Vlídný, život podporující vesmír plná hojnosti, který je posvátný, se nachází všude kolem nás. Jsme bezpečně uloženi v jeho pažích a obklopeni univerzálním polem zdraví. Stačí natáhnout ruku a spojit se s ním. Vesmír nás vždy nasytí. Božské mystérium života je v nás i ve všem okolo nás 

Následování vlastní touhy vede k životnímu úkolu

Touha pochopit a vyjádřit sebe sama je ukryta v každém z nás. Ona je vnitřním světlem, které nás vede na evoluční cestě. Znamená to, že opětovné spojení s jádrem Bytí představuje náš osobní životní úkol, pro který jsme se nerodili.

Aby mohlo dojít k jeho naplnění, musí být uvolněny bloky mezi vědomím a centrem Bytí. Jakmile se to podaří, expanze tvůrčích energií přinese své ovoce. Dostane se nám mnoha darů, které nejdříve poslouží nám a pak je budeme sdílet  se světem. Dary, které dáváme světu, jsou završením našeho životního úkolu. Můžeme je ovšem rozvinout pouze tehdy, jak už bylo řečeno, pokud uvolníme tvůrčí energii z centra svého Bytí. K uskutečnění toho, co si přejeme, tudíž vede pouze jedna cesta-věnovat pozornost svému osobnímu transformačnímu procesu. 

Spirituální smysl prvotního zranění

Mohli bychom si položit otázku: co je příčinou či smyslem prvotního zranění? Prvotní zranění vzniká, když slábne spojení mezi novorozeným dítětem a hlubší spirituální moudrostí jádra. Proč, z hlediska evoluce lidského druhu, k němu dochází?

Odpověď nalezneme v rozdílu mezi spojením s jádrem v raném věku a spojením získaným prostřednictvím životní zkušenosti. První spojené je nevědomé. Spojení, ke kterému dochází v průběhu dalšího života, je vědomé. Spojení dospělých lidí s jejich jádrem, získané životními zkušenostmi, přináší vědomé poznání jejich vnitřní božské podstaty. Vědí, že jsou jiskrou Božího světla ve vesmíru a zkoncentrovaným Božstvím. Následkem evolučního procesu je mezi námi neustále více a více jedinců, kteří k tomuto poznání už došli. Objevujeme, že jsme spolutvůrci vesmíru. To je právě smyslem inkarnace – získání vědomí sebe sama jako božského spolutvůrce vesmíru. 

Stav člověka: Žití v dualitě

V každém dnu svého žití vyjadřujeme do určité míry své jádro. Stupeň vyjádření je přímo úměrný tomu, jak pevně jsme s ním spojeni a jak dovolíme esenci, aby proudila. Oblasti našeho života plynoucí hladce, bez obtíží, ve kterých se cítíme plně uspokojeni, ukazují, kde k tomuto přímému spojení dochází. Velká lidská díla i velké lidské životy, jsou vytvářeny právě energiemi, které přicházejí přímo z jádra a proudí volně bez omezování. Nejinak je tomu se zdravím.

Tyto energie patří našemu vyššímu Já, které spojení s jádrem nikdy neztratilo. Ke svému vyššímu Já se obvykle ostýcháme přihlásit. Většinou nedáváme najevo, jak velkou máme potřebu se o někoho starat, jak hodně milujeme, jak moc po něčem v životě toužíme. Ukryjeme to uvnitř, označíme nějakou nálepkou a v souladu s internalizovanými rodičovskými hlasy rozmělníme na „přijatelnou míru“. Spokojíme se s něčím menším. Tak by přeci mělo vypadat „rozumné“ a „vhodné“ chování-alespoň si to myslíme. Někdy ovšem nejsme dost ostražití a ke slevu se přihlásí síla tvoření. Laskavý čin, vyznání lásky či přátelství – pokud k nim došlo bez přemýšlení-to je esence centra našeho Bytí. Stačí okamžik přímého spojení. Láska se dostane na svobodu.

Pak se ovšem, jelikož nejsme schopni akceptovat lásku a světlo, zastydíme a stáhneme. Vynoří se neurčitý strach: „Asi jsem udělal nebo udělala něco špatného.“ To v nás promluvil rodičovský hlas nahrazující jádro. Pod ním leží naše obrana, která nás varuje: „Jestliže toto proudění energie nezastavíš, budeš pravděpodobně cítit všechno včetně bolesti, kterou jsem já pohřbila, aby ses ty nemusel trápit.“ Poslechneme a proud životní síly zkrotíme a utlumíme. Vrátíme se k „normální“ úrovni „bezpečí“, kde se nemůžeme dostat do žádné riskantní situace-na našem moři nehrozí převrhnutí žádné loďce, a nejmíň ze všeho té naší.

Takový je stav člověka. Nezávisle na tom, jaké máme životní podmínky, žijeme v dualitě volby. Každou minutu volíme mezi „ano“ které nám přináší rovnováhu, sílu a bezpečí bez používání obranných systémů ústící do naplno prožívaného života, anebo „ne“. Naším „ne“ e tomuto plnému prožitku života i uvědomění si pravdy bráníme. Většina z nás ji znát netouží. Proč? Protože podvědomě víme, že uvolnit životní sílu by mohlo znamenat uvolnit i starou bolest. Toho se obáváme. Nevíme, jak to zvládnout. Stáhneme se do obrany a vrátíme ke známe, zdánlivě správné definici masky, určující kdo jsme. Její internalizované rodičovské hlasy se stanou silnějšími: „Kdo sis myslel, že jsi? Bůh?“ „Opravdu si myslíš, že můžeš věci změnit?“ „Prosím tě, uvažuj realisticky. Lidé se nemění! Spokoj se s tím, co máš.“ „Jsi nenasytný.“ „Nevážíš si toho, co máš.“ Nebo „Kdyby to tvůj manžel neudělal…“ „Kdyby ses jenom bývala narodila hezčí…“ A tak dál! Maska zná milion způsobů, jak vás udržet tam, kde vás chce mít. V určitém rozsahu vás od pocitu bolesti odděluje. Ale dlouhodobě ji vytváří více a nakonec vás dovede do nemoci.

