río COCO
30. 6. 2010
dopis č.11
Vyjeli jsme na Zbynkův svátek tedy 16.6. v 5 hod ráno. Zavazadla zavázaná v igelitových pytlích hozená na korbu pastorova náklaďáčku. V autě kromě nás a pastora byla sestra s třemi dětmi. Vraceli se domů do vesnice Amak. Digna je manželka pastora Gregoria, který právě studuje v Managuě biblickou školu. Ona je tedy sama s 5 dětmi. V Managuě byla v nemocnici, měla jít na operaci. Nakonec se operace nekonala. Na podrobnosti jsem se neptala. Už v autě jsem byla konfrontovaná s odlišnou kulturou domorodců. My bychom řekli indiánů. Indiánů Mayangna. 2 holčičky byly celkem klidné a malý chlapec 1,5 roku střídavě pospával, a nebo se obsluhoval u maminčina prsu. Měl na sobě jen trenýrečky a elegantní košilku. Říkala jsem si to je šikovnej kluk už je bez plenek. Jenomže jsem se mýlila. Bez plenek sice byl, ale ještě si neuměl říct. Takže když se v autě postavil a čůral, bylo to překvapující, jenomže pak začal i kakat a to už jsme byli trochu v rozpacích. Maminka na jedné zastávce došla umýt chlapce i gumový koberec z auta a bylo. Cestou jsme totiž stavěli v různých vesnicích a neustále na auto přistupovali další a další bratři. Většinou v pláštěnce, protože lilo, usadili se nebo postavili na korbě mezi zavazadly a takto jsme dojeli až do Wiwilí, kde je malý přístav, spíš molo odkud vyplouvají loďky do komunit na řece río Coco.
Jelo 19 bratrů, většinou pastorů a kromě Digny a dětí ještě my 2. Loďka je dlouhá a je asi pro 14 lidí a má motor. Záleží na síle motoru, jak bude loďka rychlá a jak bude schopná překonávat peřeje proti proudu atd. Na popojíždění mezi vesnicemi na krátké vzdálenosti stačí motor o síle 15 koní. My jsme měli motor 40 a hlavně zkušeného lodivoda. Jednoho z nejzkušenějších. Říkají o něm, že když se narodil, maminka ho položila do řeky a poslala po vodě, takže řeku dobře zná. Jmenuje se Guilermo a je to křesťan. Cestou zpíval zvučným hlasem chvály a vyzpívával své srdce Bohu v písních, které vznikaly přímo v dané chvíli. Zpíval tak, že i přes zvuk motoru ho bylo slyšet až na vzdálené přídi. Na přídi je lodivodův pomocník. U nás to byl mladý chlapec v kulichu. Sleduje řeku, upozorňuje na překážky, odpíchává klackem na mělčině, uvazuje loďku atd. Připravili nás na to, že pojedeme asi 12 hodin a já si myslela, že třeba trochu přehání. Vyjeli jsme kolem 9 hod a do cíle tedy do San Andres jsme připluli mezi 18-19 hodinou. Cestou byla jedna zastávka na jídlo. My jsme raději zůstali u sušenek. Krajina kolem řeky je nádherná. Zelené kopce všech zelených odstínů. Všude krávy, koně, želvičky odpočívající na klackách co vyčuhují z řeky, plno ptáků a motýlů a malí papoušci. Taky jsme viděli 2 krokodýly odpočívat v písku u břehu. Propluli jsme pod větvemi stromu, na jedné z větví byl obávaný had barba amarilla, česky křovinář. Díky Bohu, že jsem si ho ani nevšimla. Ještě se neumíme koukat a rozpoznávat zvířata v přírodě a vůbec by mě nenapadlo hledat hada nad sebou, když pluju po řece. No jsem ráda, že jsem ho neviděla. Slyšela jsem tam nahoře i tady v Jinotega dost historek na to, abych se mu raději vyhnula. V řece jsou krokodýli i hadi, nějaké druhy zmijí atd.
Sourozenci z vesnic Mayangna se divili, že tomu vůbec věnuji pozornost. Oni se přece odjakživa koupou v řece a ty zvířata tam jsou s nimi a nic jim neudělají a je zbytečné se jich vůbec obávat. Aha.
