Kosmos v pohledu židovské mystiky
Autor: Věra Tydlitátová
„Pojďte a vizte: v okamžiku, kdy se v božské vůli zvedla první pohnutka ku stvoření vesmíru, On z trochy temnoty povolal k životu mlhu, která pak zářila uprostřed temnoty. Světlo zůstalo nahoře i tehdy, když sestupovalo dolů, třpytíce se ve stovce různých drah – z nichž některé byly stěží patrné a jiné se šířily – a uvádělo Dům světa v bytí. Onen Dům se nachází přímo v centru všeho, co jest. Kolik jen má vchodů a komnat! Je ze všech stran obklopen skrytými, svatými místy, kde si ptáci nebeští stavějí hnízda, každý podle svého vlastního druhu. a dává všemu hojnou obživu. Ten Strom roste vzhůru až k samým oblakům nebeským, dokud nezmizí z dohledu mezi třemi horami, a pak se opět objeví, pnoucí se vzhůru a zároveň dolů. Dům vyživovaný a zavlažovaný Stromem, skrývá četné nebeské a neznámé poklady. Takto byl onen Dům postaven a vyzdoben. Strom je viditelný za denního světla, v noci však je zrakům skryt, Dům pak je vidět v noci a během dne ne…
Z uvedeného citátu z mystické knihy Zóhar vidíme, že zamyšlení nad židovskou kosmologií vůbec neznamená snadný počin. Nebylo snadné a bezpečné dokonce ani pro židovské myslitele, před přílišným zaujetím věcmi „co je nahoře, co dole, co bylo a co bude“ varuje dokonce základní náboženskoprávní kodex judaismu, Babylónský Talmud.
Již dlouho se vedou spory o původu originální židovské mystiky a o jejím vztahu k perskému dualismu či ke gnózi a rovněž se objevují úvahy, nakolik je stará a intuitivní duchovní cesta srovnatelná s moderním bádáním přírodních věd . Židovská mystika, a to ještě dávno před obdobím, které nazýváme kabalou, tedy před svým rozkvětem v 11. a 12. století, se dělila zhruba na dva proudy. Nazýváme je maase berešit a maase merkava. První termín lze přeložit jako dílo stvoření a označuje mystickointelektuální spekulace na podkladě tanachické knihy Berešít . Zde nacházíme první složitější kosmologické konstrukty. Zabývá se dějinami stvoření, které chápe jako postupný proces, pořadím stvořených jednotlivin, jejich vzájemnými vztahy a podobně. Objevuje se zde například myšlenka o Prvotním člověku, který měl kosmické rozměry a teprve po svém hříchu byl zmenšen. Naproti tomu maase merkava, což lze přeložit jako dílo vozu, je extatické učení zaměřené na putování lidské duše do vyšších světů, které jsou popisovány jako nebeské paláce, hechalót, střežené a obývané duchovními bytostmi sloužících Hospodinu. Název je odvozen z mystické vize kosmického božího trůnu u proroka Ezechiele. Již z těchto velmi stručných charakteristik dvou proudů židovské mystiky je zřejmé, že ačkoliv se oba proudy zaměřují na poněkud odlišné důrazy, oba sdílejí fascinaci duchovní strukturou kosmu.
Pro židovskou mystiku stejně jako pro klasický tanachický pohled na svět je zcela irelevantní dělení kosmických či lidských fenoménů na duchovní a hmotné. Tuto dualitu starý judaismus nezná, nebo jí nepřisuzuje ten význam, jaký nalézáme například u Platóna. Hmota je v mystikových očích jen modem energie, jakýmsi zauzlením duchovních siločar, viditelnou podobou některé duchovní síly. Hmota proto není vůči duchu v nějakém hodnotově zatíženém vztahu – zlo může být přítomno stejně ve hmotě jako v duchovních jevech, stejně tak dobro. Ducha stejně jako hmotu je však potřeba zušlechťovat a navracet k jejich Stvořiteli. Stejně tak pojmově splývá prostor a čas, hebrejský pojem ólam, svět zahrnuje též význam věk.