Onemocnění si přivodíme tím, že část nás není spojena s centrem Bytí. Zapomínáme, kdo doopravdy jsme, a žijeme svůj život podle pokynů masky, nižšího Já a obranného systému. Léčení spočívá v rozpomínání se a opětovném spojení těch oblastí duše, od kterých jsme se oddělili. Stejnou měrou, do jaké potlačujeme pozitivní energie, potlačujeme svou kreativitu a schopnost své zdraví udržovat či sám sebe léčit. Úkolem každého z nás je proto spojení s jádrem Bytí znovu nají a takto pracovat na sebeuzdravování. 

Cesta nazpátek k prvotnímu zranění

Jediný způsob, jak se rozpomenout, kdo vlastně jsme, vytvářet svůj život podle sebe, být zdravý a cítit se v bezpečí, je navrátit se k plnému spojení se svým jádrem. Existuje pouze jedna cesta, jak toho dosáhnout – nalézt a sledovat jakou podobu mají naše závěry a rozpouštět zamrzlé psychické časové konglomeráty, které jsou k nim přidružené tak, abychom se dostali až k prameni všech těchto podob závěrů – k prvotnímu zranění. Musíme tuto ránu odkrýt. Znamená to prozkoumat svůj obranný systém a vyčistit negativní pocity i všechny vrstvy bolesti okolo rány, ze které vše pochází. Jakmile se k ní dostaneme, náš život se změní. Tento proces léčení sebe a svých životů nazýváme procesem transformace.

Pro nalezení cesty nazpátek k prvotnímu zranění bylo vypracováno mnoho technik. Jednou z technik prováděné ve skupině studenti uvolňují své obranné systémy tím, že zaujmou pozici, která má vyjádřit jejich představu o vlastním prvotním zranění. Potřebují pouze přenést pozornost na hlavní emocionální problémy a bolest, které se v té době v jejich životech vyskytují, a nechat tělo, aby na ně reagovalo. Tato technika funguje na základě toho, že bolest je spojená s podobnou energií, uloženou ve ztuhlých psychických konglomerátech. Jak se reakce těla zintenzivňuje – podmínkou je udržet pozornost zaměřenou dovnitř – bolest je jakoby vytahována a stává se jasnější. Místnost je náhle plná zraněných lidí a jejich bolesti. Pokroucená těla ji vyjadřují. Někdy lidé stojí na jedné noze s druhou nohou zdviženou a pažemi otočenými před sebe. Mnozí mají skloněné hlavy a někteří leží na podlaze  stočení do klubíčka, jak to dělávají malé děti.

Při tomto cvičení můžeme vidět, že bolest pocházející z problémů v tomto životě je skutečně stejné povahy, jako bolest prožívaná v minulých životech. Jak odchází současná bolest, začne se uvolňovat bolest starší. Aby k tomu mohlo dojít, pokračují studenti s pozorností zaměřenou dovnitř ve vyjadřování bolesti pomocí pozic a vracejí se zpátky v čase až k prvotnímu zranění. K regresi dochází automaticky. Studenti se vrstvu po vrstvě vracejí až k bolesti původní. I když je tato bolest silná a děsivá, je založená na klamné představě držené ve vyvozeném záměru, a tudíž je iluzorní. Abych vysvětlila pojem iluzorní bolesti, vrátím se k příkladu desetiletého Joea. Když jeho matka odjíždí na týdenní prázdniny, je z toho úplně vyřízený. Co ho doopravdy ničí není vlastní situace, ale způsob, jakým to prožívá.

Studenti pokračují v sestupu skrz nashromážděnou iluzorní bolest, až se dostanou k prvotní ráně. Když se do ní ponoří, k jejich překvapení bolest klesá. Po chvilce je požádáme, aby se při zachování své pozice přiblížili k jiné osobě. Tak dojde ke kontaktu s jinou zraněnou lidskou bytostí. V místnosti vždy zavládne ovzduší vzájemné úcty. Každý je zraněn. Všichni jsou si rovni. Vzájemné kontakty mezi lidmi přinášejí naplnění prostoru láskou. Po dokončení cvičení je čas být chvíli spolu, sdílet své pocity. Dochází k zajímavým objevům. Studenti jsou většinou překvapeni tím, že zranění není vůbec to, co si mysleli. Zjišťují, že nejvíc bolesti nepochází z jejich prvotního zranění, ale z obranných systémů. Již velmi brzo se začínáme bránit tomu, co očekáváme-v souladu s velmi ranou podobu závěru-že nám život přinese. Pokaždé, když se situace zopakuje, přidáme svým psychickým zatuhlým konglomerátům další energii. Jakmile k tomu dojde, iluze bolesti vzroste. Nakonec už ani nevíme, z čeho pocházela. Zbývá jen neznámá, hrozná bolest, kterou nejsme schopni snést.

