Pokora a dar proroctví
Jsou na světě mnozí křesťané, kteří se nad proroctví povyšují. Prý jej nepotřebují, hledají různé cesty k tomu, aby prorocky obdarované bratry nebo sestry zdiskreditovali. Většinou se tváří jako velcí milovníci Písma svatého, které chtějí uchránit před každým bludem. Teď se jimi právě chci zaobírat, ale ne moc dlouho, neboť tuším, že lepší bude mluvit k těm bratřím a sestrám, co už mají k daru proroctví pozitivní vztah.
Tedy lze vypozorovat jistou tendenci i v letničních a charismatických kruzích k problematizování prorockého daru jako takového. Prý se musí především zkoumat jeho pravost. Nemluví se však, téměř vůbec o problematice zkoumat učení církve a jednotlivých denominací. Jako by nadpřirozené zjevení bylo méněcenné oproti jiným druhům inspirace.
Mám hořké zkušenosti ovšem i s vlastní duchovní namyšleností a pýchou. Pýchou, která předchází pád. Když jsem si naopak myslel, že moje všechna proroctví musí být z principu neomylná a bezchybná. Snažil jsem se pak kdekoho kritizovat, tedy zmocnil se mne nečistý duch kritiky a odsuzování. A moje pokora? Na tu jsem myslel především jako na svoji závislost nikoliv na lidech, ale na Pánu Bohu. Což jistě na tom je hodně pravdy, ale ne celá. Kdo chce druhým, byť prorocky, mluvit do života, tak takový člověk potřebuje být sám sebekritický (ať je nebo není prorok). Potřebujeme si být vědomi toho, že i ostatní křesťané se vyznačují jistou větší nebo menší známostí Boha.