Snění
Každého, kdo by mě chtěl později vyhledat s otázkou, nakolik se zde vyprávěný příběh ztotožňuje s mými vlastními sny a tužbami, každého takového nazývám měšťákem a hňupem. Neboť právě tito lidé nemohou jinak, než vidět v Nabokovovi pedofila, v Kafkovi masochistu a v Cervantesovi roztomile naivního blba.
Učil třináct let. A pověrčivý nebyl. Střední škola, na které celou tu dobu působil, mu přinášela především rutinu, kterou potřeboval ke spokojenému životu. Nestál o zvraty, velké změny, netoužil po cestách, a to už proto, že dobře vyspat se dokázal výhradně ve své vlastní posteli. Rutina byla jistotou, díky které se nic v jeho blízkosti nijak zásadně neměnilo. Kabinet, jejž sdílel s trojicí kolegů, byl poslední baštou zažraného času a prachu v jinak totálně proměněné škole. Radoval se, že všechno to slavné revitalizování a barevné přetírání skončilo zatím vždycky těsně za dveřmi. Z vrátnice byla recepce, na chodbě vyrostla keramická pec, aby se malí nenudili. Vedle školního hřiště, vlastně přímo na něm, vyrostlo nové školní hřiště s neuvadající trávou. V přízemí pavilonů se objevily rozcestníky, aby žáci do svých tříd trefili napoprvé a rychleji. Ale jejich kabinet se nezměnil. Šedá barva sešlapaného koberce získala nepatrně tmavší odstín, ale šedou byla vždycky. Závěsy na oknech zrovna tak. Kouř zůstal v regálech mezi knihami, třebaže se tu kouřit přestalo.
Jenže třináctý rok, bez ohledu na pověrčivost, svou změnu přeci jen přinesl. A jejím poslem se stal Jakub. Byl to učitelův dlouholetý přítel; člověk jiného světa, jiných názorů a zkušeností, jiného myšlení a vystupování, a přece nějakým nevysvětlitelným způsobem stejný a blízký. To on zvěstoval, co se mělo v dalších týdnech a měsících odehrát. A přitom ani nevstoupil na začarovanou půdu, o které je tu řeč, jen do blízké hospody. A tam, s učitelem u stejného stolu a stejných receptur, vyslovil nahlas názor pro učitelovy uši nijak vzácný:
„Člověče, já bych tohle řemeslo dělat nemohl. Mít ty holky pořád na očích. Já se ti přiznám, že mám notebook plný porna. A ruku na srdce, u vás na chodbách, to je ještě jinačí kategorie. O tom si zoufalci jako já můžou nechat leda zdát. Protože všechno to mládí, víš, ta krása, to je všechno doopravdy. Není to jenom narafičené pro kameru. Kamaráde, mě by zavřeli do roka a do dne.“
Učitel se nad tím usmíval jako vždycky. Pokud měl povídavou, pokoušel se přátelům vysvětlit, že pohled zvenčí je velmi zkreslující, že úplně všechno v lidském životě se velmi rychle stane rutinou, kterou právě on tolik potřeboval. Včetně krásných dívek a jejich úsměvů, protože ony sem nepřicházejí jako objekty mužského uctívání, nýbrž jako někdo, kdo uplatňuje svá práva, kdo požaduje, čerpá. Služby a klienti. Svět bez pohlaví. Samozřejmě do značné míry lhal a zjednodušoval, bez toho však člověk jakživ nedojde k žádné pořádné teorii. Obvykle ovšem povídavou náladu neměl, a tak reagoval jen zdvořilým úsměvem. Jakub pronesl ještě něco vášnivých vět a celé to ukončil slovy: „Za tohle by někteří zaplatili jmění.“ A právě tahle věta se nejspíš uhnízdila, aniž by si toho učitel všiml.
O necelý měsíc později zatelefonoval učiteli bývalý spolužák, dnes něco jako vědec, a povídal do sluchátka o jakémsi šetření, které právě provádí a které se tak či onak dotýká studia, studentů a studentek. Na druhém konci spojení, tedy v kabinetě, tou dobou panoval ruch. Přicházeli a odcházeli studenti se svými zbytečnými dotazy a absurdními přáními. Přicházeli kolegové, jejichž přání jsou ještě absurdnější. Z reproduktorů počítače se linuly tóny internetového rádia. Jednoduše řečeno, učitel by neměl reálnou šanci pochopit účel a princip spolužákova výzkumu, ani kdyby o to doopravdy stál. Řekl mu rychle do sluchátka, aby prostě přišel, až si vzpomene, že se to nějak vyvine. A spolužák přišel hned druhý den.
