Anatolský pastevecký pes
Počet plemen, jež se postupně objevují v České republice, neustále roste. Některá si získávají oblibu rychle , jiná se prosazují pomalu a hledají své příznivce jen obtížně. Mezi taková nová plemena patří i Anatolský pastevecký pes.
Anatolský pastevecký pes je velké pastevecké plemeno, jež vzniklo přirozenou cestou. Podobně jako řada dalších pasteveckých plemen také anatolští pastevečtí psi se vyvíjeli po celé generace a učili se samostatně rozhodovat o svých povinnostech při ochraně stád. Proto jim nelze nařídit, aby zaútočili na kohokoliv nebo čelili čemukoliv, pokud se tak sami nerozhodnou na základě vlastního uvážení. To samozřejmě znamená, že jsou velmi nezávislí a vzhledem k nízkému kořistnickému pudu může být značně obtížné je motivovat, aby udělali něco, co není v souladu s jejich vrozenými instinkty. Z toho je zřejmé, že anatolský pastevecký pes rozhodně není psem pro každého a pokud někdo hledá poslušného a snadno zvladatelného psa, bude zřejmě spokojenější s plemeny, jež byla vyšlechtěna s důrazem na poslušnost a ovladatelnost.
Anatolský pastevecký pes je impozantní a eventuální vetřelce dokáže zastrašit již svým zjevem. Velcí strážní psi nemusí být nijak zvlášť bojovní, ale proti případnému útočníkovi nebo vetřelci dokáží zasáhnout s potřebou důsledností. Velká pastevecká plemena se dnes po celém světě těší zvýšenému zájmu. Lidé se z přeplněných měst uchylují na venkov a vracejí se k chovu skotu, drůbeže, ovcí nebo exotických zvířat. Tito lidé samozřejmě využívají čilých a obratných ovčáckých psů, kteří jim pomáhají ovládat a řídit stáda, ale s oblibou si pořizují také velké pastevecké psy, aby u nich plnili svoji původní úlohu – chránili a provázeli stáda.
Anatolští pastevečtí psi jsou poměrně klidní psi – a to platí i o štěňatech. Jejich kořistnický pud je nižší než u většiny jiných plemen a rychle si zvykají na ostatní domácí zvířata a stáda, která mají za úkol chránit. Jsou známy případy, kdy dospělé feny kojily jehňata a ostatní mláďata zvířat, která měly ochraňovat. V některých zemích zůstávají i dnes strážní psi se svými stády po většinu roku, aniž by je hlídal člověk. To samozřejmě platí i pro anatolské pastevecké psy. Pokud dostane takový pes hlad, není tu lidská ruka, která by ho nakrmila. Psi si pak loví hlodavce a jinou drobnou zvěř, ale nikdy se nedotknou zvířat , která mají chránit. Anatolští pastevečtí psi mají poměrně silně vyvinutý teritoriální pud. Pohybují – li se na neoploceném pozemku, mají většinou tendence své teritorium postupně rozšiřovat.Obecně mají anatolci vynikající vztah k dětem. Vzhledem k tomu, že v zemí původu museli vždy strážit stáda před vlky a toulavými psy, vystupují aktivně nepřátelsky vůči jiným psům. Správnou výchovou a socializací však lze tento nežádoucí rys jejich povahy tlumit. Mají vynikající smysl pro hierarchii v rámci vlastní smečky, a jakmile jednou vznikne hierarchický žebříček, bývá toto uspořádání velmi stabilní.Charakteristickým povahovým rysem prakticky všech plemen pasteveckých psů je nezávislost. Třebaže anatolští pastevečtí psi vyhledávají přítomnost svého majitele (mají-li tu možnost), rozhodně od nich nemůžeme očekávat snahu splnit každé naše přání, jak jsme tomu zvyklí u některých sportovních a ovčáckých plemen. Anatolského pasteveckého psa nepochybně potěší, budeme-li