Ivča a Jirka

V polovině července jsme si vyrazili na Českolipsko. Na jižní Moravě jsme už tou dobou měli sucho, ale na severu Čech nás hned na prvním celodenním výletě přivítaly slušné dešťové přeháňky. V podstatě zde sprchlo každý den, o čemž jsme si mohli na jižní Moravě nechat zdát. První výlet jsme si naplánovali do obce Zahrádky, která se nachází asi 6 km jižně od České Lípy. První zmínka o obci pochází z r. 1376. Nejvýznamnější zdejší památkou je místní zámek. Jedná se o 2-patrovou budovu se 4 křídly, přičemž rohy křídel jsou opatřeny věžemi. Zámek nechal místo původní tvrze vybudovat v letech 1547-1550 Jan z Vartenberka. Původně renesanční zámek se jmenoval Nový Vítkovec, později Nový zámek (německy Neuschloss), a Vartenberkové jej drželi ve svém vlastnictví až do r. 1622, kdy jim byl z důvodu účasti na Stavovském povstání zkonfiskován. V r. 1623 zámek získal Albrecht z Valdštejna, který zámek přebudoval do barokního stylu a nechal zde zřídit zámecký park. Po jeho zavraždění se v rámci věna jeho dcery dostal zámek do rukou rodu Kouniců, kteří jej vlastnili přes 300 let až do r. 1897, kdy vymřeli po meči. Přesněji řečeno se zámek dostal do majetku české větve Kouniců (moravská větev byla asi ještě známější, ale vymřela dříve). Od r. 1936 byli vlastníky krátce Lichtenštejni, kterým byl zámek v r. 1945 vyvlastněn. Dnes je majitelem Univerzita Karlova, a to Ústav jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů. K zámku přidáváme pár zajímavostí:

• Na zámek jezdívaly v minulosti známé české osobnosti, např. B. Němcová, P. J. Šafařík, F. Palacký, J. Dobrovský…
• V jedné ze zámeckých věží bývala hvězdárna.
• Dne 30.1.2003 zámek s vybavením i obrazovou galerií vyhořel. K požáru došlo zřejmě na základě elektrického zkratu. Pozdní nahlášení i mrazivé počasí tehdy velmi komplikovalo hašení. Na budově vznikla škoda skoro 90 mil. Kč a na vybavení necelých 5 mil. Kč. Po požáru obec vypsala sbírku na jeho obnovu.
• Místní pověst vypráví o Fialkové víle, která zámek hlídá, a dle proroctví zámek opět rozkvete, až jej bude vlastnit žena.
• Pokud si vzpomenete na film „Jak básnící přicházejí o iluze“, tak africký student Mireček několikrát Zahrádky ve filmu zmiňoval.

Od zámku jsme se vydali po červeně značené turistické trase severozápadním směrem podél zámeckého parku. Prošli jsme habrovou alejí, která byla revitalizována v r. 2013. Po pravé straně jsme si všimli bývalé oranžerie a po chvíli jsme došli k zámecké zdi. Prošli jsme brankou a pokračovali vzrostlou kaštanovou alejí, která vytvořila přírodní tunel. Po pravé straně nešlo přehlédnout skalní bloky a na konci aleje se nám zjevil palouk u Robečského potoka, na jehož okraji nás zaujalo skalní obydlí s nápisem „Zdař bůh“. Ve skalním obydlí bylo ustájené malé stádo ovcí shetlandských. Skalních objektů je možné v okolí objevit více a i my jsme jich několik během našeho putování potkali.

Od skalního obydlí jsme pokračovali údolím po proudu Robečského potoka. Někde je toto údolí uváděno pod názvem Karba, který je odvozen od názvu nedaleké osady. O osadě se ještě zmíníme dále, neboť jsme k ní také pokračovali. Celé údolí protíná mohutný železniční viadukt, který využívají vlaky na trati Lovosice – Česká Lípa. Most byl vybudován v letech 1897-1898 v průběhu 12 kalendářních měsíců a vznikl smontováním 3 částí. Pětiobloukový most je vysoký 24 m a dlouhý 209 m (někde je uváděna délka o 35 m delší). Při výstavbě měli prý stavbaři problém s ukotvením prostředního pilíře, který jim stále sedal. Nakonec se jim ale podařil pevně ukotvit, o čemž svědčí i jeho dnešní stabilita. V r. 2013 prošel most pečlivou rekonstrukcí a dnes je technickou památkou.

Za Robečským potokem se za viaduktem nachází Dračí skály, kde jsou další skalní byty a také prý hezká skalní Josefova vyhlídka, která je ale v současné době nepřístupná. My jsme si Dračí skály nechali na příště a směrovali naše kroky k malebné osadě Karba.

Osada Karba se nachází „pár metrů“ od viaduktu a patří pod obec Zahrádky. Osada z poloviny 17. stol. je známá jako výletní místo, které je vstupní branou do údolí Pekla. V 18. stol. se obyvatelstvo osady zabývalo tkalcovstvím. V Karbě bývaly také dva zájezdní hostince, z nichž jeden měl vyhlídku přímo na skále, kam se vystupovalo po železném schodišti. Dnes je jádrem osady kaplička pocházející z r. 1736, která je obklopena roubenkami vybudovanými těsně u pískovcových skal, do kterých byly zahloubeny. Prostor mezi stavením a skálou je pak využíván jako dvůr. Ve skalách mají domy vytesané sklepy, udírny nebo chlévy. Karbu jsme si prošli a museli jsme konstatovat, že působí velmi romantickým dojmem.

