Ivča a Jirka

Během našeho pobytu v Krušných horách jsme se chtěli také podívat do zapomenutého kraje zaniklých obcí, hlubokých lesů, podmáčených luk a rašelinišť, kde je z obce do obce docela daleko, téměř zde nepotkáte živáčka a také zde nemůžete počítat s žádným občerstvením (jen vlastní zásoby). Právě takové místo se nachází v okolí města Přebuz. Městečko Přebuz je zajímavé už jen tím, že se jedná o město s nejmenším počtem obyvatel u nás. Žije zde kolem 70 až 80 stálých obyvatel (před 2. sv. válkou zde žilo kolem 3 tis. obyvatel!). Městečko opravdu působilo naprosto ospalým dojmem, byl zde neskutečný klid a ticho, což výjimečně narušilo jen nějaké přijíždějící auto nebo autobusová linka, která má zde konečnou. Pár tradičních informací o tomto místě:

• Oficiálně to nelze doložit, ale osada Přebuz prý byla založena už v r. 1347 německými kolonisty. Rozvoj obce určitě souvisel s bohatými nálezy cínové rudy. První písemné zmínky pochází až z r. 1542. a v r. 1553 byly Přebuzi uděleny některé výsady a svobody a osada byla povýšena na horní městečko. O tři roky později sem byl umístěn i horní úřad.
• Během třicetileté války došlo nejen k úpadku cínových dolů, ale i celého městečka. Oživení se dostavilo již koncem 17. stol., ale v r. 1774 se díky morové ráně těžba v této oblasti téměř zastavila. Následovaly snahy o oživení, ale původního rozkvětu se už nikdy nedosáhlo.
• Výraznější obnova těžby se dostavila před 2. sv. válkou a během ní, kdy německá říše potřebovala cín k průmyslovým a válečným účelům. Po válce, v l. 1946-47, se zde ještě hledal uran, v 50. letech cín, ale doly byly pro neperspektivnost uzavřeny a zlikvidovány.
• Nejznámější zdejší osobností (nebyl rodákem) byl farář Daniel Josef Ignác z Mayernu (1656-1733), který sem přišel obracet zdejší evangelíky na katolickou víru. Byl velmi charismatický a jeho učenost a komunikační schopnosti ho později vynesly až na post pražského arcibiskupa. Koluje zde o něm legenda charakterizující i zdejší bídu. V r. 1731 se prý za Mayerem do Prahy vydali bratři Rölzové z Přebuzi, aby svého bývalého duchovního poprosili o pomoc. Arcibiskup Mayer své bývalé „ovečky“ hned poznal a prý zorganizoval sbírku, ve které se vybralo asi tisíc zlatých. K penězům jim přidal novou plodinu od mnichů z Anglie. Prý se ji tehdy říkalo zemní jablka, protože rostou v zemi. Vysvětlil jim, že plodina je nenáročná a daří se ji i na špatné horské půdě, která je u Přebuzi… Nás jen napadlo, jestli jim také vysvětlil, že s výjimkou jedlých hlíz je celá rostlina jedovatá. ;-) Každopádně se tak prý k nám dostaly brambory a v Přebuzi tak asi byli první pěstitelé u nás… Jak je to doopravdy s bramborami netušíme, protože se tvrdí, že k nám se dostaly z Braniborska až o pár desítek let později a zkomolenina „Braniborska“ jim prý dala i název, ale každopádně je to hezká legenda, která může být i pravdivá.
• V městečku nepřehlédněte v jeho severní části jeden z nejstarších stavebních objektů západních Krušných hor. Jedná se o venkovský dům č. 46 (původně č.72), který býval zájezdním hostincem. Pochází z poloviny 18. stol. a unikátně se zachovaly jeho konstrukce i s výplněmi. Stáří sklepní části domu se odhaduje na období 16. - 17. stol. Dům je dost zchátralý a v současné době probíhá jeho rekonstrukce. 