s jeho chováním spokojeni, ale nebude se nijak usilovně pokoušet nám vyhovět. Psi tohoto plemene mají sklony k dominanci a vždy se budou pokoušet ostatním psům a lidem ve svém okolí to dokázat. To samozřejmě neznamená, že by se nechovali jako příjemní a milí společníci, ale kdykoliv nastane situace, ve které můžou využít privilegií alfa-jedince ve smečce, s chutí se ji chopí. Anatolci jsou obecně nejvhodnější do rodin, ve kterých se psům nikdy nepodařilo převzít velení. Rozhodneme-li se pro ně, musíme být ochotni věnovat dostatek času jejich dokonalé socializaci a výchově.Země původu Anatolský pastevecký pes pochází z míst, jež leží na území dnešního Turecka. Turecko je rozlehlá země o rozloze téměř 800 tisíc kilometrů čtverečních. Představuje historickou spojku mezi Evropou a Asií. Na jih vytékají z Turecka řeky Tigrid a Eufrat a tečou územím historické Mezopotámie – kolébky civilizace. Tyto významné skutečnosti formovaly také fascinující tureckou historii. Tato oblast je odnepaměti zemí nekonečných konfliktů a neustále se měnících hranic. Je to zádumčivá a strohá krajina, tvrdá ke svým obyvatelům, jimž hrozí zemětřesení, extrémní horko,chlad a často neschůdný terén. Zdejší historie je plná bojů, bitev a barbarů, dobyvatelů, otroctví, sporů mezi místními kmeny a náboženských válek, vzkvétajících a hroutících se říší. Osmanská říše (poslední říše starého Turecka) byla kdysi třikrát větší, než je dnešní Turecko. Jednou z prvních významných říší na tomto území byla chetitská říše zhruba dvě tisíciletí před naším letopočtem. Území obecně známé jako Anatolsko zabírá 97 procent území dnešního Turecka. Velká náhorní planina v nadmořské výšce přesahující většinou 1200 metrů nad mořem je rozdělena řadou horských řetězů a vyhaslých sopek (například Ararat o výšce 5165 metrů). Prolákliny a jezera jsou obklopeny vysokými vrcholky hor a širokými planinami. Klima anatolské plošiny nese charakteristiky stepní nebo polopouštní oblasti. Letní teploty mohou přesahovat padesát stupňů a v zimě poklesne sloupec teploměru často až pod třicet stupňů pod nulou. Teplotní extrémy jsou výraznější na severních hranicích Turecka.
Prvními obyvateli Turecka byli neolitické kmeny, které přišly ze Střední Asie. Pravděpodobně s sebou přivedly také první mohutné psy podobné mastifům a pocházející původně z Himlájí. Lidé se postupně vyvíjeli a kultura lovců a sběračů se rozvinula na kulturu zemědělskou. Postupně si začali domestikovat domácí zvířata – kozy, ovce a skot. Této měnící se situaci se museli přizpůsobit také domestikovaní psi. Lidé je přestali využívat výhradně k lovu – a začali je používat také na ochranu stád. Pracovně využívaní předci dnešních anatolských pasteveckých psů existovali po více než šest tisíc let. Původních mohutných psů žijících v této oblasti si vysoce cenili také Babyloňané. Archeologické nálezy z Mezopotámie dokazují, že psi typu mastifa se používali k lovu a v boji. Britské muzeum v Londýně má ve svých sbírkách dobře zachovaný reliéf z babylonské říše zobrazující psa, který silně připomíná dnešního anatolce. Na vzhledu dnešního anatolce se nepopíratelně podíleli také dlouhonozí a hbití lovečtí psi z jižních oblastí Mezopotámie. Jejich vliv je dodnes patrný v dolní linii, dlouhých končetinách, suché tlamě a rezervované povaze anatolských pasteveckých psů.