„Potřeboval bych vlézt do jedné tvé hodiny. Je úplně jedno, která to bude, na obsahu nezáleží. Sednul bych si někam do lavice, pokud by to děckám nevadilo, a pozoroval bych je. Jak se chovají.“
Učitel nechápal, k čemu to může být dobré. Chovají se přece pořád stejně. Tak jako kdysi on nebo kdokoli jiný. Možná mají navíc k dobru bezdrátové připojení k internetu, navigační systém, videokameru a diktafon, to všechno v malém placatém mobilu. Možná už přes něj dokážou ovládat družice. Ale žádný podstatný rozdíl neexistuje. Učiteli přišlo takové šetření jako holý nesmysl.
Nicméně spolužáka do jedné ze svých hodin vzal. Byl to druhý ročník, měli právě hodinu slohu, jednu z mála, které si učitel během roku dovolil. Seděl rádoby švihácky na katedře, předčítal monotónně, neboť se sám nudil, z několika nesnesitelně klasických děl, aby mladým poodhalil, co si mají představit pod pojmem umělecký popis. Neposlouchal ho zřejmě nikdo, a tak měl vědec ve třetí lavici u dveří alespoň co pozorovat. Z té pestré škály sahající od svrbivého zmítání až k rozpláclému vypouštění duše mohl možná nakonec sestavit docela zajímavý model, pomyslel si učitel, když vycházeli na chodbu. Zvonit mělo teprve za pár minut.
„Bylo ti to k něčemu?“ zeptal se učitel v kabinetě, když se snažil nacpat starou rychlovarnou konvici do plastového stojánku tak, aby ožila.
„Sakra,“ ulevil si upřímně spolužák, a kdyby měl brýle, začal by si je teď čistit. „Jeden faktor jsem podcenil. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě v té třídě mohlo něco rozptýlit natolik, abych nebyl schopen seriózního pozorování. Koncentrace v prdeli, kamaráde!“
Učitel mu odpověděl nadzvednutým obočím, neboť v tom okamžiku ještě skutečně nechápal. Hodina mu přišla až podezřele klidná, bez emocionálních výkyvů, nepamatoval si na jediný rozptylující okamžik. On sám bojoval nad stránkami krásné literatury pouze se spánkem.
„To ta holka vedle mě. Něčím si mě podmanila, sotva jsem si přisedl. A nedívej se na mě takhle - - - já ani pořádně nevím, jak vypadala! Ale bylo na ní, nebo spíš na té situaci, něco tak - - - magického, kouzelného, že jsem se celou dobu všemi smysly soustředil jen na ni.“
„Všemi smysly?“ zopakoval učitel a podával příteli kýčovitý hrnek, jeden z těch, který dostal od hodných studentů bez vkusu a fantazie.
„Nešlo jen o zrak. O ten vlastně ze všeho nejmíň,“ vysvětloval vědec a zdálo se, že je fascinován zcela novým, nečekaným objevem. „Sledoval jsem ji jen periferně, protože jsem věděl, že civět na ni by bylo podezřelé a neslušné. Ale o to tajemnější se mi zdála.“ Usrknul hlučně z hrnku a s tajemností, o které hovořil, se to hrubě neslučovalo. „Vnímal jsem ji spíš čichem; měla parfém, který možná, možná znám... Ale ta vůně prolítla kolem vždycky jenom na okamžik, asi podle toho, jak se ta dívka pohnula...“
Učitel se začínal dobře bavit. Pro jeho získaný, vypěstovaný cynismus představoval spolužákův upřímný výlev vítané zpestření. Sedl si do nepříliš pohodlného křesla, které se v kabinetě ocitlo až poté, co začalo jedné z kolegyň překážet i na chalupě. Vyzval dávného kamaráda, aby pokračoval, a významně míchal lžičkou v hrnku, protože něco podobného by asi dělal Sherlock Holmes.
