Valiho život ze všech stran

„Češi, máte, co jste chtěli. Teď už bude Milan Kundera jen náš,“ pronesl v nedávném rozhovoru spisovatel Petr Prouza, přítel nejznámějšího českého spisovatele současnosti, jenž byl obviněn z udavačství.

Stačil jeden dokument, který vylovil historik Adam Hradílek v nekonečných seznamech StB, a literární svět se nestačí divit. Úspěšní spisovatelé dávají hlavy dohromady, podepisují petice, sepisují prohlášení, jen aby pomohli svému obdivovanému příteli v této „jednostranné“ kampani.

Všechno to přitom začalo tak nevinně, když si Hradílek vyslechl příběh své příbuzné Ivy Militké, jak jí v padesátých letech před jejíma očima zatkli kamaráda z dětství. „Nikdy ji ty staré události nepřestaly tížit, chtěla se dozvědět, jak to tehdy skutečně bylo,“ popisuje historik, proč se do pátrání pustil. Stejně jako veřejnost byl překvapen, že se ve zprávě o zatčení Miroslava Dvořáčka, kamaráda Militké, uvádí spisovatelovo jméno. „Jak se tam dostalo, je záhada, kterou neumím vysvětlit,“ zdůraznil obviněný spisovatel v rozhovoru pro ČTK. A právě tehdy začal hon za pravdou.

Dvořáček, agent československé zpravodajské služby, plní v hlavním městě jeden ze svých úkolů, když potkává svou kamarádku z gymnázia Militkou. Nechá si u ní na pokoji kufr a odjede do města. Militká mezitím o nečekané návštěvě vypráví svému příteli Miroslavu Dlaskovi. Když se vrátí na kolej, už jen sleduje Dvořáčkovo zatčení. Dlouhá léta poté žije v přesvědčení, že za celou událost může ona. Krátce před svou smrtí jí ovšem Dlask, její tehdejší přítel a pozdější manžel, přiznává, že o Dvořáčkovi ten den vyprávěl svému blízkému příteli Milanu Kunderovi. Pokud budeme považovat zmíněný dokument za pravý, jak je tedy možné, že se tam jeho jméno dostalo?

Řešení je jednoduché, protože to byl zřejmě skutečně Kundera, který Dvořáčka udal, a nebylo to tak složité, jak nyní tvrdí výkřiky na jeho obranu. Když se Dlask dozvěděl o tom, že s jeho přítelkyní bude spát na pokoji cizí muž, navíc pro tehdejší režim s nahnutou minulostí, o které on podle Hradílka dobře věděl, rozhodl se jednat. Sám si však uvědomoval možné riziko, že se o jeho udání dozví Militká, a tak o to požádal Kunderu, který té době též nastupujícímu režimu věřil. „Proč bych udával někoho, koho neznám?“ brání se sice obviněný spisovatel, jenže právě to, že ho neznal, mu celou záležitost mohlo ulehčit a nemuselo ho to tolik tížit.

Nabízí se sice další možné varianty rozuzlení, ale dokud sám Kundera neotevře dveře do své minulosti, těžko dostane tento příběh skutečnou podobu. Sám spisovatel již řadu let nekomunikuje s českou společností, své přátele žádá, aby o něm nehovořili v médiích, a zakazuje překládat své romány do češtiny. Přesto ho nakonec tyto události přece jen donutily alespoň promluvit v rozhovoru pro ČTK. V něm ale argumentuje pouze tím, že žádnou paní Militkou nezná, i když je jasné, že to byla přítelkyně a později celoživotní partnerka jeho blízkého přítele Miroslava Dlaska. Také se tvrdě ohrazuje proti kontaktu se Státní bezpečností. Můžou však tyto argumenty projít v době, kdy je podobných nálezů a výmluv více?

Stále věříte ve vinu Milana Kundery, nebo si skutečně myslíte, že celý příběh může být jen zinscenovaným procesem proti autorovi? A dá se vůbec svalovat vina na čin z doby, kdy nastupující komunismus a jeho ideály nebyly v rozporu s tehdejší společenskou situací? Jasnou odpověď vám nikdo nedá.

Richard Valoušek