4.V Nikaragui
18. 3. 2010
Nikaragua, náš nový domov jak věříme, je nádherná. Může se někomu zdát chudá, zaostalá a špinavá nebo panenská, hrdá a přátelská. Nám se líbí. Země i lidé. Bůh nám podivuhodně učinil cestu otevřenou a když On otvírá, žádný nezavře. Byli jsme v Nikaragui 4 dny od pondělí odpoledne do pátku ráno. Je mnoho dojmů i svědectví a mnoho očekávání. Vy kteří naší misii sledujete déle víte, že jsme mluvili o Nikaragui a lidu Miskito už v Čechách. Také víte, že jsme investovali mnoho sil i peněz do žádosti o povolení k 5 letému pobytu. Už jsme to i chtěli vzdát, protože všude nám říkali, že není šance. Naposledy nám to řekla česká velvyslankyně v Kostarice. Jestli nemáte nikoho, kdo by vám dal potvrzení, že pro něj budete pracovat, nemáte šanci povolení dostat. A my jsme znovu po několikáté předložili Bohu prostou otázku. Máme pokračovat tímto směrem? A znovu jsme cítili pokoj jet do Nikaragui a žádost podat.
V sobotu večer jsme si v knize pro turisty našli levnější hotely v okolí autobusového nádraží a v neděli ráno v církvi pastor kázal o tom, že Bůh nám už dal klíče od dveří, které máme otevřít. Také o tom jak zavřít dveře, které v našem životě nemají být ani pootevřené. A také o tom, že když víme, že nějaké dveře máme otevřít a i když máme správný klíč otevřít nejdou, tak prostě požádat Boha ať je rozrazí. Tak jak je psáno v žalmu rozrazil bronzová vrata, železné závory zlomil.
V neděli večer se stalo mnoho věcí. Gerardo řekl, že nemá klid v tom abychom jeli do Nikaragui jen tak bez tamnější pomoci. Zavolal svým přátelům do Nikaragui a domluvil, že nás vyzvednou na autobusové zastávce. Také zavolal prezidentovi Asambleas de Dios (Asemblies of God), aby ho o nás informoval. Milý bratr řekl, ať přijedeme rovnou na univerzitu Martina Luthera, že nám poskytnou ubytování a stravu a že nás přijme a uvidí, co by pro nás mohl udělat. Haleluja! A dále se v neděli stalo to, že Gerardovi zavolal jiný bratr, že ředitel Nehemie bratr Waldemar s ještě s jinými bratry přijede do Kostariky a zda by mohli pobýt u Gerarda v domě. Takže zatímco jsme byli v Nikaragui, navštívili Gerarda bratr Waldemar, vedoucí Nehemie bratr Pawel Sturz a ještě jeden bratr z Německa, Gerhard Mantei, který už 11 let pracuje v Nikaragui. Gerardo byl z návštěvy velmi povzbuzen a říkal nám, jaké to bylo požehnání pro jeho dům i pro něj osobně. Ještě jsme se v neděli večer na poslední chvíli dozvěděli, že smluvený taxi pro nás ve 3 ráno nepřijede. A tak nás naši přátelé odvezli do hotelu u autobusového nádraží, a tam byl přesně jeden volný pokojík. Sice v nic moc stavu, ale byl. Okna byly rozbitá jen s kousky skla a zbytek dráty. Trochu protahovalo, doléhala k nám příšerná hudba z nedalekého koncertu Metalica, ale šlo nějak usnout.