Minulost plemene
Vyprahlá půda, chudá vegetace a kamenitý terén donutily houževnaté obyvatele Anatolie k převážně nomádskému způsobu života. Živobytí rodinných klanů záviselo na chovu stád ovcí a koz. Pastevci putovali z kraje do kraje a na svých cestách budovali osady. Někdy trvalo celá léta nebo desetiletí, než se vrátili do svých původních rodinných osad nebo vesnic. Stáda poháněná holemi a kameny v rukou pastevců putovala na kopce a planiny a spásala skromnou trávu v okolí osad. Hlavní úlohou velkých psů, kteří provázeli stáda , bylo chránit zvířata a jejich majitele. Termín, kterým se označovali tito velcí psi, byl Coban kopegi (Cho-ban Ko-pey), turecký název pro „psa pastevce“. Tito psi žili mírumilovně se stádem a chránili ho – a pastevec jim prakticky nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Psi zůstávali ve dne v noci se zvířaty, v zimě spali na slabém sněhovém poprašku na promrzlé půdě a v létě ušli celé dlouhé kilometry na rozpálených planinách a ve zvířeném prachu. Byli dostatečně rychlí, aby doběhli na okraj stáda o mnoha stech zvířatech, které se páslo široce rozptýlené, a museli být dostatečně silní, aby přemohli vetřelce, který se odvážil vstoupit do jejich teritoria. Turečtí ovčáci byli do značné míry závislí na schopnostech svých čtyřnohých strážců. Bohatství mocných se poměřovalo podle velikosti jejich stád, a proto pastevci spoléhali na vynikající schopnosti svých pasteveckých psů. Pokuta za zabití dobrého anatolského psa se vyplácela v obilí a provinilec musel poškozenému odevzdat hromadu obilí, jejíž výška sahala tam, kam by dosahoval zabitý pes zavěšený za ocas. Ve tvrdých podmínkách Anatolie přežívali jen nejsilnější a nejzdravější psi a přirozený výběr psů s nejlepšími pracovními schopnostmi postupně vytvořil pasteveckého psa poměrně jednotného vzhledu, který je nyní mezinárodně uznáván jako anatolský pastevecký pes.
Turecko je rozlehlá země a žije v ní velký počet stád, a proto se mezi anatolci vyskytovaly vždy určité regionální rozdíly v typu, barvě a krevních liniích. Některé kmeny , zvláště ty, jejichž stáda se pásla v nejodlehlejších končinách, žily izolovaně po poměrně dlouhou dobu. Nicméně i takové kmeny spolu obchodovaly a celou neklidnou oblastí se mnohokrát přelévaly jiné nomádské nebo bojovné kmeny, jež si s sebou vedly stáda provázená vlastními psy.
Díky tomuto obchodu a příchozím cizím kmenům získával chov pasteveckých psů na území Turecka potřebnou novou krev a uchoval si svoji dynamiku po celé věky . Místní obyvatelé psy prakticky nikdy nechovali jako společníky nebo rodinné psy, ale někteří psi měli možnost žít se svými pastevci ve vesnicích v době, kdy se stáda připravovala na prodej nebo výměnu. Od anatolských pasteveckých psů se očekávalo, že budou dokonalými strážci a ochránci stád – stejně se předpokládalo, že budou k ostatním vesničanům a především k jejich dětem. Ve vesnicích se hodnotila inteligence a spolehlivost psů podle jejich přístupu k běžným každodenním činnostem. S agresivními psy neměl nikdo slitování a nezřídka skončili s proříznutým hrdlem. Výsledkem této tvrdé selekce je plemeno s vyrovnanou povahou a vynikajícími pracovními schopnosti. Pastevci si dobrých pracovních psů vysoce cenili a někdy se vydávali na dlouhé cesty, jen aby našli pro svého psa vhodného partnera. Naživu ponechávali jen málo fen a ty obvykle zůstávaly ve vesnicích nebo osadách . Stádo většinou provázeli dva nebo tři psi a jen zřídka feny. Nelítostný výběr čekal i narozená štěňata – pastevci většinou ponechávali jen jedno nebo dvě štěňata, aby nahradila stárnoucího psa. Aby se předešlo možnému poranění, mladým psům se krátce kupírovaly uši, z nichž pak zbýval jen malý pahýlek. Poranění ucha totiž silně krvácí a snadno se infikuje hejny much.
Na psy zbývalo vždy jen málo potravy. Odrůstající štěňata dostávala kozí mléko a odřezky, aby vyrostla a zesílila natolik, že byla schopna provázet stádo. Psi nemohli spoléhat ani na to, že dostanou hubenou almužnu skládající se ze šrotu a zbytků. Proto psi, kteří přežili, byli velmi skromní a doplňovali svoji stravu chytáním hlodavců a jiných malých zvířat - nikdy však neublížili zvířatům, jež jim byla svěřena.
Když opět nastal čas a pastevci se museli se svými stády pohnout opět dál, velké kmeny se rozdělily, protože nadměrný počet členů klanu a omezené zdroje, které měla rodina k dispozici by osadu jen přetěžovaly. Kmeny se stěhovaly nejen proto, aby našly novou pastvu pro svá rostoucí stáda a vzrůstající počet členů rodiny – stěhování bylo také přirozeným způsobem zachování hygieny. Pozemky na nichž se stádo páslo déle, zaplavili paraziti a ti mohli způsobit povážlivé ztráty. Psi se znovu dostali na planiny, kde opět strážili stáda. Cenní psi nosili silný železný obojek s dlouhými hroty, který chránil jejich hrdlo před útočníky.
