Ivča a Jirka

Poslední letní zářijový den jsme se rozhodli pro návštěvu Mikulova a jeho okolí. Město Mikulov se nachází cca 50km jihovýchodně od Brna u hranic s Rakouskem. Město bylo vybudováno mezi 3 významnými návršími. Na západě (dnes spíše v centru) je to Zámecký kopec, kde byl původně hrad, později zámek, na východě Svatý kopeček se sakrální výstavbou a na severu skalnatý vápencový Kozí vršek s Kozím hrádkem, který byl původně předsunutou obrannou věží. Dnes žije v Mikulově cca 7,5 tis. obyvatel. Mikulov je znám svoji městskou památkovou rezervací i dalšími kulturními a historickými památkami. Město má ideální polohu mezi biosférickou rezervací Pálavou a Lednicko-valtickým areálem, které byly obě zapsány mezi památky UNESCO. Na své si zde přijdou i milovníci vína.

My jsme naše putování zahájili po červeném turistickém značení starobylými středověkými uličkami na Kozí hrádek. Jedná se o dvoupatrovou obrannou věž s břitem, ochozem a střílnami. Tato věž ve středověku střežila přístup do města od severu. Už tehdy tudy vedla obchodní cesta mezi Brnem a Vídní. Existence věže je doložena už v r. 1560 v mikulovském urbáři obsahujícím seznam poddanských povinností. V tomto seznamu figuruje pod názvem „in der Gais“. Jakmile věž pozbyla svůj obranný význam, byla využita jako rozhledna. Vzhledem k načasování našeho výletu byl Kozí hrádek uzavřen.

Pokračovali jsme dále po červené směrem k Židovskému hřbitovu, který je umístěn na svahu Kozího hrádku. V Mikulově byla od 16. stol. největší židovská obec na Moravě a stala se tak centrem moravských Židů v čele se zemským rabínem. Tak silná komunita zde vznikla díky vypovězení židů z Vídně a Dolního Rakouska v 15.-17.stol. Mikulov byl pro ně nejbližším městem, kam se mohli uchýlit. Hřbitov byl založen v souvislosti s židovským osídlováním, takže vznikl zřejmě nejpozději v 15. stol. Hřbitov byl několikrát rozšiřován a dnes má rozlohu cca 2ha. Do dnešního dne se dochovalo kolem 4000 náhrobků  z období renesance, baroka a klasicismu.

Od hřbitova jsme po červeném značení pokračovali k bývalému lomu Turold. Tento vrch (385m n.m.) je nejjižnějším výběžkem Pálavy. Jako pozůstatek po těžbě vápence zde zůstal Přední a Zadní lom. V r. 1946 zde byla vyhlášena přírodní rezervace Turold za účelem ochrany skalních, stepních a lesních společenstev na vápencovém podkladě. Turold je také významným geologickým, paleontologickým a archeologickým nalezištěm. V jeskyních zde přezimuje velké množství různých druhů netopýrů. V Předním lomu je vybudována malá naučná stezka (asi 300m) s 8 informačními panely (úvodní panel, PR Turold, geologická stavba, paleontologické nálezy, Jeskyně Na Turoldu, živočišstvo, archeologické nálezy, rostlinstvo). V Předním lomu byl vybudován také malý geopark. Zadní lom není přístupný. Současný vzhled této rezervace ovlivnila těžba vápence, přičemž byla do 50. let 20. stol. vytěžena podstatná část kopce. Turold je, stejně jako Pálava, tvořen jurskými vápenci. Během alpínského vrásnění byly sedimenty odloučeny od druhohorního podloží a vytvořily příkrovové „stavby“. V mladších třetihorách došlo k jejich porušení zlomy a také byly obroušeny mořem. Rozpustnost vápenců a tektonická činnost umožnila vznik krasových jevů, kde byly objeveny zajímavé nálezy tehdejších živočichů. Podzemní jeskynní systém je zde ve 2 úrovních a vznikal v několika etapách. Započal zřejmě cca před 15 mil. lety. Ve spodnější úrovni byly v r. 1951 objeveny jeskyně Na Turoldu, lépe řečeno spíše jejich zbytek, protože větší část byla zničena těžbou vápence. Přesto mají jeskynní chodby délku přes 2km a díky přezimujícím netopýrům je zde umožněn vstup jen v letní sezóně. Najdete zde Velikonoční jeskyni, Starou síň, Balvanitý dóm, Bludiště, Hlinitou síň, Krápníkovou síň, Klenotnici, Síň velryby, Netopýří dóm, Pohádkovou síň, Zlatou síň, Májovou jeskyni, Jezerní dóm apod. Kdysi zde existovala i Turoldova jeskyně, o které jsou písemné zmínky už v 17.stol. V ní se našly zkamenělé kosti pravěkých zvířat a lidské kamenné nástroje. Tato jeskyně ale byla těžbou ve 20. stol. zničena.

