Příběhy andělů

Seděla na židli v nemocničním pokoji a její pláč v tiché štkaní se měnil a usychal. Z jejího zraku černočerné temno zbylo. Oči slepé, spálené, obvázané bílým, nemocničním obvazem. Seděla u lůžka svého muže a nemohla se podívat do jeho tváře. Doktoři říkali, že umírá.

  To kvůli tomu autu, které jelo do protisměru. To kvůli tomu brždění. Tomu smyku. Kvůli té autonehodě.

  Seděla a myslela na milovanou bytost. Byl jediný, koho měla. Ni rodiče, ni sourozenci, ni žádné děti. On byl celou její rodinou. A milovala ho. I po deseti letech manželství ho milovala. A teď ji tu nechával samotnou. Bolest veliká se jejího srdce dotkla zas.

  Bílým pokojem zavanul mrazivý větřík. Žena se polekala. Něco vstoupilo do její slepé strnulosti.

  Ona to viděla.

  Ona ho viděla.

  Prošel černotou jejího zraku. Divný ten tvor člověku se podobal a přec jím nebyl. Nesl sebou světlo. Přišel k místu, kde předpokládala, že stojí postel s jejím mužem. Otevřel malá dokonalá ústa a řekl pár nesrozumitelných slov.

A tu její jsoucnosti zmocnila se předtucha. On si ho bere sebou! Ne!

„NE!!!“

Její výkřik roznesl se místností a přivolal pozornost několika osob personálu.

Tělo jejího manžela oblilo světlo, které mohla vidět jenom ona a ten záhadný cizí tvor.

„Ne! Neber mi ho! NE!!!“ křičela v bezmocném zoufalství, zatím co jedna ze sestřiček cloumala jejím tělem v marné naději, dozvědět se, co se s nemocnou ženou vlastně děje.

Nedělo se vlastně nic. Jen obrovský strach se srdce jejího chopil, jen děs a hrůza cloumaly jejím vnitřním světem a otřásaly jeho základy.

Po chvíli se ji však chopily něčí jemné ruce a před obličej jí vyvstala tvář jejího manžela.

Neboj se. Sdělil ji dobře známý hlas. Budu pořád s tebou. Nezůstaneš sama. Někdo z nebeských světů tě bude vždycky doprovázet.

„Nechoď pryč, prosím! NEODCHÁZEJ!!“ prosila žena v bezbřehém zoufalství.

Pokojem se však ozvalo nekompromisní:

„Piiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!“

Paže jejího manžela ji ještě naposledy objaly a něžné rty ji lehce políbily na čelo.

Pak byl náhle pryč.

„Adrenalin do žíly!“slyšela rozkaz doktora. „Resuscitovat!“

Věděla, že je to marné. Její pohled padl na nepozemského tvora. Smutný a snad trochu povzbudivý úsměv mu rozehříval tvář, když na ni upíral své velké oči, naplněné vnitřním světlem a moudrostí.

Pak se vytratil i on. Jen závan lehké vůně a snítko světla po něm zůstaly. Nic víc.

„Hhhh!“

Omdlela.

Její tělo se bezvládně sesulo k podlaze, zanechávaje sestřičkám ještě víc starostí, než měli s jejím mrtvým manželem.

***

O tři dny později ji z nemocnice propustili, aby mohla zařídit pohřeb svého muže.

Bylo to peklo.

Když se po té divné noci probrala z bezvědomí, její svět zůstal černý a studený jako dlouhá prosincová noc, z níž není probuzení. Ani nepotřebovala, aby ji to doktor říkal. Věděla, že její muž je mrtvý.

Snažili se ji alespoň uklidnit správou o dočasnosti její slepoty. Prý nejpozději do půl roku bude znovu vidět. Ale marné to bylo. To utěšování i její zrak. K čemu to, když všechno ztratila? K čemu, když zůstaly jen bolest a prázdnota?

Za týden se konal pohřeb. Ač slepá, dokázala to s pomocí několika málo přátel, které měla, včas zařídit.