Ale stejně jako naučit se žít s přírodou se musím naučit být bojovná. Znovu a znovu slyším historky, jak když je had u někoho na návštěvě tak ho prostě zabijí mačetou nebo lopatou a to někdy i malé děti. No nedávno šel po mně tady v domečku v Jinotega takový velký hnědý brouk. Říká se mu tady kukarača. Je velký asi jako šváb, ale je tmavě hnědý a může být i hodně veliký. Kouše a nesmí přijít do styku s jídlem. Obvykle je plachý, ale tenhle si to štrádoval rovnou na mne. Zbyněk zakřičel pozor, já ztuhla a Zbyňa ho hbitě zašlápl. Měl na nohách jen žabky. Já taky měla žabky a neumím si představit ho zašlápnout, jak by mi to pod žabkou křuplo.
Když už jsme u toho zdravého, dravého, bojovného postoje o přežití. Pastoři z misie v jedné vesnici přinesli svázanou živou slepici, ať jí paní pastorová uvaří. Dívala jsem se, jak šikovně jí jedna sestra podřízla hrdlo a přišlápla obě křídla a slepice v tichosti odevzdaně vykrvácela na podlaze v kuchyni. Krev protekla mezi prkny dolu pod domeček. Pak jí zručně oškubala, očistila a uvařila. Tak a co já s tím budu dělat? Já pražská holka zvyklá vidět tak balený kuřata z xaverova naházený zmrzlý v mrazácích samošek. Ještě si člověk vybere jestli chce kuře jihočeské nebo z bio farmy. Nejsem zvyklá nic pěstovat ani zabíjet. To asi přenechám Zbyńkovi, pokud zrovna bude nablízku. A co se týká hadů. Tam, kde jsme všichni spali v hamakách viz foto na našich www, to byla taková dřevěná jako stodola, stará budova církve. No a pastor každý večer s baterkou prohledal všechny kouty. Pak mi došlo, proč to dělal. V rohu místnosti spal jeden z vedoucích na zemi na matraci, a když jsem mu říkala, že pastor prohlíží kouty kvůli hadům, myslím, že chudák asi neměl snadné usínání. Mě Duch svatý vede do veršů o Boží ochraně a vykoupení atd. je to má jediná a nejspolehlivější ochrana.
Řeka río Coco
A zpátky na řeku. Délka río Coco je asi 20 000 km. Asi po 3hodinách cesty po řece z Wiwilí se río Coco stává hraniční řekou. To znamená na pravém břehu po proudu je Nikaragua a levý břeh je Honduras. Řeka río Coco je divoká řeka a každý den je jiná. Stačí, že byl silný tropický liják a po řece plavaly velké kmeny, mrtvá zvířata a kdoví co ještě. Když je vody málo, je to nebezpečné kvuli kamenům pod hladinou. Když je vody hodně, řeka je divoká, pod hladinou jsou různé kmeny stromů a v peřejích jsou silné víry. Už jsem vám psala, že pastor Cupertíno, když jel poprvé do San Andres s celou svou rodinou měl na řece nehodu. Ještě na vysvětlenou. Vesnice Miskito při řece río Coco jsou po souši nedostupné. Žádné silnice ani cesty tam prostě nevedou. Takže se do nich dostanete buď vzduchem tedy letecky, nebo po vodě. Řeka to je místní dálnice.
Cupertíno pohnut v srdci pro misii mezi Miskitos se dobrovolně přihlásil, na prázdné místo pastora v S Andres. Předal církev, kterou pastoroval ve městě, vzal ženu a 3 děti, zásobu potravin a nejnutnější vybavení a jeli. Loďka najela na skrytý kmen pod hladinou a převrátila se. Lidi se všichni zachránili, ale přišli o veškeré své věci. Veškeré biblické materály z biblické školy atd. takové ty věci, co už člověk nenahradí.
Jiný pastor z Wiwilí jel se svou ženou kázat do nedaleké vesnice asi 4 hodiny po río Coco. Převrátila se loďka a pastor viděl, jak se mu topí žena. Díky Bohu přežila. Dojeli do vesnice a kázali. Kdosi nám v Čechách řekl, tak života ve velkoměstě jste si užili a teď začnete nový, prostý život v přírodě, docela vám závidím. Tak nevím, co je tu k závidění. Romantika to není. Tělo i duše dostávají zabrat. A kdybychom nešli s evangeliem k lidem, nikdo by mě do těch míst nedostal. Moc mě to na vodě nebaví a adrenalínové sporty mě nikdy nebrali.
Často je rezervace Bosawas srovnávaná s Amazoníí. Taková nikaragujsko hondurasská amazonie. V řece Coco je zlato. Když klesne hladina, všichni rejžují zlato a z toho jsou živí. I teď, když byla hladina vysoká, protože je období deštů, jsme při březích viděli celé rodiny s pánvemi a lopatami, jak se snaží najít zlato. Takže, když jsme o tom se Zbyňkem rozjímali, měla by být řeka pro místní lidi požehnáním a zdrojem obživy. Nejen ryby, ale i zlato. Jenomže svět ve zlém leží a kde není požehnání, je prokletí. Předpokládám, že jsou lidé, kteří řece obětují a uctívají jí a čarují, aby našli zlato. V řece už mnoho lidí utonulo. Myslela jsem na příběh jak Elíša hodil sůl do špatné vody a voda byla dobrá. Je to Boží úmysl a není to nereálné, aby skrze evangelium a proměnu lidí i vesnic, se změnilo celé území. A z řeky Coco, aby byla řeka života a požehnání.
A ješte jeden příběh z okolí řeky. U tajemné hory Čimilka jsou v řece nebezpečné peřeje. A právě tady blízko je vesnice, ve které se odehrála zvláštní událost. Asi před 5 lety tam zasvěcovali kostel nebo měli nějakou slavnost v Iglesia Morava, tedy Moravská církev. Kromě domorodců tam bylo přítomno také asi 8 misionářů ze spojených států. Uprostřed slavnosti na kostel spadl strom. Mnoho lidí zahynulo včetně misionářů. Proč je ten příběh zvláštní? Protože nevěřím, že jen tak spadl strom na kostel zrovna ve chvíli, kdy byl kostel plný lidí.
Doprava po řece
Po řece nepravidelně jezdí loďka jako linka. Jezdí nepravidelně, a když už je plná, tak vás nevezmou. Takže můžete čekat na cestování i několik týdnů. Naopak pokud u vašeho břehu zastaví loďka a je místo, musíte být rychlí všeho nechat, nastoupit a jet. Ze San Andres do Wiwilí to stojí pro jednoho asi 500 korun a cesta trvá 14 hodin po řece, když jde vše hladce. Wiwilí je nejbližší vesnice tak jak jsme zvyklí. Jezdí odsud např.autobusy do dalších měst v Nikaragui.
Někteří domorodci mají své palanky. Palanka je vydlabaný kmen, asi na dlaň hluboko, a většinou se v ní stojí. Pomocí dlouhých dřevěných bidel se palanka odpichuje a řídí. Po proudu to je ještě snadné, ale proti proudu to už je umění. Někdy to zdáli vypadá, jakoby lidé stáli na vodě a odpichovali se tyčí. Surfaři na prkně se asi inspirovali u nějakých domorodců. Kdo nemá peníze na zaplacení cesty loďkou s motorem a kdo nemá vlastní palanku, cestuje různě, jak se dá. Viděli jsme mladé muže, jak cestovali po řece tak, že se chytli obyčejného prkna, položili se na něj, pevně prkno objali a cestovali. Nevím, jestli takto převáželi prkna na stavbu domu z vesnice do vesnice, nebo jestli třeba jeli navštívit příbuzné. Pastorův klučík 12 letý mi vyprávěl, jak cestoval z jednoho břehu na druhý na takovém prkně jako palanka. Přišla vlna a převrátil se do řeky, když se zase na prkno nějak vyškrábal, měl tam velkého hada. Tvrdil mi, že ho zabil bidlem. Spíš si myslím, že ho shodil bidlem do řeky. Zbyněk by rád pořídil nějakou loďku s motorem.
Vypadá to, že vesnice, do které se chystáme, je ještě několik hodin ze San Andres po řece río Bocay a río Amak. Je potřeba naučit se loďku řídit, ale hlavně znát řeku. Řeka río Bocay je ještě nebezpečnější a divočejší než río Coco. Na řece río Coco žijí Miskitos a na řece río Bocay žijí Mayangna.
Miskitos a Mayangna
O historii těchto dvou domorodých kmenů toho moc nevím. Žijí v sousedství, ale na první pohled jsou mezi nimi rozdíly. Mayangna jsou pracovití, většinou mluví více jazyky, tedy mayangna, španělsky, miskito a různá místní nářečí. Mayangna je těžší jazyk na naučení. Jejich vesnice jsou upravené. Miskito mluví miskito a někteří i španělsky. Pracují hlavně ženy. Dlouhou dobu žili bez domů, jen prostě napnuli nějaký igelit místo střechy a pod tím spali jen tak na zemi. Nemluví se mi o Miskito snadno, protože jsme o nich neslyšeli nic dobrého raději vám to popíšu, jaké to je v San Andres.
San Andres
San Andres je vesnička při řece. Je tu škola, nemocnice, armáda, moravská církev, katolická církev a Asambleas de Dios. Byli jsme tam jen 3 dny, takže spíše první dojem. Vystoupíš z loďky a musíš vystoupat s nákladem na strmý bahnitý břeh. Když zrovna prší nebo leje, klouže to. Klouzání v blátě je to, s čím se tu setká každý turista. Jdeš na latrínu, uklouzneš a vrátíš se zmazaný jako p…e. Druhý den už jsem z oblečení měla čisté jen pyžamo, takže jsem chodila v pyžamu. Bláto smrdí. Takže, když jsem uklouzla a umazala si jedinou sukni do církve, jen jsem si jí očistila, ale byla cítit blátem. Místní už umí v blátě chodit. Děti i dospělí většinou chodí bosí. Nebo nosí žabky, nebo holinky. Ženy a dívky si potrpí na to, se do církve hezky obléknout a mají střevíčky nebo žabky. Já pak už nosila holinky. Holinky. Když jde do nich člověk na boso rychle si sedře nohy. Když si do nich vezme ponožky, zpotí se a osype. Zbyňa se v holinách tak potil, že vzal kudlu a nové holiny uřízl nad kotníkama. Sestra pastorová byla ke mně upřimná. Přestože v SA bydlí už rok, když šla v pátek na bohoslužbu, a mezi jejich domem a církví je asi 15 metrů, tak uklouzla, umazala se a musela se jít celá převléknout. Takže bláto.
A mezitím všudypřítomné krávy a býci, prasata, psy, koně, slepice. Všichni se volně pasou mezi domy, na cestách, na návsi. Žádná ohrada. To, že spásají trávu je dobré proti hadům, protože hadi se drží spíš ve vysoké trávě. Ale všude kromě bláta jsou velké koláče kravských a prasečích výkalů. Když se cizí prase cpe do vaší kuchyně je potřeba ho vyštouchat smetákem nebo nakopat, vykopat.
Mluvíme li o kulturním šoku, tak tady jsme ho zažili. Po prvním dnu jsem si řekla. Tak na to nemám tady žít. Po 3 dnech jsem věděla, že kvuli tomu, abychom nesli evangelium tam, kam lidé obvykle nechtějí jít, tak kvuli tomu jsme opustili všechno, vše jsme do toho investovali a teď se blížíme k cíli. Po 3 dnech jsme věděli, že se na río Coco vrátíme a budeme hledat místo, kde nás Bůh chce mít a tam půjdeme a Bůh se oslaví.
Ke kultuře v této oblasti také patří, že ženy nenosí kalhoty. Od nejmenších holčiček až po babičky všechny ženy nosí sukně nebo šaty. Já jsem přijela v džínách a pak už jsem měla jen to pyžamo a sukni na bohoslužbu. V nikaragujských církvích Asambleas de Dios nesmí žena sloužit v kalhotech. I kdyby byly kolem roje komárů, musí mít sukni. Dělali jsme si legraci, že bych jí mohla mít až na zem ušitou z moskytiéry. No, znáte to. Lidská tradice a někdo z toho udělá biblickou doktrínu. Potkala jsem se s jednou ženou z hondurasské strany řeky. Je svobodná matka, a aby se nějak uživila, cestuje po řece a prodává oblečení. Pro větší pohodlí na cestování nosí ženské plátěné kalhoty. Říkala mi, že uvěřila v Ježíše, ale do církve nechodí. Protože jí většina sourozenců ani nepodá ruku a nepopřeje požehnání, protože ona nosí kalhoty a to je v jejich očích hrozný hřích.
Nejhorším problémem San Andres je, že je tam nedostatek pitné vody. Já bych řekla, žádná pitná voda. Zeptali jsme se, jaká je tu voda? Dobrá. Dá se pít. No, my jsme slyšeli, že je tady problém s pitnou vodou. No hynou tady zvířata i lidi, ale kdoví čím to je. My jsme tedy pili naší dovezenou. Jednou pastorová poslala děti pro vodu. Myslela jsem, že na praní. Přišli jsme k rameni řeky. Přímo nad tímto veřejným místem, kam všichni chodí pro vodu, je místní hřbitov. Voda hnědá, blátivá, špinavá, že by sis v ní nohu nesmočil. Bylo tam živo. Děti se tam koupaly, skákaly ze spadlého stromu do vody, mámy praly prádlo. Někdo si myl vlasy. Ale říkají, že právě z řeky, tam kde se všichni myjí, se nejsnadněji chytnou vši. Tu vodu co tam děti nabrali, chtěla sestra na pití. U pastorova domu pod okapem je sud na dešťovou vodu. Střecha, ze které voda stéká, není nejčistší. Místní obyvatelé prokazují svůj zájem tím, že děti po domě pastora házeli kameny a všelijaké odpadky, zbytky jídla. Takže voda ze střechy je o něco málo lepší než z té louže. Vláda ve vesnici postavila vodovod s čistou vodou z horské říčky. Miskitos mají mezi s sebou stále nějaké půtky a když už nevěděli co by, rozsekali mačetami vodovod.
Oni o cizince vůbec nestojí, ani o změnu života. Slyšeli jsme o místní doktorce. Doufám, že budu mít příležitost mluvit s ní osobně. Když paní doktorka odjela na pár dní mimo vesnici, obyvatelé vyndali spodní prkno u jejího domu a pomocí kabelu nebo drátu jí všechno z domu ukradli. Čeští bezdomovci tomu říkali háčkovat. Ve vesnici je armáda a policie zřejmě k udržení klidu. Ale dovolá se cizinec něčeho? Jednou za měsíc přilétá vrtulník, aby přivezli peníze vojákům, učiteli, zaměstnancům nemocnice. Jak je to s nemocnicí nevím, vím jen to, že když je někdo v San Andres vážně nemocen, čeká na přílet vrtulníku. Mnozí se nedočkají a umřou dřív, než pomoc přiletí. Pokud to jsou cizinci, vrtulník je odveze už mrtvé. V oblasti je vysoká nemocnost žen a úmrtnost žen při porodu. Není vyjímka, že těhotná žena jede loďkou rodit do nemocnice ve Wiwilí a zemře cestou.
Zažili jsme ve vesnici dvě zabíjačky. Jednou to bylo prase a jednou kráva. Ve vesnici není žádná elektřina, takže zapomeňte na lednici. Když už jsme u té elektřiny. Žehlí se žehličkou na žhavé uhlí. Takové ty žehličky co si u nás lidé dávají do bytů a domů jako starožitnou dekoraci tak to je tady technický pokrok. (Kromě elektřiny není ani žádný telefonní signál.) Takže se dobytek naporcuje a sousedi si přijdou nakoupit maso. S taškama se nikdo nezdržuje. Nemáš tašku? Tumáš flákotu do ruky. Uchovávání potravin tedy není moc hygienické. Mouchy a různí červy čekají na hody. Taky nám z misií v jiné vesnici přivezli rybu. Bylo mi divné, že maso bylo jako zcuckované. Řikám, je ta ryba čerstvá? Je. Zeptala jsem se za chvíli. Je ze včerejška nebo z předvčerejška? Je ze včerejška trochu nasolená. Přitom všem musíte být taktní, aby se někdo neurazil. Pro nás vařili v jedné rodině obvyklá nikaragujská jídla. Malovaný kohout, tedy rýže, fazole, banány, slepice, sýr, tortily.
Jednou nám řekli, že se pojedeme vykoupat na protější břeh do Hondurasu a nabereme dobrou pitnou vodu. Měli jsme k dispozici loďku, která nás do SA dovezla a čekala na náš odjezd. Takže jsme si vzali šampon, mýdlo ručník a kanystry na pitnou vodu a přepluli do Hondurasu. Koupání bylo to, že člověk opatrně sešel z blátivého srázu a umyl se v horské říčce. Zdá se vám to romantické? No, zrovna nebylo silné období komárů, ale nějací komáři byli. Voda ledová. Žáby a zvířata kolem vás. Najednou se ozval podivný zvuk a opodál spadl starý strom. Začalo pršet. Když jsem se umyla dočista, začala jsem se škrábat za deště do blátivého srázu. Podjeli mi nohy a čistota byla ta tam. Zbyna mi musel přijít na pomoc, jak to klouzalo. Ale nejlepší na návštěvě honduraského břehu bylo, že Ježíš tam uzdravil jednu nemocnou paní. Byli jsme v domě jednoho bratra z církve a jeho žena už několik dní ležela a naříkala bolestí. Snad jí stoupl i tlak, ale držela se za břicho a naříkala. Zoufalý muž už uvažoval, že jí loďkou po řece povezou do nemocnice. Poprosil nás o modlitbu. Byli tam kromě rodiny té ženy 3 pastoři a my. Modlili jsme se a pak odjeli na protější břeh do SA. Ještě týž den jsme dostali zprávu, že paní vstala silná a uzdravená a už vaří a směje se. Druhý den byla v církvi. Haleluja!
Misie
Jak už jsem napsala, misijního výjezdu se kromě nás zúčastnilo 19 bratrů, převážně pastorů. Na fotkách vidíte, že to nebyli žádní mladíci. Někteří už jsou ve zralém věku. Přesto jim láska k Ježíši a k lidem stála za to, aby nechali své pohodlí a vydali se na nebezpečnou plavbu, aby spali v hamakách, jedli s místními jejich jídlo, aby snášeli déšť i ne vždy vlídné přijetí. Jsme Bohu za takové pastory vděční. Misijní úkol byl biblicky prostý. Rozdělili jsme se do skupinek asi po 3. Každému byla přidělena vesnice nebo komunita na řece. Tam měli jít a ve spolupráci s místními pastory AdD jít od domu k domu, kázat a uzdravovat a pořádat mimořádná shromáždění večer v církvi. Tam, kde je složitá situace a problémy, měli zjistit silné i slabé stránky místní církve. Takže ve čtvrtek ráno odjeli misijní výsadky do Samaska, Amak, (to jsou vesnice mayangna na río Bocay), do Tuburus, Walaquitan, Alianza a la Pajara. Někteří si s sebou vezli rýži a fazole a nějaké zásoby. Tam, kde nebylo předem nic zajištěno, měli se domluvit s místním pastorem, kde budou spát atd. V sobotu jsme se všichni měli sejít v San Andres, vyslechnout svědectví z misie a mít společnou bohoslužbu.
My jsme doprovodili týmy do Tuburus, do Samasky a Amaku. Což pravděpodobně mělo význam pro naší budoucí misii v těchto končinách. Dozvěděli jsme se o vesnici, kde ještě kromě katolické církve, žádná evangelikální církev není. Pak jsme se vrátili a zůstali v San Andres. V pátek večer jsme v církvi v San Andres kázali. V sobotu se navrátili všichni misionáři a vypravovali o lidech, kteří poprvé v životě přijali Pána Ježíše, o jiných, kteří byli odpadlí a znovu se smířili s Bohem a znovu se rozhodli následovat Ježíše. Jedna z misijních skupin měla nepříjemnou zkušenost v noci na vodě. Když se přeplavovali z jednoho břehu na druhý, loďka se převrátila. Nikomu se nic nestalo, jen se všichni zmáčeli. V období, kdy pořád prší a je v noci zima to jistě není nic příjemného. Lodivod Guilermo přitom přišel o svou Bibli. Nově obrácených bylo celkově 48 duší. Haleluja. Večer byla radostná a mocná bohoslužba, lidé přijali křest duchem svatým.
V neděli ve 4 hodiny ráno se s námi přišli rozloučit křesťané ze San Andres a v 5 hodin jsme vyjeli směr Wiwilí. Unavení a plní dojmů, jsme se těšili, až budeme mít plavbu po řece za s sebou. Docela vše ubíhalo klidně. Překonali jsme peřeje, střídal se déšť s prudkým sluncem. V 17 hodin odpoledne jsem se ptala lodivodova pomocníka, v kolik dorazíme do Wiwilí. Řekl mi, to se nikdy neví, kdy nebo jak doplujeme. A taky jo. Najednou se přihnaly mraky a prudký déšť a pláštěnky už to ani nepobíraly. Voda si našla cestu všude. Lilo a lilo. Začalo se stmívat. Zbyněk se postavil a nahlas se modlil v jazycích, promlouval světlo, světlo. Protože mezitím se setmělo, my na řece v loďce, v dešti, kolem pusté břehy. Lodivod hnal loďku dopředu. Na lodích nemají žádné světlo. Před námi jela další loďka s ostatními členy výpravy, modlila jsem se, abychom do sebe nenarazili. Vypadalo to, že někdo za námi tu bouřku poslal. Pořád se vracela, i když jsme jí několikrát ujeli. Ten zlý nepřítel Boží i lidský byl naštvaný. Šťastně jsme dorazili na břeh, vyložili v dešti náklad a mě drkotaly zuby zimou. Co tu vlastně dělám? Už zase ta myšlenka. Co tu dělám? Proč jsme šli do něčeho tak bláznivého? Proč? A najednou jsem si vzpomněla na čtení o prvních misiích moravských bratrů. Představila jsem si jak před mnoha a mnoha lety v minulém století přišli na río Coco. Žádné loďky s motorem, žádné mapy, divocí miskitos, nebezpečná zvířata. A oni nelitovali a přišli až sem. Kvůli beránkovi a jeho evangeliu. Kvůli vizi, že v nebi budou všechny národy, kmeny a jazyky společně chválit našeho Pána Ježíše Krista. A jak by se tam dostali, když by jim nikdo nezvěstoval? Boží slovo, život evangelia, požehnání, vykoupení. A jak tam tak stojím na břehu a zuby mi drkotaly zimou a kolena se trochu třásla po prožitém nebezpečí, věděla jsem, že jsem na správném místě. A že to vlastně ani není tak hrozné ta trocha nepohodlí. Pak jsme ještě jeli 3 hodiny pastorovým náklaďáčkem do Jinotega. V dešti po místních silnicích, samá díra a hluboké louže a mosty přes říčky a bláto. Cestou jsme si vyprávěli vtipy, protože jsme všichni byli hrozně unavení a nechtěli jsme, aby Juan za volantem usnul. Když jsme přijeli do Jinotega, pastor zjistil, že jsme jeli na 3 prázdných pneumatikách. Takže cesta ze San Andres nám trvala 14 hodin na řece a 3 hodiny v autě. Církev tady v Jinotega se ten nedělní večer za nás intenzivně modlila. Díky Bohu, misie byla naplněná a vrátili jsme se živí a bez úhony. Haleluja.
Včera v církvi při chválách celá církev vroucně zpívala Ježíši ty jsi tady a člověk mohl vnímat Boží přítomnost. A najednou jsem viděla Ježíše v loďce na řekách světa, jak jede a hledá co zahynulo, Ježíše na cestách jak hledá, aby spasil co zahynulo, Ježíše v malém letadle, na koni. Ježíš není přítomen jen v církevních budovách, ale všude tam kde Ježíš je živý a vroucí v nás.
Další misijní výjezd na río Coco je plánován na začátek srpna. My už se těšíme a chceme se více zaměřit na hledání místa našeho budoucího působiště.
Náhledy fotografií ze složky mision río coco junio 2010