Valiho život ze všech stran

Prostředí mojí chalupy nijak zvlášť nevybočuje z klasické přírodní siluety severních Čech. Český ráj, Máchův kraj a na jeho kraji malý, až téměř neviditelný Bílý Kostelec, Tak přesně v něm se nachází ta malebná stavba, která ještě během druhé světové války sloužila německých statkářům.
Dnes, po dlouhých opravách mého dědy a táty, je z ní krásný dvoupatrový dům s půdou a sklepem. Nechybí mu nic, navíc s přítomností babičky dosahuje té klasického pohádkového podoby.
Tři kilometry od Kostelce leží Kravaře. Útulná vesnička s pár stovkami obyvatel, ve které najdete vše potřebné k životu. Nechybí tu kostel, roztomilé náměstí, fotbalové hřiště, o které se stará věčně opilý správce, koupaliště a hned troje potraviny.

Samozřejmě tu nesmí chybět ani místní hospůdky, jeden ze základních kamenů české historie. V Kravařích, pokud jsem dobře počítal, jsou dvě. Na pohled se možná příliš neliší, jedna je na náměstí v podchodu s pěknou zahrádkou, ta druhá u hřiště. Na první dojem jsou vcelku podobné povahy, ale stačí vejít dovnitř a do očí Vás praští zásadní rozdíl, věk!

Hospoda na náměstí je pro mladé, kde se schází lidi v mém věku. Kouří jednu cigaretu za druhou, jeden překřikuje druhého a popíjejí většinou nealko, protože každý je tu vozem. To v hospodě u hřiště pro změnu najdete jejich rodiče, strýčky a dědečky. Přes dým z cigaret, dýmek a doutníků těžko něco uvidíte, jen se posadíte, chvíli vydržíte nechápavé pohledy starších karbaníků mariáše a dáte si pivo. To Vám přinese paní Kelišová(Slunce, seno..), která si veškeré objednávky pamatuje z hlavy a co víc, z hlavy Vám také vystaví účet. Jak důmyslné, jen pijete, platíte a žádné důkazy. Problém je prý jediný, druhý den ji pronásledují manželky místních pijáků, aby zjistily kolik ten jejich dáreček zase propil.

Víkendové večery se pak ukončují v hospodě pro mladé, kde je dvakrát týdně místní zábava. Nechybí „věhlasný“ dj a již tradiční „překvapení“ večera: striptérka Petra, která si vždy vybere dobrovolníka a pak....no prostě striptérka.

A takhle bych mohl pokračovat dál a dál, popisovat každý detail toho roztomilého venkovského života a znovu vzpomínat. Jenže se tam naštěstí chystám opět a tak snad jen dodám, že to asi vypadá jako stereotyp, jenže co dnes stereotyp není. Je fajn občas si vyzkoušet venkovský život, protože i on má svá kouzla a já se o tyto kouzla pokouším každým rokem na své chalupě. Zatím mě to neomrzelo.