Rumunsko s CK KUDRNA - 2006

Ráno je vybráno- počasí, ne zlodějiJ Včera jsme všici změkli deštěm, tak dnešní obloha povzbuzuje k výkonu. Snídaně bohatá, hlady rozhodně trpět nebudeme. Hlavně si ceníme zeleninky, müsli tyčky a vstřícnosti Lenky.

Vyrážíme vstříc výšinám. Krpál je to festovní, z předních pozic záhy padám na záď. Peťa si libuje, jak jsme je setřásli a já trnu, zdali nebudu brzdou naší skvadry. V první třetině nás ale brzdí námi obávaní ovčáčtí hafani. Připojujeme se k Ctiradovi s párečkem, v němž Honzu popuzuje laxnost přítomného bači. „On nás snad nechá sežrat a neodvolá je?“ trneme.Holt jeho, psi zřejmě nekoušou.

Míjíme tuto adrenalinovou záležitost a funíme dál vzhůru. Výhledy do dolin jsou odtud ovšem parádní, těžká romantika.

Hore v sedle čeká bus s horkou čekuládou. Přiodíváme se, fučí tu a „trhači terénu“ se na horácích vrhají vstříc divočině.

My sjíždíme do údolí. Cestou přiodívám šusťáky, zastavujeme až u jezera Lacu Rosu, z něhož trčí řada kmenů, které už rezignovaly na hnilobné procesy-taková iluze pravěku.Sjíždíme k němu a slyšíme na návrh zkusit si ho objet. Výborný nápad. Krásná romantika lesem, podél skalních stěn, před koncem široké cesty dáváme obídek a Lenka nás informuje, že někde za mostkem se cesta mění v pěšinu. Na ní mi zdatně pomáhá a jistí mé skluzy Vláďa, kolo těžké, sráz příkrý a síly nemaje, nevím, jak bych to bez něj dala.Bylo to kdo z koho- kolo či já.

Stráň nás nakonec svedla mezi krámky s rumunskou rukodělbou-vedle dřevěného nádobí i nářadí, proutěných košů a vlněných oblečků Peťa podléhá moc pěkným lněným šátkům.Zkouší, leč na ramínku vypadají jinak, zkusí ještě další, ale není to o moc lepší, ani v nich se necítí.Prodavačka, která na nich chybu neshledává a Peťa se jí v nich evidentně líbí, musí však tržbu oželet. Za oko nás chytnou vlněné ponožky a svetry, bohužel pro nás zhýčkance dost hrubé.Soudíme, že by nás „ukousaly“, je sporné, zda by to aviváž spravila. Jde o první nákupní pokušení, tak odoláváme a věříme, že své miliony snad ještě někde rozpustíme.

Dál pokračujeme ve čtyřce, s Liborem. Obhlížíme kouzelnou kapličku, dřevostavbu s textilními ikonami Josefa a Marie a Marnotratného syna. Výmalba je domodra. Potřebu modlitby s Peťou za Liborovy přítomnosti řešíme zpěvem. Prostor se zabydluje a posíleni ujíždíme dále.

Libor mě instruuje, jak se mám za ním držet 20cm ve vzduchovém vaku, že mi to usnadní jízdu.Což o to, jen udržet těch 20cm. Stále mě ujíždí. Pak mě vede k svlečení větrovky, ta je prý příčinou mého zpomalení…Jnerozmlouvám mu to a svlékám ji.Cestu nám zpestřují pokřikující děti, kterým štědrý Libor mocně rozdává lízátka a další sladkosti.

Vjíždíme do Bicazské soutěsky. Neředěná romantika. Růžové skály, dooranžova zbarvený vápenec, crčící vodopády a divoká řeka plná balvanů. Ucvrnkávám blahem, kochám se a trnu,bych silou dojmů neskončila v pangejtu-tedy ve strži.Serpentiny dolů jsou divoké. Usmlouvám Vláďu by nás vyfotil v tunelu vedoucí skalou-zážitek. Rumunská krajina jak víno. Projíždějíce dole vesničkami se zas kocháme jakoby mechovými kopci se sytě zelenými sem tam rozesetými smrky a chajdičkami.

Projíždíme kol vesničanů nastoupených k pozdravení svatby-zřejmá událost všech. Bohužel nás později míjí auto s tmavými skly, které nevěstu spolehlivě tají. Ti, co jsou za námi měli víc štěstí a prý ji to moc slušelo.

Kupodivu na místo určení dorážíme mezi prvními. Jiní se asi zasekli při nákupech v soutěsce.Posilujeme se tedy tatrankami a přesouváme do Bicaszu.Za městem mě nadchává hřbitůvek u pravoslavného kostelíku. Jeho věžička je kolkolem lemovaná ikonami, hřbitovní náhrobky tvoří ponejvíce vápencové tesané kříže, většinou jen se jmény nebožtíků - ještě netuším, že tady je to standardní zdobení.

Vláďa s Peťou a Liborem se nejdříve smějí tomu, jak tíhnu ke hřbitovu, nakonec tam však skončí taky.

Opět se ocitáme na místě srazu. Líčíme ostatním naše setkání s místním bezdomovcem před oním hřbitovem. Loudil na nás cigarety a rozhodně neměl těžkou hlavu s jazykovou barierou. Ukazoval nám ekzém na ruce, tak jsem mu česky opáčila, že to kouření ještě zhoršuje…jako nekuřáci jsme mu zůstali cigarety dlužni.

Při zpáteční cestě na tábořiště busem, Vláďa obdivuje míjené luhy a háje a míní, že je to ideální stanoviště ledňáčka. Namítám, že nevím, měl-li by dost času v této expedici čekat na snímek nějakého místního krasavce.Vláďa na to rozšafně opáčí, že on by si klidně lehl do trávy, odpočinul si aspoň a my s Peťou bychom si krásně zajezdily. „Tak v tom případě, padnem vedle tebe, pták nepták,“ briskně se nemíním nechat připravit o siestu.

Před večeří se prvně osvědčuje technik Karel, neb se big Martinovi v terénu rozhodilo kolo. Na jeho „osmičce“ dojíždí do tábořiště jeho milá, lehčí Gabča. Karel se dělí o svůj um a chlapi si s tím společně nakonec poradí. Druhý den už Martin míří zase do divočinyJ

Poté nás zazdí výborná čočková kaše,  kterou jen Vláďa zbaběle pohrdá. Před nocí plnou „vášní“se pokoušíme první přetlak rozchodit. Vyrážíme asi na 2 hod procházkou stejnou trasou, kde včera potili triko „draci“. Moc příjemné vyvenčení za svitu měsíce, zurčení potoka lesní cestou ozvučenou naším klábosením.

