Valiho život ze všech stran

Je známý svými provokativními názory, tvrdí, že lidé by si měli umět udělat srandu nejen z ostatních, ale také sami ze sebe. Nebojí se říct, co si myslí, naopak má strach o budoucnost akademických senátů, ve kterých často působí průměrní studenti s velkými ambicemi. Bavili jsme s Martinem C. Putnou nejen o tom, jaké problémy provázejí filozofickou fakultu Karlovy univerzity.

Na svém blogu popisujete veškeré životní události od roku 1986, který zároveň nazýváte rokem nula. Co bylo před ním? Stával se z Vás pomalu intelektuální kritik?

V té době jsem byl ještě takový tele, že toho chci „svět“ radši ušetřit.

Jste velice známý svými ostrými, ale racionálními kritikami. Píšete z důvodu, aby se nad nimi zamysleli samotní aktéři, nebo aby se o tom více dozvěděli čtenáři?

Já se o čtenáře nestarám. Články už píšu jen výjimečně a hrozně nerad. Vlastně jen tehdy, když už je něco opravdu nutného říci, a všichni ostatní mlčí. Ale jestli to bude číst deset lidí nebo tisíc, to je mi jedno. Text existuje, já splnil povinnost a můžu se vrátit k něčemu pořádnějšímu – to znamená k práci na svých knížkách.

A jaká je Vaše nejnovější kritika?

Zrovna teď jsem spáchal po dlouhé době článek o Klausovi.

Proč zrovna o něm? Václav Klaus patří mezi Vaše nejčastější aktéry kritik.

Protože už jsem nesnesl tu nestoudnost, s jakou se přitíral k mrtvému Solženicynovi a žvástal o bratrském „ruském národě“, což je set sakra nebezpečná demagogická formulka. Klausovy nestoudnosti – to je přesně případ, kdy jsou všichni jakoby tak fascinováni, co všechno si ten člověk dovolí, že strnou v mlčení. Jako králíček před hadem, co fascinován strne a neuteče. Klaus mistrovsky zneužil archetyp „moudrého muže na Hradě“, který vymyslel Masaryk: Říká to přece pan prezident, tak musíme s úctou poslouchat. Ne a ne!  Nemusíme, jsme svobodní. Jsme svobodní říkat: Ten člověk je demagog.

Teď bych se rád vrátil k událostech z podzimu roku 2005, kdy bylo zrušeno Centrum komparatistiky a Vy, stejně jako řada dalších učitelů, jste musel odejít.

Ta katedra bývala mohla být docela užitečná, protože v  České republice není žádná škola, kde by bylo možné studovat světovou literaturu jako hlavní obor. Ale zas tak velký význam to nemá. Akademické instituce vznikají a zanikají a kdo se chce zabývat světovou literaturou, najde si jiné cesty. Navíc, být zlikvidován na pražské filosofické fakultě, to je velká čest. To je velká tradice, co jde už od humanismu, kdy odtamtud musel odejít Václav Hladič Písecký a Zikmund Hrubý z Jelení, přes vyhnání Václava Černého a Jana Patočky a Zdeňka Kalisty a dalších po 1948 a znova 1968, až po další šikany za našich časů. A nešlo jen o „velkou“ politiku, ale taky o tu karikaturní „univerzitní politiku“, která likvidovala lidi, co byli nepohodlní. Ó, to je velká čest!

Jaké problémy jsou tedy podlé Vás na filozofické fakultě Univerzity Karlovy?

Co jsem přešel na Fakultu humanitních studií, nestarám se o to, co se děje na FF. Jsem rád, že na FHS můžu dělat to, co podle mé naivní představy univerzitní učitel dělat má – učit a bádat, a ne řešit nějaké směšné intriky a boje mezi klany. Pokud jde o FF - přeju jim, aby našli nějakou cestu ven z toho hnoje. No Hospodin jim požehnej. A to myslím vážně, jako střelnou modlitbu, ne jako frázi.

Jak tedy vypadá fungování Univerzity Karlovy?