Po projití NS Turold (na prohlídku jeskyně nebyl už čas, takže někdy příště) jsme pokračovali po červené dál na sever kolem vinic a sadů k Pálavě. Tentokrát jsme navštívili ale jen její další jižní část Kočičí skálu. Přírodní památka Kočičí skála se nachází asi 2km jižně od obce Klentnice. Jedná se o vápencovou skálu o rozloze necelých 0,7ha. Touto přírodní památkou nevede žádná veřejná cesta a proto se sem nesmí na kole či jiném pojízdném prostředku. My jsme zde objevili pár zajímavých rarit z živočišné i rostlinné říše (viz fotogalerie níže).

Od Kočičí skály jsme se vrátili a po neznačené cestě pokračovali na východ Mikulova k tzv. Janičovu vrchu. Kousek před tímto cílem jsme navázali na modré značení, které sem vede od Svatého kopečku. Ještě v 50. letech 20. stol se zde nacházela ve výšce 322 m n.m. Janičova hora, která byla stejná jako ostatní vápencová bradla Pálavy, rovněž s vzácnou flórou a faunou. Stával zde na Mariánském potoce Mariánský mlýn, bylo zde kluziště, koupaliště, sady... Těžba vápence toto místo změnila k nepoznání. Lom byl těžen s různou frekvencí až do r. 2004. Během těžby zde byla odčerpávána podzemní voda, aby nedocházelo k zaplavení nejnižší etáže lomu. Po ukončená těžby se tato voda přestala odčerpávat a došlo k pozvolnému zatopení nejnižší etáže. Zatím je maximální hloubka vody kolem 10m. Dnes zde probíhá sanace a rekultivace vytěženého lomu.

Od lomu jsme se vrátili zpět k modrému značení, minuli kapli sv. Rozálie, a začali stoupat lesem Přírodní rezervace Svatý Kopeček. Tato rezervace o rozloze cca 36ha leží při východním okraji Mikulova. Svatý kopeček je s Turoldem fakticky nejjižnější částí Pálavy tvořenou bradlovým vápencovým hřbetem táhnoucím se od severovýchodu k jihozápadu. Jihozápadní výběžek se jmenuje Olivetská hora. V minulosti byl kopeček využíván jako pastvina. Dnes se zde nachází bohatá lokalita zákonem chráněných druhů rostlin. Na vrcholu Svatého kopečku je několik sakrálních staveb - poutní kostel sv. Šebestiána, zvonice, 15 kapliček křížové cesty (ty jsou i na svahu) a kaple Božího hrobu. Každým rokem, už přes 225 let, se první zářijovou neděli koná na Svatém kopečku pouť k Černé mikulovské Madoně. Po průzkumu Svatého kopečku (viz fotogalerie) jsme zahájili sestup po modrém značení do Mikulova po křížové cestě s 15 zastaveními.

V Mikulově jsme ještě na závěr navštívili areál zámku na Zámeckém kopci, který je sídlem Regionálního muzea. Průzkum archeologů potvrdil, že už v 11. a 12.stol. zde stála strážní roubená stavba. Po jejím vyhoření byla během první poloviny 13. stol. nahrazena kamenným hradem. V polovině 13. stol. získali Mikulov (včetně hradu) Liechtensteinové, kterým patřil až do r. 1560. Na 15 let je vystřídal rod Kereczényiů a poté rod Dietrichsteinů, v jejichž majetku zůstal až do r. 1945. Za Františka kardinála Dietrichsteina  byla započata přestavba hradu v renesanční sídlo. Došlo k jeho rozšíření o severní a jižní křídlo, východní a západní křídla byla propojena arkádní visutou chodbou. Kardinál se zaměřil i na okolí zámku. Po jeho obvodu nechal vybudovat terasy v parkovém stylu. Rekonstrukce a úpravy zámku, včetně okolí, pokračovaly i ve 2. polovině 17. stol. za knížete Ferdinanda. V r. 1719 došlo k obrovskému požáru Mikulova a ten zasáhl i zámek. V rámci obnovy zámku došlo k dalším stavebním úpravám a dispozičním změnám. Zámek vyhořel také na konci 2. sv. války. V průběhu 50. let 20. stol. tak prošel poslední velkou obnovou. V zámku je v současné době několik instalovaných expozic, zejména Galerie Dietrichsteinů s obrazy ze 17.-20. stol., Římané a Germáni pod Pálavou instalovanou ve sklepních prostorách, Vývoj životního stylu od gotiky po počátek 19. stol., Vinohradnictví a vinařství (Zámecký sklep s obřím sudem, tradiční vinařství, galerie dřevěných historických lisů) a Zámecká knihovna. My jsme díky pokročilému času už navštívit nic nestihli. V budoucnu to ale určitě napravíme. Tímto zdravíme také pana ředitele Regionálního muzea Petra Kubína.

V rámci popsaného výletu jsme našlapali 15km a museli jsme zvládnout celkové stoupání kolem 400m.