Již v raných dobách židovské mystiky se začalo objevovat učení o sefírách. Mezi učenci panuje vcelku shoda o tom, že židovské mystické učení o sefírách má svůj původ v mystické nauce Pýthagora ze Samu, geniálního matematika a náboženského myslitele, který má k našemu tématu zcela zvláštní vztah – byl prý prvním, kdo použil slovo kosmos. Pýthagorás žil podle antických pramenů údajně nějakou dobu na pohoří Karmel, tedy právě v oblasti, kde mohl ovlivňovat izraelské intelektuály. Též on sám mohl být ovšem ovlivněn izraelskými i jinými východními mysliteli. Základem jeho filosofie je přesvědčení, že základním stavebním prvkem světa je číslo. Každé z čísel od 1 do 10 má zvláštní a jedinečný duchovní význam. Harmonie těchto základních deseti čísel pak vytváří kosmos. Pýthagorás tuto kosmickou harmonii srovnával s harmonií hudební a předpokládal i ve vesmíru lidem neslyšitelnou hudbu sfér. Právě od řeckého pojmu, sfaíra, sféra, koule, odvozují někteří hebrejský pojem sefíra. Kromě mystiky čísel, předal Pýthagorás západnímu světu také orientální ideu stěhování duší. Lidská duše prochází dlouhým cyklem nových a nových vtělení, v nichž má za úkol dosáhnout božské dokonalosti, aby na konci očistného procesu mohla splynout s Nejvyšším. Také tyto myšlenky se objevují v židovské mystice v podobě nauky o gilgulu, koloběhu duší. Na učení Pýthagory navázal Platón a novoplatonici, z nichž zejména Plótínos měl nesporný vliv na židovské filosofy v Egyptě, zejména Filóna Alexandrijského. V posledních letech bádání se objevují poznatky, že ovlivnění židovského myšlení řeckou filosofií či gnózí nebylo jednosměrné, že naopak mnohé myšlenky mohly mít původ v judaismu, zejména v židovské mystice, a mohly ovlivňovat helénistickou spiritualitu.
Vraťme se ale k učení o sefírách. Již jsem zmínila teorii, podle níž termín sefíra odpovídá řeckému sfaíra, koule (a dokonce míč). Jiná teorie předpokládá, že základem je hebrejský kořen SPR, který vyjadřuje počítání a vyprávění. Od tohoto kořene jsou odvozena slova jako například sófer, písař, sipúr, příběh, sáfar, počítat, sfírá, počítání, sifrut, literatura, mispar, číslo, séfer, kniha. Spojení hebrejského kořene SPR se sefírami se jeví jako velmi přesvědčivé, takže můžeme pominout ještě jednu teorii, která spojuje sefíry s názvem drahokamu safíru. O sefírách nás informuje mystická Sefer jecira, Kniha Stvoření, jejíž původ neznáme, ale tradice jí přisuzuje velmi starou historii, střízlivý odhad klade její sepsání asi do 7. století do oblasti babylónských talmudských akademií, přičemž nelze vyloučit, že kniha obsahuje starší prvky asi z 3. až 6. století. Sefíry jsou podle Knihy Stvoření výtrysky duchovní energie odpovídající deseti základním číslům. Tyto energické uzly jsou emanacemi božské tvořivé síly, jsou velmi blízké Bohu, nejsou však s Bohem totožné. To je velmi důležitý fakt, který staví hráz jakémukoliv splývání stvořeného kosmu se Stvořitelem. Židovští mystikové svůj nejvyšší duchovní zážitek popisují jako extatické přilnutí k Bohu, popisy splývání s Bohem jsou vzácné a nalézáme je spíše u mystiků křesťanských. K vyzáření sefír došlo podle mystické kosmogonie na počátku stvoření kosmu a podobalo se kaskádovitému přelití božské energie do různých forem. Kniha stvoření pracuje však nejen s představou deseti sefír, ale také do svého systému zapracovává 22 písmen hebrejské abecedy. Sefíry a písmena, která mají též číselnou hodnotu, jsou pak základními kameny každého stvoření, například i lidského těla.
