Ivča a Jirka

I další den jsme se cítili stále svěží, nic nás nebolelo, tak jsme naplánovali další hřebenovku. Počasí 21.7.2010, jak je vidět i z fotogalerie, přálo. Sluníčko se jen občas schovávalo za mraky. Protože v nás byl ještě pozitivní zážitek z návštěvy Sněžných jam z minulého dne, rozhodli jsme se pro hřebenovku, která se nazývá Cesta česko-polského přátelství a vede střídavě po české straně hranice a polském území.

Z Horních Míseček jsme vyrazili opět na Vrbatovu boudu. Tentokrát jsme ale od turistického rozcestníku u boudy pokračovali kousek po červené směrem k Harrachovým kamenům. Jakmile jsme ale narazili na žlutou, pokračovali jsme po ní Pančavskou loukou. Při jejím západním okraji se nachází důležité západokrkonošské rozcestí zvané U čtyř pánů. Jedná se o původní hraniční bod 4 polesí: Harrachov, Rezek, Vítkovice a Krausovy boudy, o něž se vedly vleklé spory. Navíc tudy vedla solná stezka z Čech do Slezska. Není tak divu, že si zdejší území nárokovalo panstvo z české i slezské strany. V r. 1864 vysvětil pramen Labe královohradecký biskup. Byl to ze strany biskupa dobrý tah, protože hranice diecéze vždy byla i hranicí země. Biskup vysvěcením potvrdil, že se jedná o české území. Slezská strana ale odmítala vysvěcení uznat a spory o území se táhly až do r. 1710, kdy bylo rozhodnuto ve prospěch české strany a hraniční čára byla dána hřebenem severních Krkonoš. Stanovená hraniční čára z té doby je platná dodnes. My jsme pokračovali po žlutém značení přes Labskou louku až k prameni Labe.

Pramen Labe opatřený betonovou skruží je ale spíše symbolické místo, protože skutečný pramen se nachází o něco výš v kosodřevině. I u pramene se dlouho uvažovalo o výstavbě horské boudy a také o kostelíku. Nikdy k tomu ale nedošlo. V r. 1968 zde byla vytvořena zídka, na které bylo umístěno 24 erbů měst, jimiž protéká Labe od pramene až po ústí. Původní výběr byl volen tak, aby zde bylo 12 českých a 12 německých znaků měst. Protože ale některá německá města, na které se zde nedostalo, protestovala, byla zídka později doplněna o další 4 znaky.

Od pramene jsme pokračovali stále po žlutém značení směrem na sever klečovými porosty k České budce. Žádnou stavbu zde ale dnes nenajdete. Tím jsme se ale už ocitli na hlavní krkonošské magistrále, která vede po hraničním hřebenu přes Sněžku až na Pomezní boudy. Jak již bylo uvedeno výše, tak se tato hřebenová magistrála nazývá Cestou česko-polského přátelství. Od České budky jsme pokračovali po červeném značení směrem na východ. Za mírného stoupání jsme dorazili k Violíku (1472m n.m.)

Violík je vrchol kuželovitého tvaru se suťovým a kamenným mořem, který je jakousi kombinací skalní hradby a mrazového srubu. Polsky se nazývá Łabski Szczyt (= Labský štít) a je nejzápadnější kótou hraničního hřebenu přesahující nadmořskou výšku 1400m. Český název prý nemá nic společného s hudebním nástrojem, ani s vůní violek. Kolem Violíku jsme pokračovali k místům, kde jsme dorazili i den předtím od Labské boudy, tj. k Vysoké pláni a Sněžným jámám.

Vysoká pláň je fakticky vedlejší vrchol Vysokého kola. Na severním a východním svahu Vysoké pláně se nachází Sněžné jámy. Ty jsou po Sněžce druhou nejvýznamnější dominantou Krkonoš. Jáma na severním svahu se nazývá Malá Sněžná jáma. Ta je dlouhá kolem 550m, široká 400m a hluboká 300m. Na východním svahu je Velká Sněžná jáma, která je dlouhá 800m, široká 600m a hluboká opět kolem 300m. V jámách se nachází asi nejdivočejší příroda Krkonoš s ledovcovými jezírky. Nám udělalo radost, že oproti předchozímu dni se umoudřilo počasí a my krásně viděli i na polskou stranu, a nejen mraky pod námi, jak tomu bylo den předtím. U Sněžných jam stávala horská bouda, ale v letech 1895-1896 zde byla vybudována stavba horského hotelu v podobě 5 slepených domů se 7-mi podlažní věží uprostřed. Na konci 19. stol. se tato stavba prý stala největší pozoruhodností celého Slezska. Nejlepší stoly restaurace stály u severní prosklené stěny, aby se hosté při konzumaci zdejších specialit mohli kochat pohledem do hlubin ledovcového karu. Vysoká věž sloužila zároveň jako rozhledna. Po 2. sv. válce bouda začala pustnout. Polákům tato bouda začala svoji věžovitou stavbou připomínat hrad, a tak ji začali říkat podle královského paláce v Krakově Wawel. V r. 1961 se bouda přestavěla na televizní a rozhlasový vysílač  turistům se uzavřela, což platí do dnes.

