Ivča a Jirka

Mimobrněnským Ponávka asi moc neřekne. Brňáci by asi reagovali, že se jedná o název ulice a brněnské čtvrti, někteří si možná i vzpomenou že mimo Svratky a Svitavy protéká Brnem i Ponávka, která je zajímavá tím, že se ve čtvrti Královo Pole vnoří do podzemní štoly, protéká cca 5km pod Brnem, a na povrch se dostává v místě spojení se Svitavským náhonem. Dříve tomu tak ale nebylo, protékala po povrchu a dávala jména brněnským ulicím (Vlhká, Studniční, Vodařská, Rybníček, Ponávka). Nás ale nezajímala její podzemní část, nýbrž malebné údolí Ponávky s kaskádou rybníků před Brnem. Proto jsme v polovině srpna 2011 vyrazili v neděli odpoledne do Mokré Hory.

Obec Mokrá Hora byla založena ve 2. pol. 18. stol. na cestě, která odbočovala ze staré královské cesty z Brna do Svitav. Název byl odvozen od jména sousední hory, na níž stávala kaple. Dodnes se louky mezi Mokrou Horou a městskou částí Brno-Řečkovice nazývají „Na Královce“, protože tudy od pradávna vedla královská obchodní cesta. Spekuluje se, že rokem založení osady Mokrá Hora by mohl být r. 1771 nebo 1784, ale v mapách se objevuje ves už v letech 1764-1768. Pravdy se tak už asi nikdo nedopátrá. Za 1. republiky byla obec oblíbeným výletním místem pro Brňáky a zámožní brněnští obchodníci si zde stavěli svoje vilky.

Nás zajímala Stezka zdraví, která byla vybudována občanským sdružením EkoCentrum Brno v r. 1997. Na stezce je celkem 5 zastavení s naučnými tabulemi. Je možné se z nich dozvědět o historii zdejších míst, nebo se dočíst o přírodních krásách. Celá stezka je nenáročná, měří necelých 6km a díky malému převýšení je vhodná i pro méně zdatné turisty.

V souvislosti se stezkou chceme upozornit na dvě zajímavosti:

-          V údolí jsou instalována sochařská díla z mezinárodních sympózií, která zde proběhla díky Patrikovi Vlčkovi, místnímu sochařovi. První sympózium se uskutečnilo v r. 1997 pod názvem Vránův mlýn. Od té doby je zde možné spatřit Sluneční besídku, Rozeklaný oblouk a Rybinu. Druhé sympózium zde proběhlo 15.-31.8.1997 pod názvem „Tišnovka“. V rámci této akce byla v údolí vybudována díla Brána kozorohů, Tichý rozhovor, Příkrov a Hraničník. Tímto zdravíme do Pohořelic Petera Macka, spoluautora Příkrovu, který určitě ví proč… :-)

-          Velkou část stezky lemují pozůstatky bývalé jednokolejky Brno-Tišnov, po které se dochoval železniční násep. Jednokolejka byla slavnostně otevřena v r. 1885. Tehdy to byla obrovská sláva. Projel tudy slavnostní protokolární vlak s c.k. polním maršálkem arcivévodou Salvátorem. Trať se v pozdějších letech prodlužovala a v r. 1905 vedla přes Žďár nad Sázavou až do Čech. Během 2. sv. války se tato trať stala nepostradatelnou, a proto se začalo s výstavbou nové dvoukolejné trati v úseku Brno-Havlíčkův Brod. Nová dvoukolejka byla vzdálena od jednokolejky několik desítek metrů a byla zprovozněna až po válce v 50. letech.

Prošli jsme Mokrou Horou a pokračovali po červeně značené silničce proti proudu Ponávky. Minuli jsme chatovou oblast se zahrádkami a také Vránův mlýn. Zde natáčela Česká televize v r. 2003 reportáž do „Toulavky“. Existence dvora s mlýnem je písemně doložena už z r. 1460!! V r. 1703 je jako zdejší mlynář uváděn Samuel Wrana, od kterého je odvozen název mlýna. Od r.1911 je uváděn jako mlynář František Seidl, od kterého byl odvozen název nedalekého rybníka, který zásoboval mlýn vodou. Za 1. republiky působí na mlýně mlynář Řikovský. Proto pamětníci nazývali tento mlýn jako „Řikovskéch mlén“. Až do konce 2. sv. války tento vodní mlýn fungoval. Dnes je mlýn v soukromém vlastnictví rodiny Vlčků, která jej opravila. Kousek od mlýna se nachází nejstarší místní dochovaný rybník U Mlýna. Tento název je uveden v mapě, ale zdejší mu neřeknou jinak než „Saidlák“, neboť ho znají jako Seidlův rybník. Během našeho výletu nás ale překvapilo, že už byl vypuštěný a Ponávka se po rozbahněném dně klikatila jako had. Tento rybník byl od pradávna v oblibě mezi dětmi v zimě, když zamrzl. V létě se v něm ale koupat nikdy nedalo, protože je samé bahno. Za Saidlákem následují další dva rybníky: U Lesa a Prostřední rybník. Tyto rybníky zde byly vybudovány relativně nedávno. Dříve zde byly louky, které se pouze na zimu zatopily vodou. Důvodem byl ideální led, který se zde v zimě vytvořil a byl využíván ledaři z jehnického pivovaru k chlazení sudů. U Saidláku se silnička změnila v podmáčenou a rozblácenou lesní cestu, která nás provázela kolem zbývajících 2 rybníků až ke čtvrtému s názvem U nádraží. Místní jej nazývají Jehnickým rybníkem. U rybníku stojí bývalá železniční stanice Jehnice, která byla zrušena, přebudována a slouží k rekreačním účelům. Od rybníku vede žluté značení do Jehnic vzdálených asi 1km. Pokud byste následovali žluté značení, narazíte po cestě na malý bývalý granodioritový lom. Asi po dalších 100m lze objevit v průseku ve svahu pozůstatky bývalého lyžařského skokanského můstku, kde se dokonce konávaly závody. Jedná se určitě o zdejší kuriozitu. Za Jehnickým rybníkem se červené značení od Stezky zdraví asi na necelý 1km odpojí, aby se později opět připojilo. My jsme červené značení opustili a pokračovali po stezce k nepojmenované nádrži, která se nachází u ústí Drážního potoka do Ponávky. Odměnou nám zde bylo asi 5 minutové pozorování volavky popelavé. Až do Lelekovic jsme ale tentokrát nešli a začali se pomalu vracet do Mokré Hory.

Během popsané trasy jsme neušli ani 10km a celkové stoupání činilo jen 51m. Jednalo se skutečně o nenáročnou odpolední procházku vhodnou i pro děti.