Anatolské pastevecké psy potkáváme v Turecku i dnes – stráží stáda svých majitelů se stejnou věrností a nepodplatitelností jako dnes.
Povaha
Anatolský pastevecký pes je především strážním a hlídacím psem.
Je naprosto věrný a svoji rodinu, její majetek a území může bránit až s neuvěřitelných zaujetím. Pokud někdo vstoupí na jeho území, je podezřívavý a rezervovaný.
Anatolci nemají nijak zvlášť otevřenou povahu a netouží se přátelit se všemi. Většinou nemají rádi neomalený přístup a v některých případech jim vadí nežádoucí dotyk nebo poplácání od cizí osoby , zvláště pokud se cizí člověk dotýká jejich hlavy. Ani v nejmenším nejde o plachost – jde jen o to, že anatolci dávají přednost tomu, když se kontakt s nimi přizpůsobí jejich představám. To mají asi na mysli lidé, kteří říkají, že anatolec očekává, že bude společnosti formálně představen. Nemají rádi příliš průrazné cizince. Setkáváme-li se s anatolcem poprvé. Měli bychom mu v klidu nechat očichat dlaň , než se ho poprvé dotkneme.
Anatolský pastevecký pes je smělý a sebejistý, ale bez zbytečné agresivity.
O tom, zda je třeba projevit přiměřenou dávku důraznosti, rozhoduje sám a vyostřující se situaci zvládá s rostoucími známkami stupňující se asertivity. Jeho schopnost spolehlivě ochránit stáda závisí na jeho sklonu k samostatnému a nezávislému rozhodování. Anatolec vyhodnotí situaci, odhadne míru hrozícího nebezpečí, a podle toho také jedná. Pokud útočník opustí jeho území, jakmile se anatolec zveden a zavrčí, celá věc tím pro anatolského pasteveckého psa končí.
Právě pro jeho povahu se u anatolského pasteveckého psa rozhodně nedoporučuje obranářský výcvik. Donutit anatolského pasteveckého psa k útoku, pokud sám situaci nepovažuje za nebezpečnou, může být velmi obtížné – ale na druhou stranu budeme-li psa neustále pobízet, může se rozzlobit a pak nebude nijak snadné ho zastavit na povel. Anatolský pastevecký pes nemá nijak zvlášť vyvinutý kořistnický pud, ale má silnou vazbu ke své „rodinné jednotce“ .Má silný vlastnický a ochranářský vztah ke zvířatům a lidem, s nimiž vyrůstal, a věrně chrání a brání všechno, co pokládá za součást svého teritoria. Protože má silný „vlastnický pud“ , který je součástí jeho vztahů s rodinnou, nebude se chtít dělit o své „stádo“ s jiným strážním psem. Vždy je důležité vybudovat správné hierarchické uspořádání, jež je pak stabilní a trvalé.
Chování během hlídání
Anatolec pravidelné obchází hranice svého teritoria a vyznačuje si ho. Podle toho, jak velkou oblast může přehlédnout, si vytvoří ochrannou zónu a tzv. vnější „nárazníkové“ pásmo. Pak se usadí uvnitř své oblasti v místě, které pokládá za výhodné. Rychle se naučí, co je běžná denní aktivita lidí v jeho oblasti, a nezkušenému pozorovateli se bude zdát, že jen polehává kolem, aniž by něco dělal. Jakmile se objeví potencionální vetřelec poblíž vnějšího pásma, pes zaštěká. Oznamuje tak ,že něco viděl. Pokud se potencionální vetřelec blíží a vstoupí do vnějšího pásma, anatolec se hlasitě rozštěká. Doma anatolec oznámí příchod každého návštěvníka a očekává, že se bude moci s návštěvníky pozdravit s určitou formálností. Obecně jsou anatolci velmi zvědaví, ale chovají se rezervovaně. Po seznámení s hostem si anatolec obvykle lehne opodál a vše pozorně sleduje ze zdvořilé vzdálenosti. Chce-li návštěvník vstoupit bez doprovodu majitele do domu, anatolec se mu postaví do cesty. Provází-li návštěvníka majitel, anatolský pastevecký pes nemá proti vstupu návštěvníka do domu námitek. Anatolský pastevecký pes je odvážný a sebevědomý pes, který se nenechá nijak snadno vyprovokovat.
