Trocha nostalgie, špetka nasranosti, půllitr beznaděje... kdo na to nemá náladu, ať otočí stránku nebo si koupí něco jinýho. Sedíte ve vejšce asi 1600 m n. m., vůkol asi 200 horskejch štítů, sjezdovka má šířku 50 m a někdy víc, sníh je model ‘manšestr’ po pravidelném průjezdu rolby, modrý nebe ruší jen čáry od letadel a sem tam nějakej balón (že jim v těch 3000 m neumrznou rypáky!), v dálce asi 40 km vidíte Gross Glockner, za sebou na dlani Kitzbuehler Horn (1980 m n. m.) Po dojezdu na chatu je guláš nebo kuře nebo uzený se zelím, nezapomenutelná hruškovice jako aperitiv gratis, grog z 80%ního rumu, o půl Eura levnější než pivo... Chatař se furt usmívá, pinglové ve všech zařízeních jsou zdvořilí, vstřícní, rychlí a přesní, všude je čisto a klid. Z rádia - to je pravda - zní občas germánská dechovka nebo 30 let stará mamlasárna skupiny Trio ‘Ein, zwei, polizei...’ (chtělo by to aktualizaci, třeba ‘Ein, zwei - Zimmer frei, drei, fier - noch ein Bier, funf, sechs - gruppensex, sieben, acht - gute nacht’) a sem tam nějaká ta festivalovka - třeba Drafi Deutscher - to už je dokonce 40 let: ‘Marmor, Stein und Eisen bricht, aber unsere Liebe nicht...’ ...Nojo, ale když to není furt, dá se to vydržet, hlavně s tím grogem v ‘modrým blázinci’ - tak říkám půllitrovýmu hrnku, kterej mi chatař Jindra podstrojuje. No a pak jedete po tejdnu domů a už na hranici zjistíte, že to nejsou žádný povídačky. Že rodnou hroudu opravdu poznáte po několika málo metrech. Smetiště na chodnících a v lese a vlastně všude nezmizely - to nezvládne žádná schengenská dohoda, veřejnej mrdník byl a je a asi dlouho tu ještě bude, dokud bude mít většina lidí v hlavě nasráno podobně, jako má před domem. V první český hospodě čekáte 15 minut na pivo, protože servírka tu dnes má ‘děsnej frmol’ - jo, kromě vás ještě dva. A pak otevřete noviny nebo TV a buď je tam volba prezidenta, ze který vstávají chlupy, nebo posloucháte, kde kdo koho natáh, zabil, znásilnil, něco ukrad, zapálil nebo prostě posral... Připomínají mi ty naše sdělovací prostředky naši dávno mrtvou tetu (ona teda byla daleko vzdálenějc příbuzná, ale bezelstné dítě Jára jí říkalo ‘této’) z Dobřichovic. Ta vždycky přijela, většinou v sobotu nebo v neděli, nikdy ne ohlášeně. Zůstala celej den - pokud jsme ze zoufalství nepředstírali odchod nebo odjezd někam daleko. Seděla a mlela, což mezi obědem, kafem, svačinou a večeří docela dobře stíhala. A její zprávy byly tahle samá sorta: kdo v Dobřichovicích umřel, kdo onemocněl, kdo komu zahejbá, kdo dal komu do držky, která se kurví se kterým, kde co ukradli nebo rozbili, co shořelo nebo shnilo... Prostě přehlídka sociální patologie. Když mi bylo tolik, že jsem ještě numěl pořádně mluvit, zalejzal jsem před touhle tetou pod stůl a po celé trvání její návštěvy řval, jak když mě porcujou. Ji to zjevně nevyvedlo z míry, jen občas se přeptala: ‘Copak to děťátko tak křičí? Není mu něco?’ Moje matka se většinou vymluvila na nějakej můj zánět středního ucha (kterej jsem nikdy neměl!) nebo podobně, ovšem jenom ona rozuměla, že svou hatmatilkou pištím ‘Ať jde ta černá blbá teta pryč!’
Yarda Pichlík