Pak přišla nicota a jediná ta vzpomínka na anděla pomáhající jejímu muži na jeho pouti přes bránu smrti, ji udržovala při zdravém rozumu. Pořád si jen opakovala, že jejímu muži je tam, na onom světě určitě líp. Že tam nemusí snášet bolest a strach, zločin a trest, lži, stres, pach smogu naší civilizace. Ale zdali pak tam mají také jaro, slunce na obzoru, či louky plné voňavých květin? Zdali pak tam mají lásku, smích, či hudbu?

Zdali pak na ni stále myslí? Zdali pak jí má stále ještě ve svých vzpomínkách?

Budu pořád s tebou. Nezůstaneš sama. Takhle zněla jeho slova, ale zdali pak jsou pravdivá?

Tohle nemohla tušit. Ona neviděla onen svět, neviděla ani tenhle. V jejích očích zbyla jen temnota, která pomalu začínala ovládat i její srdce. Zoufalství, strach, osamělost, prázdnota…

…beznaděj.

Nic jiného jí už nezbylo. Nic. Jen slepé oči plné slz.

Po dvou měsících prodala společný manželský byt a odstěhovala se. Už prostě nesnesla, jak prázdný a velký se jí najednou zdál.

Avšak v novém městě na ni ještě víc dolehla samota. Z nemocnice k ní sice docházela sestra, která se starala o nákupy, úklid a převazy jejich očí, ale to nestačilo. Nový byteček byl menší, a jak ji sestra říkala, snad i útulnější, ale ona z něho neviděla nic.

V jejím srdci přebývala jenom prázdnota.

***

Bylo parné letní poledne. Toho dne už zmatek v beznaděj se změnil a nebylo třeba nikam pospíchat. Letní slunce v záři svých paprsků oblévalo její tvář. Cítila teplo a bělost svitu. Vysoké paneláky jako hranatí obři se tyčily nad její postavou. Cesta z nemocnice domů byla dlouhá, ale ona ráda chodila. Poslední dobou to býval jediný pohyb, ke kterému se donutila.

Nad jedním z betonových bloků se mihl stín. Hle, už byl nad střechou jiného. Šokovaně se zastavila.

To byl “On“!

Otáčela hlavou, jak nejrychleji mohla. Snažila se zachytit jeho bleskový let. Byl nádherný. Tvor, nepodléhající hmotě a času. Její oči rychle kmitaly sem a tam, ale držely se ho jako klíšťata.

V jedné chvíli se jí zdálo, jako by zpomalil. Jeho obličej se stočil jejím směrem. Vysel ve vzduchu tak vysoko a daleko, a přesto ji mezi tolika lidmi rychle našel.

Jejích pohledy se na okamžik střetly. Jeho obrovské modré oči se podobaly bezmeznému nebi. Bylo to, jako by se zastavil čas a hned rychle běžel zas.

Jeho silueta se na mžik rozzářila mocným světlem, až musela přivřít oči. Když je znovu otevřela, nezbylo po tom tvoru ani stopy.

V nitru ji hrklo. Rozhlédla se kolem, ale nemohla nic rozeznat. Všude se rozléhaly jen hromady stínů. Srdce jí tlouklo jako splašené. Hromadilo se v ní vzrušení, obdiv i strach, až měla dojem, že snad opravdu blázní.

Musí domů. Pevně stiskla hůl a vykročila ulicí, plnou soucitných pohledů.

Dostala se do bytu v rekordním čase. Rychle za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně zády. Zavolala na sestřičku, ale bohudík ji nikdo neodpověděl. Neměla teď sílu, komukoli cokoli vysvětlovat.

Hlavou se jí přehnala vlna zahanbení. Tolik si přála, aby k ní přišel ten tvor. Aby na ni promluvil.

Aby přestala být tak sama…

Sama…

„To je přece blbost!“ zašeptala, plná zlosti a zahanbení. „Jsem magor!“

To přece není možné! I kdyby opravdu existoval, dělá celou tu dobu jen svoji práci. Je naprosto nemožné, setkat se s někým z jiného vesmíru a času. Kdyby se andělé chtěli ukazovat, viděli by je všichni a ne jen slepá pošahaná ženská!

Samota.

Bolest.

Pokora.

Stud.

Beznaděj.