Noc je klidná. Jen Vláďa, když ráno nehodlá dostatečně rychle, coby spáč u zipu,stan opustit, vyhrožujeme, že nastane naše už déle neovladatelné „vypouštění“ Hned je venku na to šup a čerstvý vzduch dělá dobře i nám „uvnitř“J Je tu fakt husto.

Pondělí 3.července

Dostáváme snídani do pytlíčku-zeleninku, sýr, marmeládku, chlebík, nastává balení a loučení s kempem. A po dlouhém přejezdu vystupujeme na výjezdním place. Zprvu rovinka, kilometr, dva, až sedm a teprve pak předesílané 5km stoupák.  Funíme statečně s jedinou pauzou na foto s hříbátkem a Sladkou Vášní,coby motorkem do vrchu.

Vrcholovkou je příjemný kiosek s pivečkem a pokecem. A co teprv ten sjezd! Paráda! Slunko, větřík, střapaté chajdičky..zaujaly mě i rozjuchané dopravní značky. Zatímco ty naše-např. Pozor děti, jsou statické, na těch rumunských je zjevný národní temperament-chlapeček s děvčátkem na nich rozpustile skotačí-že by se těšily víc než u nás do školy? Myslím, že to může mít důvod v tom, že tam si oddychnou od každodenní dřiny kol živobytí.

Míjíme i přísilniční prodavače hub, borůvek, malin. Podnikaví kluci se snaží udat i zavařovačky napěchované kamením. Kšeft je kšeft a vzory dospěláků lákají. Zavěsily jsme se s Martou a pohovořily o životě, když nás hoši – Vláďa, Libor a Kamil taktéž za sebe zavěšení míjeli, šlapajíce jako o život. Tímto také záhy pozbyli svých obdivovatelek a frajerskú dušu nevypustili jen díky hospůdce. Její poklid oživila nečekaná srážka krávy s daciií. Kráva ji nepřežila. Ležela chudák v krajnici opodál a tuna celý případ vyšetřoval policajt se svou družinou.

Vlastník Dacie přežil díky vypěstovanému vlastnímu air backu- váhou se blížil hmotnosti poražené. Pře popíjení pivka jsme se vespolek veselili příhodami z životaběhu a utužovali vzájemnost.

Do sedel nás zvedla čtvrtá odpolední a vyjíždíme vstříc prvnímu pravoslavnému klášteru.  Holá kolínka se halí do černých suknic-chlap či baba, vše rovno. Nejvíc sedne Kamilovi-jeho vykukující chlupaté nožky jsou velmi efektní,myslím, že nejedno oko mnicha je bez zájmu nemineJ Ostatní chlapi mu slepě závidí, neb pod naším náporem sukně došly. Probíháme tedy muzeem, pavlačemi k moc pěknému kostelíku. Tam se dozvídáme od zdejšího popa Antonína, že bohoslužby zde probíhají jen v neděli, zato 3x denně jsou tu v „příručním kostelíku“, který je součástí klášterního komplexu. Pozornost věnujeme bohatému ikonostáři s madonou v popředí. Vládne tu příšeří, osvíceny jsou jen některé ikony. Sbližování s prostředím vrcholí společným fotem s Antonínem, z něhož čiší osobní zájem o každého z nás. Zakoušíme příjemné nehrané přijetí.Před zpáteční cestou ještě nakupujeme místní mešní vyhlášené víno. Jen třem z naší party se ještě zachtělo dalších 20ti km ke vzdálenějšímu klášteru.

Kamil mi nabízí své kolo, prý abych si šetřila namožená kolena. Sám však pajdá jak Meresjev taky. Jedouce po silnici komentujeme kostelík s přístavbou připomínající stáj. Krávu z krajnice už odklidili, leč vnitřnosti nechali v pangejtu, zdá se, že tady se s nějakou hygienou nepářou, jen to rozpářou. Později nás však „klášteráci“ přijedší později ujišťují, že ani vnitřnosti už nepotkali, tak jsme jim křivdili.

U busu nad přípravou hermelínu vládne rozpustilá nálada-koluje slívka, koňak a pivo. To vše vysvětluje. Jen Libor má morál vlézt do ledového potoka by spáchal očistu. Akční Monika, jak cvičený ohař se za ním plíží tajenými přískoky s miskou vody nabrané opodál.

Zákeřná srcha ze zadu s Liborem ani nehne. A my jí tak fandili… Lenka jak polní maršálek zavelí k večeři a v nás mizí výborný hermelín.

To jak nám chutná nejprve zpovzdálí a poté zblízka sleduje procházející bezdomovec. Ač Kamil obětavě funěl nad 3 porcí chladnoucího hermelínu, by se nemusel vyhodit, když se další parta neobjevuje. ..Kaše mu leze snad i ušima, argumentuje, že naše štědrost by dozajista přivábila další strávníky. Přesto mám z toho pachuť v puse. Z jeho pohledu musíme být bandou zaslepenou dostatkem. Otázka po míře dobroty a jejích limitech zůstává prostorem pro odpověď každého. Straší mě vědomé rezervy ve vlastní štědrosti, lakota-či spíš pohodlnost myšlení, zabedněnost.

Po návratu Vládi a Peti, kteří se ještě stavili v kostelíku, stavíme stan a Lenka mě upozorňuje, že svědomí uchlácholili štědrostí k Rumunům, kteří byli za dovoz dřeva na oheň odměněni pivkem. Dobrá tedy.Snaha se cení, otázka nezištnosti zůstává.

Vrací se skupinka našich bajkerů teréňáků. Při večeři líčí své dojmy z ovčí stezky, kde potkali zřejmě medvědem roztrhanou ovci. Ještě že se zasytil dříve, než by se vrhl na naši osmičku statečných.

Závěr večera probíhá u ohně. Kamil přináší bílé vínko, posléze i červené, jsou proneseny přípitky, vtípky a k všeobecnému pobavení přispívám osvědčenými psychotestíky- zjišťujeme míru ženského a mužského prvku a žebříček priorit každého z nás. Kol jedenácté odcházíme do Hajan.

Úterý 4.července

Do dnešního rána nás vítá i nezvaný společník-malý rumunský kluk, který se snaží z našeho bivakování něco vytěžit. Zkouší to se svými roztrženými sandály a Petiny boty s membránou mu vyloženě padly do oka. Peťa ale nedá! Později zkouší ukecat kolo…nakonec odchází s chlebem v ruce, tatrankami v kapse a otiskem Martinovy podrážky na půlkách. Jen náš dobrosrdečný a rázný big Martin ho přiměl k opuštění nocležiště.