Poznat, kolik času a energie promarníme během života bráněním se prvotní ráně, je podle studentů tou nejzávažnější částí tohoto cvičení. Nejhlubší bolest cítíme, když zrazujeme sami sebe. Při provádění cvičení mohou studenti pocítit své dávné rozhodnutí nekonat v souladu s tím, kdo jsme, neuznat to a nežít podle toho. Mohou vidět, že tak činili při cestě životem znovu a znovu, až se toto jednání stalo podvědomým návykem a součástí jejich obranného systému. Prožitky zakoušené při cvičení jim přinášejí obrovskou svobodu a úplně jiný pohled na život. Ten se stává neustálou výzvou žít v pravdě a nezrazovat sám sebe-zůstat ve spojení s jádrem své bytosti bez ohledu na životní okolnosti, ve kterých se nacházíme. Zmíněnou bolestí netrpí jenom pár lidí-existuje v různém stupni v celém lidstvu. Někteří lidé si ji uvědomují více než jiní.   

Náš navyklý obranný systém

Odmítáním prvotního zranění prostřednictvím navyklých obranných vzorců si vytváříme daleko víc bolesti a onemocnění v těle i v životě, než by nám ono samé přineslo.

Deformace lidského energetického pole, které mají původ v nepřetržitém používání navyklých obranných systémů, jsou příčinou nemocí. Navyklé obranné vzorce můžeme pozorovat v energetickém poli jako tzv. energetický obranný systém. Energetický obranný systém je ze zvyku používaný vzorec deformace (pokřivení) energetického pole. Ke kterému se opakovaně vracíme. Souvisí s naší maskou. Čím lépe se nám daří pomocí obranného systému zadržovat v sobě bolest a hněv, tím více zadržujeme i pozitivní pocity. Život neprobíhá tak, jak jsme očekávali – je nudný, nemá vyšší rozměr. Eros umírá. Stáváme se lhostejnými. Tento stav má dopad i na naše tělo. Začínáme ztrácet víru v život.

Abychom se od bolesti oddělili, stavíme tak, jak jsme si navykli, další hradby, které nás však zároveň víc a víc oddělují od našeho hlubšího jádra. Na svou podstatu, na svou esenci zapomínáme. Ztrácíme kontakt s esenciálními energiemi, které život vytvářejí. Očekáváme, že si vytvoříme život, jaký chceme, ale nemáme představu o tom, kdo jsme – kdo je ten, co to chce. 

Bránění se prvotnímu zranění nebo jeho popírání vytváří víc bolesti

Čím více činů vyrůstajících z jádra naší bytosti je pokřiveno maskou, tím více se musíme před sebou ospravedlňovat tím, že obviňujeme někoho jiného. Čím mocněji popíráme existenci nižšího Já, tím bezmocnějšími se stáváme.

Popírání nedovolí, aby se projevila síla vnitřního zdroje. Tímto způsobem se vytváří koloběh stále narůstající bolesti a bezmocnosti. Jak se tento začarovaný kruh zvětšuje, jako by se zvětšovala i prvotní bolest a zranění. Imaginární síla této iluzorní bolesti je tak obrovská a my se jí podvědomě tolik obáváme, že se nezastavíme před ničím, jen abychom jejímu prožití zabránili. V našich představách se rovná mušení a úplné zničení. Jakmile svůj útěk od bolesti omlouváme a neléčíme ho, prvotní zranění zatlačujeme hlouběji. 

Význam záměru

Hlavní rozdíl mezi vyšším Já, nižším Já a maskou naleznete jednak v záměru (je uložen pod nimi), na kterém je každé z nich vybudováno, a jednak v kvalitě energie – jak se jeví ve všech interakcích – vycházející z těchto záměrů.

Velmi matoucí je, že interakce se mohou různit podle záměru, který se za nimi ukrývá. Pronášená slova mohou pocházet z místa našeho vyššího Já, nižšího Já i masky. Mohou sice určitý pojem vyjadřovat, ale skrývat se za nimi může něco úplně jiného. Uvedu jako příklad větu: „Jsme přátelé.“ Vyšší Já to myslí tak, jak to říká. Pro masku to znamená: „Jsme přátelé, ale jen tak dlouho, pokud já budu ten hodný a ty přijmeš tuto iluzi.“ Nižší Já má tuto verzi: „Jsme přátelé, ale jen do té míry, kterou já připustím. Pak si dávej pozor! Využiji tě, abych dostal co chci, a vyhnul se bolesti. Jakmile se ke mně nebo mé bolesti dostaneš příliš blízko nebo se mne pokusíš zastavit, když něco chci dostat, zbavím se tě.“ (Výraz „zbavím se tě“ může v tomto případě znamenat cokoliv, co toho druhého zastaví – od „nemluvím s tebou“ přes vítězství v hádce až k fyzické likvidaci.) 

Vyšší Já

Během procesu dozrávání není přirozeně od jádra oddělená celá duše. Lásku a čistotu nosíme v sobě, aniž bychom o ni museli zápasit. Část naší duše, plná moudrosti, lásky a odvahy, je přímo spojená s naší vnitřní Božskou podstatou. Napomáhá všemu dobrému, co v životě vytvoříme. Je to ta naše část, která nezapomněla, kdo jsme.

Mír, radost a naplnění v kterékoliv oblasti našeho života nám přináší vyšší Já, vyjadřující se prostřednictvím tvůrčího principu. Jestli si lámete hlavu tím, co je míněno slovy „kdo doopravdy jste“ a „pravdivé Já“, podívejte se na zmíněné oblasti – tam naleznete odpověď. Vyjádřením toho, kdo doopravdy jste , nemohou být nikdy negativní oblasti vašeho života. Vždy jsou vyjádřením toho, kým nejste – jsou příklady zablokování vašeho pravdivého Já.