Přesně v tomhle pořadí se na ni všechno sesypalo. Kéž by při té autonehodě taky přišla o život. Kdyby nebyla, necítila by vlastní bezmoc a nicotu.

„Ženo.“ Rozezněl se bytem hluboký hlas.

Otočila se na patě. Srdce až v krku.

Stál jen pár metrů od ní v celé své kráse. Měl na sobě hnědý, kožený plášť bez rukávů, který dosahoval až k podlaze. Byl rozepnutý a tak šlo zahlédnout kalhoty modré jako nebe a košili bílou jako sníh.

„Ty mě vidíš.“ Konstatoval.

„Já-já…“ Zajíkala se.

A kolem něho jako by se v dlouhých cárech točilo čisté, světle zelené světlo, jako by samo žilo životem.

„Kdo jsi?“zašeptala.

„A kdo jsi ty?“ přišla odpověď.

„Já…“polkla na sucho. „Jmenuji se Klára.“

„Ne.“ řekl rázně a rychle překonal těch pár kroků, které je dělily. Objal ji něžně svou paží a přiblížil své rty k jejímu uchu. „Vidím tvou duši. Ty nejsi tím, za co se považuješ. Jsi světlem z jasných hvězd. Jsi srdcem mnoha bytostí. Jsi částí mne, tak jako já jsem součást tebe.“

Pod Klárou se podlomily kolena. Zadrhl se jí dech. Tak mocně na ni jeho slova působila.

„Co-co-c…?“nemohla mluvit. Celým tělem ji procházely vlny chvění, které jako by aktivovaly spící části jí samé.

 Anděl se jí podíval do očí a jemně se pousmál.

„Ještě se uvidíme.“řekl a jemně ji políbil na čelo.

Pak se náhle rozplynul v záři bílého světla.

Klářiny nohy ji vypověděly službu a tak se sesunula na podlahu.

Jak je tohle vůbec možné?

Jak?

***

V kolotoči vesmíru pluje planeta. Dlouhý je její život, krásný je její svět. Pod povrchem planety, v jedné z rozlehlých jeskyní, spí organizmus životem oplývající.

Voda pomalu stéká z dlouhých krápníků.

Kap, kap, kap… 

Vůně mangrovníků, jež větvemi chrání jeskynní vchod, se line tichým přítmím. Nad povrchem malého podzemního jezírka visí dva metry vysoký kokon a pulzuje životem.

Buch-buch, buch-buch!

Visí ze tří spojených větví stromů, jako by byl vytvořen metamorfózou jejich velkých listů, které zvětšené a zjemnělé, propouští z jeho středu zlatavé pulzující světlo. Světlo, s tvarem lidské siluety.

Náhle se vnější vak kokonu rozevře a do malého jezírka z otvoru vyteče fosforeskující tekutina. Objeví se ruka, pak druhá. Z kokonu vykoukne hlava s krátkými tak světle blonďatými vlasy, že vypadají jako bílé. Víčka s dlouhými světlými řasami se zachvějí a pomalu rozevřou. Zelenomodré oči si krátce prohlédnou okolí a bytost se konečně probudí ze sna.

Zívne a vyleze z vaku úplně. Jeho chodidla se dotknou hladiny jezírka a zůstanou na ní stát.

Christan vyjde z jeskyně do denního světla a nechá si sluncem vysušit své nahé tělo. Pak sáhne na malý zlatý medailón s nazelenalým tyrkysem, který mu visí na krku přichycený šňůrkou z uschlého smotaného listu jednoho z jeho starých kokonů, vaků na snění. Medailón se mírně rozzáří a Christanovo tělo zahalí plášť z jemně fosforeskující žlutozelené tkaniny.

Pak na chvíli znovu zavře krásné oči a jeho vědomí se rozprostře po okolním lese. Pátrá po nesrovnalostech a přijímá novinky a zprávy z posledních dnů planety, kdy spal a jeho vědomí se toulalo jiným světem v jiné galaxii.

Náhle ho jedna novinka tak pobaví, až se z jeho hrdla vyline hluboký sametový smích.

Stále se pro sebe usmívaje, rozvíří pohybem svých dlaní energii v okolí a jeho tělo pomalu vzlétne k nebi.

