Ivča a Jirka

Několik let už plánujeme navštívit Přírodní park Mikulčický luh na Hodonínsku. Vždy jsme měli snahu spojit návštěvu této lokality s obdobím kvetení vzácné ladoňky na přelomu března a dubna. Celé jméno této zde se vyskytující kriticky ohrožené rostliny zní ladoňka dvoulistá Špetova velkomoravská. Jedná se o poddruh s většími květy, který nikde jinde neroste. A první jarní den letošního roku se nám to konečně podařilo zrealizovat. Riskli jsme to, aniž bychom věděli, zda ladoňky už kvetou, a udělali jsme dobře. Přírodní park Mikulčický luh je součástí Dolnomoravského úvalu a zabírá na Hodonínsku asi 800 ha mezi řekou Moravou a říčkou Kyjovkou. Dnes je tok řeky Moravy regulovaný, ale dříve tvořil osu zdejšího luhu, přičemž meandroval lužními lesy a nacházela se zde řada bočních ramen, tůní a slepých koryt. Tůně a slepá ramena zde najdete i dnes, a právě kolem nich se rozkládají zbytky původních lužních lesů. Tyto lesy patří mezi naše nejcennější biotopy pro svoji druhovou pestrost, ale mají svoji úlohu i při povodních (rozlití vody do lesních prostor a zpomalení povodně).

My jsme nejdříve dorazili do areálu bývalého Slovanského hradiště v Mikulčicích, které bylo centrem moci královského rodu Mojmírovců (Mojmír I., Rostislav, Svatopluk I., Mojmír II. a Svatopluk II.) v 8.-9.stol.n.l. a předním centrem velkomoravského státu. Velkomoravský hrad se s rozsáhlým podhradím rozkládal na tehdejších dvou ostrovech (řada ramen Moravy zanikla, takže byste ostrovy dnes hledali marně) o rozloze kolem 50 ha. V době největšího rozkvětu se hradiště rozšířilo až na 200 ha a žilo zde více než 2500 obyvatel, což byl na raný středověk obrovský počet. Jednalo se také o významné středisko církevní správy (12 kamenných kostelů). Dnes je lokalita národní kulturní památkou, která se již podruhé uchází o zápis na listinu UNESCO. Archeologický výzkum hradiště se svým rozsahem zařadil k nevětším systematickým odkryvům v celé Evropě. V rámci průzkumu zde bylo odhaleno přes 2,5 tis. hrobů, pozůstatky knížecího paláce, baziliky i dalších kostelů, mohutné valy, zbytky kůlových mostů… a z nálezů je zřejmé, že se jednalo o dobře chráněnou nedobytnou pevnost. Odborné studie ukazují, že zde zřejmě působili sv. Cyril (Konstantin) a sv. Metoděj. Spekuluje se i o tom, že Mikulčice mohou být posledním místem Metodějova odpočinku. Popisovaná lokalita se zřejmě nazývala grad Morava a jednalo se zároveň i o starobylé město Rasticovo (urbs anitiqua Rastizi). K zániku hradiště došlo v 10. stol. Dnes se zde nachází stálá archeologická expozice. Návštěvnické centrum s pavilony se ale otevírá až 1.4. Na své slavnostní otevření čeká k 1.5.2015 také zrekonstruovaný Pavilon I. s nově vybudovanou rozhlednou a novým návštěvnickým centrem. My jsme si tak prošli jen venkovní expozici.

Nás ale hlavně zajímala jarní příroda. Prošli jsme si Mikulčický luh obklopující hradiště na severu, východě a jihovýchodě. Došli jsme samozřejmě i k dnešnímu regulovanému korytu Moravy, jehož tok tvoří hranici mezi naší republikou a Slovenskem. Na samotný závěr jsme si nechali Přírodní rezervaci Skařiny u zaslepeného bývalého koryta Moravy. Zde nás nejvíce zaujaly volavky popelavé, které hnízdily vysoko v korunách stromů. Narazili jsme na desítky, možná i stovky, hnízd, kde někteří jedinci mezi sebou bojovali. Vše se odehrávalo vysoko nad námi, takže byl problém volavky nafotit. Pár snímků jsme ale do fotogalerie zařadili. A závěrem chceme upozornit, že pokud touto dobou ucítíte v luhu česnekovou vůni, tak se nedivte. Způsobují ji listy česneku medvědího, který zde vytváří velké zelené koberce. My jsme cítili i volavčí výkaly, které na nás padaly z korun... ;-))