Poté již sedláme své bajky a vyrážíme k prvnímu klášteru. Leží asi 300m západně. Přidává se ke mně Libor a činí mi gentlemanský doprovod na zbytek dne. Tento klášter ve mně žádný hluboký dojem nezanechal. Cesta vede a mírně stoupá k dalšímu v řadě-však se to dnes jmenuje „klášterní smršť“.Tady probíhá bohoslužba a neb nemáme dostatečně zahalená kolena, zůstáváme vně kostela v kvetoucí zahradě. I tak nás provází pichlavé pohledy mnichů prožívajících bohoslužbu venku na lavičce, díky vyvedeným reprákům.Libor čepuje vodu, a tak obkroužím druhý kostel, kde na lešení dva z mnichů připravují podmalbu pro ikony, které jak se ukazuje tvoří zdobný prvek všech zdejších kostelů kol hlavní věže. Posledním silným dojmem odtud jsou nášlapné toalety- Prý jedny z těch lepších-splachovací. No, nevím, rozhodně je um, vybrat co nejméně použitou „kabinku“.Při odchodu z areálu nás sjíždí pohoršenými pohledy věřící opouštějící kostel.Jo, jo v tom se tedy jejich křesťanství s praxí míjí. Pocit sounáležitosti a lidské blízkosti, který bychom rádi pocítili je zkalen. Petin úsměv mrzne pod rigidními předsudky místních pravověrných. Však se s tím setkáváme i u nás. Je to o lidech a jejich deformacích víry.

Od kláštera se vracíme na rozcestí ke kříži a pak už začíná prudké 12km, jak později ukazují tacháčky, 14km stoupání.

Zpestřením je odbočka k poustevníkům. Před ní najdeme kupu písku a plechové kyblíky. Jde o výzvu návštěvníkům, by kýbl naplnili a donesli poustevníkům nahoru, jako příspěvek na opravu „ležení“, dostavbu poustevny. S Liborem se přidáváme k Jirkovi s dcerami a k Františkovi. Fanda je fakt kolík, třída v bajkerech. Ač mu padesátka už jistě dýchá na krk, či minula, v teniskách a na favoritu nás s přehledem v těch nejstrmějších úsecích s úsměvem předjíždí a pak fotí naše ztrhané výrazy, dle Libora, „je to reaktor“.

Teď se se dvěma kýbly písku pachtíme do kopce, asi 1500m lesní pěšinou natěšení na zubožené starce s dlouhým plnovousem a moudrýma očima. Přihazuji Margotku, bychom jim osladili jistě velmi nuzné žití. U jednoho kýblu se střídá Jirka s Frantou, u druhého stabilní Libor, který uplatňuje nápad k ulehčení břemene.  

Na fyziku jsem nikdy nebyla kadet, ale poznatky odtud  se zjevně v životě hodí.Vložený klacek rozloží zátěž a zapojí střídavě naši ženskou sílu.

Šlapeme, šlapeme a vyhlížíme sluj. Napravo nás zaujmou odložené polobotky, mniši ,jak soudíme, odmítají veškeré výdobytky zhýčkanosti.

O to větší je naše ohromení, když se mezi stromy zableskne kopule kostelíka, nijak se nelišící od honosných klášterů. A jaké zklamání, když namísto drsné poustevny vcházíme s kyblíkem do komplexu dřevěných budov s prádlem na šňůře a hromadou naštípaného dříví. Vítá nás pravda vousatý mnich a my rozpačití s kyblíkem písku v tom luxusu chápeme, že co bylo snad kdysi potřebou, stává se dnes už jen koloritem pro naivní turisty. Jo, jo doba se mění a poctivého hledače pravdy aby pohledal.

Pod vedením jednoho ze zapálených usedlíků stoupáme mýtinou, odkud nám chce ukázat celkový pohled na toto dílo civilizace. Chybí tu jen přístupová silnice, ale kdo ví, třeba jsme ji jen ze svého úhlu pohledu nezahlédli. Doráží naše druhá parta, jsme napojeni sladkou šťávou a po značení bílými křížky na stromech se vracíme zpět k našim kolům.Klesání prožívám ve společnosti kuchařky Lenky, s níž probíráme své životní příběhy. Potvrzují se mé sympatie a odhad, že to je ženy, která se života neleká a cení si toho podstatného, neb ví že to pěkné v něm není samozřejmostí.

Po krátké sváče se šťavíme dalej. Nejhorších je posledních 500m, téměř pravý úhel. Zdrchaní a oškádlení poustevnou pohrdáme na vrcholu i 50m odbočkou ke sluji sv.Theodory a sjíždíme ke klášteru mnichů. Zde podstatný dojem zanechá cudnost střežící pop, hlídající vstup do kostela.Marta mi zapůjčuje kanárkově žlutou větrovku a Libor opět uplatňuje svůj zlepšovatelský fištrón. Nohy mi odívá do rukávů a tělo tak halí bunda v opačném směru.Tkaničky mi jako zdrhovadlo končí pod prsama. Připadám si jako buclatý /teletabís/. Samozřejmě můj zjev končí na filmku foťáků a všeobecné veselí, halas pohoršuje další mnichy. Raději se klidím dovnitř. Tam mě zaujme jako ikona zvěčnělá fotografie stávajícího metropolity Bukoviny a Moldavie. Z jeho pohledu čiší vyrovnanost, klid a nadhled. Ten rozhodně chybí strážcům tohoto komplexu. Jen pro šortky na nás hledí jak na strůjce zla. Čas se tu před lety zastavil. Tedy v pojetí víry, neb technický pokrok je zřejmý na každém kroku a těžko pak uhájit přesvědčení, že ti chudáci tvrdě pracující v údolí, jim leží na srdci, jak se pohoršuje pro změnu Monika.

Opět nasedáme na kola, vyšlápneme těch 100m sjezdu a nastává 12km sjezd po šotolině. Se staženými půlkami opřena do pedálů, v očích smrt, se řítím dolů. Ze zadu mě jistí a pokyny k udržení stability instruuje Libor.

Brzdíme u postranice u naší trojky. Honza již po třetí píchl. Jarka suše dodává, že oni když si chtějí odpočinout /ruce brní o106/, mění duši. Nejprve to byl ventilek, pak kamínek, nyní lepili, když dohledali trn. Jak mé roztřesení ustává, opět nasedáme a řítíme se dále dolů.