***

Klára se dlouho převalovala v posteli a nemohla usnout.

Kdo byl ten tvor? Mimozemšťan? Anděl smrti?

Jak bylo vůbec možné, že se tu tak náhle objevil? A proč ho vidí jenom ona?

Otázky ji neustále vířily hlavou a nedaly ji spát.

Uvidí ho ještě někdy?

***

Christan doplul k malé mýtině obklopené hustou neproniknutelnou zelení lesa a jemně se dotkl trávy svými chodidly. Zaplul do lesa a po chvíli chůze uslyšel několik vesele se překřikujících hlasů.

„Hej, Belli, jsme fakt rádi, že seš zpátky.“ Zasmál se někdo.

„Já svým způsobem taky.“odpověděl pravděpodobný Bell, veselí však ve svém hlase neměl.

„No tak, kámo, jsi zpátky doma, s čím si děláš starosti?“podotkl třetí z hlasů.

„Zanechal tam milovanou bytost.“ozval se Christan a vyšel z lesa do další z malých mýtin skrytých pod korunami stromů.

Uprostřed mýtiny uviděl sedět tři muže se štíhlými chlapeckými postavami, smetanově bledými pokožkami a dlouhými hustými vlasy barvy medu. Až na bederní roušky z podobné tkaniny, ze které bylo utkáno jeho roucho, však na sobě neměli zhola nic. Jen jejich oči zářily různými odstíny lesní zeleně, jako by každému sdělovaly: Pozor, jsme strážci tohoto lesa.

„Christane!“vykřikl radostně jeden z nich a rozběhl se přivítat s nově příchozím.

„Ahoj, Belli. Tak jsi dorazil zpátky domů.“odpověděl Christan a v jeho hlase byly cítit radost i úleva.

„Ano. Duchovní strážci Země mě ještě nějakou dobu zdrželi, abychom probraly aspekty mého pozemského života, ale už jsem zpátky. Děkuji, že jsi mi pomohl v hodině smrti. Byl jsem tehdy plný strachu. Děkuju.“

„Nemáš zač. Je dobře, že ti nezůstaly žádné jizvy. Prostředí Země je teď hodně nebezpečné. Po dlouhé době jsi první, koho zemský život nepoznamenal dlouhodobými jizvami.“

„To ano, ale prosím tě, řekni mi ještě, je Klára v pořádku?“ jeho oči zaplnily starost a obavy a bylo to znát i v jeho hlase. „Po mé smrti to pro ni muselo být hodně těžké. Já vím, že její mise je důležitější, než ta moje, ale já prostě…“ hlas se mu zlomil a nemohl dokončit větu.

„Neměj obavy. Byl jsem u ní. Tvůj odchod ze Země ji hodně ublížil, ale díky tomu získala schopnost vidět mě a troufám si říct, že i duše dalších našich lidí. Je to součást jejího úkolu tam, v tom světě. A já ji budu doprovázet.“

„Až mi to Rada Leily dovolí, vydám se za ní taky.“řekl rozhodně.

„Tak to nevím, Belli.“ Ozval se jeden z dalších dvou mužů. „Rada tě teď na nějakou dobu z planety nepustí. I když nemáš trvalé jizvy, stejně se musíš zotavit. Pole Země je teď tak husté, že pár desítek let života v něm může vyčerpat i mnohem silnější lidi než jsi ty.“

„Jenže já se tam vrátím, Halle. Zemi nemůžeš jen tak opustit. Tím méně, pokud jsi tam strávil dlouhý čas s někým z našich lidí a víš, že je tam teď sám a trpí.“

„Není sama, Belli.“ Řekl Christan a konejšivě mu položil ruku na rameno. „Mluvil jsem s ní a brzy ji navštívím znovu. Kromě toho Rada má další posly, kteří doprovázejí každého z našich lidí, kteří se na Zemi převtělili. Ona nikdy není sama, i když si to může myslet. Těžké vibrace ji jako neprostupná mlha dlouho zatemňovaly zrak, ale tvoje smrt je pro ni dost velkým šokem, aby ten těžký závoj mlhy překonala a začala s námi opět komunikovat. Brzy se z toho vzpamatuje, uvidíš.“

„Vypadáš, že jsi si tím jistý.“pousmál se Bell. „Věřím ti.“

„To jsem rád.“usmál se na něho Christan taky a dvě jemné vrásky ozdobily koutky jeho očí.

