Temnota naděje
Temnota naděje
Tiché žbluňkání kapek vody, dopadajících na hladinu a mizících mezi tisíci dalších, rozeznívalo ponuré temné ticho zvukem milionu zvonů. Ležel jsem ve vaně plné až po okraj, obklopen neprostupnou temnotou. Světlo bylo zhasnuté. Proč rozsvěcet, když mi tma vyhovovala víc? Byla mi bližší. Zrovna jsem se rozhodoval, jestli se neponořit a nezůstat tak navždy, a k tomu se namodralý přísvit žárovky visící ze zdi na drátech nehodil.
Přemýšlel jsem. Vzpomínal. Přemítal, co jsem udělal špatně, že všechno dopadlo takhle. Nikde nebyla chyba, byli jsme pořád spolu a pak…. tehdy….
Procházeli ztichlým lesem. Neměli nějaký zvláštní důvod, jen chtěli být spolu. Ve vzduchu cítili vlhko. Ze stromů na ně stékaly těžké kapky, pod nohama šustilo mokré jehličí. Byli spolu šťastní, přesto tuhle idylickou atmosféru ničilo něco, co mezi nimi viselo nevyslovené už od chvíle, kdy se sešli na louce. Něco nepříjemného, o čem se ani jednomu nechtělo mluvit.
Zastavili se až hluboko v lese a sedli si na kmen poraženého stromu. Mlčeli. Nechtělo se jim porušit ten krásný okamžik tím, co je oba trápilo.
Deny sklopil pohled ke šnekovi, jež se zrovna prodíral mezi větvičkami kousek od něj. „ Nechceš mi něco říct?“ zamumlal, jako by se bál porušit ticho lesa.
Druhý chlapec k němu stočil pronikavý pohled modrých očí. Nechtěl ho ranit, měl ho rád a věděl, co k němu jeho společník cítí, ale tím spíš mu to musel vysvětlit. „Víš, Deny….“
„Řekni to přímo,“ vyzval ho. Zvykl si na pozici skvělého přítele. Nikdy mu o svých citech neřekl. Stále vedl vnitřní boj sám se sebou - povědět mu o tom nebo ne? Neodhodlal se. Nesebral odvahu ukázat mu část své duše, odkrýt svá tajemství.
„Mám přítelkyni,“ smutně sledoval, jak po tváři jeho přítele přeběhl úlek, překvapení, smutek a jak se mu začaly oči plnit slzami.
„T-tak hodně štěstí…,“ horlivě stíral slané potůčky, tekoucí mu po tvářích, ale na jejich místě se hned objevovaly nové.
„Deny…,“ natáhl ruku, aby ho sevřel v objetí a utěšil. Rvalo mu srdce sledovat, jak je nešťastný.
„To je v pořádku,“ zvedl se a utíkal ven z lesa. Nemohl být s ním. Ne, když ho odstrčil. Ne, když…. Kdybych mu to řekl…. Změnilo by se něco?
Setřel slzy a pohlédl k nebi. Na tvář mu dopadlo několik kapek. Miloval déšť. Připomínal mu zrnka naděje, štěstí a touhy, sypající se jako písek v přesýpacích hodinách, aby se vsákla do země a pomohla vzrůst rostlinám, zasluhujícím život víc než kdo jiný.
Lehl si na trávu, nechaje déšť smýt z jeho tváří sůl a z jeho duše stesk. Možná mu bylo souzeno být sám. Zůstat bez lásky a bez radosti.
„Promiň,“ zaklonil hlavu. Seděl tam On a posmutněle šeptal omluvná slova.
„Říkal jsem, že je to v pořádku,“ odpověděl stejně tiše.
„Deny…. Nezlobíš se?“
Ironie, s níž se Deny zasmál, překvapila i jeho samotného. „Můžu se zlobit, protože ses zamiloval?“ posadil se celý mokrý. Blonďaté vlasy mu zplihle lemovaly obličej. „Chci, abys byl šťastný.“
„Přestože budeš nešťastný ty?“
„Jaksi nemám na výběr, pokud sis nevšiml!“ rozzlobilo ho to. To, že člověk, kterého miloval, to celou dobu věděl, ale nic neřekl; to, jak se k němu choval i ten smutný výraz, když by měl být veselý; to, že je s ním, když má být se svou novou přítelkyní. Všechno bylo pryč, všechno bylo ztraceno. Jeho láska, radost, naděje….
„Promiň….“
Tohle byla ta chvíle, kdy se všechno pokazilo. Chvíle, kdy jsem přišel o vše, na čem mi záleželo.
Zadíval jsem se k oknu, zastřenému horkou párou. Venku zářil měsíc a ničil mou dokonalou tmu. Kdybych se teď potopil, přišel by mě zachránit? Vycítil by, že můžu umřít a běžel by sem nebo by zůstal se svou přítelkyní?
Ponořil jsem hlavu pod vodu a chvíli sledoval její temnotu, než jsem se znovu vynořil. Bylo to zbytečné. Čemu by to pomohlo? Mé neštěstí by přestoupilo na něj, neodpustil by si to. Možná, že mě v hloubi duše přece jen miloval….
Vytáhl jsem špunt a vylezl z vany.
:-)
(assira, 9. 4. 2010 21:05)