Bali 2016
Byl začátek října 2016. Babí léto nenávratně pryč. Ranní teploty klesající k nule dávaly jasně najevo, že podzim je tu. Opadávající listí a bláto pod nohama pro mě prostě není zrovna zamilované období. Nejvyšší čas na zaslouženou dovolenou... Pár týdnů jsem už sledoval zajímavé ceny letenek kolem 12.tisíc od China Eastern airlines do Vietnamu. Už už jsem chtěl udělat rezervaci, když najednou při brouzdání po netu na mě blikla nabídka Praha-Bali za stejnou cenu. A bylo rozhodnuto.
Odlet máme na 18.10. návrat 1.11. Letenky jsou na emailu a nám už to ani nepříjde. Skoro se mi stýská po té nervozitě před našimi prvními výpravami. Tři týdny utekly jako voda a je tu den odletu.
Ráno na nás konečně dopadá cestovní horečka. Nutno dodat, že včera večer jsme do půlnoci vesele koukali na telku s věcmi rozházenými kolem batohů a bez hnutí brvou. Je 8 hodin, hrabu se z postele a v 9:45 nám odjíždí vlak do Prahy. Správný cestovní chaos. Vlak vyjíždí s malým zpožděním a my máme obavu, že nestihneme přestup na bus. Nakonec zpoždění doháníme a přijíždíme na hlavní nádraží v 10:52. Autobus odjíždí v 11:00. Na letišti jsme v 11:35. Zrovna otevřeli check-in, takže se řadíme do fronty. Nechávám nám ještě zabalit krosnu a už procházíme do bezcelní zóny. Letem 807 cestují výhradně Číňané. Je to výhoda, protože jdeme bránou EU a nestojíme frontu jako u check-inu. Koukáme kudy se jde ke gate B a míříme do salonku MaterCard Lounge, do kterého máme vstup zdarma díky mílové kartě od ČSA. Respektive za 5000 mil a jelikož jsem zjistil, že účelněji mílovou kartu nevyužijeme, platíme s ní alespoň salónek. Je to příjemné, neboť běžný vstup stojí 450 Kč. V salónku je výběr nealko i alko nápojů, chlebíčky, řízky, zelenina atd. Je tu možné využít i sprchu, ale ta je pro nás zatím bezpředmětná. Tu budeme hledat až v Šanghaji. Je 13:40, opouštíme salónek a vyrážíme na boarding. Po 10 hodinách letu, které jsme vyplnili shlédnutím několika filmů, pročtením průvodce LP, dvou výborných jídlech a ranní rozcvičce s tai-či, jsme přistáli na letišti v Šanghaji.
Letiště je ohromné, desítky jeřábů kolem dalších rozestavěných terminálů potvrzují expanzivní rozvoj země vycházejícího slunce. Po přistání procházíme kontrolou, přicházím o svůj cestovní nožík zapomenutý v batohu, což dosvědčuje, že čínská kontrola je důkladnější než pražská. Snažíme se dostat do Lounge, máme info od Pelikána, že vzhledem k délce přestupu bychom měli mít na salónek nárok. Po neúspěšné návštěvě pátého salónku to vzdáváme. Jako ekonomy class máme prý zkrátka smůlu, leda zaplatit 40 USD za osobu. 80 doláčů je přece jen trošku z moc, tak se nakonec spokojíme se sedačkami v letištní hale. Odpoledne kupujeme pití, nějaké sušenky a v 16:30 už se otevírá náš boarding. V 17:20 opouštíme Šanghaj. Náš celkový dojem z letiště je poněkud suchý, vybavení a služby pro čekající cestující známkuji trojkou. Čekal jsem obdobu Suvarnabhumi v Bangkoku nebo Incheonu v Soulu, ale to ani omylem.