Byl obyvatelem téhle planety už dlouho, a když mu Rada Starších svěřila pozici hvězdného posla, zprvu váhal. Avšak čím déle vykonával tento úděl, tím více chápal, že mnoho mladších Leilanů potřebuje jeho radu a oporu, zvlášť byli-li převtěleni na tak náročných místech, jako je Planeta Země.

Christan nasál do plic svěží lesní vzduch, pak si potichu povzdechl a chvíli naslouchal hovoru svých přátel.

 Tohle je má služba mnoha světům. Pomyslel si. Jsem rád, že ji můžu vykonávat a pomáhat tím sobě i ostatním.

***

Klára pomalu míchala vařečkou směs vody a polévky z pytlíku. Zrak se jí už natolik zotavil, že si tu a tam mohla něco nenáročného i uvařit. Mysl ji však v poslední době z větší části zaměstnávalo něco jiného než zlepšující se zrak a každodenní starosti.

Viděla doopravdy toho tvora? Mluvila s ním? Nebyla to náhodou jen halucinace jejího již tak dost rozjitřeného vědomí?

Ovšem nebyla tak bláhová, aby se se svým zážitkem hned svěřovala psychologovi, ke kterému ji v nemocnici po autonehodě poslali. Nevěřila mu. Z nejasného důvodu někde uvnitř cítila, že to všechno je pravdivé. Pravdivější než mnoho běžných věcí v jejím životě.

Ale proč?

PROČ?!

A jak je něco takového vůbec možné?

JAK?!

Náhle ucítila silné mrazení a do nosu ji udeřila jemná lesní vůně.

„Ženo.“pozdravil ji Christan, když se k němu polekaně otočila.

Křečovitě stiskla vařečku a podržela ji před sebou v obranném postoji.

Christanova ústa se rozšířila v přívětivém úsměvu. „Nemusíš se přede mnou bránit. Nechci ti ublížit.“

„Proč jsi tady?“zašeptala přiškrceně. Cítila z toho tvora sílu, laskavou a jemnou, ale přeci jen velkou. Takovou, jakou nikdy nepoznala.

„Proto, abych ti předal dárek.“odpověděl. „Tady.“

Jeho ruka se natáhla k ní a dlaň něžně rozevřela. Klára pak spatřila něco, co mohlo patřit jenom do pohádek.

Na Christanově dlani svinutá do klubíčka spala malá lesní víla. Tvoreček měl jemně žlutou pokožku, dlouhé špičaté uši a čupřinu kučeravých vlasů, protkanou stromovými listy. Místo šatů mu sloužila změť jasmínových lístků, protkaných jemnými provázky. Tiché pochrupování nadzdvihovalo hruď, velkou sotva jako bříško palce.

Klára strnula v údivu a chvíli nemohla uvěřit tomu, že se tahle pohádková scéna u ní doma vůbec odehrává.

„Jmenuje se Lell.“dodal Christan. „Bude tě doprovázet.“

Jeho ruka se jemně dotkla její a Klára místo pevného dotyku ucítila silné brnění. Maličký tvoreček ji jemně sklouznul do dlaně, protáhl se a otevřel velké krásné oči. Klára samou nervozitou přestala na chvíli dýchat. Tvoreček si jí chvilku prohlížel a pak se z jeho úst ozvalo:

„Iššu?“

***

A tak přivítala Klára Lell do svého života.

Brzy zjistila, že tvorečkův slovník se skládá z jediného slova: „iššu“. Lell však dovedla své „iššu“ vyslovit tolika různými způsoby, že již brzy neměli problémy v komunikaci.

Lze říct, že od té doby, co se uviděli, stali se jedinou bytostí. Kláře nijak nevadilo, že nikdo jiný Lell nevidí. Proč? Ona by přece nečekala, že by lidé na něco tak zvláštního, jako to, co právě prožívala, uvěřili.