Jak jsem říkal, nestarám se o konkrétní detaily. Ale na obecné rovině se v českém školství všude projevují tytéž problémy – kariérismus a intrikánství některých, špatné financování všech. Vždycky čas od času se člověk doslechne, že na nějaké vysoké škole sesazují děkana, řeší podvodné habilitace, ruší obory a tak pořád dokola. Pak to utichne, a vybublá zase jinde. A poškozuje to všechny – hlavně ty, co chtějí normálně pracovat a studovat.

A další problémy?

Jako v celé české společnosti, je tu problém nevyrovnání s komunismem. Nejde o to, že by někdo, kdo byl členem KSČ neměl vůbec učit na vysoké škole. Jde o to, že mnohým z těch dob zbyla určitá mentalita, takové to „uděláme schůzi a soudruha zkritizujeme“. A bohužel, tenhle virus, tohle zastydlé svazáctví, se k mému děsu přenáší i na některé studenty. Bohužel taky na leckteré z těch, kteří zasedají v akademických senátech. Ono je to svůdné a nebezpečné: Najednou má dvacetiletý člověk šanci rozhodovat o fakultě, volit a odvolávat děkana – a leckomu se z toho zatočí hlava a zblbne. Viděl jsem případy, kdy se ze studentů stala v senátu naprostá arogantní hovada.

Je to otázka nové mladší generace?

Ne. Dnešní generace je stejná jako ty jiné. Jsou v ní lidé talentovaní a slušní, a jsou v ní lidé třeba ne tak nadaní, ale aspoň slušní, a jsou v ní taky grázlové. A ti si vždycky najdou svoji příležitost. SS nebo SSM nebo akademické senáty. Ale kdybych nepotkával v každém novém ročníku fajn lidi, pro které mě baví přednášet, to mi věřte, že bych se na to vykašlal.

A Vy jste tedy, stejně jako řada Vašich kolegů změnili své působiště. Vy jste konkrétně přešel na Fakultu humanitních studií, že?

Fakulta humanitních studií má výhodu v tom, že je nová, že nemusí řešit problémy a záště z minula, a že si to její zakladatelé už na začátku „spočítali“ taky finančně, aby fakulta mohla slušně fungovat. Literaturu tam přednáším v rámci kulturních dějin, a dává to dobrý smysl. Ostatní kolegové odešli jinam, nikdo se neztratil.

Strávil jste rok na Boston College, dá se tamní systém srovnávat s tím českým?

Americké vysoké školy jsou většinou soukromé. Jsou to prostě firmy, a proto se musí ohánět, aby prosperovaly. A proto se snaží shánět ty nejlepší profesory a dát studentům tu nejlepší výuku. Školu vedou placení manažeři, kteří to umějí. A přitom se to tržní prostředí vůbec nevylučuje s velmi přátelskou atmosférou ve vztazích mezi učiteli i mezi učiteli a studenty. Takový typ arogance, jaký se objevuje u některých kantorů a některých studentů u nás, by tam nebyl myslitelný.

A jaký máte názor na zavedení školného na vysokých školách?

Asi budu nepopulární, ale já bych zavedl školné. Amerika mě v tom utvrdila. Nejen že by to fakultám finančně pomohlo, ale hlavně by to vyjasnilo a pročistilo vztahy mezi lidmi. A o to jde nakonec nejvíc.

V posledních letech jste si také vyzkoušel uvádět pořad v televizi, konkrétně to byla série Duchovní kuchyně, kde jste představoval jednotlivá náboženství. Jakou jste si z toho odnesl zkušenost?

Tak například si člověk uvědomí jak televize vlastně funguje. Že je to celé postavené na pyramidálních strukturách, ve kterých platí, že lidé, kteří jsou níže, tak pracují většinou lépe a spolehlivěji a ti, kteří jsou nad nimi naopak méně, protože mají méně skutečné práce a tím více mluví do něčeho, čemu nerozumí. Ale jinak to bylo celé velice zábavné. Já velice rád jím a to spojení jídla a náboženství se mi zdálo jako velice zajímavá kombinace.