V údolí Libora zbržďuju, neb mě láká dřevěný kostelík.Jeho naštěstí zaujme zvonice s otevřeným přístupem po schodech, tak zastavujeme. Po nahlédnutí do kostela vidím, že jde o ženskou komunitu. Po chvíli jsme svědky neobvyklé formy modlitby. Konečně vím, k čemu palička, co jsem zahlédla na soklu druhého kláštera. Sestra s aspoń 2m břevnem do něhož paličkou tluče různě obměňovaný rytmus sílící u vchodových dveří takto obchází celý půdorys kostela.

Pak si troufáme vyšplhat ke zvonům a když jsme si udělali snímek, zahlédneme, že se k nám šplhá sestra. První co mi prolítne hlavou: „máme odhalená kolena..“tož se s provinilým úsměvem chystáme vzít roha, ale sestra nic. Žádné rozhořčení a komentář. Pouze vezme provaz a rozezvučí větší ze zvonů. Zacpávám si uši, Libor fotí a všichni jsme spokojení. Společně pak sestupujeme a sdělujeme, že jsme z Čech a katolíci. Tady se cítím na rozdíl od předchozí zkušenosti příjemně  a přijímaná. Dojíždí nás píchlá trojka, tak je směrujeme na věž a Ctirad dodává, že je to asi jen odnož kláštera, který se tyčí vlevo. Objezdem se tedy dostáváme po 100m k vchodové fortně. I tady nás mile vítají dvě sestry a slibují ohlídat naše kola. Nezamykáme a už mě zamotávají do sukně, Libora musím zamotat samaJ Působí jako sportovní Skot.

Ženský duch vládne celým komplexem, který se topí v pestré květeně. Nádhera, pavlače přetékají barvami muškátů, další květy bují na upravených záhonech a dřevěný komplex s bílým zdobením působí malebně a živě. Vcházíme do muzea, kostela, tam v tom, co na mě působilo jako památník sponzorů, Ctirad s Liborem odhalují relikviář. Kostičky vypadají jak miniaturní pečetidla. Od Libora tu dostávám pohlednicovou záložku a před branou si kupujeme místní medový bochánek-výtečný.

Pak jako „jeden muž“ s celou partičkou míříme do hospody. Tady se k odchodu zvedá „nepoustevní předvoj“ a doporučuje co si dát, co nedat. Když se nemohou dopočítat nad účtem, ještě netušíme, co emocí tu rozbouříme.  Jdeme si s Lenkou objednat salát, leč obsluhující personál neovládá nic krom své mateřštiny, což tělnatou dámu evidentně prudí. Dávám si tedy Evou prověřenou polévku. Začne dohadování nad cenami piva. Libor si po sdělení u lednice vybírá za 2 leiky, leč jak se ukazuje než dojde k pultu, kde ho dáma briskně otevírá, jeho cena stoupá na 3lei. Libor se začíná dohadovat, načež je zaplaven přívalem rumunského temperamentu. Naštván a napruzen platí 3lei, na mé uklidňování přestává komunikovat úplně.

Dostává se mi polévky za 3lei. Je dobrá, ovšem zvedá adrenalin, hlavně při placení. Dáma požaduje leiky čtyři. S jídelníčkem v ruce a špinavým talířem před sebou a sobě vlastní asertivitou se domůžu spravedlnosti.Odchází s mým milionem v ruce a když se vrhnu s Liborem do přepočítávání vrácených peněz, z nichž jedna bankovek je „nakouslá“, dáma ztrácí mé sympatie a její věrohodnost je vniveč.

Poté následuje další střet při placení. Baba se jala přepisovat ceny na jídelníčku-velmi amatérsky. Moniku s Karlem míní natáhnout, při jejich ohrazení se chce dovolávat šéfa. Karel není proti a čeká až ho dovede. Na to baba shrábne přesně odpočítaný obnos a v návalu emocí prchne s bankovkou i Jarce, aniž by jí vrátila. Jde asi o 8Kč, tak to Jarka velkoryse přehlédne. Ještě využíváme nad poměry slušné WC a znechuceně podnik opouštíme.

Čeká nás další stoupání a sjezd do vsi s posledním klášterem. Sjezd se mi stává osudným, neb jedouce včele přehlédnu odbočku a když pod kopcem poznám, že za mnou nikdo nejede, šlapu pokorně dokopec zpátky. Naštěstí na mě partička na křižovatce čeká. Pak už se držím vždy v zákrytuJ

U kláštera se opět míjíme s nepoustevníky. Jirka kupuje od roztomilé /menší než já/ stařenky hrnek třešní-na tento druh žebroty slyším i já- a vcházíme do dnes posledního kláštera. Opět jednolodní kostelík obdobného typu jak ostatní. Zakupujeme tu s Liborem svíčku a snažíme se ji se svými prosbami zapíchnout na místo určení-takový prosklený plechový domek se slušnou výhřevností. Krom toho se tu také v muzeu kocháme ikonami. Dostáváme se k pochopení jejich smyslu snáz díky popiskám v angličtině. Venku ještě Libor fotí zrůžovělou sestru zbavující záhony plevele a vyrážíme vstříc vsi s hospodou, kde by měl být zbytek naší výpravy.

Hospůdka-magazín se stal naší dnešní zásadní brzdou. Nezůstalo zdaleka jen u jednoho pivka pro osvěžení. Fanda pojal myšlenku nechat se  námi vyfotit místním šenkýřem a hokynářem. Ten, jak trefně poznamenala Marta, vzal režii do vlastních rukou. Vytáhl si z nás Janku a sebevědomě si nejdříve nechal udělat foto s ní. Na další instrukce Fandy, který mu tedy naplnil míru ješitnosti, však ani dále neslyší. Vkládám se tedy do toho, jaképak s ním štráchy. Vrážím mu foťák do ruky a jednoznačně vygestikuluji, co se od něj očekává-že fotit bude on, a nás!

Poté big Martin obdarovává malborkami přičumující staříky, na což se jeden z nich, dojatý takovým gestem, odebéře do své vinotéky, odměnit takovou pozornost. Přináší vlastní pálenku s pečlivě zabaleným pohárkem v ubrousku. Za svou štědrost opět dostává krabičku Malborek.Martin láhev a pohárek mnohokráte otáčí a i já nepijavka musím říct, že slívka to je výborná-voňavá a dobrá. Však taky Evča vykomunikovala, že jich hoši 5 lahví koupí dom, stojí méně než 200Kč- je 70% a dobrá- stojí za to.