„Vážně nekecám, nedělej si z toho srandu,“ kroutil hlavou vědec. „Já tu dívku vnímal i hmatem, protože jsme seděli velice blízko sebe. Nemusíš se někoho přímo dotýkat, abys pocítil jeho pohyb. Asi závan vzduchu, nebo nějaká vibrace...“
„Tak vibrace,“ neodolal učitel a pochybovačně se usmál.
„Copak nevíš, o čem mluvím?“ zvolal vědec nevěřícně. „Copak jsi úplně slepý? Chodíš tam mezi ně několikrát denně!“ Pak si zřejmě uvědomil, že poněkud trapně zvyšuje hlas, a dodal tiše: „No... asi to bude právě tím. Už tyhle věci nepociťuješ. A díky tomu jsi ještě tady.“
„A tvůj výzkum?“ zeptal se učitel po několika vteřinách ticha. „Vypozoroval jsi aspoň něco? Co dělají studenti, když jejich kantor usíná nad Victorem Hugem?“
Vědec se na učitele pozorně zadíval. Pozorně, a přesto tak nějak tupě. „Nic. Ty vole, vůbec nic jsem nevypozoroval! Byl jsem jako v pasti. Jako by existovala jenom ta lavice, ve které jsme seděli.“
„Tak to mě mrzí,“ řekl učitel a postavil špinavý hrnek od kafe na okraj umyvadla ve víře, že si ho brzy všimne někdo, kdo neodolá nutkání jej pečlivě umýt. „Můžeš to někdy zkusit znovu.“
„Nemusí tě to mrzet,“ řekl vědec s úsměvem, pro který se jakýkoli přívlastek hledá prostě blbě. „Asi na těch čtyřicet minut jen tak nezapomenu. To je velká zkušenost.“ A odešel, trochu v polosnu; možná ochotnicky přehrával, aby učiteli předvedl, jak fascinující dopoledne prožil přímo před jeho slepýma očima. Každopádně vypadal směšně.
Toho večera přišla učiteli smska s textem: „Ještě jednou díky. Byl to úchvatný zážitek. Už nikdy nepřijdu.“ Při druhém čtení začal učitel přemýšlet jinak. Hodil na sebe flaušák a seběhl schody do přízemí. Před domem na něj čekal soused Zdeněk, tak jako každou středu. Chodívali spolu na pivo a bramborák, často se k nim přidávali i další popíječi, chlapi životem přilepení k okolním ulicím. Všichni tu přicházeli pančovat příliš ostré dny, třebaže pro každého z nich to byly dny naprosto odlišné. Základ úspěchu spočíval v zachování tajemství. Nesnažili se najít společnou řeč, stačila společná chuť. Mluvit o něčem doopravdy vážně zde bylo tabu.
„Dneska mě na škole navštívil spolužák. Neviděl jsem ho spoustu let,“ řekl učitel čtyřem spolustolovníkům a otíral prstem kapky piva ze sklenice. Většina z nich ale steče na papírový tácek, rozbahní ho a on z něj potom, tak za hodinku, vyrobí mokrou kuličku. Bude jako hliněná. Učitel stručně převyprávěl, co ho dnes na škole potkalo, a nutno říct, že to udělal zcela účelně. Ke slovu se teď totiž dostali ostatní chlapi, nápadně probuzení a excitovaní nad svými opadlými půllitry. Začali rozvíjet své nepříliš vynalézavé fantazie a vést obvyklé závistivé řeči. Učitel naslouchal pozorně a stále překvapeněji. Zjišťoval, že touhy těchto ubohých snílků obsahují v sobě mnohem více kýčovité romantiky než vulgární živočišnosti, jakou by u nich mylně předpokládal. Uvědomil si, že jejich snění je především smutně roztomilé. Když pak po svých obvyklých třech – a troše česneku k tomu – dosedl doma na postel, uvědomil si ještě jednu věc, strašlivou ve své jasnozřivosti. Totiž že téměř všechny ty sny zvenčí, jak jim říkal, téměř všechny se vznášejí přímo na dosah ruky. Na samé hraně uskutečnitelnosti. Nejsou to pohádkové představy, fantasmagorické obrazy. Jsou to sny, kterým k tomu, aby se staly živou skutečností, schází jedno jediné – odvaha.
