Tak s Bonnym jsem vyrazila asi před týdnem a půl na druhou procházku, na kterou jsem se velmi těšila. Bylo moc hezky a já jsem měla povolenou procházku na dvě hoďky. Bylo to super. Sice jsem se někdy docela lekla, protože Bonny se zastavil, dal uši nahoru a začal se koukat jako kdyby si něčeho lekl, ale pak se zase rozešel a šli jsme dál. Po cestě jsem zkoušela jestli mě vnímá, ale dá se říct, že moc ne. Absolutně vůbec, nešel zastavit. Vždycky, když jsem ho chtěla zastavit tak buď šel dál a převáčil mě a nebo se začal točit do kola. To mě docela mrzelo.
Pak jsme šli na louku, kde se pásl a já ho čistila, ale docela jsem se bála, že uteče nebo tak nějak, protože byl na volno. Ale bylo to skvělý. Ale nedokázala sjem mu tam vyčistit kopyta, protože nezůstal na jendom místě. Pak jsem si vzala vodítko a celou louku jsme si proběhli. Byla to krása vidět jak pěkně vedle mě běží. Opravdu nádhera.
Po té jsme šli do kopce po velmi úzké cestičce a bála jsme se, že uklouznem nebo tak nějak, ale celkem to šlo. Pořád jsem měla ale divný pocit, že se může něco stát. Vyšli jsme kopec s úspěchem a já zkusila vodítko přehodit přes Bonnyho, jestli půjde zamnou. Šla jsme tedy před ním a on po chvilce zjistil, že jsem krapet dál a šel za mnou. Ale potom jsem se zastavila, abych vytáhla z batohu mrkev a dala ji Bonnymu, protože jsem měla velkou radost, že šel za mnou, ale jak jsem se zastavila, tak on byl kus předemnou a najednou začal běžet. Strašně jsme se vylekala, že uteče do silnice. Rozběhla jsem se za ním a volala jsme ho. Nakonec se zastavil o pár metrů dál na zeleném trávníku... uf, to bylo jen tak tak. Tohle by mi dělat neměl, protože v tu chvíli by se ve mě krve nedořezalo. Šly jsme se projít po poli a tam jsme prošli různýma cestama a zase zpátky.
Nejhorší ale bylo, když jsme se měli vráti. Šli jsme kolem střelnice a bylo to dobrý. Já sem se docela bála, protože se Bonny tak trochu cukal, když slyšel ty výstřeli, ale šli sjme dál. Najednou se zastavil a začal zkákat do výšky, začal strašně řvát a běhal kolem do kola. Po každém výstřelu vyskočil na zadní nohy. V tu chvíli jsem byla v koncích. Hrozně jsem se bála, že nedojdeme zpět, protože jsem se zároveň bála i Bonnyho, že mi něco udělá. Ale na tom místě nebyl čas na přemýšlení, protože ty výstřeli byli pořád. Asi pět metrů od nás byla silnice a na ní jelo zrovna auto a z druhý strany autobus. A v tu chvíly se to stalo. Bonny se rozběhl do té silnice a já si myslela, že už je po něm. Normálně bych s ebála a nezakročila bych do toho. Ale když jsme si uvědomila, že autobus je plnej lidí, auto taky, Bonnyšek je můj milášek a všem by se mělo něco stát a vina by byla možná na mě, tak jsem si rychle omotala vodítko kolem ruky a začala jsem se chytat postraních větvích. Bonny měl ale velkou páru a svalil mě na zem a já projela celým obličejem kopřivama ale začala jsem se prohýbat do zadu a tlačit a nakonec se stočil těsně před tím autem. To byla sice úleva, ale to auto s tím busem museli stejně zpomalit, protože nevěděli co se děje. Jenomže to nebylo všechno. Ty výstřeli byli pořád a Bonny pořád šílel. Řekla jsme si, že tudy cesta domů asi nepovede a tak sjem celá rozklepaná silnic rychle přeběhla a šla po kraji zpět.
Docela mě zamrzelo, že se náš výlet takhle zkomplikoval a že jsme cestu zpátky museli jít úplně tu samou a minimálně o 2km delší. Já jsem totiž myslela, že už to nerozdejchám. Byla to má první zkušenost takhle s koněm, ale jsem ráda, že jsem Bonnyho nepustila, aby nezdrhl přímo do té silnice mezi ty auta a nezpůsobil by havárku a nebo by potom někam utekl. Jsem ráda, že sjem sebrala všechnu odvahu a co největší sílou sjme ho stočila a pak vzala nohy na ramena.
Nakonec jsme došli v klidu dom a hlavně živý a zdravý. Akorát bylo pár odřenin... ale alespoň to byl z optimistického hlediska adrenalin....