Další rozpracování ideje deseti sefír najdeme v klasickém díle židovské mystiky, v knize Bahir. Tento spis pochází zřejmě z prostředí jižní Francie v období 12. – 13. století. Právě zde se objevuje označení židovské mystiky slovem kabala, předání (tradice). Není bez zajímavosti, že kabalisté v jižní Francii působili vedle sekty albigenských neboli katarů, s nimiž sdíleli některé názory, například víru v převtělování duší. Podle knihy Bahir jsou sefíry projevem tzv. midót, aspektů Stvořitele, jako například moci, lásky, moudrosti, soudu, spravedlnosti, slávy atd. Při meditaci je možné vidět duchovním zrakem sefíry jako zářící světelné záblesky různých barev. Sefíry jsou uspořádány podle určitého vzorce, který si nemůžeme představovat jako prostorovou strukturu, neboť přesahují trojrozměrný prostor i čas. Nicméně je lze alespoň náznakově zobrazit v jakémsi základním nákresu, který snad připomíná molekulu, přičemž je dobré vzít v úvahu to, že jsou sefíry v neustálém pohybu. Tato sefirotická struktura bývá dávnými mystiky přirovnávána buď k člověku nebo ke stromu. Člověkem je pak onen starý Prvotní člověk, Adam Kadmón, kterého známe z gnóze a který je mikrokosmem zrcadlícím makrokosmos, stromem je mystický Ec chajim, Strom života odpovídající stromu v zahradě Éden. Jde o archetypální obrazy podobné těm, které známe i z jiných kulturních okruhů. Duchovním stromem, jehož kořeny tkví v nebesích, pak proudí neustále stvořitelská energie, která nejen tvoří, ale též udržuje náš kosmos.
V tomto dění má své místo i člověk, pokud plní příkazy Tóry, otevírá brány milosrdenství a lásce, pokud se člověk chová zle, otevírá brány energii soudu. Energie milosrdenství přivádí do světa další duše spravedlivých. Spravedlivý, cadik, pak pomáhá udržovat kosmos v rovnováze. Cadik má tedy své místo v základu kosmu, má odpovědnost nejen za své bližní, ale za celý svět. Má též moc ovlivňovat kosmické děje, neboť to, co se děje v mikrokosmu, lidském světě, zrcadlí se mnohonásobně v makrokosmu. Na člověka je podle knihy Bahir vložena péče o vesmír: „Sloup sahá od země až k nebesům, a jeho jméno je Spravedlivý. Jestliže žijí spravedliví na zemi, je tento sloup silný. Jestliže nežijí spravedliví na zemi, tento sloup slábne. A nese celý svět, neboť je psáno – Spravedlivý je základem světa. Jestliže slábne, nemůže svět existovat. A proto jestliže existuje jen jediný Spravedlivý, udržuje svět.“
Ve středověké mystice, zvláště u Avrahama Abulafiji se objevuje myšlenka, že kosmos prochází cykly. Podoba našeho světa není první podobou, každá podoba, šmita, je určována některou z deseti sefír. Zatímco předchozí svět určovala sefíra Chesed, Láska, v nynějším světě, podle středověkých učenců, vládne sefíra Din, Soud. To je příčinou úpadku mravů, zloby, krutosti a hamižnosti. Protože každá ze sefír má nejen svou barvu, ale také například sobě přiřazený kov, říká se, že čisté stříbro předchozí sefíry bylo nahrazeno rudým zlatem, symbolem krve a mamonu. Pro zajímavost připomínám, že každá ze sefír má nejen vlastní barvu a kov, ale i svoji rostlinu, planetu, živel, biblickou postavu, světový směr, úroveň duše, den Stvoření, andělské bytosti a dokonce pohanská božstva. Právě víru pohanů v různé bohy vykládají kabalisté jako intuitivní nazření některého aspektu božské energie, kterou jsou schopni vnímat i lidé nevzdělaní v Tóře a nežidé. Vrcholem židovské mystiky je kniha Zóhar. Její název vychází z tanachické knihy Daniel, z verše: „Ale ti, kteří působí osvícení mnohých, skvíti se budou jako záře oblohy,a kteří ke spravedlnosti přivádějí mnohé, jako hvězdy na věčné věky.