Záměrem vyššího Já je žít v pravdě, úctě, sebevědomí, jednotě s Tvůrcem, být individualitou ve společenství. 

Negativní radost a nižší Já

Myslím, že každý z nás už někdy pocítil při nějakém svém negativním činu radost. S radostí přijímáme pozitivní i negativní energetický pohyb. Při každém z nich dochází k uvolnění energie stěsnané uvnitř. I když ve chvíli, kdy se energie dává do pohybu, pociťujeme bolest, vždy následuje radost, jelikož uvolnění bolesti znamená také uvolnění kreativní síly. Tvořivou sílu nelze prožívat jinak, než jako radost.

Negativní radost pochází z našeho nižšího Já – té naší části, která zapomněla, kdo jsme. Je to část naší duše, která věří ve svět oddělený a negativní, a podle toho jedná. Nižší Já negativitu nepopírá, nižší Já se z ní raduje. Jeho záměrem je negativní radosti dosáhnout. V tomto ohledu je nižší Já mnohem čestnější než maska. Ve svém negativním záměru je pravdivé – nic nepředstírá z důvodu, aby před někým vypadalo hezky. Nepotřebuje tak vypadat. Bez obalu klade na prvé místo sebe. Říká: „Starám se o sebe, ne o vás.“ Nemůže pečovat o sebe zároveň a zároveň o ostatní. – jeho svět je světem separace. Prožívání negativní radosti ho blaží a chce jí mít víc. Ví o bolesti uvnitř osobnosti, ale nemá v úmyslu ji prožívat.  

Záměrem nižšího Já je separaci udržet, dělat si všechno, co chce, a necítit bolest. 

Vytváření masky k zakrytí prvotní bolesti

Po narození jsme skrze své jádro s nekonečnou spirituální moudrostí a sílou stále ještě ve spojení. Díky tomu pociťujeme úžas nad zázrakem života a cítíme se v bezpečí. Jak dospíváme, spojení postupně mizí a je nahrazeno rodičovskými hlasy, které se nás snaží ochránit. Mluví k nám o tom, co je správné a co není správné, co dobré a co špatné, jak se rozhodovat a jak konat nebo reagovat na danou situaci. Spojení s jádrem se vytratilo.naše duše se zoufale pokouší nahradit původní přirozenou moudrost fungujícím egem. Vnitřním rodičovským hlasům se bohužel podaří pouze jedno – vytvořit masku.

Vytvoření masky je prvním pokusem, jak se stát „tím správným“. Její pomocí se pokoušíme pozitivním způsobem, který by byl také přijatelný pro tento svět, jehož odmítnutí se obáváme, vyjádřit, kdo jsme.  Maskou se, v souladu se svými přesvědčeními o tom, co si myslíme, že je podle světa správné, navenek prezentujeme tak, aby nás mohl přijímat, a my se cítili v bezpečí. Maska se snaží ze všech sil o spojení s ostatními, proto koná tak, jak je to „správné“. Jelikož pravdivou povahu osobnosti popírá, nemůže hlubšího spojení nikdy dosáhnout. Navíc zapírá také strach a ostatní negativní pocity. Do vytváření masky dáváme ze sebe to nejlepší. Přesto nemůže fungovat. Nikdy se jí nemůže podařit dát nám pocit vnitřního bezpečí, po kterém tolik toužíme. Jelikož se snažíme neustále dokazovat, jak jsme vždy hodní (což prostě není možné), začneme se cítit jako podvodníci. Připadáme si jako lháři a naše obavy jsou čím dál větší. Své úsilí znásobíme. Podáváme další důkazy o tom, že opravdu hodní jsme (opět podle internalizovaných rodičovských hlasů). Výsledek je ještě více strachu, drtivější pocity podvádění a lhaní. Tak to pokračuje stále dokola.

Smyslem masky je ochránit nás od světa, o kterém předpokládáme, že je nepřátelský. Jediná cesta, kterou známe, je pomocí předstírání a odmítání neustále dokazovat, že jsme hodní. Účelem je zakrývání bolesti a strachu – neboť maska popírá, že bolest a hněv uvnitř osobnosti existují. Záměrem masky je chránit naše Já před převzetím zodpovědnosti za všechny své negativní akce, myšlenky a činy. Z pohledu masky bolest a hněv existují pouze mimo naši osobnost – žádnou odpovědnost za ně neneseme. Cokoliv negativního je způsobeno chybou někoho jiného. Obviňujeme ho. To on musí být plný hněvu a bolesti. Abychom tuto maškarádu udrželi, nezbývá nám nic jiného, než znovu a znovu dokazovat, že hodní jsme my. Neustálý tlak, který takto sami na sebe vyvíjíme, nás deptá. Snažíme se stanovená pravidla dodržovat. Nejde-li to, alespoň se ujišťujeme, že druzí jsou špatní. Žít podle pravidel někoho jiného dá ovšem strašnou práci.máme k tomu čím dál větší odpor. Jsme unavení, naštvaní, nemáme o nic zájem, hrnou se z nás jenom stížnosti a obviňování. Zraňujeme ostatní. Energie, kterou v sobě zadržujeme, navzdory našemu úsilí maskou proniká – kroutí se, tlačí se ven, a když se jí to podaří, udeří prudce na kohokoliv. I to přirozeně popřeme. Je to stále stejná písnička – abychom se uchovali v bezpečí, musíme přece trvat na tom, že hodní jsme samozřejmě my. Někde uvnitř se z „vypuštění ventilu“ radujeme. Nechat energii odejít je úleva, i když víme, že v tom okamžiku nejednáme zodpovědně. Určitá část naší osobnosti je velmi potěšena tím, že může vychrstnou vlastní negativitu na někoho jiného. Tento způsob reakce nazýváme negativní radostí. Negativní radost pochází z našeho nižšího Já. 