Část naší skvadry  pak začíná fotbálek s místními dětmi, k jejich nemalému potěšení.  A když Libor půjčuje své kolo nejakčnějšímu hráči, děti se na něj lepí jak vosy na med. Získává si je svými ksichtíky. Před Honzou s Drátem / prý se tak od 2 tř. říká Ctiradovi/se kupí flaši piva a já nějak přestávám s alkoholovou spotřebou držet krok. S Jirkou a dcerami se tedy sbíráme k odjezdu také jako informativní předvoj pro Kamila s vysvětlením místního zdržení. K tomu mi v hlavě straší, kdeže je Vláďa s Peťou, neb nás během naší 2hod pauzy nedojeli.

U busu se ukazuje, že asi přehlédli odbočku a Lence doráží SMS, aby jim večeři odložila. Baštíme kolínka se sýrovou majdou. Pak už doráží má spřátelená dvojka, rozbíjíme stan, ošplouchneme se lehce v potoku a kupodivu před devátou správný směr trefila i partička hospůdkářů. Libor, jak s potěšením zjišťuji, mou portmonku nepropil a doklady dovezl, tak mohu klidně spátJ Po večeři, za šumění řeky, štěkotu psů a drncání zdejší techniky to na pastvině u silnice hromadně zalamujeme.

Středa 5.července –Cyrila a Metoděje

Probouzím se zapařená. Holt spacák do minus 20ti a stan pro dva ve třech v tomto parnu není to pravé ořechové.

Říčka s ledovou vodou byla skvělým osvěžením. Kouzelný byl také pohled na volně se pasoucí krávy mezi našimi stany. Méně kouzelné už rozhořčení jejich pasáka nad tím, že jsme jeho svěřenkám zúžili životní prostor.

Po snídani vyjíždíme a první zastávka je asi po 200m u pramene k dočerpání vody. Dnes prý spíme u Suchánků.

Opět se naloďujeme a pohodu narušuje rodinka „sršňů“. Monika zbaběle prchá do zádi busu s úpěním:“jsem alergička“ Průvodci se ozbrojený hmyz snaží vylodit.Nedaří se. Zasahuje doktor, vždy pohotový chránit životy druhých. Sršeň je ubit nabíječkou. Monika se vrací a záhy opět utíká. Objevuje se sršňův parťák. Jemu přes zjevnou pomstychtivost je život zachován, Marta ho okénkem vypouští do éteru. Kája k sobě vábí manželku: Moniko, vrať se, to byl táta s mámou a ještě budou děti, a to pěkně nasraný.J“

Zastavujeme v podhradí megazříceniny. Ani tady nám stoupání nedělá dobře. Užívám si až pokřikování z vrcholové lávky na souputníky dole:Tož jen vzhůru, trpajzlíci.“ Mrkneme do hladomorny, zaplatíme vlezné a už šmejdíme ruinami. Pořizujeme jedno společné foto, další komické-mé maličkosti s velikostí Martina a jukáme s Peťou na Vláďu.

Hlavní hřeb prohlídky nás však nabodává před branou. Podivuhodná konstalace nás vrhá do konverzační smyčky Moldavky s ukrajinskými předky, která se nás snaží zaujmout poznatky o tom, že v Dunajské deltě plavou jeseteři bez kostí. Moc nechápeme, proč jí přijde důležité nás o tuto zprávu neochudit. A už je to tady. Šlo jen o nahození návnady, neb si chtěla pokonverzovat v ruštině-Peťa ji prý připomíná dceru-velmi šikovnou řidičku, studentku, třicátnici. Liší se prý jen mohutnějším popředím a blond vlasy...Poté nás představuje protijdoucí matce Ukrajince. Po seznámení a společné fotce jsme obdarováni novorozeneckou výbavou-dvěma ručně vyšívanými čepičkami. Tu větší, po zdůvodnění zpoždění na desátou určeného srazu, si zkouší Karel. Rozhodují, že si ji pořídí s Martinem při dalších opravách kol, jako firemní mundůr. Po setřesení Moldavek spěcháme tedy na sraz. Vláďa s obavami, že po vzájemné výměně adres je třeba se připravit na 10ti člennou invazi moldavské rodiny na příští léto. 2km k mostu s busem jsme zvládli i s čurypauzou a juknutím na tržnici pro vláčné nešizené pečivo jen s 12min sekerou.

Další zastávkou je klášter Humor. Cestou busem se kocháme kupkami sena připomínajícími indiány-cukrové ne prérijní/ a neředěnými kýčolandy- placem u silnice či v zahradě domku narvaným sádrovými artefakty od trpaslíků, přes čápy a jinou havětí konče.

V Humoru zaujme úchvatná vnější ikonofresková výzdoba kostela. Uvnitř mě padla do oka ploska nohy – stopa vyšitá na koberečku překrývajícím křeslo s vystavenou ikonou bohorodičky. Meditovala jsem s Ctiradem, co to může mít za význam. Prý být to v katolickém prostředí, viděl by v tom znázornění vyslyšené modlitby za uzdravení této části těla. Zajímavé. Peťa opáčila, že jí to na pravoslavnou symboliku přijde jako příliš jednoduché. Mě napadlo, že i my ve světě zanecháme stopu a lze tomu rozumět jako výzvě, aby byla co nejpodobnější, přínosná jako ta Ježíšova a Mariina.

Zkoušela jsem se víc dozvědět od anglicky mluvící studentky umění, ale nevěděla taky víc. Pak jsem si ještě vyšlapali po ostrém ochozeném a dost úzkém schodišti na vyhlídkovou věž. Jura to komentoval, že Američani se svými rozměry by si tento výhled museli odpustit. Přemohla mě atmosféra klidu a spočinutí-pohled na mírně zvlněné okolí působil mile.

Cestou k busu jsme ještě dali pivko a s Peťou obdivovaly lehké šály, které se  ztrácely v záplavě různobarevných koberečků hojně rozložených po plotech po celé délce až k parkovišti.

Další zastávkou byl opět klášter Voronetu s modře azurovou základovkou a bohatou freskovou výzdobou- prý nazývaný „Sixtýnská kaple východu“,chráněný UNESCO. Vstup mi poněkud ztrpčilo Vláďovo odmítnutí toho, že jsem mu chtěla zaplatit focení-6leu se mu zdálo moc, tož jsem je postoupila jiným, do společného fondu tak snad pár fotek bude.