Autobus do Managui vypadal honosně, ale uvnitř běhali středně velcí hnědí brouci a dveře u řidiče byly přivázané kouskem drátu místo pantů. Takže když řidič přidal a docela to hnal, tak se dveře s rachotem třásly a Zbyna s napětím sledoval jestli vypadnou nebo ne. Autobus byl asi bouranej, ale jel. Místo ohlášených 10 hodin jsme po osmi hodinách rychlé jízdy na nejistých silnicích dorazili do horké Managui. Už se mi z únavy a nevyspání rozjížděla migréna. Donutila jsem se k úsměvům a konverzaci s milým pastorem, který nás vyzvedl a zavezl do areálu univerzity. Tam jsme čekali, až skončí setkání pastorů a byli jsme přijati ředitelem AdD. Přijal nás vlídně a zeptal se nás na náš projekt, a co chceme v Nikaragui dělat. Samozřejmě, že člověk chce při takovém důležitém pohovoru být v pohodě a co nejlépe se uvést. Jenomže jsme byli příliš unaveni a také jsme v tom vedru zrovna nevoněli a já se musela uprostřed rozhovoru omluvit a utíkala jsem z migrény zvracet. Jenomže Bůh je Bůh a když my jsme slabí, On slabý není a Jeho vůle je Jeho vůle. A my toužíme žít v jeho vůli a naplnit jeho záměr. Takže nám bratr ředitel nabídl, že nám rádi pomohou s dokumenty, pokud bychom pracovali V Nikaragui pro Asembleas de Dios. My jsme zatím Moravské církve v Nikaragui nekontaktovali, protože jsme věděli, že to zatím nemáme dělat. Mysleli jsme si, že to bude aktuální, až jestli nám dají úřady pobyt. Jenomže právě pro ten pobyt jsme potřebovali něčí doporučení a řekněme zaměstnavatele. Takže jsme na spolupráci s Asembleas de Dios s radostí kývli. V pozdním odpoledni jsme se šli ubytovat. Padli jsme do postelí.
Druhý den už jsme byli fit a začalo zařizování. Bylo zapotřebí mnoho dokumentů, které potvrdily, že jsme misionáři pracující pro Asambleas de Dios. Právník církve sepsal několikastránkový dokument atd. Úterý i středu jsme strávili na úřadech a v různých kancelářích. Pan konzul, který zde pro Čechy pracuje a měl nám po předchozí dohodě pomoci, nějak neměl čas. Ale Bůh má své lidi a služebníky a klíče a otevírá dveře svrchovaně. Takže jsme žádost o pobyt podali, a věříme v kladné vyřízení (při kladném vyřízení zaplatíme migračnímu úřadu několik dalších stovek dolarů). Pro vyřízenou žádost se musíme dostavit koncem dubna.
Ale teď přichází to, proč jsme sem přijeli. Řekli jsme rovnou, že chceme jít tam, kde ještě žádní křesťané nejsou nebo tam nechtějí jít. Náš projekt se jmenuje zasáhnout evangeliem nezasažené. Oni řekli dobře, potřebujeme misionáře pro lid Mayagna. A my jsme věděli ano to je pro nás. Lid Mayagna se řadí k Miskitos. Už jsme o tomto lidu četli v časopise Herhutské misie a zajímal nás už v Čechách. Zatím se nám podařilo zjistit od různých lidí včetně jednoho pastora Mayagna, že tento lid má asi 64 komunit a do mnohých vesnic ještě neproniklo evangelium. Vesnice jsou převážně při řece Río Bocay. Z poslední, po souši dostupné, vesnice se do mayagna vesnic jede 2 dny loďkou a pak pěšky. Pastor, který má v kompetenci tento region žije ve městě Jinotega. Toto město je větší a určitě ho najdete na mapě. (Jinotega, San Jose del Bocay, Ayapala a nám by pravděpodobně přidělili vesnici Walaquitan). Obyvatelé jsou velmi chudí, úrodu kukuřice často zničí déšť nebo zvířata. Lid Mayagna jsou seminomádi jak nás poučil jeden bratr profesor, takže se zhruba po půl roce přesunují na jiné místo. Většinou v každé vesnici je někdo, kdo mluví španělsky. Také je tam náčelník, stařešinové, nějaký místní léčitel šaman a někdy i čaroděj. Rovnou nám řekli, že je tam hodně čarodějnictví. Ale jak mi dnes řekl jeden kostarický pastor, misie tam není snadná, ale také ne nemožná. Moskytiéry už máme, koupíme 2 bytelné hamaky, pláštěnky, plovací záchranné vesty, nějaké nádobí, potraviny. Jako dar na misii jsme v Čechách dostali dobré boty, léky, háčky na ryby atd. To vše budeme potřebovat.