Původ bolesti – prvotní zranění

Z mého pohledu se jeví původ bolesti hlubší, než pouhé zablokování energie při osobní bolesti nebo při fenoménu tzv.minulých životů. Bolest pochází z přesvědčení, že každý z nás je izolovaný. Oddělený od kohokoliv dalšího a oddělený od Boha.

Většina z nás věří, že k tomu, abychom se stali individualitou, je oddělení nutné. Toto negativní přesvědčení je příčinou naší separace od všeho, včetně našich rodin, přátel, skupin, národů a země. Separace je prožívána jako strach, a jak už víme, ze strachu se rodí další negativní emoce. Jakmile je vytvoříme, oddělíme se od nich. Proces oddělování vytváří další bolest a iluzi až do okamžiku, kdy se kolo negativní zpětné vazby zastaví a v důsledku osobní práce se začne se začne otáčet opačně. Klíčem k tomu, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat, abychom se naučili do svých životů přinášet více jasu a radosti je láska a pocit sounáležitosti se vším, co je kolem nás.

„Být jedno s Bohem a se vším ostatním“ – to je prožitek pravé lásky. Bůh všude a ve všem, Bůh nad námi, pod námi, okolo nás a v každém z nás jedineční Boží jiskra. Tuto individuální manifestaci Boha prožíváme jako nalezení vnitřního zdroje jádra Bytí. Čím více jsme spojeni s Bohem mimo nás, tím blíže jsme k individualitě Boha uvnitř nás. Jen v takovémto spojení se cítíme v bezpečí a jsme absolutně svobodni. 

Bolest, která má původ v minulých životech

Ke zkoumání „minulých životů“ a získávání informací o nich se používá většinou metoda regrese v hypnóze. Výzkumy ukazují, že původ převážné části chronických psychologických bolestí lze vystopovat v minulých životech. Robert Woolger při praktikování své terapeutické metody regrese do minulých životů zjistil, že když se klientovi podařilo bolest z prožitku v minulém životě uvolnit, byl schopen uvolnit a pročistit podobné zkušenosti i v tomto životě.

Také minulé životy zůstávají v našich ztuhlých psychických časových konglomerátech a rovněž se přitahují a spojují na základě podobných energií. Nejsou odděleny v čase, to znamená, že jsou přímo spojené s událostmi jak v tomto životě, tak i v ostatních. Uvolnit „zamrzlou“ událost z minulého života vyžaduje více energie, protože událost je tam uložena po delší dobu a je zakryta různými odpady. Zvládnout to ale lze. Je-li osoba k tomu připravena, dochází k tomu automaticky.

Pozorování lidských energetických polí během mnoha léčebných sezení mě přivedlo k poznání, že traumata z minulých životů jsou vždy uložena pod chronickými, obtížně řešitelnými současnými těžkostmi. Když se je podaří ze současného života pomocí léčení vyčistit, na povrch se dostane trauma z minulého života, které bylo pohřbeno pod nimi a se kterým je potřeba následně pracovat také. Tento způsob léčitelské práce se jeví jak pro transformaci život klienta, tak i pro zlepšení jeho fyzického stavu, jako velmi efektivní. „Rozpouštění“ traumat z minulých životů při léčení přináší do života pacienta vždy velké změny. Důležité je jasně pochopit spojení mezi traumatem z minulého života a současnou životní situací –jen tak může být uvolněn celý konglomerát.  

Ztuhlé psychické časové konglomeráty

Potlačování bolesti začíná již v raném dětství, někdy dokonce před narozením nebo už v děloze. Pokaždé, když jsme v určité pro nás bolestivé situaci proudění energie zastavili, znehybnili jsme ji, zůstala „zamrzlá“ v energii a čase. Ve svém aurickém poli jsme vytvořili blok. Jelikož aurické pole je tvořeno energetickým vědomím, blok je ztuhlé nebo zmražené energetické vědomí. Část naší duše spojená se vzniklou situací v okamžiku, kdy jsme bolest zastavili, zamrzla také a zůstane tak až do chvíle, kdy ji umožníme roztát. Nedozrává s námi. Jestliže nám byl tenkrát jeden rok, tato část naší duše zůstane stále na této úrovni. Když ji vyvoláme k životu, bude podle toho jednat. Dokud ji nevyléčíme tím, že do bloku pošleme dostatečné množství energie, aby roztál, a tím mohl být spuštěn proces dospívání, nemůže dozrát.

Jsme plní těchto bloků. Kdy vůbec začne naše jednání vycházet z našeho dospělého Já? Nebude to trvat až tak dlouho.

Při vzájemných interakcích vycházíme rovněž z různých psychických ztuhlých časových bloků. Při intenzivní interakci můžeme jednu minutu prožívat realitu vnitřního dospělého, abychom se v další oba přeladili do nějakého aspektu zraněného dítěte v určitém věku. Toto nepřetržité přeskakování od jednoho aspektu vnitřního vědomí k druhému velmi ztěžuje komunikaci. Síla ztuhlých psychických časových bloků je v tom, že bloky s podobnou energií se sdružují dohromady a vytvářejí konglomeráty. Pro lepší pochopení si uvedeme tento příklad. Energie by se například mohla týkat opuštění. Budeme to dokumentovat na případu muže středního věku jménem Joe (fiktivní osoba). Joe byl od matky oddělen ihned po narození – jednalo se o těžký porod, a tak byla v celkové anestézii. K dalšímu odloučení došlo, když mu byl jeden rok. Matka musela do nemocnice, aby porodila další dítě. Z těchto dvou zkušeností si dítě milující matku vyvodilo, že od toho, koho nejvíc milujeme, můžeme očekávat, že nás opustí. Kdykoliv byl Joe později v životě někým v různé míře opuštěn, zakoušel stejně ničivou hrůzu jako poprvé.