 Lellino oblíbené místo, bylo na Klářině rameni. Odtamtud ji mohla svými „iššu“ navigovat a nahrazovala ji tak zbytek zraku, který se ji zatím úplně nevyléčil.

 A když Klára usnula, přelezl si tvoreček na hruď k jejímu srdci, tam se stočil do klubíčka a usnul také. Kláře se pak začaly noc co noc zdát podivně živé sny, které jako by spíš byly vzpomínkami, než čímkoli jiným. Většinou vyprávěly o krásném světě, kde žije rasa Leillanů. O světě, kde není žádný strach, kde nikdo netrpí hladem ani žízní, o světě kde nemoci nikoho nesužují, protože lidé žijí v harmonii s přírodou, se zemí, s oceány, se světem samotným. Většinou se pak ráno vzbudila naplněná zvláštním klidem a podivnou radostí. Proč?

Třeba by se na to ráda zeptala Christana. Ale od té doby, co ji daroval Lell jej neviděla.

Když o tom tak přemýšlela, uvědomila si, že někdy v mezičase podvědomě přijala Christana i Lell za plně existující bytosti, tak skutečné jako byla ona sama. Kdyby ji někdo někdy řekl, že se jí tohle všechno jednou stane, poslala by ho kdysi k psychiatrovi. A přec se to dělo a zdálo se to být skutečnější, než celá předcházející léta jejího života.

***

Tak přišla zima. Den se zkrátil a noc získala navrch.

Klára zavřela zvenčí dveře od oční ordinace a na ulici zatočila směrem domů. I přesto, že bylo brzy, město už osvětlovala záře zimního měsíce. Klára však už viděla téměř normálně, a tak se ani nepotřebovala spoléhat na Lell tolik jako dřív.

Bylo teprve začátkem prosince, ale lidé již okupovali obchody ve velkých houfech. Klára je pozorovala a se smutkem v očích vzpomínala na to, jak trávila minulé Vánoce. Byly to ty poslední, které mohla trávit se svým manželem. Tehdy to ani netušila.

Lell ji několik krát přerušila pásmo myšlenek, avšak žena byla tentokrát tak zaneprázdněná svým smutkem, že si jejího ustaraného „iššu“ nevšimla.

A pak už bylo pozdě.

„Hej ty, mamko!“ uslyšela za sebou posměvačný hlas.

Otočila hlavou, a když je zahlédla, oblil ji ledový pot a srdce jí poskočilo až do krku.

Bylo jich pět. Pach nemytých těl a špinavé oblečení mluvily za všechno. Uvědomila si, že cestou domů musela někde špatně odbočit, protože se nacházela uprostřed jakýchsi garáží. Netušila, jak odtud odejít.

„Hej, co kdybys nám přispěla na vánoční dárky, co?“ozval se zas ten skin a přerušil tak tok jejich myšlenek.

Teprve v tu chvíli si Klára uvědomila závažnost celé situace. Byla sama uprostřed neznámého místa, vydána napospas skupině individuí. Ucítila tep svého srdce až v krku. Ačkoli tvorečka nikdo nemohl vidět, zakryla Lell rukou v ochranném gestu.

„Co-co ode mě chcete?“vykoktala pak.

„Jen nějaký drobný, chápeš. Že jsou ty Vánoce.“řekl zas mluvčí zlodějů.

Z úst několika ostatních se ozval jenom smích.

„K-kolik?“

„Tak třeba celou peněženku?“navrhnul.

Klára sáhla třesoucí se rukou do kabelky a vyndala z ní peněženku. Už natahovala ruku, aby ji muži podala, ale když se k ní mladík pro peníze naklonil, stalo se hned několik věcí zároveň.

Lell zavyla a její obličej dostal ošklivý sveřepý výraz. V mžiku se jí postava nafoukla do mladíkovy velikosti. Ale to už se mladík válel po asfaltu, ona ležela na něm a mezi oběma těly probíhaly jiskry silných elektrických výbojů.

„Co to?!“

„Čarodějnice?!“ křičeli ostatní vyděšeně.

Ale neměli příliš času na obranu kamaráda. Lell se zvedla do stoje a zatím co přišlápla jednou nohou mladíkovi krk, otočila se k ostatním a vycenila na ně dvě řady dlouhých ostrých zubů.