A tak druhý den ve své jediné volné hodině, kdy v kabinetě osiřel, zvedl sluchátko telefonu a vytočil externí číslo. Volal Jakubovi, člověku z jiného světa a z hospody, svému dobrému příteli. Hovor trval krátce a učitel během něj projevil značnou dominanci, což nebylo zcela jeho zvykem. Předložil příteli nečekanou nabídku. Pozve jej do jedné ze svých literárních hodin a posadí vedle dívky dle Jakubova předběžného výběru. A Jakub se může pětačtyřicet minut těšit blízkostí někoho, koho si předem vysnil. Výsledek se bude od původní představy v jistých rysech odlišovat, to je samozřejmé. Ale právě ono napětí mezi očekáváním a naplněním, právě to by mělo být na celé věci nejvíce vzrušující. Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak se ozval hlasitý smích, zřejmě hysterický. Nakonec se dohodli na pozítří a Jakub učiteli nadiktoval několik základních požadavků prokládaných nervózním, ne právě mužným chichotáním. Bylo po všem. Myšlenka se zhmotnila.
Když pozítří společně kráčeli ze třídy, hořel Jakub touhou vyklopit před učitele veškeré své dojmy hned na chodbě. Sotva se ocitli v kabinetě, stavidla se konečně otevřela. Jakub byl nadšen. „Ty vole, to byl přesně ten typ, jaký jsem měl na mysli! Podezříval jsem tě, že si děláš srandu, ale tys opravdu našel přesně takovou, jakou jsem popisoval do toho telefonu! A ona, chudera, vůbec netušila, že nejsem žádná inspekce! To je šílené! A víš, co je nejšílenější? Že ta moje představa byla jenom taková mlhavá, jako když čteš knížku, rozumíš... ale ta holka, cos mě vedle ní posadil, to byly prostě úplně ostré barvy, to je šílené!“ Jakub šílel po dobu několika dalších bohatě rozvitých vět. Pak mu učitel naznačil, že za chvíli přijdou kolegové, a tak by celou věc měli raději uzavřít. Jakub vytáhl z tašky láhev prvotřídního bourbonu a se spikleneckým úsměvem zmizel.
„Bourbon. To není špatné,“ ohodnotil celou akci učitel. V duchu. Láhev putovala do regálu školní knihovny. Mezi Psohlavce a Filozofskou historii, protože do takových končit jen tak někdo nevkročí.
V následujících dnech začal učitel na novém projektu pracovat. Systém se zdokonaloval rychle a mouchy byly odstraňovány průběžně, jak ukazovala praxe. Ano. Do školy začali proudit učitelovi přátelé a známí, všechno muži, kteří v minulosti tak či onak vyjádřili jistou závist učitelskému cechu a přání smět se pohybovat v blízkosti tak půvabných stvoření, jakými jsou dospívající středoškolačky. Nebylo jich málo, vlastně si přiznejme, že to byli úplně všichni. A učitel měl svou sociální síť hustě spletenou i bez internetu. Jediným problémem byla frekvence takových návštěv, neboť příliš časté vstupování hostů do výuky by u žáků vzbudilo předčasné podezření. Také původní obecná formulace, že jde zkrátka o někoho ze školní inspekce, už teď nestačila. Bylo nutno vymýšlet alternativní, inteligentnější a precizně formulované důvody. Učitel tento úkol zadával samotným hostům a nové nápady pak buďto schvaloval a stylisticky cizeloval, nebo zamítal.
Celý projekt bylo nutno nazvat. Učitel měl alespoň ten dojem. Bez pořádného názvu nemůže žádná myšlenka dojít zdárného uskutečnění. Všechny významné akce, i ty vojenské, strategické, měly přece vždy jméno vzbuzující respekt. Původní, poněkud sentimentální návrh, totiž Škola hrou, který by odkazoval ke Komenského snahám, brzy zavrhnul, neboť se snad přeci jen obával zásahu Prozřetelnosti proti takové svatokrádeži. Následovaly tedy další verze, jako Škola a sen, Snová škola či dokonce latinské Somnium. Nakonec, inspirován populárním Neilem Gaimanem, zvolil prosté české slovo Snění. Připadalo mu výstižné, působivé, a přitom dostatečně obestřené tajemstvím.