Takže jsme vírou došli s dokumenty až do Managui a Bůh podivuhodně otevřel dveře. Nikaraguu i lidi jsme si na poprvé zamilovali. Také jsme se hned na poprvé setkali i s místním nešvarem. Někteří křesťané i nekřesťané vidí bílého člověka a v očích jim hned zasvítí dolary. Jeden pastor nám hned vysvětlil, co potřebuje. Kromě jiného potřebuje loďku asi za 4000 dolarů. Řekli jsme mu, že nepřicházíme s kufry plnými dolarů a on zjevně znechucen se divil, proč tedy přicházíme a co přinášíme. Zrovna v dobu, kdy jsme byli v Manague, bylo národní setkání vedoucích Asambleas de Dios. Pozvali nás tam, abychom se představili. Jeden pastor se nás přede všemi pastory zeptal, kolik že je naše podpora od české církve. Byli jsme bezelstní i obezřetní. Řekli jsme mu jen částku, kterou nás podporuje naše církev Jednota bratrská. Hlasitě na sucho polkl. Zjevně očekával nějakou závratnou sumu. A jak to, když máte tak slavnou křesťanskou historii, že jsou u vás sbory malé a nejsou všichni češi křesťané? A kolik misionářů vaše církev ročně posílá do světa? Ještě, že chvíle takových otázek netrvají dlouho a že je to Bůh kdo nás povolal a potvrzuje nás. Ředitel nás ujistil, že jsme první kdo přišli a řekli, že chtějí pracovat tam, kde ještě nikdo není a kde je teď potřeba. Většina misionářů chce být ve městech. Takže si toho váží. Také řekl, že máme dobrá doporučení, a že je za nás rád. Já si uvědomuji, že nám Bůh skrze tuto církev v Nikaragui otevřel dveře. Zároveň je mi jasné, že oni nemají co ztratit. Pro ně jsme přišli. Lidé v Kostarice i v Nikaragui často používají větu, kterou jsme v Čechách snad neslyšeli. „Jsme tady proto, abychom vám sloužili.“ Tuto větu zde používají křesťané i nekřesťané (třeba v obchodě). My jsme tady proto, protože věříme, že Bůh chce abychom tomuto lidu sloužili.
Kdykoliv s kýmkoliv mluvíte o domorodcích lidu Mayagna, řeknou vám, jsou chudí, žijí v málo dostupných vesnicích a vláda se o ně vůbec nestará. Ví se o nich, ale jsou jako zapomenutí. Takže to bude součást našeho poselství, že Bůh nezapomněl na lid Mayagna. Povolal si 2 nezkušené evropany z malé země. Kluka z venkova a holku z velkoměsta. Vložil jim toto povolání do srdce a to tak, že všechno nechali a šli. Vírou. 2 obyčejní křesťani. Nejsme odborníci na domorodce, ani na jazyky, ani na život v džungli. Ani nejsme dobrodruzi ani nějací sportovci. Vždyť nás znáte. Bůh vyslyšel modlitby lidu Mayagna. V některých vesnicích už jsou křesťané a v některých ještě ne. Proto jsme tady.
