Ivča a Jirka

Na první dubnovou sobotu jsme si naplánovali výjezd do Přírodního parku Vizovické vrchy. Přírodní park se nachází na Zlínsku a svoji rozlohou 13300ha rozhodně nepatří k těm malým. Jedná se o zalesněnou oblast (zejména smrky, ale místy jsou zachovány i listnáče) s hospodářsky využívanými místy a osídlením. My jsme zavítali na jeho samotný západní okraj, který sousedí s dalším Přírodním parkem Želechovické paseky. Jako výchozí bod jsme si zvolili Želechovice nad Dřevnicí.

Když jsme vyráželi z Brna, bylo slunečno a teplota kolem 18C. Na Zlínsku ale bylo ten den vše jinak. Sluníčko vylezlo jen na malou chvíli omylem, ledový vítr a teplota kolem 13C. Někteří jedinci (nebudeme jmenovat) to podcenili a pak si připadali jako letní blázni. Hned na první pohled bylo zřejmé, že je zdejší příroda trochu pozadu oproti jižní Moravě.

V Želechovicích jsme nabrali jižní až jihovýchodní směr. Vyrazili jsme po neznačené cestě. Obešli jsme průmyslový areál, jehož vlastník (nebo nájemce) se zjevně zabývá výrobou obytných kontejnerů a buněk, a pokračovali proti proudu nepojmenovaného potoka, který jako ostatní okolní vodní zdroje ústí do řeky Dřevnice. Zpočátku cesta moc líbivým dojmem nepůsobila. Bylo to způsobeno větší skládkou odpadu a stavební suti. Jakmile jsme ale skládku minuli, situace se změnila. Hned zpočátku nás zaujal pitný sirný pramen v podobě studánky s názvem Sirkovica. V mapě, kterou jsme měli k dispozici, byl mylně označen jako Želechovické paseky. U sirného pramene jsme se zastavili a pozastavíme se i zde, neboť o sirných pramenech jsme ještě na našich webovkách nepsali. Přitom tyto prameny si pozornost zaslouží.

Sirný pramen jste mohli zaznamenat i pod pojmenováním sulfanový nebo sirovodíkový pramen. Z takového pramene vystupují sirné páry, přičemž nejvíce bývá zastoupen právě sulfan (=sirovodík), které vodě dávají lehce nasládlou chuť. Ve vyšších koncentracích je sulfan jedovatý, ale příroda nám ho v této podobě podává v ideálním množství. Právě sulfanové páry mají typický zápach zkažených vajec (pukavců) nebo jiných bioplynů živočišného původu. Příznačný zápach (pro někoho možná vůně) dává název i těmto pramenům: Smraďavka, Smraďůvka, Smradlavka, Smradlava, Čertoprd, Sirčena, Prdlavka, Vajcůvka apod. ;-). V tomto případě se ale jednalo o Sirkovici. Jsme na Moravě, tak se vlastně jednalo o Sirkovicu, která nám připomínala v názvu Slivovicu. A proč se tyto prameny objevují na Moravě a v Čechách byste je hledali marně? Odpověď je potřeba hledat v geologii. Zdejší sirné vody jsou vázány na specifické geologické podloží, kterému se říká karpatský flyš. Podmínkou vzniku jsou rozpuštěné sírany hluboko pod zemským povrchem a přítomnost organických látek v horninách, v tomto případě plynné uhlovodíky, zejména metan. A toho je zde díky ropným a plynovým zásobám dostatek. Krom toho je nutná též vhodná cirkulace podzemních vod a přítomnost specifických bakterií, které odnímají ze síranů kyslík a jako odpad produkují sulfan (sirovodík). Možná někoho napadne, že i v Čechách existuje ve Slavskovském lese kousek od Mariánek pramen Smraďoch, který najdete na našich stránkách na konci fotogalerie zde. U Smraďocha ale vodu probublávají mofety a obsah sulfanu je trochu nejistý. Ani „Sirný pramen“ u Jedlové na severu Čech nemá se sírou mimo názvu nic společného a jeho barva je způsobena železitými bakteriemi. Moravské sirné prameny jsou vhodné nejen ke konzumaci, ale i léčí pohybové, oběhové a kožní problémy. Najdou se i zastánci, kteří tvrdí, že sirné prameny jsou lepší než Viagra. Sirnou vodu ale v lékárně nebo obchodě neshánějte, neboť sulfan se po odběru během několika hodin díky oxidaci a mikrobilogickým procesům vytratí. Proto se neprodává. Ani kutilové si raději nezkoušejte vyrobit sirnou vodu doma, protože sulfan je ve vyšší koncentraci smrtelný. Díky blahodárným vlivům se sirné prameny využívají i v lázeňství (např. lázně v Kostelci u Zlína nebo v Ostrožské Nové Vsi). Řada lázní je už ale minulostí (např. v Buchlovicích-Smraďavce, v Sedleci u Mikulova, ve Vizovicích, v Malenovicích...) a stejně tak i zanikla řada pramenů. Je zřejmé, že sirná voda si v minulosti užívala větší vážnosti a dnes nad ní ohrnujeme nos. Ale třeba časem změníme názor.

My jsme od sirného pramene pokračovali kolem rybníčku a pily. Za stálého stoupání jsme míjeli občasné samoty a obdivovali probouzející se jaro. U jedné ze samot nás překvapilo, že místo psa měli jako hlídače páva. Ten na naši přítomnost u stavení reagoval skutečně stejně jako pes. Původně jsme měli v úmyslu dorazit na Terasovou vyhlídku, kam také vede zelené značení od východu, ale vzhledem k pokročilému času a zimě jsme jen nakoukli na Přírodní památku Pod Drdolem. Zde nás zajímalo, jestli se už na počátku dubna probouzí vstavače bledé. Vstavače už měly těsně před rozkvětem (pár dnů ještě chybělo), ale zjistili jsme také, jak už se mají k světu letos klíšťata. Ač byla tráva stěží po kotníky, stejně jsme je nachytali na boty i kalhoty. Takže letos pozor, média asi nestraší zbytečně. Po zbavení klíšťat jsme se ještě trošku porozhlédli po okolí a začali se vracet zpět do Želechovic nad Dřevnicí.