Celá akce, pochopitelně přísně utajovaná přede všemi kolegy, počínala vždy krátkou rozmluvou s klientem. Dotyčnému muži byla předložena jednoduchá typologie dívek, na jejímž základě upřesňoval své představy o výsledném prožitku. Věková škála umožňovala výběr žaček v rozmezí patnácti až devatenácti let. Nižší gymnázium učitel do svého projektu nezařadil jednak z důvodů etických (byl to zásadový člověk), jednak praktických – na nižším stupni totiž nevyučoval. Dalším faktorem, který si mohl dotyčný za příslušný příplatek zvolit, byl temperament dané dívky. Největší zájem, zdá se, projevovali pánové o slečny impulzivní, vášnivé, prudké povahy. Takové se v lavici všemožně ošívaly, neboť jim vyučovací jednotka přišla nesnesitelně dlouhá, a tím pozorovateli nabízely pestřejší představení než tiché, rezignovaně skleslé puťky, které obvykle jen ležely na otevřených sešitek, případně pospávaly za lesklou hradbou odklopených notebooků. Velkému zájmu klientů se však těšily i dívky melancholické, jejichž výraz během vyučování naznačoval trýzeň, kterou momentálně procházejí, a to přišlo některým mužům – zvláště těm s ochranitelskými sklony – velice vzrušující.
Učitel časem vytipoval několik konkrétních dívek, s nimiž považoval spolupráci za nejvíce lukrativní, neboť se již v minulosti osvědčily. Jejich smělost navíc s každou takovou návštěvou poněkud narůstala, a bylo tak od nich možno očekávat bohatší projevy. Učitel několikrát zaregistroval, jak taková dívka vysílá ke svým spolužačkám přezíravý, pyšný pohled komentovaný slovy: „No jasně, zase toho člověka posadil vedle mě.“ Na druhou stranu se u oblíbených žaček, které byly vybírány častěji, úměrně zvyšovalo riziko, že pojmou vůči celému projektu podezření. Učitel tento problém řešil speciálním příplatkem. Nejosvědčenější studentky se rychle ocitly ve speciálním albu, které učitel všem zájemcům o Snění předkládal během první, informativní schůzky. Byly zde portrétové fotografie se stručnými charakteristikami, takže klient mohl jednoduše zabodnout prst do knihy a zvolit si dívku, která se jeho snům blíží nejvíce.
Volba dívky, k níž dotyčný během vyučovací hodiny zasedne, však nebyla zdaleka tím jediným, co mohl klient v rámci svého Snění ovlivnit. Pro každý emotivní zážitek je nesmírně důležité prostředí, ve kterém se má tento odehrát. A proto učitel vytvořil a popsal pestrou škálu proměnných, které mohl klient trpělivě zadávat vytvářet tak tzv. kulisu Snění. Základem byla volba tématu vyučovací hodiny, od něhož se pak odvíjelo všechno ostatní. Romantické povahy mužů (obvykle těch, kteří volili melancholické typy dívek) vybírali často hodiny věnované Goethovi, Schillerovi či lordu Byrnovi. Na přání – a za příplatek – bylo možné zakomponovat do vyučovacího procesu nejen recitaci romantických básní dotyčných velikánů, ale také poslech hudebních úryvků či prezentaci dobového výtvarného umění a architektury. To vše vytvářelo ideální podmínky pro co nejhlubší prožitek stárnoucího muže, jemuž bylo ještě jednou přáno zasednout do školní lavice po boku dívky svých snů. Někteří pánové, zejména ti, kdo v reálném životě bojovali s více či méně rozvinutým komplexem méněcennosti, s oblibou volili starověká témata, zejména pak hrdinské eposy. Po boku poněkud znuděných dívek se pak zřejmě cítili jako héroové rovní Gilgamešovi či Achillovi. Relativně málo frekventovaným tématem byla moderní, avantgardní scéna. Tuto kulisu si vybral jen učitelův někdejší spolužák ze základní školy, který psal relativně osobitou poezii až do svých čtrnácti let, kdy v něm směřování tohoto druhu definitivně ubilo čtyřleté gymnázium. V hodině věnované záumnému jazyku Velemira Chlebnikova pak nebohý odrostlý chlapec s takovým zaujetím naslouchal nesmyslnému futuristickému jazyku, že na dívku vedle sebe de facto zapomněl.
