Domorodci
21. 4. 2010
Když se v Čechách řekne domorodci, myslí se tím, že někdo se na určitém místě narodil a žije tam. Když jste třeba v Krkonoších na lyžovačce a o někom se řekne, to je domorodec, znamená to, že to není ani Pražák, ani Vsetíňák, ani Ostravak, ale že se narodil a žije v Krkonoších.
Tady v Kostarice jsem si uvědomila rozdíl mezi slovem domorodec, tak jak se používá u nás a domorodec tak jak se používá v celé Americe. Je to těžko uchopitelný pojem pro člověka, který žil vždy v Evropě. Pro nás Evropany je normální, že jsme všichni domorodci. Tedy Češi a Moraváci, abych se někoho nedotkla, jsou domorodci v České republice. Italové jsou domorodci v Itálii a Řekové v Řecku a Bulhaři v Bulharsku. Tady v Americe, když se řekne domorodec, tedy indigena, nebo native, znamená to příslušník nějakého původního indiánského kmene. Může třeba žít v hlavním městě Kostariky, ale není kostaričan. Domorodec v Nikaragui není Nikaraguičan, ale např. Miskito, nebo Mayangna. Domorodec v Panamě není Panamčan, ale např. Kuna yala, nebo Ngobe Bugle. A v Mexiku není Mexičan, ale např. Azték. Takže pro Kostaričany domorodec je např. Bri bri, nebo Cabécas. Narodil se v Kostarice, podléhá kostarickým zákonům, ale pro kostaričany není kostaričan. Srovnám li to s českou republikou. Většina Moraváků, se necítí být Čechy, ačkoliv žijí v české republice. Ale přinejmenším Češi i Moraváci vypadají stejně, mluví stejným jazykem, (není řeč o nářečí), pokud chtějí, rozumí si. Mohou svobodně navštěvovat území, kde žijí. Kultura a kulturní dědictví se prolínají a obohacují navzájem. Mluví-li se o domorodcích tady, znamená to, že jinak fyzicky vypadají, že mají odlišné zvyky a způsob života. Mají velmi odlišný jazyk. Kostaričani nerozumí jazyku domorodců. Může to být třeba jako čeština a rumunština. Takových domorodých etnik, kmenů, může mít jedna malá země několik. Kostarika je asi o1/3 menší než čr a má jen 5 000 000 obyvatel. Většina domorodců tady španělsky mluví a rozumí. Mluví li se o domorodcích např ve Venezuele, znamená to mimo jiné, že se může jednat o domorodce, tedy indiány, na jejichž území je zákaz vstupu všem, kteří domorodci nejsou. Speciálně je tento zákaz pro bílé. Je to pro nás neznámý pocit narodit se v zemi, kde kromě mého národa, žijí jiné národy nebo kmeny natolik odlišné. Vyrůstat s pocitem, že některá území mé země jsou pro mne tabu. Je to natolik jiné, než na co jsme zvyklí. O to víc je pro nás neuvěřitelné a vím, že tomu mnozí nevěří a neuvěří, že dodnes v horách střední Ameriky (mohou) žít a v horách jižní Ameriky zcela určitě žijí domorodci ještě původním způsobem života, neobjevení a nezasažení civilizací. A tedy nezasažení evangeliem.
Proto nás tak zasáhl film o misii mezi Auky v Ekvádoru. Poprvé jsem se s tímto příběhem setkala krátce po svém obrácení. Přečetla jsem si svědectví o misii mezi Auky v Životě víry, pokud si dobře pamatuji (jestli to nebyla Nehemie). Už tenkrát mě ten krátký článek zaujal natolik, že jsem si tu stránku uschovala a čas od času četla. Pak jsem příběh 5 misionářů a jejich žen četla v Hrdinech víry. Nakonec jsme to viděli zfilmované jako film. Ve filmu hrají herci, ale je přesně podle skutečného příběhu.
Film vlastně vypráví syn misionáře, kterého Aukové zabili. Začátek příběhu je v roce 1943, misionáři přišli v 50.letech a příběh pokračuje až do roku 1995. Takže to není zas tak vzdálená historie, jako například příběhy moravských bratrů. Aukové měli strašnou pověst a ještě horší byla skutečnost. Zabíjeli se mezi sebou navzájem a kvůli povinnosti pomstít smrt blízkých, neexistovali v tomto kmenu dědové, protože muži byli někým vždy zabiti dřív, než zestárli. Aukové zabili všech 5 misionářů, kteří se snažili s Auky navázat kontakt, aby jim přinesli evangelium. Nakonec mezi divoké Auky šli ženy, vdovy po misionářích i s dětmi. Získali tento kmen pro Krista. Mezi misionáři byl i pilot, a právě jeho syn, příběh vypráví. Ve filmu je scéna, kdy se jako osmiletý chlapec, ptá svého otce:„Kdyby na vás Huorani (Aukové) zaútočili, použijete zbraně?“ Tatínek mu odpověděl: „Nemůžeme použít zbraně. Huorani by nešli do nebe. Ale my ano.“
Film se jmenuje End of the spear a znamená to na konci oštěpu. Velmi toužíme po tom, aby tento film mohli vidět křesťané v Čechách. Kdykoliv jsme v poslední době měli přístup na internet, zkoušeli jsme hledat, jak film vidět on line, jestli jsou české titulky atd. Požádali jsme o pomoc i dva šikovné bratry v Čechách. Karel se nám ozval a zjistil, že na
http://stagevu.com/video/tqssycmoioqi# je možné film stáhnout.
