Bluefields a Jinotega
7. 6. 2010
Dopis č.9
Milovaní, přátelé, bratři a sestry, misionáři a budoucí misionáři,
posíláme pozdrav z Jinotegy v jazyce původních obyvatel, z města Brumas, což znamená město věčných lidí. Je tady asi 6 církví Asambleas de Dios, a mnoho jiných evangelických církví, také Menonité. Jinotega je útulné městečko obklopené zelenými horami. V horách se pěstují fazole, kukuřice, květiny a hlavně káva, která se vyváží do celého světa. Klima je zde přívětivé. Celoročně teplo, ale příjemně, ne vedro. Jinotega se nachází v severní části Nikaragui. Chtěli bychom tu být několik týdnů. Patříme pod církev Asambleas de Dios a náš místní pastor se jmenuje Juan Solano. První dárek, který nám dal, je Bible v jazyce v Mayangna. Juan Solano je zároveň presbyterem. To znamená, že dohlíží na všechny církve a projekty v oblasti. Právě před rokem vznikl projekt, jak založit církve ve vesnicích miskito a mayangna na řekách río Bocay a río Coco. Před rokem tam odešel jeden bratr z církve. Šel i s rodinou, tedy s manželkou a s třemi dětmi. Na jejich cestě, když se tam stěhovali, loďka narazila, rozbila se, a všechen náklad se utopil. Lidi přežili 3 dny na břehu řeky, než je zachránila posádka z další loďky. V řece jsou krokodýli.
Ještě než jsme odjeli z Managui, dostali jsme pozvání doprovázet bratra Cerrato, což je prezident Asambleas de Dios, do Bluefieldu. Bluefields je město na Atlantickém pobřeží Nikaragui. Atlantická zona Nikaragui je úplně specifická a dá se říci oddělená, naprosto jiná než zbytek země. Žijí tu lidé podobní Jamajčanům, lidé z Afriky, lidé z Evropy a původní obyvatelé Miskito a Rama a Garifuna a směsice těchto všech. Lidé stále slaví nějaké fiesty, hudba je vytočená na plné pecky až do ranních hodin, a tančí mladí, staří, bosí i v žabkách. Rege a country. Právě na tomto pobřeží je silná Moravská církev. Moravská církev tady jistě udělala mnoho dobré práce a mnozí, kterým je dnes 50-60 let, se obrátili právě v Iglesia Morava. Ale dnes tato církev je pokládána za tradiční církev, to znamená, že jí lidé navštěvují z tradice. Hlásí se k Moravské církvi, ale žijí jako svět. Takže mezi evangelickými církvemi nemá IM dobré jméno. To že jsme z české Moravské církve (Jednota bratrská) a přitom se hlásíme k letničním a jsme pokřtěni v Duchu svatém, je pro většinu pastorů zde úplně šokující. Letniční Moravan je zkrátka Boží senzace. Vy kdo nás znáte, víte, že rádi bouráme předsudky a bariéry.
Do Bluefieldu se dá dojet po souši jen jediný měsíc v roce. Jinak se z vnitrozemí dojede do městečka Rama a pak rychlou pangou 70 km po řece Río escondído, což znamená skrytá řeka. V přístavu jsme byli už v 6.00 ráno a všechny loďky už byli obsazené. Koupili jsme si tedy lístek za 200 korun na osobu a čekali, až přijde potřebný počet pasažérů, aby se naplnila loďka. Po 2 hodinách čekání už začalo jít o čas, protože bratr Cerrato měl v Blufu od 10.00 kázat. Nakonec koupil za 600 kč lístky za chybějící pasažéry a dožadoval se, aby loďka vyjela. Kormidelník s jízdenkami někam zmizel a čekali jsme další půlhodinu. Bratr Cerrato se na chvíli přestal usmívat a dožadoval se jízdy. Jela s námi paní, která se snažila odjet už den předtím. Protože se nesešel potřebný počet pasažérů, čekala v Rama jeden den a když přišla druhý den v 6.00 ráno, kdy se měli začít prodávat jízdenky už bylo obsazeno a tak zase čekala s obavami, jestli se naplní poloprázdná loďka. Naštvaný kormidelník nás konečně nalodil (kdyby se sešlo ještě víc pasažérů mohl by mít více peněz). Nasedli jsme do pangy a já si představovala romantickou jízdu po řece. Vyfasovali jsme záchranné vesty a loďka se rozjela nečekanou rychlostí. Vítr doslova fičel na čelo a do uší. A protože právě tyto části hlavy si musím před větrem a průvanem dobře ochraňovat už od dětství, přikryla jsem si uši rukama, ale moc to nestačilo. Zbynda hrdinně sundal tričko a podal mi ho, takže jsem si do něj mohla zabalit hlavu. Nevypadalo to důstojně, ani romanticky, ale věděla jsem, že mi to pomůže.
