Ivča a Jirka

Druhý den našeho pobytu v Krušných horách jsme si naplánovali výpravu do malého krušnohorského městečka Horní Blatná, které se nachází na úpatí Blatenského vrchu. Blatenský vrch s nadmořskou výškou přesahující 1000 m n.m. je jedním z nejvyšších vrcholů Krušnohorského hřebene. Původní název obce byl jen Blatná (Platten) a byl odvozen od plochého údolí, roviny, kde město vzniklo. Až po vzniku Československa došlo k přejmenování na Horní Blatnou. Často se v průvodcích mylně uvádí, že přívlastek Horní souvisí s umístěním městečka ve výšce 888 m n.m. Přívlastek „Horní“ má souvislost s hornictvím (město bylo založeno u bohatých nalezišť cínové rudy). Město vzniklo v r. 1532. Tehdejší majitel zdejšího území, saský kurfiřt Johann Friedrich, přikázal vybudovat pravoúhlou uliční síť se 199 stavebními parcelami. Prvními osadníky byli horníci ze Schneebergu. V r. 1548 byla Blatná povýšena na královské hornické město. V té době už zde bylo v provozu kolem 40 lesních cínových dolů a hutních provozů. Úpadek Horní Blatné přišel s 30-ti letou válkou a následnou násilnou rekatolizací, díky níž luteránští horníci odešli do sousedního Saska. Těžba cínu tak začala upadat, i když v následujících letech občas došlo k oživení. I přes úpadek hornictví se např. v cínovém dole Konrád jen v letech 1731-1790 vytěžilo skoro 900 tun čistého cínu. Místo hornictví se v Blatné začala prosazovat manufakturní výroba (paličkování, výroba hraček, rukavic, lžic apod.). Na počátku 20. stol. se začala v Horní Blatné rozjíždět i zimní turistika v souvislosti se vzrůstajícím zájmem o lyžování a výroba sportovních potřeb. Před 2. sv. válkou zde žilo přes 2200 obyvatel. Po vysídlení německého obyvatelstva po 2. sv. válce sem přišla nová vlna českého obyvatelstva (cca 900 obyvatel). Vzhledem k odchodu mladých do větších okolních měst, dnes žije v Horní Blatné kolem 500 obyvatel, přičemž cca 1/4 jsou cizinci (hlavně Vietnamci). Město je dnes chráněnou památkovou rezervací, neboť se zde zachovala renesanční zástavba s pravoúhlou uliční sítí. Domy na náměstí jsou patrové, většinou v přízemí zděné a v patře hrázděné. Nejstarší jsou goticko-renesanční, ale převažuje baroko. Nás nejvíce zaujal dům čp. 127, kde se dnes nachází muzejní expozice věnovaná těžbě cínu. Dominantou náměstí je barokní kostel sv. Vavřince z r. 1754, který nahradil původní dřevěnou pozdně gotickou svatyni z r. 1542. Stávající kostelní věž zde ale stála už na počátku 17. stol. Ve věži žil věžník, který pozoroval celou obec a oznamoval požár či jiné nebezpečí. Asi nejznámějším zdejším rodákem byl Adalbert Hahn (1750-1825), který se narodil v horním mlýně čp. 218 a později žil v domě na náměstí. Jednalo se o místního kaplana, léčitele a dle lidového povídání i mága a čaroděje, který dobře ovládal černou magii. Ve zdejším kraji byl nazýván „krušnohorským Faustem“. Jeho osoba byla opředena řadou historek a pověstí, které se tradují dodnes. Nám se v této souvislosti hned vybavil lékař a ranhojič Kittel z Jizerských hor, který byl rovněž přezdívaný jako „Faust Jizerských hor“, ˇčernokněžník ze Šumburku“ nebo „ďáblův doktor“.

Na náměstí v Horní Blatné jsme si našli červené značení, časem se k němu přidalo i značení Naučné stezky Horní Blatná – Vlčí jámy, po kterém jsme vyrazili směrem na severovýchod k Přírodní památce Vlčí jámy. Nejde ale o přírodní výtvory, nýbrž o dva systémy propadlin a odkrytých částí chodeb, které zde zůstaly po těžbě cínu v 16. stol.:

• Vlčí jáma – dnes působí jako přírodní skalnatá rokle, ale vznikla propadem stropů jednoho z největších dolů Wolfgang a název vznikl překladem německého Wolfspings. Propadlina je dlouhá asi 120 m, široká až 14 m a hluboká cca 25 m. Ve stěnách je možné vidět zbytky zřícených chodeb.
• Ledová jáma – se nachází o něco výš než Vlčí a je pozůstatkem dolu Jiří. Název vznikl opět překladem z němčiny – Eispinge. Původně zde byla hloubka kolem 50 m, ale kameny uvolněné ze stěn zmenšily hloubku na dnešních cca 15 m. Vzhledem k tenké průrvě a značné hloubce se zde vytvořilo zvláštní mikroklima, kdy teplejší a lehčí vzduch zůstává nahoře a studený klesá dolů. Cirkulace vzduchu je zde ale velmi malá. Donedávna zde tak býval po celý rok led a zbytky sněhu. Na konci napoleonských válek led posloužil pro ošetření raněných vojáků během Bitvy národů u Lipska. V r. 1813 zde prý tak bylo vytěženo 6 fůr ledu. Byl využíván i pro chlazení potravin, ale vždy v rozumné míře, takže led zde nikdy ani přes léto nezmizel. Ale před 9 lety skupinka německých recesistů z Klingenthalu reagovala na výzvu jednoho saského rádia, které tehdy v červenci vyhlásilo soutěž o nejrychleji postaveného sněhuláka, a v jámě vyrabovali asi 2 tuny sněhu, pro který přijeli náklaďákem a dodávkami. Šest z nich sice zaplatilo pokutu kolem 20 tis. Kč, ale od té doby zde led vydrží maximálně do června. Led po celý rok zde byl několik století, ale jeden nešťastný nápad… a všechno je jinak… Odborníci ale doufají, že se led sem zase vrátí natrvalo. Asi to bude chtít delší čas. 

Těžba v dolech zde probíhala komorovým způsobem asi 35 m pod zemským povrchem. Když jsme si uvědomili, že veškeré práce v dolech se prováděly ručně (střelný prach se používal až od 18. stol.) s pracovním nářadím (dláta, kladiva, sochory…), tak se jedná o neuvěřitelné dílo. Někdy si horníci pomáhali ohněm, kdy žár hořícího dřeva rozpukal horninu a umožnil její snadnější odlámání. Tomuto způsobu se říkalo krušení, což dalo i vznik názvu Krušné hory. Chceme ještě upozornit, že do Vlčí jámy je vstup zakázán, neboť pořád padá ze stěn kamení. Do ledové jámy je vstup jen na vlastní nebezpečí, takže jsme ji nemohli opomenout (viz fotogalerie). ;-)

Od Vlčích jam jsme pokračovali červeně značeným stoupáním lesem až k rozhledně na Blatenském vrchu. Na počátku 20. stol. sídlil v Horní Blatné Spolek pro zimní sporty, který rozhodl o vybudování horského hotelu s rozhlednou na tomto místě. Objekt byl slavnostně otevřen 5.7.1913 a pokřtěn jménem rakouské arcivévodkyně Zity. Po komunistickém převratu a vzniku železné opony sloužil objekt pohraničníkům, což vedlo k tomu, že byl v 50. letech hotel zbourán a zůstala jen rozhledna. Ta je vysoká 21 m a po 9 kamenných a 68 dřevěných schodech se dá vystoupat na první vyhlídkovou plošinu. K dosažení druhé vyhlídkové plošiny už pak zbývá jen 17 dřevěných schodů. Na internetu slibují krásné výhledy do okolí, ale to možná ještě platilo před pár lety. Dnes jsou výhledy omezeny stromy a hyzdí je i telekomunikační stožáry a antény. Z výhledů jsme tak byli zklamáni (viz fotogalerie níže).

Od rozhledny jsme pokračovali po žlutě značené cestě severozápadním směrem. Sestoupili jsme lesní cestou až k Blatenskému příkopu. Jedná se o vodní kanál dlouhý cca 12km. Vybudovali jej horníci z Horní Blatné v letech 1540 - 1544. Kanál se využíval k přivedení vody z Božídarského rašeliniště pro těžbu a zpracování cínové rudy. Na zimu se zakrýval větvemi a prkny, aby nezamrzal a nepadal do něj sníh. Kanál ústí za Horní Blatnou do Blatenského potoka. Podél kanálu vede Naučná stezka Blatenský příkop. Kousek jsme po naučné stezce šli a chceme upozornit, že místy je pěšina podél kanálu opravdu pohodová, ale také jsme narazili na zcela zarostlé úseky, kde pěšinu můžete jen tušit a v době naši návštěvy by to chtělo mačetu. Po menším průzkumu okolí kanálu jsme se vrátili po žlutém značení do Horní Blatné. Nad hlavami se nám opět začaly honit letní bouřky. Jednou zleva, potom zprava, ale asi jsme ten den měli všechny přírodní i nadpřirozené síly nakloněny na naši stranu a bouřky nás nějakým zázrakem míjely.

Na závěr výletu jsme se zastavili u původní vyrovnávací nádrže u rýžovišť. Potkali jsme zde několik místních z Horní Blatné, kteří se původně koupali, ale nyní všichni do jednoho prchali před ženoucí se bouří. My ale u nádrže zůstali. Podvědomě jsme tušili, že i když se bouřka žene, že tentokrát nezmokneme… Strávili jsme zde možná skoro půl hodiny, neboť nás zaujala šidélka, šídlatky, šídla…, ale i další zdejší fauna a flóra. Nejvíce nás asi překvapil nález všivce bahenního, který je kriticky ohrožený.