“ Podle tradice je jejím autorem Rabbi Šimon ben Jochaj ze 2. století. Vědci však připisují toto obsáhlé dílo Mošemu z Leonu, který působil ve Španělsku ve 13. století. Moderní autoři volí určitý kompromis, předpokládají, že Moše z Leonu zpracoval starý materiál. Z více důvodů se mi tato teorie jeví jako nejpravděpodobnější. Kniha Zóhar ovlivnila významnou mystickou školu v městečku Safed v Galileji. Nad městem ční hora Meron, na níž je pohřben tradicí ctěný autor Zóharu Rabbi Šimon ben Jochaj. V 16. a 17. století se stal Safed velkoměstem kabaly. Safedský myslitel Moše Cordovero rozpracoval ideje Zóharu do dokonalého systému. Cordovero se svým spisem Pardes rimoním, Sad granátovníků, představuje intelektuální a spekulativní kabalu, která koresponduje s evropskými idejemi humanismu. Bůh se v kabale nazývá negativním pojmem Ejn Sof, Nekonečno. Je příliš vzdálený, než aby mohl být uchopen nějakým pojmem, je nepoznatelný, je nad všemi svými projevy a vlastnostmi, nelze o něm nic vypovídat. Tradice vypráví, že Bůh zatoužil spatřit Boha. Jeho vůle vyzářila nekonečným světlem, ejn sof ór, které osvítilo totalitu nekonečným věděním. Poté se Ejn sof stáhl, umenšil se ze své nekonečnosti, toto stažení se nazývá cimcum, někdy pak bývá vykládáno jako první projev boží lásky. Kontrakcí vznikl volný prostor, který ovšem podle kabalistů neměl žádné rozměry a byl bodem uprostřed absolutna. Z této singularity pak vyzářilo postupně deset sefír jakožto deset energií, z nichž každá nese vlastní charakteristiky, ale každá také v sobě obsahuje všechny ostatní sefíry. Jde o strukturu, kterou známe v matematice jako fraktál, prvek nekonečně obsahující sám sebe. Do jisté míry toto pojetí sefír odpovídá novoplatónské ideji emanací božího duchovního světla. Sefíry tvoří spojnici mezi Ejn sof a pozemským světem. Samy nejsou totožné s Bohem, ačkoliv někteří kabalisté nad touto možností uvažovali, a tím se přiblížili dobovému evropskému pantheismu. Moše Cordovero se touto otázkou zabývá se spise Pardes rimonim. Sefíry jsou podle něj podobné dokonalým soustředným kruhům, které vyzařují z Ejn sof a tvoří stabilní harmonickou duchovní strukturu kosmu. Ejn sof není se sefírami totožný, je bytím, které existuje samo o sobě, zatímco sefíry jsou nádobami, kelím, plnými božské energie oblévanými nekonečným světlem.
Jicchak Luria, přítel Cordoverův, který žil v Safedu pouhé tři roky do své předčasné smrti, ovlivnil další kabalistické školy natolik, že hovoříme o luriánské kabale. V jeho pojetí není kosmos harmonickým a statickým celkem jako u Cordovera, ale podléhá neustálým změnám, ba katastrofám. Náš kosmos není prvním, před ním byly stvořeny jiné světy, ty však nedokázaly udržet svoji rovnováhu a zřítily se do nicoty. Stejně tak ve chvíli, kdy se rovnováha našeho kosmu vychýlí přespříliš, bude i náš kosmos uvržen do zkázy a na jeho místě vznikne kosmos jiný.