V letadle jsme tentokrát bez LCD, tak se spokojujeme se společným vysílaným programem. Po 5,5 hod. letu konečně letiště Denpasar, Bali. Čas ukazuje něco po půlnoci a po výstupu z letadla, na nás konečně dýchlo tropické klima. Na letišti musíme vyplnit potvrzení, že nevezeme žádné drogy, obchodní smlouvy, zvířata, větší hotovost, zajímavé... Letiště nás opět moc neochromilo, vzhledem k návštěvnosti ostrova jsem čekal něco víc. Dostáváme se do výstupní haly, kde čekají desítky naháněčů a hotelových poslíčků. Naším prvním cílem je nejrušnější část Bali. Kuta. Objednáváme si taxík do vybraného hotelu Kiki za cca 300 Kč. Taxi jsme usmlouvali na 150tisíc rupii a asi ve 2 ráno přijíždíme k hotelu. Cena za pokoj s vybetonovanou sprchou je 300 tisíc rupií, což je cca 600 Kč. Prý kdybychom měli rezervaci přes Booking, cena by byla 150tisíc. Nechápeme, ale odmítáme platit a jdeme pryč. V okolních ulicích ale není žádné jiné ubytování. Zastavují u nás kluci na skútrech a že nás odvezou do jiného hotelu, ale za 100 tisíc. To můžeme rovnou zůstat tady... Dilema. Motorkáře odmítáme a přemýšlíme, zda se vrátit do hotelu. Není poblíž nic, ani market, kde by jsem si koupili vodu, rozhodujeme se, že pojedeme jinam. Po chvíli u nás zastavuje další taxikář, necháváme se odvést do Kuty do Simpang Inn. Taxikář nás kvůli zácpě na ulici v Kutě vyhodil asi o 100 metrů před hotelem, pochopitelně jsme zabloudili a poradili nám až v minimarketu, kde jsme si kupovali vodu a pivko. Konečně jsme dorazili do hotelu, cena za pokoj je 250 tisíc i se snídaní. Bazén uprostřed areálu obklopují palmy a květiny. Pokoj je čistý a moderní. Moc se nám tu líbí. Navzdory okolnímu rušnému životu Kuty plné barů a diskoték je Simpang Inn příjemné klidné místo. Ne že by nebyl slyšet noční život, ale místo je úplně mimo ruch ulice. Dáváme si pivko u bazénu a velmi příjemnou noční koupel. Kolem 4 hodiny ranní konečně usínáme.
Ráno budíček v 9:30. Snídaně je do 10:30, tak ač unavení, vyrážíme baštit. Snídaně v podobě švédského stolu: Nasi Goreng rýže (to ještě nevíme o co jde, a tak si říkáme hmmm… moc dobré), nudle, vajíčko, rýžové křupky, ovoce, výborné džusy, voda, čaj a káva. Po snídani si dáváme bazén a jdeme si ještě trochu srovnat spánkový deficit. Odpoledne vyrážíme na pověstnou pláž v Kutě. Cestou je nespočet naháněčů, naše bílé kůže na ně působí jak med na vosy. Udivuje nás nespočet nabízečů marihuany, hašiše, houbiček, kokainu, viagry přímo za bílého dne. To se Vám v Thajsku nepřihodí… Pláž je úchvatná co do délky to do počtu lidí. Ale přesto stojí za to ji vidět. Vlny jsou úžasné.
Sledujíce místní surfaře se vydáváme na procházku po pláži směrem k letišti. Cestou míjíme ohromné resorty s vlastními obřími bazény, ale i třeba s heliporty. Vracíme se skrze obchodní shopping centrum. Neskutečné, že něco takového tady vyrostlo, ale asi se není čemu divit. Kuta je prostě Kuta. Když cestou zpět po hlavní ulici míjíme vystřelovací kouli, kterou znám z matějské poutě, dochází nám, že tato ulice je vážně jedná velká „atrakce“ … Dáváme si Nasi Goreng a pádíme do hotelu. Po noční koupeli v bazénu se odebíráme ke spánku.