Je klidný a pozorný. Nevyhledává problémy, ale jestliže jim musí čelit, rozhodně necouvne.
Agresivita
Anatolský pastevecký pes je velmi klidný a jeho agresivita se omezuje na úroveň nutnou na adekvátní odpověď útočníkovi. Lidé ho nikdy nevyužívali k lovu a zabíjení.Pokud tedy vetřelec opustí jeho teritorium po prvním varování, anatolec nijak nepokračuje. Pokud anatolského pasteveckého psa někdo obtěžuje (například člen rodiny nebo jiné zvíře z rodinného „stáda“), obvykle otočí hlavu stranou. A když obtěžování neustává, zvedne se a odejde.
Všichni bychom si přáli dobře vychovaného psa – a pak je třeba začínat s výchovou hned od štěněte. Výchova, to není jen obojek, vodítko a cviky na vodítku – výchova je nikdy neustávající proces, který ovlivňuje každá naše interakce se štěnětem nebo psem. Zahrnuje pozdrav se psem, jednoduché povely, zásady hierarchicky správného chování, odměny i pokárání.
Se štěnětem je třeba hned odmalička manipulovat – prohlížet uši, kontrolovat zuby a tlapky, kartáčovat srst. Nečekejte, až se psovi zapíchne hřebík do tlapky, abyste najednou zjistili, že máte psa, který si tlapu nenechá ošetřit. Štěně musí znát laskavé jednání a manipulaci, dokud je malé, abyste si mohli jemně vynutit jeho trpělivost a poslušnost.
Obecně platí, že anatolec vyžaduje vzhledem ke svým sklonům k dominanci důslednou a láskyplnou výchovu hned od prvních dní, ovšem bez zbytečné tvrdosti nebo přetěžování. Není to pes, u něhož bychom mohli očekávat slepou poslušnost, ve svém jednání bude vždy spoléhat především na svůj úsudek, a proto je třeba věnovat mimořádnou pozornost dokonalé socializaci. Anatolec musí být proto dokonale připraven na možné situace, s nimiž by se mohl setkat, aby byl schopen v nich přiměřeně reagovat.
Anatolského pasteveckého psa stačí pravidelně vykartáčovat (především v období línání, kdy pes vyměňuje intenzivně svoji hustou srst), jinak nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
I přes svoji velikost se anatolec dožívá poměrně vysokého věku – poměrně běžný věk je u těchto psů dvanáct až patnáct let.
Anatolec rozhodně není pes, kterého bychom měli trvale zavírat do bytu. Aby se cítil dobře, potřebuje dostatek pohybu a volné nebe nad hlavou. Nejvíc mu vyhovuje prostorný, dobře oplocený pozemek, který může chránit před vetřelci jako vlastní teritorium. Vzhledem ke kočovnému životu v zemi původu musí být oplocení pozemku dostatečně kvalitní, aby si pes nerozšiřoval své teritorium a současně aby na jeho teritorium nevstupovali případní vetřelci.
Současný chov
V ostatních evropských zemích je chovatelů poměrně málo a i u nich je třeba se nejdříve důkladně informovat například na průkazy původu jejich psů. Import anatolských pasteveckých psů do zemí FCI totiž někdy probíhá poněkud chaoticky a řada jedinců bývá registrována v jiných plemenných knihách než knihách uznávaných FCI.
Tito psi se pak musí v České republice registrovat do pomocných registrů a bývá velmi obtížné najít pro ně partnery s dostatečným počtem známých generací předků tak, jak to vyžadují předpisy.
Anatolský pastevecký pes je molossem celým svým odvážným srdcem. Je to impozantní plemeno mimořádných vlastností, avšak v našem kynologickém světě je to plemeno dosud téměř neznámé. Je jen na chovatelích a majitelích těchto pozoruhodných psů, aby je dokázali představit veřejnosti v tom správném světle a v dostatečné míře. Pak lze očekávat, že si anatolci najdou stabilní okruh obdivovatelů, kterým bude vyhovovat jejich nezávislá a samostatná povaha a kteří dokážou ocenit jejich odvahu, soběstačnost , robustní zdraví – a v neposlední řadě také dlouhověkost, která je mezi velkými plemeny psů neobvyklá. Rozhodnout se pro molossa je věcí srdce, rozumu a odpovědnosti – a anatolský pastevecký pes rozhodně nezklame.