Areál university mi připomínal areál Harwestu, který kdysi byl v Čechách. Studenti biblické školy studují od úterý do čtvrtka, o víkendu kážou v církvích, nebo jdou kázat ven. Studium si financují ze sbírek, tak jak kážou v církvích, nebo různě pracují. Většina studentů je z mnohopočetných rodin. Je obvyklé, že rodiny mají kolem 10 dětí, neobvyklé je, když mají všichni stejného otce i matku. Studenti jsou budoucí pastoři a misionáři. Ačkoliv je Nikaragua nejchudší země střední ameriky, vysílá dost misionářů. To je sám o sobě zázrak, za studium misie a vysílání misionářů se studenti dlouho modlili, než vůbec toto dílo začalo. Mnozí studenti už byli v zemích jižní ameriky a několik sester se chystá do Indie. My sami jsme misionáři a Bůh nás učí dávat a podporovat další misionáře. Věděli jsme, že z toho co od partnerů dostáváme, chceme zasévat i finanční semeno jiným misiím. (desátky zůstávají v čr) A Bůh nás seznámil s budoucími misionáři a tak máme úžasnou příležitost mít podíl na nikaragujské misii ve světě. (studenti zatím nemají svá konta, ale vzali jsme si kontakty a v dubnu se opět uvidíme)
Celý areál university je ve dne v noci střežen ozbrojenými strážci. Někteří jsou křesťané, jiní ne. Skamarádili jsme se s Alexem a já se divila, proč v tom hrozném vedru nosí bytelnou vestičku s kapsami. Alex má na starosti logistiku, tedy dopravu a občas hlídá u vjezdu do areálu. Když nám ukázal revolver, který nosí v kapse vesty bylo mi to jasné. Také jsme se spřátelili s nočním hlídačem. Je to 18 letý chlapec jmenuje se Majkl. Měl u sebe velkou pušku. Dítě s puškou. Mnozí mu už o Ježíši říkali. Mluvila jsme s ním o naléhavosti rozhodnout se pro Ježíše a následovat Ho. Nevím, kdo z vás nám dal propisku se jménem MICHAL. Měla jsem jí s sebou jako dárek pro někoho a věděla jsem, že poslední noc před odjezdem půjdeme za Majklem a že mu ta propiska udělá radost. Měl radost. Rozhodl se přijmout Ježíše, tak jsme se společně modlili. Zbyňa ho objal a chlapec s puškou v ruce plakal.
Děkujeme vám všem, za každý, byť i drobný dárek. Kšiltovku od Mirky z Pardubic jsme dali Alexovi. Jeho dcerce krásnou ozdůbku do vlasů, ta byla od Světlanky a Pepy z Kolína. Manželce ředitele AdD jsme dali zvláštní svítící korále, ani nevíme, od koho byly. A ten kdo nám dal tu úžasnou propisku se jménem Michal, ať je potěšen svědectvím o Boží lásce.
Dopisy, které vám posíláme, jsou obsáhlejší, ale věříme, že tak můžete být s námi tady. Zapojeni ve všem co tady Bůh skrze vaší misii dělá. Ozvala se nám jedna sestra, že by chtěla z dopisů udělat článek do katolického časopisu nebo novin. A to je také důvod psaní našich dopisů. Vy víte o nás, a my víme, že se za nás modlíte. Věříme, že tyto dopisy povzbudí další bratry a sestry v Čechách k misii po celém světě. Také věříme, že Bůh tady skrze nás otevře cestu pro další misionáře z Čech. Děkujeme vám všem, kteří nám píšete emaily. Děkujeme vám všem, kteří nás podporujete v modlitbách i finančně. Vaše finanční dary zatím zůstávají na kontu v Čechách, ale věříme, že už brzo budeme moci založit konto tady v Nikaragui, hned jak dostaneme trvalý pobyt. Pokud je to možné chceme vám dál posílat zprávy. Až budeme ve vesnicích Maygna v horách, budou zprávy zřejmě jen občasné. V květnu bychom tam měli jet a pak začíná období deštů, kdy není možné po řece sjet dolů do měst. Koncem března máme domluvené návštěvy indiánských rezervací tady v Kostarice. Bude to teď pro nás důležité, abychom načerpali zkušenosti. Jednak z života v indiánských vesnicích a komunitách. Také z praktického života v deštných pralesích a také se potřebujeme hodně ptát. Jak začínali církve v Talamance, co musíme vědět, čemu se vyhnout atd.
Tak to je svědectví o cestě víry do Nikaragui, o Boží lásce k lidu Mayagna a také o vaší misii.
Náhledy fotografií ze složky nicaragua