V tu chvíli ji mladíci začali vidět také.

„Lell!“ křičela taky Klára, vyděšená z reakce své kamarádky.

Už to však nebyl její malý roztomilý tvoreček. Teď tu byla rozzuřená bestie. Přírodní živel, který nedbal ani za mák nějakých lidských zákonů.

„Lell!!!“ vykřikla ještě Klára, když viděla, že se Lell vrhá i na ostatní.

V tu chvíli se však na scéně objevil někdo další.

V poslední vteřině se v prostoru mezi Lell a zloději zhmotnila koule bílého světla. Světlo se rychle zvětšilo a v jakémsi výbuchu plazmy omráčilo všechny přítomné. Jen Klára se udržela ještě chvíli při vědomí.

V poslední vteřině před tím, než sama upadla do kómatu, zahlédla Christanovu postavu, jak se naklání k Lell a mění její podobu zpět do té původní.

Jak to bylo možné?

***

Když se vzbudila, ležela ve své posteli v ztemnělém bytě.

Chvíli se jen tiše dívala do stropu a snažila si srovnat myšlenky. Pak zjistila, že je v bytě úplně sama, že Lell zmizela a její srovnávání myšlenek vzalo za své.

Jak se tady ocitla? A kde je Lell?

„Do háje!“zmocnila se jí panika.

Přišla snad o malého kamarádíčka? Žije Lell vůbec?

„Do háje!“utrousila ještě jednou a začala se zvedat z postele.

„Měla bys být v klidu.“uslyšela jeho hlas.

Otočila se po zvuku a viděla Christana, jak vchází do ložnice. Jeho oči se na ni dívaly jako vždycky, ustaraně, zkoumavě a přece přátelsky.

„Kde je Lell, Christane?!“ vykřikla.

„Oh, už znáš moje jméno.“podivil se.

„Viděla jsem ho ve snu.“povzdechla si. „Ale na tom teď nesejde. Kde je Lell?“

„Lell je v pořádku. Zotavuje se.“sotva znatelně se zamračil. „Byl jsem bláhový. Když jsem ti ji sem přinesl, nepočítal jsem s tím, že zloba a strach vaší společnosti ji dokážou tolik rozzuřit.“

„To bylo kvůli mně.“pokývala nešťastně hlavou a pokusila se zvednout z postele, ale zatočil se před ní svět a Christan ji musel podržet, aby nespadla.

„Myslím, že ti dlužím vysvětlení.“podotknul, zatím co ji pomáhal se znovu posadit.

„No, to mi tedy dlužíš.“opáčila Klára. „Jak to, že se mně někdy můžeš a jindy nemůžeš dotknout? Kdo vůbec jsi? A kam si vzal mého muže? A proč se mi v přítomnosti Lell zdají ty podivné sny? Co se to vlastně tady děje?“

„Ach.“povzdechl si. „Máš příliš mnoho otázek, než abych je mohl všechny naráz zodpovědět. Myslím, že bude lepší, když půjdeš se mnou.“

„S tebou? A kam? Do záhrobí?“

„Vlastně ano, ale taky ne. Vezmu tě na naši planetu.“a upřel na ni vážný pohled. „Půjdeš se mnou?“

„A uvidím tam svého muže?“

„Ano.“

„A Lell?“

„Ano.“

„Pak tedy jdu. Vezmi mě, kam chceš.“

Christan se pousmál, vstal a rozpažil se. Několikkrát se zprudka nadechnul a Klára spatřila, jak se okolo jeho těla tvoří koule jasně bílé jemně perleťové záře.

„Pojď. Vstup do záře.“pronesl Christan a podal ji svou ruku.

Klára se té ruky chopila, vědoma si toho, že jakmile do záře vstoupí, její život se změní a už nikdy ho nepůjde vrátit zpátky.

Christan jemně zatáhl za její ruku a stáhnul ji tak do svého náručí.

Pak to zářivě bílé, teplé světlo oblilo je oba a ukrylo před zbytkem světa…

… a přeneslo do světa jiného.

***

Klára se vzbudila. Bylo sice těžké říct, zda se probudila do snu či reality, avšak…

Bylo to skutečné probuzení.