Ráno se domlouváme na pronájem skútru na 9 dní. Cena 450 tisíc + 220 tisíc pojištění. Snídaně, nákup pohledů, kterých je tu žalostný nedostatek (pohledy už zkrátka nefrčí) a jdeme balit baťohy. Obavy, že budu vypadat jako blbec, když budu rvát krosnu za řídítka skútru rázem mizí, když vidíme dva bělochy s 60ti litrovými krosnami na jednom skútru. Takže v pohodě. Značení je tu mizerné a tak se ptáme na cestu směr Ubud, Balijec nás posílá doprava, chvíli bloudíme rušným městem až nás jiný pán posílá zpátky a prozměnu doleva. Vyndáváme tedy mobil a jedeme podle navigace. Cestou se k nám přidává Balijec na skútru a že prý nás odveze na ochutnávku kávy Kopi Luwak.
Nejprve se nám moc nechce, ale nakonec si říkáme, proč ne. Nakonec toho nelitujeme. Absolvujeme prohlídku místní farmy s průvodkyní. Mají tu ukázku původní přípravy kávy. Dostáváme zdarma ochutnávku 12 druhů čajů a káv + slavnou Kopi Luwak (Pro neznalé se jedná o kávová zrna, která absolvovala cestu celým trávícím traktem cibetky-malé šelmy.) Prohlídka je parádní. Na závěr nás vedou do jejich shopu k utracení nějaké té rupijky, nejlépe nějakého milionu rupijí.
Kupujeme si vzorek kávy (pouze balijské, nikoliv cibetkové, protože tu tady mají na Balijské poměry docela drahou (100g za 400 tisíc rupií) a odjíždíme. Balijec na nás čeká a ochotně nás doprovází do nového ubytování. Dáváme mu dýško za pomoc 60 tisíc rp. a jdeme se ubytovat. Využili jsme poprvé rezervaci přes booking.com a nelitujeme. Villa Gayatri je jednoznačně nejlepší ubytování, v kterém jsme kdy bydleli. Za cenu 750 Kč/ 2 os/ noc máme pokoj s královskou postelí, královskou vanou, přelivový bazén s výhled do džungle. Paní na recepci nám vysvětluje, že jsme měli velké štěstí, když jsme rezervovali pokoj za takovou cenu, standartní cena je prý minimálně jednou taková, což nám ukazuje i na vytištěném ceníku. Navečeru nám ťuká někdo na dveře, jdu otevřít, přichází poslíček s pomocnicí a že prý nám jdou rozestlat postel a připravit pokoj na noc. Necháváme je tedy v pokoji, po pár minutách máme, kolem postele natežena nebesa, po pokoji rozsvícena noční osvětlení a zataženy závěsy. To je servis...
Za chvíli se spouští hodně silný liják, naštěstí netrvá dlouho a tak bereme skůtra a vyrážíme na jídlo do okolí. Zastavujeme na malém nočním trhu a chceme si dát večeři u warungu (všude přítomné pouliční stravovny). Místní z nás mají srandu, našim gestikulacím, že bychom chtěli něco s rýží, očividně nerozumí. Nebo dělají, že nerozumí, tady nikdy nevíte. Po chvíli nám přináší mladý klučina jídelní meníčko s přilepenými názvy v angličtině a s velkým úsměvem nám jej podává. Dáváme si Nasi Goreng, typické balijské jídlo, které ať si dáte kdekoli, vždycky bude jiné, jedinou jistotu máte, že tam bude rýže. Jen zmíním, že druhé nejčastější jídlo je Mie Goreng, které je vlastně to samé, akorát místo rýže jsou nudle. A poprvé si dávám echt balijské kafe. Pro nezasvěcené je to fakt velký hrnek, oslazený asi tak 4. lžícemi cukru a dochucený mlékem a syrovým vaječným žloutkem. Věřte mi, nic pro kafemilného evropana. Když už mluvím o jídlech, vřele doporučuji Babi Guling, což je do křupava pečené vepřové, úžasná záležitost. Podstatně méně nás nadchnulo maso na tyčkách, zvané satay. Doplněné sladkou arašídovou omáčkou u nás moc nezabodovalo.
Zbytek večera trávíme v soukromém bazénu do kterého spolu s námi padají pouze vonící květy plumérie. Je to tu skutečně nádherné.