Po projití městečkem jsme pokračovali severním směrem. Jakmile jsme minuli Vlčí horu, odbočili jsme doprava na turisticky neznačenou cestu, která je ale v mapě vedena jako cyklotrasa č. 2000. Dostali jsme se tak do údolí horního toku říčky Rolavy, který postupně mohutní a mění se v řeku. Název říčky je odvozen od horniny ruly. Délka jejího toku činí skoro 37 km a ústí do Ohře v Karlových Varech. My jsme Rolavu asi po 700 m přešli a pokračovali překrásným údolím po jejím levém břehu. Asi po 1,5 km se údolí rozšířilo, les vystřídaly louky a my stáli v lokalitě Chaloupky, která nese jméno po zaniklé obci. Obec Chaloupky (Neuhaus) se nacházela v nadmořské výšce 830 – 900 m n. m., souvisela s rozvojem těžby cínové rudy a první písemný záznam o obci pochází z r. 1685. Název obce byl odvozen od prvního domu, kterým byla hornická kovárna označovaná jako „das neue Haus“. V r. 1900 zde stálo 88 domů, ale žádný z nich nepřežil 50. léta 20. stol. Na počátku 20. stol. zde žilo 565 obyvatel. V obci bývalo 5 hostinců, škola, sportovní hřiště, poštovní stanice, pletárna a výrobna nití, pila, elektrárenské družstvo, 3 obchody se smíšeným zbožím, dva obchody s mléčnými výrobky, galanterie, ovoce a zelenina… a také zde dobře fungoval pěvecký a divadelní spolek. Po 2. sv. válce došlo k vysídlení místních obyvatel a obec zanikla. Otevřené údolí Rolavy s loukami v nás zanechalo silný dojem a snad zde nebude vybudována vodní nádrž, která se zvažovala.

Na rozcestí v Chaloupkách jsme stoupali po neznačené cestě severozápadním směrem proti proudu Jeleního potoka, který ústí v Chaloupkách do Rolavy. Jelení potok má svůj název odvozený od další zaniklé obce Jelení (Hirschenstand), která bývala asi 2 km východním směrem. Tato obec mívala skoro 170 domů a žilo zde ještě na přelomu 19. a 20. stol. přes 1200 obyvatel. Z bývalé obce se do dnešního dne zachovaly 4 budovy a žije zde 1 stálý obyvatel. K této lokalitě musíme zmínit dvě zajímavosti, o kterých jsme se dozvěděli:

• Od 60. let 20. stol. zdejší lokalitou projížděl tehdy populární cyklistický závod Míru. Díky tomuto závodu se zlikvidovaly zbytky obce Jelení, a to včetně hřbitova. Tehdy se odstřelil i původní kostel. A protože v době socialismu zde stával hraniční zátaras, asi z obav, aby někdo neutekl z ČSSR do NDR, tak se vždy před závodem musel zátaras pracně demontovat, vysázelo se místo něj pár stromků, kontrolní orný pás se zamaskoval pokosenou trávou z okolních luk a dokončila se výzdoba…, aby se po závodě mohlo vše vrátit do původní podoby.  
• Na podzim v r. 1963 sem přijel na lov divoké zvěře Leonid Iljič Brežněv. Na jeho návštěvu vzpomínají vojáci, kteří zde absolvovali povinnou vojenskou službu u pohraničníků. Přesně za rok, v říjnu 1964, proběhl převrat v Komunistické straně Sovětského svazu, Chruščov byl odstaven a Brežněv se stal prvním tajemníkem strany.