Na západní straně jsme dle itineráře odhalovali výjevy Posledního soudu a na severní straně se dohadovali o vyhnání z Ráje až po vraždu Ábela. S Peťou jsme se ohrazovaly proti deformaci v itineráři, že Adam uzavřel smlouvu s ďáblem…šlo o Kaina a jeho první vědomý zlý čin. Po výlezu z kostela jsem ještě okoukli stánky se starožitnostmi- vypadalo to, že hoši navštívili střepák a prodávají své nálezy. Za pozornost stály boty vyřezané z pneumatiky, i v tom se tady prý ještě chodí, pěkné byly i kolovrátky, žehličky na uhlí, primitivní váhy…srdce našeho pana Tacla z Muzea řemesel by se zachvělo.

A teď už vzhůru do sedla Prislop /1 416m/, kde máme nocovat. Čeká nás tedy ještě 150km v busu. Bajlaj fik nemá nejlepší odhad, přijíždíme dost pozdě.Někteří zklamaní, že už do sedla kol neusednou, my při představě, že bychom po té silnici stoupali 60km vzhůru docela vděčni za odpočinkový den. I tak máme sílu jen k rozbití stanu a courání po okolí. Vyrážíme s Vláďou a Peťou na kopec vlevo a už zdáli nás vítá halasná, samozvaná paní na salaši-Monika. Kamarádíme se s bačou, který umí krom mateřštiny ještě španělsky, neb tam pracoval a vyrozumíme, že bratr byl zase pracovně v Německu. Bača vypadá kulturně a donáší dva druhy sýra-jemnější tvarohový a pikantnější, vyzrálejší ,žlutší.Z tváře mu svítí jasně modré oči. Poté přichází už „jetější“ ovčáci s Pepou, kterému svítí také očka, neb si zkusil dojit. K sýru dostáváme pálenku a pokročíme o 100m na vrchol. Vláďa tu fotí západ slunce až se mu kouří z objektivu. Pasáci přichází ze spodní salaše sem a zvou i mě k dojení. Odmítám, v holínkách se boří po kotníky do hnoje a krávy nevypadají právě nadšeně. Žasnu však nad svalnatým zápěstím ovčáka a nad frekvencí stisků struků. Prý dojí od 5ti let. Chudák kravky však balancují na nezakotvených trámech, které jen symbolicky vyztužují podlahu, kloužou z nich a boří se do sraček. Pak ocasem kravka migne druhou dojičku a ozve se křik a bití. Když vidím tu hygienu, nechápu, že konečný produkt, který visí v gáze nade dveřmi, může zářit bělostí.

Po večeři se vydávám na kopec vpravo k výhledu na Ukrajinu, kde se setkávám s Ivou a Janou. Spolu se vracíme a povídání pokračuje nad svařákem, k němuž nás přizvali Peťa s Vláďou. Mírně připití probíráme ve spacáku životní nastavení a nasyceni plodnou debatou už ani ovečky počítat nemusíme.

Čtvrtek 6.7. Mistra Jana Husa

Dnešní ráno se věru vyvedlo. Vláďa dokonce vyrazil vyfotit východ slunka. Takto pozitivně vyladěn a posílen snášel statečně věci příští. Ještě před tím, než jsme vyrazili totiž zjistil, že má píchlé kolo. Nepříjemné, nicméně šikovný muž si poradí a duši za asistence pomocníků a hecování čumilů vymění.  Následně však zjistí, že nová duše nejde napumpovat. I tato zábrana je šikovností Libora překonána. Poté se ukáže, že ač duše nová, také uchází a to hned dvěma otvory…rozhořčení na výrobce a prodejce, kteří ho vybavili šuntem Vláďovi záhy uvízne v puse. Prorazil si je totiž sám, příliš ostrými montpákami. Se zapůjčenými umělými a novou duší tedy vyrážíme vstříc zážitkům, vzhůru do kopců.

Ač dost makačka, odměnkou je nám romantická horská pastvina a nádherné výhledy.Cesta lemovaná růžovými kvítky, stády koní pasoucích se vedle stáda oveček hlídaných ošlehaným bačou. Ten dostává cigárka a naoplátku pózuje při focení. Navnadění a skvěle vyladění užíváme relaxu u pramene a sluníme se ve voňavé trávě. Ani

všudepřítomné kravince tu nejsou. Žertujeme, mlsáme,Kamil si pochvaluje, jak mu je s námi dobře a Karel ho suše ujišťuje: „Šak my tě taky máme rádi.“ Užíváme si sebe i příjemného počasí.

Následuje drsný sjezd po šotolině. Mám chvění kol žaludku a třes v kolínkách, jednou či dokonce 2x slézáme z kola, přece jen je to terén na horáky, ta naše treková po těch šutrácích pěkně tancují a v rukou máme křeč od brždění. V posledním úseku mě taky znejistí pravidelný cvakot. Sděluji Kamilovi, že se mi utrhla vidlice, tomu tuhne úsměv. Záhy se však opět rozšíří, neb mé technické názvosloví neodpovídá skutečnosti. Vypadl mi šroubek a matka u blatníku a mé zdůvodnění, že ten drát má taky tvar vidlice přivádí chlapi ke shovívavému úžasu. přesto mi to obětavě, díky Liborově vybavení, dají dokupy.

Zase stoupáme a klesáme, projíždíme stružky vody řinoucí se z kopců a doufáme, že to ustojíme. Zastavujeme u prasklé trubky, která tak vytváří úctyhodný gejzír. Tvořivý Libor toho využívá k velmi frivolnímu snímku.  Po dalších 3km píchne kolo Hanča.Chlapi hecují Karla, dokáže-li vyměnit dušu do 5min. Karel umí!!Ovšem hřebík, který Hanka napíchla je tedy fakt macek, dobře 4cm.Ještě že jela pomalu a na rovině.

Vjíždíme do městečka a rozjíždíme se hledat hospůdku. Někteří svačí u autobusu a Lenka s Mirkem pořizují další zásoby chleba. Hospůdka je příjemná, krom obvyklého pivka URSUSe, kterým se odměňují technici si dávám broskvový džus a velkou kávu. Nějak mě začíná pobolívat hlava. Že by změna počasí? Vyšlápneme si a míříme k dřevěnému kostelíku. Stoupání a především tempo je to závratné.Nahoře padám vyčerpáním. Ujímá se mě Peťa a i další nosí vodu, hroznový cukr a bonbony, takže pod tou vší péči rychle ožívám. U novostavby vedlejšího kostela rozpředeme hovor s Liborem, Martou a Pepou o našich znameních.Zjišťuji, že ke mně komplementární Blíženec je Kamil, Váhy Libor a Kozoroh Karel- a jak poslední den ověřuju, i Ctirad. Aby ne, všici sympaťáci. Ti další znamení neodkryliJ

Sjíždíme skopec. Je zataženo. “Mě to nějak táhne doleva,”pokouší Marta-tudy je to do cíle 17km. Pod tlakem většiny dychtivých vidět úzkokolejku však míříme doprava/dalších cca50km/. Spršku střídá řádný liják, do putyky u nádraží dorážíme zkřehlí a mokří. Naštěstí mají horké kapučíno a oblékám další vrstvu, rezervní suché triko. Pod mokrou šusťačkou je to humus.