Breakfast service je neméně luxusní záležitost. Poslíček nám servíruje celou snídani přímo na naší verandě u bazénu. Celé dopoledne trávíme u bazénu.
V Gayatri je nádherně, ale další dny jsou už na bookingu opravdu dražší a chceme navštívit i další místa, tak balíme a loučíme se.
Ubytováváme se ve Villa Omah Lembu, cena 400KČ za pokoj je více než přijatelná. Ubytování v deštném pralese na kraji městečka, s hučícím vodopádem a řekou. Klidné, pěkné ubytování.
Všude přítomné vonné tyčinky zapalované při odevzdávání obětin jsou pro Bali typické.
Ve vile Omah Lembu za námi krátce po zabydlení přichází majitel s nabídkou, že nám přinese zdarma pečenou kachnu "po balijsku" tedy 2 druhy kachny po balijsku a chce aby jsme mu jí ohodnotili. Chtějí si prý otvírat restauraci a jídlo vylepšit tak, aby chutnalo turistům. S díkem neodmítáme. No tak tohle je doslova gastronomický CHILLI zážitek, co víc dodat. :) Po obídku se vydáváme do Ubudu do Monkey Forest, což je útočiště tisíců opic, které beze strachu vlezou člověku i do batohu, pokud jej nemáte zapnutý. Ty šikovnější si ho i sami rozepnou. Nám sebrala papírové kapesníčky mrcha.
Spíše než drzé opice mě fascinuje soustava lián kolem kameného mostu, užasné. Chybí jen Tarzan.
Po projití pralesu, návštěvě kremačního chrámu a pózující opice s vousáčem se vydáváme do centra Ubudu.
Po zaparkování skůtru nás hned odchytává malej prcek s nabídkou lístku na představení kecak. Jasně, to si nemůžeme nechat ujít. Představení je za dvě hodiny a tak se jdeme projít po městě. Po pár metrech nás odchytávají mladé balijky s nabídkou masáže. Dáváme si říct. Aby ne za 100tis rp. Musím říct, že oproti thajské masáži je balijská mnohem příjemnější. Holky masírovaly tak pečlivě, až jsem jim u toho usnul. Po masáži, sotva vylezeme na ulici, zastavuje se doprava. Před minutou totálně ucpaná ulice se najednou vyprazdňuje a z dálky je slyšet hudba slavnostního průvodu.
Všichni slavnostně odění, někteří hrají na nástroje, jiní nesou sochy bůžků nebo démonů, jiní poháry a mísy s obětinami. Něco úchvatného to vidět a slyšet.
Průvod po patnácti minutách odešel a ulice se v mžiku opět zaplňují auty a motocykly. To je systém :)
Protože už uplynuly skoro dvě hodiny, vydáváme se do chrámu na kecak. U vstupu do chrámu každý dostává od mnichů do vlasů květ plumérie. Hezké :)
Kecak je tradiční balijský tanec, vyprávějící náboženský příběh Ramanyany.
Tanečník po tanci ve žhavém uhlí.
Po představení se stavíme ještě na kokosový šejk a vydáváme se na cestu zpět.
Ráno bereme skůtra, doplňujeme PHM z lahve od vodky a vyrážíme na výlet na proslulé rýžové terasy Tegalalang. Jsou vzdáleny cca 10km od Ubudu, takže po chvíli jízdy jsme na místě. Terasy jsou skutečně ikonickým portrétem nejen Ubudu, ale celého Bali.
Vstup je zdarma, platí se pouze dobrovolné příspěvky na trase. Taktéž místní farmáři se s Vámi za menší úplatek moc rádi vyfotí.
Od rýžových teras pokračujeme dál na sever ostrova. Chceme navštívit ještě sopku Batur. Je to asi 30 km ale stále a stále do kopce. Asi v půli cesty zastavujeme na jídlo, spouští se krátký déšť, tak jsme rádi, že jsme pod střechou. Dáváme si polívku a pokračujeme ve stoupání.
pokračování příště...
(pozor na počet dní smlouvy pronájmu skútra, naúčtoval nám to o den více, my jsme si toho všimli a přepisoval)