Zázrak a já
Zázrak a já
Jmenuji se Zázrak.Každý kdo mě trochu zná,by si asi řekl že je to hloupost.Já jsem totiž klisna.Můj život začal v prosinci.Byl sníh a zima.Moje maminka Zuzy měla těžký porod.Na zranění zemřela.Já jsem byla zdravé a silné hříbě.Narodila jsem se však asi o 2 týdny dříve.Můj majitel to ale stejně nepoznal.On se věnoval jenom penězům.Moje maminka totiž vozila děti a to za dost tučný příplatek.Moc se o ní nestaral.Naštěstí k nám chodila jedna dívka.Jmenovala se Soňa.Soňa bydlela hned ve vedlejší vesnici a tak dojížděla na kole.Byl to jediný kdo se o mou maminku a později i o mě staral.Kolikrát koupila i nějaké věci ze svého.Věděla,ale že jí to pan Kvapil,ten majitel nevrátí.Měla prostě mou maminku ráda.Četla spoustu odborných knih o koních ,díky kterým poznala ,že je maminka čeká mě.Starala se o ní jak nejlépe mohla.Když se dozvěděla o smrti Zuzy,pak do stáje asi 2 dny nepřišla..Nikdo jí totiž neřekl ,proč zemřela.O mě nevěděla.Poté opět přišla.Naštěstí.Byla celá bledá a šla se zeptat pana Kvapila na důvod smrti maminky.Pan Kvapil jí řekl o mě.Zatím jsem byla beze jména.Vypadalo to se mnou bledě.Neměla jsem mateřské mléko a tak jsem i přesto , že jsem se narodila jako zdravé hříbě začala slábnout.Už jsem se nepostavila na nohy. Slyšela jsem ji jak jednou nadává na pana Kvapila.,,Koně si koupí,ale aby se o ně postaral?Kde mám shánět mléko pro to hříbě?Nejradši bych přemluvila Kvapila ,aby ho někomu prodal.“To ale nešlo.Kvůli mému zdravotnímu stavu.Začala se o mě starat.Nosila mi každý den alespoň 3 lahvičky mléka a krmila mě.Bylo to málo,ale stačilo to k životu.Takhle se o mě starala asi měsíc.Pak jsem začala sílit.Všichni říkali ,že je to zázrak to moje přežití.Soňa si uvědomila ,že ještě nemám jméno.Začala mi tedy říkat-Zázrak.Takhle jsem přežila první rok.Potom Soňa onemocněla a pan Kvapil mě prodal.Nikomu o tom neřekl.To byla další těžká rána pro Soňu.
Prodal mě nějaké milé holčině ve věku Soni.Tedy kolem čtrnácti let.Měla jsem se u ní dobře.O koních toho věděla dost , ale neměla peníze.Tak jsem zase putovala dál.Dostala jsem se do velkého ranče.To mi byly už čtyři roky.Tam začali s mým trénovaním.Nevím kdo se měl učit.Jestli já nebo ten chlapec co mě učil.Neuměl se vcítit do mé duše.Někdy mě mlátil.Když už ,tak pořádně.Po pár ranách si uvědomil ,že by mohl dostat pěkně vynadáno taky on a skončil.Od té doby jsem se podvědomě bála mužů.Jezdit na mě museli tedy jenom samé dívky.To se však vedoucímu nelíbilo a tak mě zase prodali.Dostala jsem se do stáje,kde se pořádali koňské tábory.Ta stáj byla průměrná.Ovšem scházeli tu lidi ,abychom my koně byli v čistotě a měli dostatek vody.Tak se na mě někdy zapomnělo.Zas tak špatně jsem se tu ale neměla.To se musí nechat.Bylo mi tenkrát už osm let.
Když byl v létě koňský tábor a přijelo plno dětiček.Byla jsem nadšená.Děti jsem milovala.Dokonce i chlapce.Jezdili na mě a dávali mi pamlsky.Byl to ten nejkrásnější týden mého života.Na konci tábora jsme se všichni společně fotografovali.Koně vzadu, děti vepředu.Byla to krásná fotografie.Zarámovali nám jí a dali do boxu.Celé noci jsem se na ní dívala.
Po pár dnech od konce tábora jsem slyšela rozhovor s mojí majitelkou a nějakou osobou,která volala na mobil.Majitelka říkala něco v tom smyslu:,,Ano ,je tady.Chcete přijet?Ano?Dobře ,tak zítra.Nashledanou.“Pak zavěsila.Zmocnil se mě pocit radosti,ani nevím proč.Nemohla jsem se dočkat zítřka.Po bezesné noci jsem konečně slyšela skřípat štěrk na cestě.jelo sem auto.Já věděla ,že je to něco zvláštního.Po krátkém rozhovoru před mou stájí,přišla návštěva dovnitř.Ten pach jsem od někudy znala.Byl to pach bezpečí a lásky.Vešla a já jsem jí spatřila.Byla to ta holčičky z tábora a její maminka.Tu maminku jsem ,ale odněkud znala.Ano!Byla to Soňa!Právě ta Soňa ,která se o mě starala.Mohla jsem se pominout radostí.Pak u nás strávila celý zbytek dne,vyčistila mi box a dala mi pamlsky..Byla jsem nekonečně nešťastná,když odjížděla.Věděla jsem však,že tu není naposled.Pak se asi měsíc neukázala.Nevěděla jsem proč.Za tu dobu se ale stala velká věc.Čekala jsem hříbátko.Ano,zjistila to moje majitelka a byla šťastná.Já také.Ještě týž den přijela Soňa s dcerkou.Když zjistila , že čekám hříbátko viditelně posmutněla.Byla jsem zmatená.Pak mi to ale vysvětlila.,,Zázraku,řekla,omlouvám se ,že jsem tu celý měsíc nebyla ,ale sháněla jsem peníze abych si tě mohla koupit.Sehnala jsem je,bylo by to tak akorát.Když ale čekáš hříbátko bude cena vyšší a to už si nemohu dovolit.“Koukla jsem na ní vesele.Vždyť mě můžeš přijíždět navštěvovat.Jako kdyby to pochopila se taky usmála a řekla to mé majitelce.Ta se usmála a řekla ano.To byl rozhodující okamžik mého života.Od té doba sem Soňa jezdila každý týden alespoň dvakrát.Potom co se mi narodilo hříbátko ještě častěji.Měli jsme se moc rády.Za tu dobu,to už mi bylo devět a půl roku našetřila peníze na mě i na mé hříbátko a koupila si mě.
Teď jsem u ní na obrovské pastvě a přemýšlím o mé minulosti.To se toho událo.Už vím proč mi říkají Zázrak.
článek
(Polárník, 21. 7. 2008 8:59)