Jicchak Luria prý rozuměl řeči andělů, rostlin i zvířat, ba rozmlouval i s anorganickou přírodou, s kameny, vodou, hvězdami. Všude viděl duše a hovořil s nimi. Sám své učení nezapsal, zachovalo se díky péči jeho žáka Chajima Vitala. Luriův kosmos je do jisté míry živým organismem, který v sobě nese otisk předchozí boží přítomnosti. Ve skutečnosti existují čtyři duchovní sefirotické stromy života, které představují různé duchovní roviny a každý obsahuje deset sefír. Nám je poznáním nejsnáze dostupný svět Asija, Učinění. Nad ním jsou světy Jecira, Utváření, Beria, Stvoření a Acilut, Blízkost. Nejvyšší sefíra nižšího vesmíru je současně nejnižší sefírou vyššího vesmíru, navíc boží energie proudí všemi světy a prostupuje je, takže tyto struktury spolu neustále komunikují. Člověk, který je mikrokosmem, obsahuje v sobě prvky celého makrokosmu, a to u umožňuje alespoň tušit existenci vyšších světů. Je velmi problematické představovat si ony čtyři vesmíry nebo jednotlivé sefíry v nich v hierarchickém vztahu, spíše snad jde o vztah kausální, vyšší světy jsou příčinou světů nižších. Každá sefíra v tomto systému je však zároveň příčinou i účinkem jiných sefír. Acilut je světem nejbližším vůči Ejn sof, je pro člověka nepoznatelný, nemůžeme o něm nic tvrdit. Druhý svět, Beria je světem božího trůnu z Ezechielovy vize, odtud tryskají nejvyšší složky lidských duší. Třetí svět, Jecira, je světem andělů, jimž vládne Metatron, jímž není nikdo jiný než na nebe vyzdvižený člověk, patriarcha Henoch, který „chodil s Bohem“. Čtvrtý svět, Asija, je archetypem našeho viditelného, fyzického světa. Podle Luriovy kosmogonie má současný vesmír původ v kosmické prakatastrofě která nastala vlivem nedokonalosti tvořených struktur. Tato událost se nazývá rozbití nádob, šebirat hakelím. Zatímco tři nejvyšší sefíry byly vyzářeny bez úhony, při formování ostatních neunesly nádoby vznikajících sefír proud boží energie a roztříštily se. Tím došlo k promíšení boží energie se zbytky nádob, střepy zvanými kepilót, které jsou vnímány jako cizorodý a rušivý prvek. Původní dokonalost sefirotických světů je touto událostí v současnosti porušena, zlo je smícháno s dobrem, harmonie s chaosem. Sám Bůh ve svém aspektu Šechíny, boží přítomnosti, odešel do exilu. Kosmos je v luriánské kabale nahlížen jako nedokonalý a neustále ohrožený zkázou. Zlo pochází jednak ze střepů, kepilót, které jsou cizí naší kosmické struktuře, jednak z narušení rovnováhy mezi jednotlivými silami sefír.
Tyto síly se znázorňují jako tři proudy boží energie: levý zahrnuje sefíry Bína, Gevura a Hod a představuje sílu a spravedlnost ženské energie Ejn sof. Prostřední proud energie napájí sefíry Keter, Tiferet, Jesod a Malchut a je harmonizujícím „sloupem“. Pravý proud propojuje sefíry Chochma, Chesed a Necach a je mužskou energií reprezentující lásku a soucit Ejn sof. Pravý i levý sloup Stromu života by měly být v rovnováze, každé narušení může znamenat zkázu vesmíru. I malé vychýlení rovnováhy působí utrpení živým tvorům a v lidském světě znamená pokřivení hodnot a společenské katastrofy, může však také způsobit živelné pohromy. Na některých vyobrazeních vidíme na prostředním sloupu Stromu života jedenáctou sefíru zvanou Daat, Poznání, která je umístěna pod sefírou Keter. Tato sefíra je vlastně prázdnotou po sestoupivší sefíře Malchut a reprezentuje negativní energii, nicotu a překážku na duchovní cestě. Je to noc ducha mystiků. Tři sloupy dělí Strom života podle duálního principu vertikálně, jiné dělení však ukazuje horizontální rozčlenění: horní tři sefíry, totiž Keter, Koruna, Chochma, Moudrost a Bína, Rozmysl představují sféru boží inteligence, jim odpovídají patřičné mocnosti lidské duše. Další tři sefíry, totiž Chesed, Láska, Dín, Soud a Tiferet, Krása jsou sférou boží etické síly, jim odpovídá etický smysl lidské duše. Mezi těmito triádami se vznáší negativní sefíra Daat, Poznání, ta prostředkuje mezi světem etiky a světem inteligence, znamená krizi duchovního růstu, v Tanachu ji zobrazuje například příběh o Abrahamově zkoušce při obětování Jicchaka. Další triáda tvořená sefírami Necach, Věčnost, Hod, Odraz a Jesod, Základ je sférou projeveného božství, sférou vtělení, představuje vegetativní duši společnou lidem i ostatním živým tvorům. Pod těmito třemi triádami spočívá modrá sefíra Malchut, Království, ta v sobě zahrnuje všechny vrstvy duševních mohutností a je domovem Šechiny, Boží přítomnosti. Protože ideálem je, aby člověk zrcadlil celý Ec chajim, měl by rozvíjet všechny tři úrovně své existence, biologickou, etickou a rozumovou, a také by měl udržovat rovnováhu mezi třemi vertikálními „sloupy“. Muž by tedy měl ve své duši rozvíjet ženské hodnoty a žena by měla rozvíjet mužské hodnoty. Ze špatně vyladěného Stromu života údajně pocházejí různé nemoci a neřesti, deprese a hněvy. Sefirotický strom, Ec chajim je tedy modelem nejen kosmu, ale každé hmotné i duchovní struktury stvořeného bytí. Paprsek boží energie jím proudí klikatě jako blesk, a tak spojuje protichůdné aspekty jednotlivých sefír, představuje dialektickou povahu komunikace. Člověk jakožto reprezentant této kosmické struktury v sobě zahrnuje všechny prvky Stromu života včetně vlastností a vztahů jednotlivých sefír. A nejen to – působením na sefíry v sobě ovlivňuje energetické toky v kosmu. Smyslem lidské existence je podle Jicchaka Luriji náprava kosmické prakatastrofy, která vedla k porušení sedmi nižších sefír a působí utrpení ve světě. Modlitbou, eticky čistým jednáním a soucitem se všemi živými i neživými bytostmivnáší člověk harmonii do svého vnitřního Stromu života, a tak se podílí na spáse světa. Svými činy osvobozuje zajaté jiskry božího světla ze střepů cizorodých kepilót, umožňuje jejich znovusjednocení s prapůvodním zdrojem, pozdvihuje sefíry na jejich původní místo a přivádí duše všech tvorů do duchovního domova ve vyšších sefírách. Touto poutí se postupně navrací celý kosmos ke svému Stvořiteli. Očistu lidské duše a vysvobození světa umožňuje mnohonásobné převtělení duší, gilgul a jejich zušlechťování v průběhů tisíců
Člověk je tedy podle židovské mystiky a zejména podle luriánské kabaly kosmickým činitelem, nic z jeho činů a myšlenek nezapadá a nemizí, vše působí na nejvyšší sféry a ovlivňuje budoucnost a podobu světa. Kosmos je velmi složitou strukturou, která v sobě zahrnuje čas i prostor, hmotu i energii a různé podoby komunikace. Vesmír se jeví jako živá bytost dýchající božským duchem a prosvětlená věčným světlem. Rostliny, zvířata a lidé zrcadlí tento božský život kosmu a podílí se na něm. To, co z kosmu vidíme nebo poznáváme, je jen jednou z podob mnoha stvořených struktur, za ní jsou další vesmíry námi nepoznatelné, ale intuicí vnímané, duchovní světy nesmírných energií.
zdroj:www.tydlitatova.net
Já k tomu chci říct, že je vidět, ža zatím co staří kabalisté v podstatě jen sbírali střípky poznání a snažili se z nich vyvinout teorii platnou pro tento vesmír, Luria opravdu VIDĚL podobu vesmíru. Tak přicházíme k tomu, že některé věci ve starých učeních mi připadají trochu přestřelení,ale koneckonců tehdy byla prostě taková doba. A naopak učení Luria ve mě zanechalo takový teplý pocit sounáležitosti s celým tímto vesmírem. Myslím, že je v něm obrovské množství pravdy, ačkoli zatím nejsem schopná rozluštit, co to vlastně znamená. Tahdejší kabalisté se mýlili snad jen v jediné věci; Bůh, Ein sof prolíná všemi vesmíry, všechny vesmíry leží uvnitř něho, proto ho nelze od nás nijak izolovat. On je v nás a my v něm.
Mějte se krásně!!