Ruce jsem si stejně celou cestu držela na uších, takže i když bylo zamračeno, spálila jsem si je. Po 10 minutách se mi jízda po řece zdála nudná a únavou jsem klimbala. Jízda trvá skoro 2 hodiny.
Atlantická oblast (a specielně Bluefield) je mimo jiné v Nikaragui také známá jako nebezpečná oblast. Co se týká vlhkého, úmorného vedra, malárie, špatné vody i jídla. Jeden pastor nám vyprávěl, jak byl jedinkrát v Bluefieldu a štíplo ho tam něco a za pár dní měl nějakou hroznou nemoc a málem umřel. Na Atlantickou zónu jsme se těšili už z Čech, takže jsme byli zvědaví. Dorazili jsme z přístavu rovnou do církve, kde už byly chvály v plném proudu. Církev AdD Nový Jeruzalém má asi 1000 členů. Rychle jsme se převlékli, přidali jsme se ke shromážděným a bratr Cerrato kázal. Byl zrovna den letnic, kázání bylo o letničním náboji církve. Byla i společná večeře Páně. Pastor sboru Angelo Gahona i s rodinou byli 16 let misionáři ve Venezuele. Vřele nás přijal a celá jeho rodina nám osobně velmi požehnala. Dali nám audio kazety s nahraným novým zákonem v Miskito. Dostali jsme dokonce umělohmotné talíře a hrníčky na kafe a 4 příbory jako základní výbavu. A taky háčkovanou měkkou hamaku. Hlavně nám nabídli pomoc a s veškerým pochopením nám stále zdůrazňovali, ať se na ně kdykoliv obrátíme, ať už budeme kdekoliv v Nikaragui. Bylo vidět, že skutečně pro misii a tedy i pro misionáře mají srdce.
Církev má i svou rádiovou stanici, takže jsme mohli mluvit do rádia. Povídali jsme si o církvi v Čechách, o prvních moravských misiích, o lásce a o zvěstování evangelia. Znovu jsem si uvědomila, jak velký vliv má rádio. Když jsme z Bluefieldu odjížděli, přišla se do přístavu rozloučit jedna sestra. A když jsme se představili, všem nadšeně vyprávěla, jak nás slyšela v rádiu. V Bluefieldu jsme se zdrželi jen 2 dny a hlavně jsme byli na návštěvách mezi křesťany. Ale stejně jsme nasáli šťavnatou atmosféru města a užili jsme si vidět směsici tolika barevných lidí. Na fotkách vidíte také pastora Oscara a manželku. Pastor Oscar měl 2 taxíky. Jeden prodal a koupil umělohmotné židličky a materiál na stavbu střechy pro novou církev u něj doma. Schází se u něj skupinka. Během 3 měsíců má 40 nově obrácených lidí a věří, že jako církev rychle porostou. Druhý taxík prodá záhy, jak jej opraví, aby mohl investovat do Božího díla.Fotky z Blufu najdete na našich www.misie.estranky.cz fotoalbum, centrální amerika.
Z Bluefieldu jsme se vrátili do Managui do „našeho“ skladu a pomalu se začali připravovat na odjezd. Dnes je to 10 dní co jsme se z Bluefieldu vrátili a ještě jsme se nezbavili potíží se zažívacím ústrojím. Co se týká našeho pobytu na univerzitě v Managui, nakonec jsme za 22 dní zaplatili 3 200 kč za „bydlení“ a 2 800 kč za stravu, tedy za malovaného kohouta. 50 dolarů nám z ubytování velkoryse slevili. Studenti na univerzitě bydlí zdarma, mají něco jako stipendium. A místní křesťané mají za ubytování místní ceny, zatímco my jsme měli cenu pro cizince. Člověk tomu sice rozumem moc nerozumí, proč se tolik platí, když jsme misionáři a pracujeme na jejich poli. Rozhodně však nelitujeme. Hotel by nás vyšel nepoměrně dráž. A pobyt v areálu univerzity byl pro nás přes veškeré nepohodlí požehnáním.
V den našeho odjezdu nás studenti pozvali na ranní vigilii tedy modlitební hodinu. Většina studentů se chystá být pastorem. Na konci studia dostanou titul. Pastor tady v Nikaragui je celkem vážené povolání a poměrně dobře zajištěné místo. Ačkoliv pastor nemá žádný pevný plat, pokud jeho církev roste, v ničem nestrádá. A tady církve rostou a rostou. Jak církve stávající tak i nové. Takže jsem dostala prostor sdílet Slovo se studenty. Samozřejmě, že to bylo o misii. Ale jinak než jsou zvyklí. Bylo to o tom, že pastor slouží lidem a ne lidi jemu. Že pastor je zodpovědný za to, aby jeho sbor byl misijní. Že se nemají zajímat o kdejaké nové a moderní učení, ale aby zůstali věrní Ježíšovu příkazu a poslání. Prosila jsem je, aby nikdy nezapomínali na misionáře. Tedy na šíření evangelia ve světě. A zvláště v oblastech, kde je málo církví a málo křesťanů nebo ještě vůbec není známo evangelium. Prosila jsem je, ať si nešperkují budovy, ale investují do misie. Ať hoří vášní pro duše. V zadní řadě seděli studenti misijního ročníku a plakali, zatímco budoucí pastoři na mě hleděli s údivem. Po té nás pozvali studenti misijního ročníku na rozloučení a modlitby do studovny misie. Měli pro nás překvapení. Na nástěnce byla česká a nikaragujská vlajka. Viz foto Managua mayo 2010.
Studenti misijního ročníku to jsou 4 odvážné a odhodlané sestry. Děkovali nám za slovo k pastorům a vroucně se za nás modlili. Už delší čas jsme měli na srdci zasít finanční semeno do nikaragujské misie. V lednu 2011 tyto studentky končí školu a 3 z nich se chystají do Indie (jedna se dokonce už učí jeden z indických jazyků) a Dína na Haiti. Dínu už znáte z předchozích dopisů. Takže po modlitbách zasela misie Ježíše Krista každé z těchto misionářek 25 dolarů 500 kč. Chceme, abyste se radovali, vy, kteří zaséváte finance do naší misie, že vaše semeno je rozmnožené a zaseté do dalších částí světa. Dokonce máte podíl na vyslání nikaragujských misionářů. Sláva Ježíši!
Z Managui jsme přijeli do Jinotegy. Měli jsme tu mít zajištěný podnájem, ale nějak to nevyšlo. Těšili jsme se na nějaký menší domeček, protože už dlouho jsme bydleli po rodinách a v provizoriích. Spočítali jsme, že za poslední 3 měsíce jsme spali v 19 různých postelích a už se těšíme na trochu soukromí. Hledáme jednu větší místnost se samostatným vchodem, aby se nám do místnosti vešla větší postel, stůl, židle a koutek na vaření. Aby bylo wc, sprcha (studená voda je běžný standart), pitná voda (sice jí nepijeme, ale na mytí je dobrá), elektřina a valcha na praní je betonové umyvadlo s valchou. (poznámka k prádlu: pere se pořád, protože se denně nosí čisté oblečení, čisté rifle atd. prádlo se často věší bez kolíčků na ostnaté dráty, ačkoliv jsou tu ke koupi běžně šnůry, ale to je zbytečný výdaj. Tam kde je osten, se prádlo omotá a kupodivu se neroztrhá). Podnájmy v cenové relaci 100-150 dolarů jsou holé nezařízené místnosti. Betonová podlaha, neomítnuté, hrubé stěny, plechová střecha. Momentálně je velmi malá nabídka, vše je pronajaté. Už 10 dní tedy bydlíme u jedné moc milé rodiny z církve. Mají malé děti, takže to o soukromí rozhodně není. Jsou velmi pohostinní a opravdu jsou odpovědí na modlitby. Bůh nám posílá do cesty důvěryhodné lidi. Jsme za ně úpřimně vděční. Ale nechceme se zde zdržet dlouho. Každý den hledáme podnájem. Chceme v Jinotega navázat bližší vztahy s pastorem a s církví. Taky je zde učitel jazyka mayangna a miskito a jsme domluveni, že bude Pavlu vyučovat oba jazyky. Jinotega má dokonce i poštu takže bychom tu mohli mít i schránku. Ještě jedno úplně nové zjevení, ohledně bydlení v této části světa. Když člověk cestuje do jižních zemí, mohou se mu malé domečky zdát romantické a roztomilé. Znám to např. ze Španělska, z Řecka, z Kostariky. Malé barevně natřené domečky a jejich obyvatelé sedí na židličkách před domem a pozorují co se děje na ulici, povídají si se sousedy. Nebo jsou sice v domečku, ale mají dveře dokořán a okna dokořán a vevnitř to vždy vypadá trochu v přítmí. Až do teď jsem to znala jen z venku. Teď však, co bydlíme v domě s rodinou z církve, bylo pro mne depresivní, že ačkoliv dům je velký, od rána do večera je zde šero až tma. Je to totiž tak, že domy jsou nalepené jeden na druhý. Zepředu tedy z ulice má roztomilý domeček jen jedny dveře, jedno okno kde není sklo, ale neprůhledné žaluzie. Pak následuje dlouhá tmavá nudle bez oken jen stěny rozdělené na místnosti. A možná na konci nudle zas dveře do dvora, když je dvůr tzv. patio. Domy mají vchody na úrovni chodníku, a nemají žádné patro, a aby se ušetřilo za materiál, jsou velmi nízké. Takže opravdu se člověk probudí do tmy a celý den je v příšeří a tak není divu, že si vyndá židli před dům na ulici a sedí a užívá si denní světlo. Představte si malou dřevěnou nebo zděnou kůlničku bez oken tak nějak se tu běžně bydlí. K tomu se v tmavých koutech drží hmyz, takový velký hnědý brouci jako šváby. Samozřejmě, že jsou tu i velké domy s pozemkem a domy jednopatrové, ale jsou to spíše vyjímky. Takže vidíte li na fotkách cestovních agentur domečky jak malované, vězte, že bydlení v nich není žádný med. Dnes jsme zažili něco úplně nového. Měli jsme dveře do ulice otevřené, protože jezdili „popeláři“ a to je pro děti zážitek. Ale hned po nich šel nějaký muž s přístrojem, co dělal hluk a kouř. Vypadalo to jako ruční fukary na listí, ale čoudilo to bílý kouř. A v ulici nastalo pozdvižení.
Rychle, rychle. Lidé vybíhali ze svých domečků otvírali dveře i okna dokořán. A brali si s sebou papoušky a domácí zvířata. A ten člověk s přístrojem rychle vběhl do domu všechno vyčoudil a běžel do dalšího. Taky nás popohnali, ať vyběhnem. Vysvětlili nám, že to je speciální chemická směs na vystříkání švábů a hmyzu, který přenáší horečku dengue. Všechno smrdělo a nechápu, jak to může být neškodné jídlu atd. V kuchyni bylo pečivo a vařil se oběd. Tvrdili nám, že se nemusíme bát. Poslední dny užívám černé uhlí. Tak ještě ke všemu máme jídlo přestříkané kdovíjakou chemikálií. Nohy máme až ke kolenům samý štípanec. Hlavně když si sedneme ke stolu. Člověk neví jestli to jde z čalouněných židlí nebo jsou to nějací malý neviditelný štípači. Zbynda se utěšoval, že po akci snad alespoň bude pokoj od štípačů. Ale večer to bylo ještě horší než obvykle.