Po červeně značené turistické cestě jsme prošli celou Vysokou pláň a neustále jsme se nechávali unášet výhledy do hlubin jam a jejich okolí. Z Vysoké pláně jsme pokračovali k jediné patnáctistovce západních Krkonoš, a to k Vysokému kolu (1509m n.m.). Vysoké kolo je oblý vrchol, kam se ale turista nedostane. Na vrcholu stojí torzo čtyřhranné mohyly věnované německému císaři Vilémovi I. Zimní cesta je tyčovaná na jižním svahu hory. Letní cesta, kterou jsme se vydali i my, vede severní stranou po polském území. Jedná se o cestu z velkých žulových bloků, která vás vede suťovým polem s největšími nakupenými žulovými kameny v Krkonoších. Tato žulová cesta byla vybudována již před 122 lety. Od té doby tudy muselo projít neskutečné množství turistů. Kamenným mořem jsme sestoupili do sedélka, přičemž během sestupu se nám nabízely krásné výhledy do Polska. Pokračovali jsme po červeném značení kolem vrcholu Śmielce (česky znamená Smělec, ale u nás se tomu vrcholu říká Velký Šišák), který dosahuje výšky 1424m n.m. a leží na polské straně.

Sestoupili jsme po červeném značení pod Smělec, kde se nachází cca 500m od vrcholu Kalmanův pomník. Rudolf Kalman byl novinář a ředitel ČTK, který zde zahynul ve sněhové bouři v r. 1929. Od pomníku začneme opět stoupat k charakteristickému vrcholu hraničního hřebenu, kterým jsou Mužské kameny (1417m n.m.). Poláci je nezývají Českými kameny. Jedná se o 10-11m vysoké žulové skalní bloky s délkou přes 50m, které vznikly mrazovým zvětráváním a jsou památkou na dobu ledovou. Těmto kamenným výchozům se odborně říká tory. Asi o 600m dál jsme narazili na Dívčí kameny. Tyto skalní hradby vznikly v nadmořské výšce o 3m nižší než Mužské kameny. Jsou tvořeny z blokovitých a věžovitých torů, které jsou na polské straně známy jako Slezské kameny. Dívčí kameny nesou svůj název díky pověsti, dle které měla nedaleko nich umrznout mladá pastýřka. Každopádně jsou od Mužských i dívčích kamenů krásné výhledy do širokého okolí. Po červené jsme sestoupali k Petrově boudě (1288m n.m.). Ta je v současné době uzavřena a působí zchátraným dojmem. Údajně se chystá její rekonstrukce. Osobně to ale tipujeme na její zbourání a výstavbu nové. Bouda působí smutným dojmem, ale nebylo tomu tak vždy. Svůj boom zažívala už od 19. stol. a byla velmi oblíbená mezi turisty. Před 2. sv. válkou zde působilo 50 stálých zaměstnanců. Bylo zde v té době 64 pokojů se 100 lůžky a tyto pokoje prý byly stále obsazené. Byla zde dokonce vybudována telegrafní stanice, později i telefonní stanice a zřízena pošta. Za komunistické éry sloužila k rekreaci odborářům.

Od Petrovy boudy jsme pokračovali po žlutém značení směrem do Špindlerova Mlýna. Nejdříve jsme museli projít tzv. Sedmidolím, kde jsme se občerstvili v Moravské boudě. Odtud jsme scházeli k Davidovým boudám. Sedmidolí může někomu připomínat pohádku za sedmero horami a sedmero řekami… Budete-li správně počítat okolní vrcholy, napočítáte jich minimálně 7 a skutečně zde najdete i 7 hluboce zaříznutých údolí potoků , které napájí Labe i Bílé Labe. Kdysi se jednalo o bohatý lovecký revír a asi ne náhodou zde žil poslední krkonošský medvěd na české straně (do r. 1726). Dřevaři a horníci zde začali postupně od 17. stol zakládat boudy, které se časem předělaly na vyhlášená pohostinství. I v rámci našeho výletu jsme zaznamenali v Sedmidolí čilý ruch. Některé boudy procházely rekonstrukcí, některé se nově budovaly.

Sedmidolím jsme se po žlutém značení dostali k Bílému Labi. Odtud to byl už jenom kousek do Špindlerova Mlýna. Toto horské centrum je ze všech stran obklopeno horskými hřebeny. Dnes se Špindl, jinak se mu už asi neřekne, dělí na 4 hlavní části: Svatý Petr, Přední Labská, Labská a Bedřichov. Celková lůžková kapacita je zde dnes přes 10 tis. lůžek, což je cca 10x více, než kolik obyvatel zde má trvalé bydliště. Během zimní sezóny Špindl navštíví cca 700 tis. turistů!! I v létě se tady hemžilo. My jsme se moc zde nezdržovali a vyrazili po červené zpět do Horních Míseček, kam jsme na závěr našeho výletu museli vyšlápnout. Popsaný výlet měřil 22km a celkově bylo potřeba vystoupat 570m.