Je potřeba k tomu stáhnout a nainstalovat do počítače přehrávač videí Divx:
DivX Plus Web Player for Windows:
http://stagevu.com/etc/DivXInstaller.exe
http://stagevu.com/etc/DivXInstaller.exe
Dokonce našel i české titulky
jinak je film v angličtině, a když mluví Huorani jsou ve filmu anglické titulky.
Určitě stojí za to to vidět.
My jsme dostali kopii dvd a viděli jsme už tento film mnohokrát. Pokaždé tam objevím něco nového a propojí se mi nově věci ohledně života indiánů v pralesích. Dostali jsme ještě další film, spíše dokument, ve kterém vystupují a mluví vdovy po misionářích, jejich děti, a přímo i indiáni Huorani, Auca, kteří byli přitom, když byli misionáři zabiti. Dnes jsou tito Huorani, naši bratři a sestry v Kristu. Ten dokument se jmenuje
Beyond the gates of Splendor a je ke stažení na téže adrese.
Pro nás Evropany může být šokující krutost s jakou se Huorani mezi sebou zabíjeli. Ale taková je realita některých národů a kmenů žijících bez Krista. Než jsme odjeli do stř Ameriky, snažila jsem se číst dostupnou literaturu o indiánech. Nejraději od autorů, kteří mezi nimi žili, takže z terénu. Jedna z knížek, které se mi dostaly do ruky, a překvapila mne krutostí kmenů žijících při řece Orinoko ve Venezuele, byla kniha Sama mezi indiány. Skutečný příběh se odehrával zhruba asi 1930 - 1950. V 60. letech se odehrával příběh Bručka.
Ve filmu o misii mezi Auky, pro mne osobně byly šokující a konfrontující letopočty. To mě osobně úplně dostalo. Příběh začíná v době, kdy svět prožíval druhou světovou válku. Pokračuje v době, kdy vyrůstali mí rodiče. A poslední scény filmu se odehrávají v 90.letech. A to už se mě týkalo. Přemýšlela jsem, co já jsem dělala v 80. a 90. letech. Co jsem prožívala, o co jsem se zajímala. Do roku 1995 jsem se zajímala hlavně sama o sebe a o svou rodinu. Studium, práce, manželství, budování zázemí, dovolená, cestování, světské „jistoty.“ To byl můj rytmus života. V roce 1995 jsem vydala svůj život Kristu a rozhodla jsem se už nedělat kompromisy a následovat Ho. Dalších 10 let jsem žila křesťanský život, kde jsem se opět zajímala o sebe a o církev. I když jsme se se Zbyňkem vždy zajímali o misii, i když jsme pracovali v Naději mezi potřebnými v ulicích Prahy, sklouzli jsme do pohodlného středoevropského křesťanského života. Uvnitř, jsem ale věděla, že nejsem šťastná, že mi to nestačí. V roce 2007 jsme začali naplňovat náš i Boží sen. Začali jsme dělat věci trochu jinak, než bylo běžné. A konečně 2010 jsme všechno nechali a vyšli jsme. Běžný Evropan, ne křesťan má za to, že misie se týkala středověku a že dnes už žádné nekontaktované kmeny neexistují. Běžný evropský křesťan občas slyší nebo čte něco o misionářích v Africe nebo v Indii, nebo v arabských zemích, ale nějak to nesouvisí s jeho stylem života v Evropě v roce 2010.
Když jsem poprvé viděla film o misionářích mezi Auky, nejvíc mě dostaly letopočty. Plakala jsem a naříkala a volala z hloubi duše k Bohu za českou církev. Jak je možné, že se ďáblu podařilo zatemnit tolika křesťanům pravdu o misii? Jak je možné, že pro tolik křesťanů je misie jen slavnou historií? Moravská misie v kterémsi století. V letech 1930, 1950, 1960,1980 (Dítě džungle od S.Kueglerové), 2000 si jistě mnoho křesťanů myslelo, že už není koho objevit, že nazí lidé v pralesích už neexistují. A přece máme zapsané a zdokumentované, že tomu tak není. (Viděli jsme dvd od Jakuba Vágnera českého rybáře, jsou na něm detailní záběry lidí z Amazonie, kteří prý dosud nejsou dotčeni civilizací.)
Promítli jsme film o misii mezi Auky jednomu kostarickému misionáři. Řekla jsem mu, představ si, že v Evropě mnoho lidí věří tomu, že takové kmeny už neexistují, takže není potřeba k nim jít a přinést jim evangelium. Vážně se na mne podíval a řekl, sestro, my víme, že existují a nejdeme k nim. Máme větší vinu než Evropané.
Proč k nim tedy místní nejdou? Mají stejnou výmluvu, jakou jsme slyšeli v Čechách. „Víš, to já nemůžu dělat, na to nemám. Ale když tebe k tomu Bůh povolal, jistě ti k tomu dal i milost.“ Snášet nepohodlí o tom to celé je. Lidi vám neřeknou, nechci. Řeknou, nemohu a vlastně mě k tomu Bůh nepovolal. A jiní se ptají a jste si jistí, že vás k tomu Bůh povolal? Ano jsme si jistí, protože jsme četli Bibli a tam to je. Naše povolání. Vím, že na to nemám. Ani předpoklady, ani mi nedělá radost nepohodlí a nebezpečí. Ale všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. Nemám na to, ale chci a udělám to. Já udělám svůj díl a Bůh udělá ten Jeho díl. O velikonocích tady v televizi dávali film o apoštolu Pavlovi. Lukáš se ho ve filmu ptá, jak on jako lékař má získat víru a uvěřit tomu, co je proti lékařskému poznání. Pavel mu říká. JEN SE MU ODEVZDEJ. Pavel se odevzdal Kristu.
Milý bratře, milá sestro
JEN SE MU ODEVZDEJ