Jakmile začíná už jen krápat jedeme okouknout parní mašinky úzkokolejky, kterou si zdejší sváží dolů z hor dřevo. Mašinfíra přiloží pod kotel, aby vypustil efektní oblak páry a s Monikou a Karlem se s ním v kabině fotíme. Stálo to za to! Kouzelná atmosféra. Škoda jen že se nesvezeme, ale to dnes fakt nejde.

Naštěstí přestává pršet a doráží suší draci, kteří nepohodu přečkali v hospodě. Pokračujeme dál. Většinou rovinka a stále čekáme na 2km výšlap šotolinou. Když však vyfuníme asfaltový dokopec, stále očekávajíce onu šotolinu je velice potěšující zjištění, že ji od loňska překryli asfaltem a jsme tudíž na vrcholu. Následuje supr sjezd do Bogdan Vody. Drát hovoří s vojenským vysloužilcem francouzky-moc ho obdivujuJ a dozvídáme se, že velepomník připomínající sv. Václava s družinou římských těžkooděnců, vznikl na počest svržení /Čaučeska/. Zkoukneme blízký kostelík a šlapeme do cíle. Po příjezdu a zjištění, že máme v nohách 94km, totálně odpadáme.To opravdu není můj standard. Večeříme a poté zažívám horké chvilky u potoka. Soukromí mi narušuje zdivočelý pes a od busu jsem sama tak 300m. Nejhorší jsem přestála, snad jsme ze sebe měli strach vzájemně. Pak čerstvě umytá opět propotím triko a to strkáním kola ověšeného spacákem, karimatkoum,taškou s oblečením do děsného krpálu ke klášteru, v jehož sadu mají stát naše stany. Už za tmy nahmátnu Peťu s Vláďou a uléhám.

Pátek 7.července

Sestup k busu a výborná snídaně nastartovaly další den.Vyjíždíme s Peťou a Vláďou a Karel s Monikou nás dostávají u místního muzea, na které mě včera Kamil upozorňoval. Provází nás milá paní, které kupodivu dost rozumíme. Zaujal mě zvláštní výjev Piety. Marie je tu velmi mladá dívka, která na rukou drží hocha-ještě dítě tak 12ti letého. Další zajímavostí je vysoký práh ve světnici, aby odtud nemohly malé děti vyběhnout. Venku nám ještě Libor vysvětluje funkci tkalcovského stavu. Jedeme dál a stavíme u nejstaršího rumunského kostelíku v Leudu. Prý jde o tradičně náboženskou obec, kde neznají jak rozvody, tak antikoncepci a každá z 50ti tamějších žen má kolem 14ti dětí. Tady úbytek žactva tedy nehrozíJ

Vracíme se na křižovatku a ještě mrkneme do dalšího pidimuzea. Tam si zkouším na stavu utkat kus koberečku, ale asi bych si nevydělala ani na slanou vodu. Je to pěkná dřina. Poutačem na muzeum jsou dvě krásné okaté děti, hlavně hrdý malý hošík, stydlín, který by si raději vylámal zoubky, než by přijal Kamilovu pomoc, aby se dostal k darované Corny tyčce.

Vyjíždím s Kamilem.Cestou sledujeme čápata hnízdící na komínech, zajímavé jsou i dost divoké fasády novostaveb, jim vévodí rudá s bílou balustrádou kol balkonků. Františka nenechávají jako stavaře spát podivně přeložené střechy bez hřebenáčů. Prevence snad hnití šindelů pod sněhem.

Další zastávkou je starý kostelík s dosti odvážnými pekelnými výjevy Posledního soudu.Pekelníci tu např. čtvrtí hříšníky pilou, sekerou apod. Následuje zmrzlinka v hospůdce a příjemné osvěžení v dnešním pařáku. Sbíráme morál na dokopec. Jistí mě Kamil s Frantou. Na vrcholu opět Karel přichází s myšlenkou na pivko. Začínám těm pivařům rozumět. Zpocení jsme jak dveře od chlíva a dýcháme jak včerejší lokotka, jen pára nám od pusy nejde. Chlapi se trumfují a míní závodit v rychlosti /či váze?/ bez šlapání z kopce, kdo dojede nejdál. Ani nevím, kdo zvítězil. My jsme se s Monikou zasekly a povídaly si o životě. Příjemný sdílení. Dojíždíme do Barsany k busu opět s černými mraky nad hlavou. Čeká tam úhledný klášter- také novostavba. Přemítáme, kde jen na to ta církev bere, že si takhle “přeje”.Záplava květin vše oživuje.

S Fandou jsme obdivovali místní výrobky v muzeu. Líbila se mi brašna z rumunských tkanin, jenže 14Euro je přece jen dost. O kilometr dále tyto brašny patří k vybavení těch nejchudších stařenekJ Ráda jim tento luxus dopřeju.

Opět nasedáme, abychom dosáhli další hospůdky. Bezvadná paní obsluhující v místním kroji donáší “miči”, pivko, limku. Sbližuju se víc s Jarkou, Honzou a Ctiradem, klábosíme a užíváme legrace.Servírka. když vidí Moniku s Karlem, tančící na rumunský folklor, chopí se Karla a snaží se mu ukázat, jak na to. Vytáhnout od stolu své sstálé štamgastye se jí bohužel nedaří, mají zábrany. Nakonec si tedy vespolek připíjí a v dobrém duchu pokračujeme dál.

Uf, uf stoupání…šotolina, odbočka vlevo, vpravo a pod kopcem opět relaxpauza. Popíjíme a když se vychladí šampáňo, po jeho vyprázdnění nabízí Karel hru na ověření naší koordinace. Máme v chůzi secvrnknout zátku z flaši. Vypadá to jednoduše, ale na první pokus se to zadaří jen třem, někteří to nedájí ani na potřetí-nevadí.