Jakmile svým zrakem přejela skupinu mechem prorostlých skal, několika potůčků a nízkých vodopádů křišťálově čisté vody, věděla, že je teď doopravdy probuzená.

Nebylo to jako probouzet se každé ráno v téže posteli a ve stejném životě.

Tohle bylo opravdové probuzení, kdy z hlouby svého srdce věděla, že je konečně doma, ve své pravé podobě, ve svém srdci, které je jejím skutečným domovem.

V jejím zorném poli se objevil Christan, který ji pomohl vylézt ze snového vaku.

„Jak se cítíš?“ozval se mezitím odněkud známý hlas.

Klára se otočila po zvuku a spatřila Bella. Ne, už v první chvíli poznala, že je to Šimon, její zesnulý manžel.

„Šimone?!“zašeptala nevěřícně a přes vějíře slz se mu vrhla do náručí.

„Šš-šš…“uklidňoval ji, zatím co se zajíkala pláčem.

Christan se mezitím zaobíral jejím vakem. Zdálo se, že je trochu jiný, než ten jeho. Obsahoval hned několik pouzder, z nichž to nejspodnější bylo kovově šedé, připomínající těžkou dusivou gumu. Christan si s ním chvíli pohrával, pozměňoval v něm jakási vlákna a elektronické součástky. Na konec se pouzdro svinulo do dvou menších prstenců, které byly gumovým vláknem spojeny s Klářinými patami.

„Sallinni.“vyslovil její skutečné jméno.

Klára se bez přemýšlení otočila za zvukem. Až dodatečně ji došlo, že je to její jméno. Christan se však nedivil jejím vykuleným očím. Za tu dobu, kdy vykonával svoje poslání, už viděl mnoho právě se navrátivších duší, které během svého života v jiných světech, zapomínali svá skutečná jména.

„Jak se cítíš?“zopakoval po Bellovi.

„S-skvěle.“zaševelila Klára a utírala si slzy.

„Připnu ti teď k nohám nosiče tvého života na Zemi. Budeš je potřebovat, aby ses mohla vrátit zpátky. Ale nebudeš s nimi moci létat.“

Klára si povzdechla a její oči plné radosti na chvíli potemněli starostmi.

„Nemyslím, že bych se vůbec chtěla vracet znovu zpátky.“

„Teď možná ne,“ozval se Bell a jemně ji objal. „Ale brzy uvidíš, že tvůj život na Zemi je velmi důležitý.“

„To je pravda.“přikývl Christan. „Jsi jedna z vyvolených. Ať o tom víš, či nikoli.“

***

Čas je podivná věc. Z našeho úhlu pohledu se jeví lineární, ale pravda je taková, že je to jen jedna velká nafouknutá bublina. Zkuste tu bublinu nafouknout o trochu víc a budete mít tolik času, kolik se vám zachce. Zkuste však bublinu vyfouknout a čas nebudete mít žádný. Váš život se scvrkne taky.

Ale proč o tom zde píši?

Podivnost času byla důvodem toho, že se Kláře podařilo u Leillanů strávit řadu nádherných dní a přitom se na Zem vrátit v podstatě za jeden stejný okamžik.

A pak po jejím návratu uběhla trocha pozemského času.

***

O rok později vešla Klára do jednoho z těch malých krámků, kde voní svíčky a bylinky a prodavači bývají stejně zvláštní jako jejich zákazníci.

„Čus, Sallinni!“ pozdravil ji vytáhlý mladík s množstvím dredů na hlavě, který stál za prodejním pultem. „Už na tebe čeká.“ Kývl směrem k zadní místnosti.

Klára se na něho usmála, pozdravila ho a vydala se směrem k malým stolkům, které se ukrývaly za zástěnou.

  Za jedním z nich seděla mladá žena. Byla stejně perfektně nalíčená jako oblečená. V té malé čajovně se nejspíš cítila trochu nepatřičně. Když však vzhlédla a jejich oči se setkaly, Klára věděla, že ji její budoucí nakladatelka nezklame.

Měla toho na srdci spoustu, co bylo třeba tomuto světu vzkázat a později taky ukázat.

A tohle byl pouze začátek.