PES:Po smrti našeho vlčáka jsme sháněli dost dlouho nového psa, ale žádný se nám nějak nelíbil. Až v listopadu jsme odpověděli na inzerát a jeli si pro štěně přes celou republiku.
Tam jsme měli nachystaného pejska, ale ten k nám za nic na světě nechtěl jít. Zato druhý, o něco mladší, pořád visel na plotě a chtěl za námi. Nakonec nám ho majitel dal. Ale tvrdil, že bude hodně dlouho tesknit.
Když jsme si ho přivezli domů, okamžitě našel svoji boudu, po zahradě běhal, jakoby to tam znal. Netesknil ani chvilku. Je to sice jiné plemeno, než ten minulý, ale napadlo nás, že to může být naš převtělený první pes. Má dokonce i stejné zvyky a dost stejnou povahu.
BABIČKA:Rodina mých prarodičů, hlavně babička, prožila hodně zajímavých jevů a „náhod“, z nichž popíši jen ty nejzvláštnější.
V rodině její dcery Anežky ( naší maminky ) už se tolik nevyskytovaly. Babiččina nejstarší dcera Marie ( teta Máří ) žila se svou maminkou až do své smrti. Dědeček zemřel dříve, ale i on prožil fluidum této rodiny sám na sobě. Nejprve tedy jeho zvláštní příhoda:
Jeden starý příbuzný chodíval denně k babičce a obědy. Vždy kolem 12 hodiny zazvonil u dveří. Jednou to také tak bylo, dědeček šel otevřít a za dveřmi stál ten její strýček a nehýbal se, i když ho dědeček zval dál. Příchozí však zmizel.
Babička pak z toho vytušila, že se mu něco zlého přihodilo, poslala tedy manžela za ním ( bydlel nedaleko ). V jeho bydlišti mu sousedé sdělili, že na chodbě upadl a zemřel. I když by se to dalo vysvětlit tak, že dědeček už ho ve své představě viděl před sebou a jeho představa by jaksi mohla předbíhat skutečnost, nedá se popřít, že to bylo zvláštní avízo.
I jedna má blízká přítelkyně uviděla jednou před sebou postavu své zemřelé matky, a ta na ní dokonce i promluvila ( žádala o modlitbu ). Tak tomu opravdu věřím bez výhrad, protože se ona „vizionářka“ až zapřísahala, že to tak bylo a protože je přísná katolička, pokládala by falešnou přísahu za těžký hřích a toho se velmi bojí.
Ale zpět k babičce: Začala první světová válka a její syn ( náš strýček ) byl povolán k odvodu. Ten den babička doma uklízela a přitom nešťastnou náhodou shodila se skříně květináč, který se rozbil a květ v něm, který babička vypěstovala, jenž byl její chloubou, se zlomil. Babička v tom viděla zlé znamení a nemýlila se. Když po chvíli přišel syn od odvodu hlásil: „Jsem odveden a vojenský lékař mi dokonce řekl, že jsem chlapec jako květ.“ Syn sice ve válce nepadl, ale vrátil se nemocný a oslabený a brzy pak doma zemřel na španělskou chřipku. Po babiččině ovdovění a v jejím pokročilém a bezmocném stáří o ní pečovala její nejstarší dcera Marie, která žila s ní.
Když pak babička umírala, volala na ní: „Mařenko, zažeň toho zlého kluka, co je tady se mnou, ať jde pryč!“ Pak se uklidnila a začala se modlit Otčenáš. Posléze v klidu zemřela.
Teta Máří si se svou maminkou slíbily posmrtná znamení. Nedlouho po babiččině smrti uslyšela u hlavy její jemný hlas: „Mařenko“ a hned se probudila. Říkala pak, že to snad ani sen nebyl, spíše prožitek na rozhraní spánku a vědomí skutečnosti. To samé se stalo dvěma mým přítelkyním, jež tak pečovaly o své matky až do smrti a shodně o tom vyprávěly. Babiččina rodina byla početná a tak se rozrostlo i příbuzenstvo.
Teta Máří si zasouvala fotografie svých blízkých za rám zrcadla, které viselo v kuchyni. Jednou přišla domů z nákupu a babiččina fotografie ležela na zemi. Teta byla zvyklá si s maminkou povídat a řekla: „Ale mami, co se děje?“ A dělo se. Přišla zpráva, že zemřel švagr. Pak se to za několik let opakovalo a zemřel druhý švagr. To už teta zbystřila pozornost a pokaždé, když našla babiččinu podobenku na zemi, někdo z rodiny zemřel ( vždy spadla jen ta její fotka ). Tak už jsme vlastně všichni poznali, že nám babička dává znamení a posílá vzkazy. POSEDLÁ:Když jsem nastoupila na střední školu, musela jsem být na internátu. Už teď mám špatný pocit, že to píšu, ale musí to ven, vůbec to totiž nechápu.
Jednou večer k nám na pokoj přišla dívka z vyššího ročníku a povídala nám, jak je internát plný duchů a jak holky ze starších ročníků na našem pokoji vyvolávaly duchy a co se jim pak stalo.
Když už jsme měli všichni spát, holky si začly povídat o tom, co se jim přihodilo strašidelného a ptaly se i mě. Já jsem je chtěla postrašit a řekla jsem jim, co se opravdu stalo mému otci, který je jako já velice citlivý na takovéto věci. Bohužel se mi to vymklo z rukou a měla jsem velmi špatný pocit, že „duch“ je v pokoji. Najednou mě cosi vymrštilo z postele tak, že jsem už neležela, ale seděla a jen se klepala. Vnímala jsem okolí, ale cosi mě velice bodalo do sdrce, jakoby do mě něco chtělo vstoupit. Křičela jsem na holky, že tu je duch a jedna rychle běžela rozsvítit. Druhá ke mě skočila a v tom přiběhla vychovatelka a začala mě uklidňovat, že nic takového není.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář