Šediváčkova 111
Od 9. do 12.10. 2008 jsem byla s Christy a Bronkou na dogtrekking v Orlických horách. Z domova jsme vyrazili ve čtvrtek kolem poledne a po menších nepříjemnostech s navigací, jsme dorazili asi v pět hodin do Deštné. Cestou jsme měli dvě zastávky, aby se holky protáhly, vyčůraly a napily. V Deštné jsme chatu Kristýnu našli překvapivě rychle, tam sháním někoho kdo nám ukáže, kde budeme bydlet. Seženu pana majitele, který nás postrašil, že se psy na pokoj nesmím. No nakonec jsem mohla a nejenom já, bylo jich tam fůra. Nahlásím se pořadatelům, že už jsme tady a zrovna dostávám popis celé tratě. Zjištuji, že trať zkrátili o tři km, tedy z původních 93km na 90km. I tak je to děsivé číslo. Ve 22 hodin, kdy už dorazila většina závodníků, máme sraz v jídelně, kde nám poví všechny záludnosti tratě. Potom už jenom vyvenčit hafany a hajdy na kutě. Ráno se startuje od 7.00 do 9.00. Před startem ještě nabalit povinnou výbavu do batohu ( spacák, karimatku, čelovku, vodu, něco na zub pro sebe a pro pesany, mapu, misky na vodu, pro každého psa dvě botičky, lékárničku + mobil, mikinu, tričko, náhradní fusakle, doklady), nacpat holky do postrojů a můžeme vyrazit. Startujeme v 7.24 hned za Rendym se Zarem. Začátek trasy vypadal docela slibně, jenom nikde nezabloudit. Ehm ehm ještě před patnáctým kilometrem jsem blbě odbočila a celková zacházka (tam i zpet) činila asi deset kilásků. Bylo to tak 500 metrů před první kontrolou, no nálada mi klesla hodně k bodu mrazu, při představě, kde už jsem mohla být. Navíc se mi totálně promočily boty, takže jsem začala pochybovat, zda závod vůbec dokončím. Po návratu na křižovatku, kde jsem špatně odbočila, si dávám pauzu. Z asfaltové cesty jsem zaparkovala na vyježděných kolejích od traktoru, které vedly z louky. Bláhově jsem se domnívala, že přeci tady nemůžu nikomu zavazet. Omyl....zachvíli se vyřítil kombajn, já honem hážu batoh, mapu, lahev s pitím a misku s vodou do příkopu, za věcima letí psi a za nimi nedobrovolně já. Všechno mám mokré a lepivé od rozlítého pití. Posbírám se a vyrážím správným směrem dál.Na první kontrole u občerstvovací stanice v obci Říčky jsem slupla tatranku, přezula se do suchých ponožek a hafani si také dali něco malého na zub. Ještě nacvaknout kleštičkami značku do kontrolní karty a jde se dál. Druhá kontrola měla být na rozcestníku v obci Přím, ovšem rozcestník se nacházel až půl km za obcí. To máme v nohách 31.7 km ( + 10km bloudění). Od druhé ke třetí kontrole se šlo po červené značce. Já jsem opět záhadným způsobem se značky sešla a ocitla jsem se ve vesnici zvané Hláska. Odtud přecházím po silnici k vedlejší vesnici, ve které je třetí kontrola v hospodě Na hradě ( 41,4 km ).Dále vyrázíme po modré směr Kačerov -u Kostela, na tomto úseku zatím žádný problém. Pod kopcem pod kostelem se nám postavilo do cesty hejno opeřenců, husy, krůty a slepice, to se strašně líbilo Bronkáčkovi a už už si naně brousila zoubky. Nahoře u Kostela nás dohnal Petr s fletem. Tak jse nadrzo přidáváme a tapeme spolu až k šesté kontrole. Ale neobešlo se to bez dalšího bloudění...z modré značky jsme sešli a tak to bereme do obce Zdobnice uplně bajoko. No trefilo se tam :-) , k naší obrovské radosti. Jelikož další zakufrování by už určitě má nervová soustava neunesla. V obci narážíme na Luboše Se Sionem a na Miloše s Bojarem. Podle itineráře má být čtvrtá kontrola v obci na rozcestníku. U rozcestníku sice stojíme, ale žádné kleštičky nevidíme. Tak Luboš nažhavil telefon a volal pořadatelům, ti nám oznamují, že kontrola je až na druhém rozcestníku asi půl kilometru dál. Než se k němu do dostáváme je uplná tma. No super, vytahnu čelovku, která stejně v té mlze svítí jak za dušiček, ale lepší jak drátem do oka. Luboš s Mildou se od nás po chvíli trhli a tak až k další tajné kontrole jdu s Petrem. A ještě že tak ve dvou se přece jenom v noci a lesem jde lépe. Tajná kontrola měla být na některém z rozcestníků, tak každý důkladně prohledáváme...no byla až u chaty. Tam se dobelháváme něco po 21.hodině. Nohy mám jeden obrovský puchýř...auau...a tak zvažuji zda vyrazit na další jenom třicetikilometrové kolo. Nakonec vzdávám, protože ty šlapy mě fakt bolí...a navíc zjištuji, že Krikri má odříté pod přední nohou od postroje. Takže i kdybych já mohla, tak bych vzdala kvůli fence. Ona sice neprojevovala žádnou nevoli chodit, ba naopak, ale nejsem tyran, abych ji s odřeninou hnát ještě takovou štreku. Holky musím strašně moc pochválit, protože mě opravdu vytáhly do každého kopce. Tedy Bronka sem tam švindlovala, ale Krikri to odpracovala za ni. I když jsem trek nedokončila, jsem spokojená a na jaře určitě vyrazím na další. Bylo to opravdu super...