Většina mužů však měla na vzhled a celkový dojem dívek poměrně specifické nároky. Nejsložitější bylo vyhovět přáním hostů ohledně oblékání středoškolaček. Přimět totiž dívky k tomu, aby k určitému datu zahodily svůj osobitý styl a navlékly se kupříkladu do společenských šatů, vyžadovalo ze strany učitele nejen hodně fantazie, ale především výmluvnosti a přesvědčivosti. Obvykle bylo nutno přikročit ke lžím typu: „Zítra má na školu přijít fotograf z jednoho prestižního módního časopisu, chtěl by tu udělat pár snímků. Mohl by to být pro vás, holky, začátek slibné cesty.“ A podobně. Finty tohoto druhu sice obvykle fungovaly, ale do společenského odění se pak kvůli vybranému objektu musely převlékat všechny přítomné žačky. A použít stejný trik dvakrát ve stejné třídě nebylo možné. Klient za takovou službu samozřejmě platil nemalou sumu. Tím spíš, že když avizovaný fotograf do školy kupodivu nedorazil, vyvolávalo to mezi dívkami velmi negativní emoce.
Základním pravidlem Snění, na němž celý systém stál, byla pochopitelně absolutní nedotknutelnost volených dívek. Klient měl právo sedět v lavici vedle dotyčné, pozorovat ji (a to pokud možno nenápadně, aby žačku neznervózňoval a nebránil jí ve spokojeném vzdělávání), kochat se navozenou atmosférou – a to bylo vše. Učitel vyhlásil přísný zákaz jakéhokoli, byť jen slovního kontaktu se studentkou. V případě porušení tohoto zlatého pravidla byl viník srozuměn s povinností zaplatit sankci skutečně obludné výše. Nutno však přiznat, že k podobným přehmatům vůbec nedocházelo. Pro všechny příchozí, pro muže zvenčí, jak jim učitel říkal, byla už samotná možnost Snění tak neuvěřitelná, až fantastická, natolik si užívali své tajemné přítomnosti mezi dívkami, že je žádný unáhlený krok ani nenapadl. Byli zcela pod vlivem Snění, vůči němuž, zdálo se, byl dostatečbě imunní pouze učitel. Resp. učitelé. Ti ostatní ovšem o propracovaném kolegově systému typologií, charakteristik a pevných peněžních tax nic netušili.
Zbývá zodpovědět otázku, jak to s učitelem dopadlo. A jak se Sněním, které přinášelo radost mnoha nešťastným mužům, včetně učitele, jemuž přinášelo i nemalé peníze, a přece bylo od prvního dne jasné, že jej většina populace odsoudí jako praktiku nemorální a nemravnou, jakmile přestane být povahy ezoterické a ukáže se světu.
Inu, příběh učitele a jeho Snění vám vyprávím v době, kdy vstoupil do formy velmi nepravděpodobné báje. A báje mají mnohé, alternativní konce. Některé z nich vám nastíním.
Vypráví se například, že učitelovy praktiky začaly být po několika měsících podezřelé kolegům, zejména těm kabinetním. Neustálé návštěvy cizích mužů, jež posléze neznal už vůbec nikdo, a kteří se vždy oháněli doporučeními značně pochybnými. učitelova ochota vpouštět tyto cizince do vlastních hodin pod záminkou náslechů a výzkumů. Učitelova rostoucí psychická pohoda (navzdory nesnesitelně kvapícímu školnímu roku) a jeho nápadně zvýšená životní úroveň, projevující se např. tím, že si dotyčný, kterého patnáct let nikdo nedonutil k přezouvání, pořídil troje párů luxusních polobotek typu psí dečka, jimiž sebejistě povrzával na dozorech ve vestibulu – kam mimochodem dříve také nikdy nechodil. Od kolegů vedla, alespoň to zlé jazyky tvrdí, rychlá a strmá cesta k řediteli. Ten se o věc začal intenzivně zajímat a brzy přišel konec. Snění i učitelova působení na škole. Na jakékoli škole. Tohle je tedy verze pro nudné moralisty, úzkoprsé omezence, bezfantazijní hňupy mezi čtenáři.