Z tak hlubokého traumatu vyvodíme pro sebe závěr. Podoba závěru je založena na zkušenosti – v tomto případě prožitku opuštění. Vychází z dětské logiky, která oznamuje: „jestliže miluji, budu opuštěn“. Tento závěr podbarvuje všechny další podobné zkušenosti, které prožíváme později. Je zřejmé, že roční dítě si ho neformuluje vědomě. Místo toho ho bude podvědomě držet ve svém systému přesvědčení a ponese si ho s sebou. Z tohoto pohledu situace z raného dětství, o kterých jsme psala, mají přímou souvislost se situací následující: Joe je desetiletý a matka odjíždí na dovolenou. Při každé další podobné události v životě bude jeho reakce vycházet spíše z podoby dětského závěru než z okamžité situace, což bude způsobovat, že všechny emocionální reakce budou vzhledem k momentálnímu stavu věcí značně přehnané.

Podoba závěru spouští naše osobní chování, takže máme tendenci znovu vytvářet traumata podobná tomu původnímu. Joe se tedy bude značně podílet na vytváření situací, při kterých bude opuštěn, například manželkou nebo přítelkyní. Jeho jednání, založené na podvědomých negativních očekáváních, napomáhá celou situaci připravit. Očekává-li podvědomě, že bude opuštěn, bude jednat se svou manželkou či přítelkyní jako s někým, kdo by ho mohl opustit. Může požadovat přehnané důkazy lásky, nebo ji dokonce obvinit, že se ho opustit chystá. Tímto podvědomým jednáním ji bude tak dlouho provokovat, až doopravdy práskne dveřmi. Skutečný problém na hlubší úrovni je ten, že kdo se sebou zachází jako s někým, kdo si být opuštěn zaslouží – vlastně se sám sebe doopravdy vzdává.

Není radno podceňovat sílu podoby závěru. Nalezení vlastních podob závěrů je klíčem k transformačnímu procesu, klíčem k našemu zdraví a štěstí. Každý z nás jich vlastní celou řadu včetně kolem nich nahromaděných ztuhlých psychických časových konglomerátů. Vyčistit je obnáší hodně práce. Ztuhlé psychické časové konglomeráty se shlukují kolem energie stejného druhu, jako je energie tvořící podobu závěru. Může se nám to jevit jako poněkud matoucí, protože to neodpovídá naší představě, že prožitky by měly být odděleny emocionálně tak, jako jsou odděleny v čase. Tak tomu není. Konglomerát se skládá z menších segmentů, z nichž každý je tvořen energetickým vědomím, které zamrzlo během určitého minulého prožitku. Podobné prožitky jsou však přímo spojeny bez ohledu na to, kolik času mezi nimi uběhlo. Jakmile se při léčení podaří uvolnit jeden ze segmentů ztuhlých časových bloků, vzroste tok energie proudící do aurického pole. Jelikož se jedná o energii podobnou, začne tato na oplátku uvolňovat další malé díly časových konglomerátů.

Teď k našemu příběhu: Joe bude pokaždé, když se nějaký blok uvolní, prožívat událost, jako by se stala právě teď. Tudíž nejdříve bude muset projít bolestí, kterou prožil, když mu bylo třicet let. Když se tato bolest uvolní, stane se desetiletým dítětem plným trápení a potom přejde k tomu, co prožíval ve stáří jednoho roku.

Podaří-li se tyto části naší duše, které nemohly dozrát se zbytkem naší osobnosti, uvolnit, začnou velmi rychle dospívat. Proces dozrávání může trvat pár minut nebo pár let – záleží to na tom, o jak silné ztuhlé energetické vědomí se jednalo a v jaké hloubce bylo uloženo. Uvolněné energie se integrují do lidského energetického pole a vrací se zpátky do kreativního procesu individuálního života. Ihned dojde k výrazné změně. Život Joea se pomocí nalezených částí vědomí, které jsou v tvůrčím procesu velmi aktivní, změní. Již se nevzdává sám sebe v podvědomém úsilí  dostat od někoho lásku a péči. Zůstává si věrný, protože teď zná svou cenu a ví, že je schopen společný vztah vytvořit. Jelikož na vztahu k sobě pracuje a rozvíjí ho, bude přitahovat partnerky, které nepřinášejí energii opuštění a tedy (v tomto směru) nový vztah bude pevný. Přirozeně, nemusí najít tu pravou hned na první pokus. 

Proč tvůrčí energii blokujeme

Některé životní prožitky jsou plné bolesti. Již od dětství automaticky reagujeme tak, že se jim pokoušíme vyhnout. Od fyzické bolesti se oddělíme tím, že napneme svaly a potlačíme pocity. Emoce zatlačené do podvědomí (někdy také pouze těsně pod hranici vědomí) se tam snažíme držet. Aby se to dařilo, odvádíme pozornost jinam a věnujeme se všem možným rozptýlením.