Ze života misionáře
O jídle, vodě a společném stolování.
Jíš, co ti předloží. Naučili jsme se říkat, prosím jen trošku.
Na dlouhé cestě autem jsme měli hlad. Zastavili jsme ve velkém městě. Pastor s manželkou vybrali na jídlo lokál, který by sis nikdy nevybral. Jídlo je na první pohled osmažené do černa a v duchu víš, že to není ono. Buď zůstaneš hladový, nebo se oddělíš a jdeš hledat jinou restauraci, což je společensky nevhodné. Nebo se najíš společně s ostatními, ačkoliv bys nejraději utekl.
Řeknou ti, voda je tu pitná, dobrá, zdravá. Pijí jí i naše děti. Řekneš raději si koupím balenou vodu. Mám teď trochu průjem. Řeknou ti, z toho si nic nedělej. Celá naše rodina měla poslední dny hrozné průjmy. A nemocnice v Nikaragui jsou plné lidí s hroznými průjmy. To víš v tomhle období silných deštů…….Aha, takže voda je asi pitná a zdravá jak kdy.
Jdeš do pekárny pro pečivo. Tady mají taková kolečka místo chleba. Prodavačka ti špinavýma rukama, špinavými prsty pečlivě podá vybrané kousky. Podává ti je do ruky. Když si řekneš o sáček tak ti ho dá. (naučíš se, kde kupovat a kde ne)
Uctivě se tě zeptají. A co se vaří a jí u vás? Řekneš hodně brambor a vepřové maso atd. Chtějí ti udělat radost, tak utratí peníze, koupí vepřové a uvaří ho pro celou rodinu. Nikomu moc nechutná, všichni se shodnou na tom, že vepřové nejedí. A ty přitom myslíš na všechna varování, ať tady nejíme vepřové. Vezmeš si alespoň pár kousků, protože víš, že to udělali jen a jen pro tebe.
Je víkend a chtějí tě pohostit v restauraci. Bohatší vrstva zajde občas do fast foodu, což je něco mezi Kentucky a Mcdonaldem. My jsme to nikdy nemuseli a hlavně místní nikaragujská kuchyně je výborná. Takže tě pozvou do fastfoodu na přesmažené kuře, bezchutné pidihranolky, a coco colu. Porce jsou malinké, útrata je zbytečně velká a stejně jsi se nenajedl. Přispěješ do rodiného rozpočtu. A jemně naznačíš, že si pozvání moc vážíš, ale že příště se můžeme společně najíst rýže a fazolí doma.
A to jsme zatím v civilizaci a ne v deštném pralese.
Dnešní noc Zbynda celou proběhal s průjmem a ráno zvracel. Kdoví po čem. Průjem máme už 14 dní a ten chemický postřik na hmyz, rozhodně není nic dobrého v nevětraném domě bez oken. Vypadá to na nějaký vir, protože snad v každé rodině mají průjmy. A na Zbyňu to dnes zaútočili silně má i teplotu a je bez síly. Je to pořád stejný ďábel, který obtěžuje i když je poražený. Prosíme za modlitby za dokonalé uzdravení, obnovení a posílení.
A ještě svědectví na závěr :
Dnešní svědectví. Bůh nám dal podnájem. Hezký jednopatrový domek v centru za 70 dolarů což je 1470 kč měsíčně. A hlavně majitelé jsou důvěryhodní lidé a paní je zdravotnice a pravidelně pracuje v oblasti naší misie na řece v horách. Haleluja! V pondělí podepíšem smlouvu.
Těšíme se na zprávy od vás, vaši v lásce misionáři a služebníci Ježíše Krista Zbyněk a Pavla,
Češi v Nikaragui
Náhledy fotografií ze složky bluefields