Po projití údolím Jeleního potoka se spoustou borůvek jsme se ocitli na jižním okraji Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, která byla vyhlášena teprve 1.7.2012. Rezervace se nachází na území 752 ha v blízkosti hranice s Německem v nadmořské výšce 880 – 950 m n.m., a to v opravdu chladné oblasti, kde průměrná roční teplota dosahuje 4-5^oC a roční úhrn srážek přes 1000 mm. Sněhová pokrývka zde vydrží v průměru kolem 120 dní. Předmětem ochrany jsou nedotčená vrchovištní rašeliniště a podmáčené smrčiny se svoji specifickou faunou (29 schráněných druhů) a flórou (23 chráněných druhů). My jsme u rezervace narazili na červené turistické značení, po kterém jsme pokračovali až k rozcestníku U Velkého močálu, kde jsme odbočili doleva na další neznačenou cestu kopírující východní hranici rezervace. Ta nás přivedla až k silnici propojující bývalé obce Jelení, Rolavu a Přebuz. Po asfaltce vede cyklostezka č. 23 a my se po ní začali vracet směrem na západ.

Asi po 1500 m jsme přišli k areálu bývalého cínového dolu Rolava (Sauersack), jehož název je odvozen od zaniklé obce Rolava. Kolem tohoto areálu koluje mezi lidmi řada fám a historek (např. že se jednalo o podzemní továrnu na výrobu součástek do raket V2 a pro ponorky, že zde byly tajné laboratoře nacistů, že jsou zde uloženy nacistické poklady a dokumenty, prý se zde skrývali i nacisté, na konci 2. sv. války se zde měl zlikvidovat a zasypat velký počet vězňů…). Pravda je ale taková, že zde byly v r. 1941 znovuzahájeny kroky k těžbě cínu (historie těžby sahá až do 16. stol.). V rámci areálu se nacházela Jáma I (šachetní budova, strojovna, trafostanice a kompresovna) a Jáma II (cca 40 budov). Vybudovaly se zde nové šachty s podzemními chodbami, které dosahovaly délky přes 14 km. Nově vybudovaný areál tehdy stál skoro 12 mil. říšských marek a úpravna měla zpracovávat až 150 t cínové rudy denně, ale realita byla jiná a čísla mnohem nižší. Přes silnici býval zajatecký tábor (18 ubikací). V celém areálu pracovalo skoro 700 lidí, z nichž cca 70% bylo válečných zajatců z bývalého Sovětského svazu a Francie, a totálně nasazení z Řecka, Polska, Itálie, Holandska… a prý skoro dvacítka Čechů. Režim zde ve srovnání s jinými zajateckými tábory přísný nebyl (Rusové měli přísnější) a během existence tábora zde zahynulo celkem 5 Rusů (2 na pracovní úraz, 3 při pokusu o útěk). Těžba byla nejdříve velmi ztrátová a situace se zlepšila až v r. 1945, kdy ale díky konci války byla zastavena. Po válce nebylo v těžbě pokračováno, zařízení byla zdemontována, budovy cíleně poškozeny a zbytky areálu ponechány na pospas přírodě. Jámy jsou zakryty betonem a z větší části zatopené. Areálu vévodí masivní zbytek skeletu několikapatrové úpravny rudy včetně násypek, ve kterých je dosud nezpracovaná hornina. Celé to zde působí pochmurným dojmem a jako místo duchů. Také je vhodné se dívat, kam šlapete, abyste někam nezahučeli.

My jsme od bývalého dolu pokračovali silničkou procházející NPR Rolavské vrchoviště k zaniklé obci Rolava (Sauersack). Ceský název dostala obec dle protékající říčky Rolavy, o které jsme už psali výše. Německé pojmenování Sauersack bylo odvozené od polohy na bažinatých loukách. Osada byla založena zřejmě v 1. pol. 17. stol. První písemná zmínka o obci se objevuje v r. 1654. Na počátku 20. stol. bylo v Rolavě skoro 160 domů a téměř 1100 obyvatel. Bývala zde škola, vodní mlýn, větrný mlýn, kostel, stará kaple, 4 hostince…Díky poválečnému odsunu Němců a polohy u hranic zbylo z celé obce jen 5 domů stojících u silnice k Přebuzi. Právě po této silnici jsme se vrátili zpět.