Z osady Karba jsme pokračovali do kaňonovitého údolí Peklo, které bylo využíváno v 17. stol. okolním obyvatelstvem jako úkryt před válkou. Romantické údolí bylo oblíbené zejména v 19. stol., kdy zde majitel panství hrabě Vincenc Karel Kounic nechal provést úpravy tak, aby byl Robečský potok splavněn. Šlechta pak měla plavbu na lodičkách v Pekle velmi v oblibě. Dnes se zde už na lodičkách nejezdí a na jaře se chodí do Pekla na rozkvétající koberce bledulí. V červenci nám to zde ale připomínalo spíše českou Amazonii, což umocňovaly i popadané stromy po nedávné bouřce, která se Peklem prohnala. Robečský potok vstupuje do skalnatého údolí Pekla v místech, kde dříve stával mlýn Karba. Dnes zde najdete ještě náhon, splav, stavidlo a upravené stavení. Všimli jsme si, že za cestou jsou ve skále vytesány sklepy. Území o rozloze necelých 60 ha, které se nachází mezi Karbou a Robčí, bylo v r. 1967 vyhlášeno Národní přírodní památkou Peklo. Nachází se zde nejen největší výskyt již zmíněné bledule jarní v severních Čechách, ale i zbytky lužního lesa, které jsou pravidelně na jaře zaplavovány vodami Robečského potoka. Mimo řady vzácných rostlin byl zde zmapován i bohatý výskyt hmyzu, savců, ptáků, plazů, obojživelníků… Celým údolím Pekla prochází turistická cesta s naučnou stezkou doplněnou povalovými chodníky a mostky přes potok. Případné cykloturisty chceme jen varovat, že do Pekla se nesmí na kole. V Pekle nás zastihlo několik po sobě jdoucích přeháněk, ale nám to až tak nevadilo, protože jsme se už chtěli stejně vrátit zpět do Zahrádek.

Na závěr chceme ještě zmínit 2 přírodní pozorování, u kterých se nám poštěstilo být svědky:

1. Poprvé v životě jsme viděli motolici podivnou. Jedná se o parazita, kterého potkáte zejména na podmáčených loukách a mokřadech, kde se vyskytuje jeho mezihostitel, drobný plž jantarka obecná. Jantarka zmíněnou motolici slupne s ptačím trusem během ožírání listů rostlin. Jakmile se motolice dostane do těla plže, netrvá ji dlouho, aby se dostala až do jeho mozku. Přes mozek plže ovládne a přiměje ho, aby vylezl na vyšší rostlinu. Parazit se dostane až do tykadel jantarky, která zduří a na původně světlých tykadlech se vytvoří zelené, hnědé a černé proužky. Byli jsme svědky, jak tato zeleno-hnědo-černá tykadla velmi rychle pulzovala a pohybem i vzhledem tak připomínala housenku motýla. Účelem je zaujmout nějakého ptáka (nejčastěji drozdovitý druh), kterého pulzující tykadla zmátnou, a ten si na imitaci housenky pochutná. Tím se dostane motolice ke konečnému hostiteli, kde v jeho těle dospěje. S trusem ptáků se pak vajíčka opět dostávají ven, kde čekají na další jantarku, která se pro ně stane přestupní stanicí. Tím se celý cyklus uzavírá a vše začíná nanovo. Můžeme potvrdit, že pozorovat pulzující tykadla ovládnuté jantarky byla pro nás podívaná.
2. Řada lidí jistě zaznamenala, jak letošní počasí přálo přemnožení vos. V lesích jsme letos potkali více vosích hnízd, než za několik let předtím dohromady. Když nás zastihla jedna z přeháněk v Pekle a my se schovali pod stromy u jednoho skalního převisu, přilétly dvě vosy. Jednalo se zřejmě o vosy obecné, které se liší od jim podobné vosy útočné přerušeným žlutým pruhem podél zadního okraje očí a žlutým čelním štítkem s tmavým pruhem uprostřed. Když vosy přistávaly, bylo zjevné, že jedna se snaží zbavit druhé vosy, která ji z nějakého důvodu pronásleduje. Pronásledující vosa ale byla velmi důsledná a agresivně se pustila do své oběti. Nechtěně jsme se stali pozorovateli nekompromisního boje o přežití, kdy se pronásledující vosa nakonec dostala na záda pronásledované a svými kusadly ji postupně překousala, přesněji řečeno oddělila zadní část jejího štítku od hřbetních destiček. Jakmile se pronásledovateli podařilo tělo pronásledované takto rozdělit na dvě části, spokojeně odletěl. Přemýšleli jsme, čeho jsme se to stali svědky. O žádný kanibalismus nešlo. V literatuře jsme se kdysi dočetli, jak i vosy mají rozdělené své role, kde funguje podřízenost a nadřízenost, a pokud některá začne podvádět (chce si svoji roli ulehčit), je okamžitě a tvrdě trestána. Možná se jednalo o takový případ, ale skutečný důvod mohl být i jiný. Pokud někdo máte s popsanou událostí zkušenost, nebo víte o tom více, dejte vědět.