Vypráví se však také, že učitelovy praktiky začaly být časem podezřelé především studentům samotným. Neboť třídy jsou plné všímavých bytostí, třebaže zpravidla působí naprosto opačně. Existuje tedy verze, podle níž se pravé podstaty domnělých hospitací a náslechů dohmátly dívky jisté třídy velmi vysokého ročníku. A nebyly hloupé a nebyly bez fantazie, aby se svým objevem utíkaly do ředitelny, či snad dokonce domů za tatínkem. Kdeže! Jejich vychytralost je předurčila k famózní pomstě. A tak se vypráví o ultimátu, které tyto mladé ženy předložily vyděšenému učiteli během jedné obědové přestávky v soukromí jeho kabinetu. A on ďábelsky velkorysou nabídku přijal. K čemu přesně se svým studentkám upsal, to nevím. Ale všechny alternativy, včetně těch nejbizarnějších a jen málo pravděpodobných, všechny spočívaly jednoduše v obrácení rolí v tomto snovém podniku. Učitel takříkajíc spadl pod kopyta divokého koně, jehož do této chvíle sebejistě a úspěšně krotil z vlastního sedla. Tohle je verze pro podivíny, jimž příliš bujná a pokřivená fantazie brání sdílet ji s kýmkoli druhým.
Třetí verze vypráví o učiteli, který sám natolik podlehl Snění, jež přopravoval pro druhé, až dočista zapomněl, kým je a co se od něj žádá. Jeho hodiny přestaly být hodinami, výuka přestala být výukou, neboť šlo jen o stavění vzdušných zámků, pestré fata morgany pro příchozí. Šlo o jeden veliký, nekončící Sen, jehož aktéři se pravidelně měnili až na jednoho – učitele samotného. A on, podle této navýsost zlé verze, jednoho dne propadl panické hrůze vyšinutých lidí a skončil špatně. Kdesi pod oknem, nebo kdesi na dně, řeky či vany, možná taky na bílé posteli s popruhy. Tahle verze je smutně blbá, určená milovníkům kýčovitých klišé a klišovitých kýčů...
Pro klid mnoha duší vám řeknu ještě o jedné verzi. Té nejtišší, nenápadné tak, jako by ani neexistovala. Říká se, že učitel na svém Snění možná velmi, velmi zbohatl. A když po roce záběhu zjistil, že na celém systému již není co kvalitativně vylepšovat, přešel do fáze kvantitativní. Vyhrál konkurz na ředitele školy a převzal vedení ústavu. Hned v září svolal schůzi předmětové komise a s bezohlednou upřímností se přiznal kolegům češtinářům ke všem praktikám, které před rokem vytvořil a dlouhodobě uplatňoval. Počáteční šok těch méně flexibilních roztýlil tím, že dal všem nahlédnout do výpisů svých bankovních kont. Změny, k nimž zde v posledních měsících došlo, byly natolik pozitivní a výmluvné, že se předmětová komise okamžitě usnesla na společném, globálním systematickém začlenění Snění do vyučovacího procesu v právě začínajícím školním roce. Pro ředitele teď nebylo nijak obtížné obejít v následujícím čtvrtletí také ostatní předmětové komise své školy a zasvětit do Snění celý pedagogický sbor. Uvědomil si, že celý projekt nemusí být nutně vázán na čistě humanitní vědy, neboť mnozí klienti možná považovali za vrcholně vzrušující představu sedět vedle přitažlivé mladé dívky v okamžiku, kdy před tabulí probíhá drastické propočítávání matematických příkladů. Adrenalin udělá své.
A tak podle této bezbožně troufalé verze celý ústav brzy Snil tak produktivně, že zbohatl nad poměry běžné i slušné. A mezi vypravěči příběhů jsou i drzouni, kteří neváhají tvrdit, že systém, jenž se v praxi tak skvěle osvědčil, zastřelo záhy svými ochranitelskými křídly samo ministerstvo. Neboť v těch dobách prý si v rezortu školství nemohl být nikdo jistý ničím; maturitou po maturitě, přijetím po přijetí, reformami reforem. Únava a popletené hlavy. A Snění přinášelo jistoty. Jistotu zisku, a především jistotu snu. Ta je věčná. Říká se, že učitel nakonec přeci jen změnil název svého velkolepého projektu – a přejmenoval Snění na Školu hrou, jak by jistě chtěl Komenský. Dostal prý na to razítko z nejvyšších míst. Vidíte, tohle je verze pro všechny ostatní, tajně a pokoutně snící duše.