Můžeme se neustále zabývat prací nebo naopak trávit veškerý čas ležením na gauči. Spousta z nás se stává závislými na drogách, cigaretách, čokoládě nebo alkoholu. Potřeba „být vždy perfektní“, nebo „nejlepší“ či „nejhorší“ je rovněž závislost. Projektujeme své problémy směrem k někomu jinému, a raději se obáváme o něj, než abychom se je pokusili vyřešit. Většinu energie buď přesměrujeme, nebo jí nedovolíme naplno proudit. To vše proto, abychom se nesetkávali s bolestí a s tím, kdo v daném okamžiku jsme a co cítíme. Myslíme si, že to funguje. Doufáme, že se nám podaří utéct od bolesti a od toho, kdo jsme, ale to není možné. Cena, kterou za to platíme je obrovská. Tou cenou je náš život.

Domníváme se, že jediný způsob, jak zastavit bolest, je zastavit energetické proudění bolest obsahující. Toky energie opravdu přinášejí  fyzickou, emocionální či mentální bolest. Jenomže přinášejí také mnoho jiného. Když zablokujeme negativní prožitky bolesti, hněvu nebo strachu z nějaké nepříjemné situace, zastavíme také ve všech aspektech (fyzických, emocionálních a mentálních) prožitky pozitivní.

Zmíněný postup si ani nemusíme uvědomovat – v dospělosti ho už používáme ze zvyku. Kolem negativní části našich prožitků jsme vystavěli hradbu a touto zdí se oddělili sami od sebe, od svého vyššího Já, od svého středu neboli jádra Bytí. Jelikož kreativní proces vzniká právě v tvůrčím jádru, oddělili jsme se také od něj. Hradba doslovně odděluje naše vyšší Já od našeho vědomí a vnějšího života. 

Napojení se na vnitřní léčivé energie

Čerpat ze svého vnitřního zdroje je schopen naučit se každý z nás.vyžaduje to ovšem nácvik uvolňování tvůrčí energie. Jedná se vlastně o odstraňování vnitřních překážek – bloků. Když se je podaří uvolnit, vytryskne z hloubky gejzír tvořivosti.

Spisovatelům a ostatním umělcům je tato situace dobře známá, vědí, kolik je někdy stojí sil dostat se dál – zbavit se bloku. Schopnost psát či malovat se jim však vrátí teprve, až když se to podaří. Nejinak je tomu i s vědci, řešícími vědecké problémy. Jak to probíhá? Všechny vstupní údaje jsou uloženy do naší racionální mysli, která se marně snaží najít odpověď na položené otázky. Když už to vzdáme a usoudíme, že je lepší zabývat se něčím jiným, třeba se prospat, či věnovat nějaké činnosti řízené pravou mozkovou hemisférou – najednou se řešení vynoří. Tím, že jsme problém pustili z hlavy, vnitřní tvůrčí síly se uvolnily a energie mohla začít proudit. Někdy se objeví odpovědi na otázky i ve snu.

Tvůrčí síla se objevuje také v době krize a dává nám odvahu k hrdinským činům. Určitě jste slyšeli o neuvěřitelných výkonech, které lidé dokážou podat, například když po autonehodě muž nadzdvihne auto, pod kterým leží někdo z jeho blízkých. Nebo matka poslechne naléhavé nutkání – cítí jasně, že jejímu dítěti hrozí nebezpečí – doběhne domů včas a zachrání ho.

Uvolnění tvůrčí síly nás vždy přivede k dokonalému zvládnutí oblasti, kterou se zabýváme. Proces léčení je tedy procesem uvolňování tvůrčí síly, která slouží k dosažení vynikajících výsledků v oblasti lidského zdraví a žití v dobré pohodě. Většina onemocnění pramení podle mého názoru právě ze zablokování přirozeného proudění individuální tvůrčí energie. 

Vnímání a usměrňování lidského energetického pole

Mnoho lidí lidské energetické pole umí vnímat. Naučit se to může každý. Ve skutečnosti to už děláme – možní podvědomě, možná tomu nevěnujeme pozornost nebo to nazýváme nějak jinak. Určitě jste už zažili některou z těchto situací: vidíte někoho poprvé v životě, máte ho okamžitě rádi a víte, že spolu budete dobře vycházet. Cítíte, že na vás někdo upřeně někdo hledí, ačkoliv se vůbec nedíváte tím směrem. Máte neurčitý pocit, že se něco dobrého či špatného stane a potom k tomu opravdu dojde. Co se dělo? Vnímali jste lidské energetické pole pomocí vyššího smyslového vnímání-takto nazývám způsob vnímání pomocí smyslů v rozsahu větším, než je běžné. Někdy se tomu také říká šestý smysl nebo jasnovidectví. Tímto způsobem můžeme vidět věci, které ostatní nevidí, slyšet zvuky, které ostatní neslyší, a také ty věci ochutnávat a dotýkat se jich.

Rozlišuji více druhů vyššího smyslového vnímání: nejen pět známých smyslů – zrak, sluch, hmat, chuť a čich, ale také něco víc. Jedním z těchto dalších smyslů je intuice. Je to ten neurčitý, již zmíněný pocit, že se něco dobrého stane, ale přesně nevíte, co to bude. Nebo víte, že vám někdo bude volat, můžete dokonce vědět, kdo to bude, ale není vám jasné o co se bude jednat.

Dalším „smyslem navíc“ je přímý přístup k údajům a zprávám. Nazvala jsem ho přímým věděním. Tento smysl nám předává přesnou a úplnou přímou informaci. Například víme, která konkrétní osoba se nám chystá zavolat, kdy to bude a co nám bude říkat. Nebo jsme dotázáni na něco, o čem nevíme vůbec nic, a najednou se nám vybaví celá odpověď. Obvykle nevíme, jak jsme tuto informaci získali. Prostě tady je.