Hurá, a je tu tábořiště. Posunujeme čas večeře a hupsneme do bazénu s teplou vodou o hustotě, díky soli, jak z Mrtvého moře. Tedy to je nářez! Těla nepotopitelná, sůl v očích nesnesitelná,pálení na místech oděrek a opruzenin značné, prča největší. Zkoušíme akvabely, vláček, válení sudů ale nejstabilnější polohou se ukazuje kolíbka- nožky tlapkama k sobě a přidržet rukama. Postupem času je ve vodě lépe než na venku. Další exempore nastává ve veřejných sprchách otočených k bazénu se studenou sladkou vodou. Musíme tam všichni, tak postupně jak zrcátka do plenéru zasvítí naše zadečky. Smývám špínu a utíkám k busu. Cestou však oko ulpí na dříve bílých plavečkách. Teď splývají se zeminou, vracím se tedy a snažím se je vyprat. Z nejhoršího jsou venku. Po večeři odpadáme. Postavíme stan s rychlou vizí odpočinku, leč Kamil nás zve k improvizovanému ohýnku s kahánkem svíčky uprostřed. Měl dnes nějaké nedorozumění díky telefonu, tak ho jdeme podpořit. Úmysl, že jen na chvíli, bere za své. Zábava se rozproudí díky dvěma hrám z Fryštáku- citátům a žouželení. Spát jdeme před půlnocí.

Sobota 8.července- den poslední

Po snídani vyrážíme do terénu kolmo naposled. Zastavujeme se u přísilničního krámku, kde si s Kamilem kupujeme náramky. Další zastavení je u skanzenu v Sighetu. Kamil si dokončuje účetnictví a my se vypravíme mezi domky. Upřímně řečeno nic moc nového nevidíme, tady je takovým skanzenem každá vesnice.

Pokračujeme tedy do města. Kamil se snaží bezvýsledně sehnat dálniční známku na 1 den, neb nám včerejškem ta původní vypršela. No nějak bude. Jirka už přináší nápad s nečekaným zdržením díky kolizi. V místním obchoďáku se pěkně rozšoupneme.Chceme sice utratit poslední lei i bani, ale že nám zbyde jen tak na dvě pivka, to opravdu nepředpokládáme. Ještě honem nasát atmosféru na trh se sýry a rychle pryč z města. Uniká nám totalitní muzeum.

Opět stoupáme a klesáme, pozorujeme zemědělskou práci usedlíků. Třeba tu jinak suší seno než u nás, buď na řadě plotu či ho sešlapávají do obří kupy s kůlem uprostřed. Silnici nám kříží koníci, kteří se mají zřejmě “volně pást” na přilehlé pastvině, aby však neutekli, mají přední nohy svázané, což když se vydají přes silnici, jim hodně  ztěžuje přesun, brzdí dopravu a hlavně působí bolavě. Tak nevím, není-li to spíš pohodlnost, nedostatek dřeva a času majitelů, kteří jim nejsou sto ohradu postavit.Upocení dorážíme k veselému hřbitůvku v Sapintě. Jeho tradici založil řezbář Ion Patras /1909-1977/. Hledáme tu, neb vtipným říkankám nerozumíme, podle obrázků povolání blízká těm našim. Náhrobky tvoří výjevy ze života zemřelého či příčiny jeho smrti.Je to veskrze optimistické pojetí smrti. Rozhodně nás nejvíc zaujal aktuálně nám blízký cyklista, naštěstí nerozumíme, jestli se mu bajk stal také osudnýmJ lehce tu druzí taky nachází učitele, ale vedle většiny sedláků, kuchařek, tkalců  jsou tu i mámy, muzikanti, ochmelkové i oběti dopravních nehod. Jen manažeři a počítačoví analytici tu zatím chybí.

Následuje příjemná hospůdka, kde najdeme naše draky a usedáme taky. Záchod tu mají asi přímo v bytě pro majitele i zákazníky,soudě dle pračky a možnosti se i oholit.

Zvedáme se dobře po 1,5 hodině a šlapeme do kopce, rovinky i sjíždíme skopce. Zezadu mě jistí Franta, vpředu motivační Kamilova lýtka. Nad hlavou se nám honí bouřková mračna a krom čurpauzy si vesele povídáme.

U busu nás celé ublemcané čeká ryze naturál koupání. Hupsnu do čistého potůčku s Naďou a užívám si očisty. Kamil s chalpama ještě nakládají kola. Po večeři, kdy panu řidiči ještě běží čas povinné 8mi hod. pauzy, se opět dělíme na partičku makačů s Martou nad pudinkem a naší béčkovou skupinou, kterou Kamil baví hrou Ámos /něco jako scrable/. Pak Peťa ještě přihazuje sebeovládací rozesmávačku. Každý musí na vše odpovídat smluveným slovem. Většina dříve či později podlehne. Libor jistě nezapomene na svou žížalu, jen Karel s přehazovačkou zmrazí nadšení, neb si zachová tvář a nic jej nezlomí, ač my zprvu padáme smíchy.Asi je dostatečně namotivovaný žouželením, kdy mu blinkání činilo takovou potížJ

Vyrážíme a pospáváme u Obecné školy.

Hranice projíždíme bez problémů i s prošlou známkou. Jen Maďaři z nás ždímají 2 piva.

Neděle 9.července

Za našimi hranicemi však zakoušíme kulturní šok. Naprosto nepřekonatelné hajzlíky se blyští čistotou, vše má paní sladěno do zelenožluté, mýdlo, osvěžovač vzduchu a květina zdobí každé umyvadlo. Maminkám tu nabízí i přebalovací pult s larisou. To vše za standardních 5,- Vyžaduji Knihu přání a stížností a zanesu své nadšení z luxusního prožitku, coby první zápis. Paní sužovanou migrénou snad potěším.

V Brně jsme kol poledne. Přijímám Kamilovu nabídku, že mě doveze až dom, a tak se ve skladu, kde ještě s Lenkou a Martou vykládáme přebytečný proviant a kastroly, seznamuji s Martinou maminkou a maskotem cestovky. Poté přijíždí Kamilův brácha Jirka a po připevnění dalšího stojanu na třetí kolo, u něhož chlapi potí krev, vyrážíme s Lenkou k domovu.

Byl to príma týden, pohyb, čerstvý vzduch, odlišná zem ale hlavně fajn lidi. Myslím, že nabyté zážitky se budou ještě dlouho usazovat, vychutnávat a jejich přínos bude nabývat aktuálnosti ve dnech a letech příštích. Ať se nám všem daří a uchováme milé vzpomínky.