Tvrdý návrat do reality
Pár úžasných dní strávených na chalupě uteklo jako voda a v úterý mě čekal tvrdý návrat do reality. Už cestou do redakce jsem zjistil, že v našem hlavním městě není vše při starém. Tramvaje nejezdily, lidé si v hloučcích cosi šuškali a ukazovali ostatním přes rameno na novinové články. Stačilo na necelý týden odjet a jako bych se vrátil do jiného světa.
Po nekonečné cestě jsem dorazil do redakce a nestačil vstřebávat veškeré novinky, které na mě čekaly. „Chystá se největší stávka od pádu komunismu,“ hlásí mi redaktor sedící vedle mě. Zcela vypustím toto jeho odvážné prohlášení a teskně si vzpomenu na pláž Máchova moře. Po chvilce se dám raději do práce, jenže kolem neustále pobíhají nervózní reportéři a vytahují se se zjištěnými novinkami: „Milión lidí v ulicích stávkuje proti reformám.“, „Zablokovali magistrálu.“, „Už nejezdí ani tramvaje.“ Sice jsem nezažil rok devětaosmdesátý, ale jakoby to přesně přehrávalo scény z Horáčkovi knihy "Jak pukaly ledy", která popisuje právě atmosféru z listopadové revoluce. Když se k tomu přidá stávka 
dopravních podniků, železničářů a doktorů, dotkla se stávka snad opravdu všech. Alespoň takhle to vypadalo na první pohled, pohledem Pražáka!
Jenže stačilo, aby televize Nova vyjela pár kilometrů za město a tam lidé o žádné stávce neměli ani tušení. „Na tom nám přece život nestojí,“ nechala se slyšet sympatická stařenka ve středočeském Brandýsku.
A jaký byl nakonec výsledek celého tohoto cirkusu? Stávkoval necelý milión odborářů. Hlavní strůjce reforem ministr zdravotnictví Julínek se jen usmíval a na dálku srovnával stávku s nafouknutou bublinou.
Tonoucí se stébla chytá..
..tak nějak vypadají poslední výstupy všudybyla Jirky Paroubka, který jakoby vyčkával na každé klopýtnutí současné vlády a ani tentokrát si neodpustil malé popíchnutí, kterým zároveň d
okázal svůj řečnický talent: „Na místě Mirka Topolánka bych korigoval kurz.“ A co na to jeho "věčný" rival Mirek? „Tato stávka je pouze objednávkou řízenou sociální demokracií.“ Jiné řešení se přece nenabízí. Kormidelník ODS musí podle svého oponenta napnout plachty a změnit kurz vlevo a šéf ČSSD pro změnu zastavit objednávku miliónu lidí, kteří se na "jeho řízené" stávce podílejí.
Hlavní téma dne bylo opravdu zábavné, přední politici se přetahovali ve slovních říčkách, jedna tiskovka střídala druhou a na každé se dalo vybírat z bohatého slovního repertoáru. „Strojvůdci se dopouštějí únosu, vzali si cestující jako rukojmí,“ ozývalo se z řad předních politiků, kteří reagovali na zastavení vlaků, kvůli kterému nabraly "výjimečné" zpoždění 75 minut. Pokud to tak skutečně je, tak jsem rukojmím téměř při každé cestě do školy, protože při těchto mých pravidelných jízdách ani zmíněných 75 minut není výjimkou.
Další věci, která mě na této stávce zaujala, bylo složení jejích účastníků. Vždycky jsem si myslel, že stávkující jsou jen ti, kteří vyjdou do ulic a pr
otestují, či jiným způsobem bojují za svou věc. I tentokrát to tak vypadalo, průvod s transparenty v ruce zablokoval řadu hlavních komunikací a zastavil provoz městské dopravy. Také někteří doktoři spojili síly a odmítli pracovat.
Jenže sumasumárum v ulicích bylo jen několik tisíc protestujících, kde je těch zbývajících devět set tisíc? Ti ostatní se totiž postavili do pasivní role "sympatizujícího" se stávkou, což znamená, že sice se stávkou souhlasili, ba dokonce jí projevili své sympatie, ale sami nestávkovali. Buď normálně pracovali, nebo si vybrali dovolenou.
Když to tedy shrnu, tak to znamená, že z té obrovské "objednané" miliónové masy stávkujících lidí, skutečně
stávkoval pouze její nepatrný zlomek. Pak se ale nemůžeme divit, že chudák stařenka nevěděla co má zvídavému reportérovi televize Nova říci, protože její doktor se stávkou pouze sympatizoval, ale ordinoval, na čemž stál její život především. A co na tom, že její autobus měl dvacet minut zpoždění kvůli stávce. Řidič sice se stávkou mohl souhlasit, ale přijel, protože se bál o práci. Stařenka si tak v klidu vyluštila křížovku a s malým zpožděním dorazila domu a nějaká stávka ji nemohla zasáhnout do života.
Další události posledního červnového úterý už byly druhořadé, přesto dokázaly pobavit. „Na uvolněné místo fotbalové reprezentace chce usednout trenér mistrů světa z roku 1994 Carlos Alberto Perreira,“ hlásili titulky u sportovní rubriky. Jenže pozor, slova Českého fotbalového svazu berte vždy na lehkou váhu. Pravda totiž byla nakonec trošku jinde. Fotbalový svaz totiž opět projevil naplno svou neschopnost. Nejen, že před měsícem zaměnil hymnu našeho soupeře z Litvy za Lotyšskou, al
e při včerejší volbě nového trenéra reprezentace zaměnil pro změnu jména uchazečů. O volné místo se totiž neucházel brazilský trenér mistrů světa z roku 1994 Perreira, ale Carlos Albero Torres. Sice také slavil titul mistra světa, ale pouze jako hráč. V současnosti je pouze průměrným trenérem s mizivými zkušenostmi. Ovšem v tom nynějším českém fotbalovém cirkuse bych se nedivil, kdyby zvítězil. Ivan Hašek totiž věděl až moc dobře proč do toho "sehraného" českého týmu na svazu odmítl jít.
Zpráv za ten den bylo opravdu hodně, o to tvrdší to byl dopad na zem, ale o to rychleji se ve čtvrtek sbalím a pojedu na další cesty. No a pak si zase počkám jak moc se ten svět za několik dní stačí otoči