Jiný vyšší smysl je schopnost vnímat vlastní i cizí emoce. Poznáme, co navzájem cítíme, a dokonce s tím druhým nemusíme ani promluvit, pouze zachytíme energii plynoucí z jeho pocitů.

Rozlišuji mezi schopností vnímat emoce a schopností vnímat lásku. Tuto schopnost považuji za samostatný vyšší smysl-zahrnuje v sobě mnohem hlubší spojení s ostatními, než při vnímání emocí. Je to zvláštní kategorie.

Lze říci, že kromě pěti smyslů (zraku, sluchu, hmatu, čichu a chuti) máme navíc intuici, přímé vědění, schopnost vnímat emoce a schopnost vnímat lásku. Fungujíc-li všechny tyto smysly dobře, jsme schopni být plně „teď a tady“. Smysly slouží vědomí, které nás do přítomnosti zavede. K dosažení prožitku stavu bytí v přítomnosti pomáhají meditace-očistí a projasní mysl. Tento stav bytí umožňuje překročit omezující hranice času a prostoru. Vyšší smyslové vnímání zůstává v pásmu velmi tichých informací, které mozek obvykle odfiltruje jako nedůležité. Vysvětlím to na analogii s nasloucháním hudbě. Zvolíme-li maximální hlasitost pro poslech-hrajeme „na plné pecky“, těžko uslyšíme slabší tóny. Jemnější nuance začnou mít význam, až když snížíme hlasitost-potom začneme slyšet rytmy uvnitř rytmů. Stejně tak to je s vyšším smyslovým vnímáním a lidským energetickým polem. Pokud se naučíme ve své hlavě ztišit vnitřní hluk, můžeme věnovat pozornost tišším rytmům a jemnějším odstínům života. Po čase se ukáže, že základem plného prožívání každého okamžiku života jako takového, jsou právě tyto jemné rytmy spojené s mocnou životní energií umožňující naši existenci.

Až se příště uhodí vaše dítě do kolena, položte mu na ně ruku. Prociťujte celou svou lásku k němu. Vaše ruka bude najednou horká. Proč? Protože léčivá energie vašeho energetického pole proudí rukou a pomáhá koleno léčit. Léčivou energii můžete vnímat jako teplo, pulzování či energetizující šimrání. Způsob tohoto druhu vnímání lidského energetického pole se nazývá kinestetický, tj. prostřednictvím dotyku.

Jakmile vnímáte lidské energetické pole, můžete se začít učit, jak ho záměrně ovlivňovat a usměrňovat. Pomocí následujících cvičení zkuste energetické proudění v těle měnit. Můžete to také využít, až se budete příště cítit unaveni nebo budete plní napětí. Lehněte si na zem a představte si uvnitř svého těla krásné a příjemné slunce umístěné v solárním plexu (oblast žaludku). Za chvíli vám bude krásně. Žaludek zaplaví teplo. Pravděpodobně se dokonce zpomalí rytmus vašeho dechu-začnete ralaxovat hlouběji. Pokud chcete rozšířit relaxaci i na duši, rozpomeňte se na své náboženské nebo duchovní prožitky-možná se vrátíte až do dětství. Připomeňte si ten zvláštní čas úžasu, kdy jste poznali, aniž byste o tom museli zvlášť přemýšlet, že Bůh (cokoliv to pro vás osobně znamenalo) existuje a že ta nejposvátnější nejpřirozenější zkušenost je žít. Zkuste se tam vrátit a plni míru znovu spočinout v náručí Stvořitele. Tímto způsobem lze měnit proudění energie a dostat se do stavu léčení sebe sama. Líbilo se vám to?

Popsaný stav uvolnění a léčení koresponduje se stavem vašeho energetického pole, které se stává méně koherentním. Vyvolává také zpomalení vašich mozkových vln měřitelné pomocí  elektrických impulzů přístrojem nazvaným elektroencefalograf (EEG). Pravděpodobně by se ukázalo, že váš mozek je v hladině alfa, s frekvencí okolo 8 Hz za sekundu. Citlivým detektorem SQUID (přístroj pro měření supervodivé kvantové interference) dokážeme měřit i elektromagnetická pole okolo těla. Vaše pole by v tomto případě pulzovalo mezi 7,8 až 8 HZ, což je pro každého velmi přirozený energetický stav.

Děti se přirozeně a bez vědomého plánu do všeho vrhají naplno. Nám dospělým se to již stává pouze v těch vzácných okamžicích tvůrčího zaujetí, kdy energie mohutně proudí z našeho vnitřního zdroje. Barvy se zdají jasnější, vzduch voňavější, všechno sladce chutná a okolní zvuky vytváří velkou symfonii. Myslím, že ten pocit zažil bez výjimky každý z nás.

Nejlepší myšlenky přicházejí obvykle ve chvíli, kdy o řešení problému, kterým se právě zabýváme, vůbec nepřemýšlíme. Procházíme se jen tak po lese nebo obdivujeme nádherný západ slunce a najednou to máme. Odněkud z hlubin se vynořilo řešení. Nebo se zahledíme do očí malého dítěte a stane se zázrak-s úžasem prožíváme posvátné mystérium života. Všechny tyto pocity pocházejí z hlubokého vnitřního zdroje, který nazývám centrální jádro našeho Bytí. Odtud pochází to vynořující se Světlo. Je to naše vnitřní Božská jiskra. 

 zdroj: portal.andelskysvet.cz