Tak tyhle slova vypadly z úst mého trenéra (ten můj trenér si tím, za co já dostávám pár stovek měsíčně, vydělal za svou kariéru částku osmimístnou a v eurech, asi proto ho docela poslouchám, když začne takhle plivat moudra) po třetí odběhnuté sérii, kdy jen s námahou vydržím nepřeklopit kýbl bramborového salátu. Zhluboka, těžce a dlouho vydýchávám tuhle nálož a to už za tři minuty běžíme znovu. Do úst se mi derou sprostá slova. Kdybych mohl (nemám sílu) nadávám prostě všem. Trenérovi za to, že nám naordinoval takovou prasečinu, sám sobě za zdravý životní styl (dej mi ještě práska) a hnusnou sekanou k obědu, která mi teď zrovna neudělala dobře a spoluhráčům, kteří evidentně v těch pár týdnech volna mezi sezonami chodili běhat, proto jim nestačím. Masérovi, který si ze mě dělá legraci, když mě vidí jak jsem v křeči. Asi někdy v té chvíli jsem dostal nápad, že na tu hlášku napíšu břitvu.
Nedávno se mi dostal do ruky deník Sport. Byl jsem docela znechuce
n, jak na titulní straně po vzoru bulvárního tisku vybarvují neštěstí v podobě automobilové nehody bývalého hokejisty Pardubic, při níž přišel o život otec slavného sparťanského útočníka. Otočil jsem tedy noviny a začal listovat odzadu. Právě na zadní straně jsem narazil na rozhovor s jakýmsi českým hráčem badmintonu (taková ta hra co se hraje na pláži když nefouká). Bylo to celé o tom jak v Číně vypadají internátní zařízení pro výchovu mladých sportovců. On se tam dostal nějakou náhodou na krátké hostování a tak mohl na vlastní oči vidět, jak si čínští komouši vychovávají olympijské naděje pro Peking, kde budou chtít ukázat celému světu své mistrovství a správnost režimu, svému lidu zvednout sebevědomí a víru v sama sebe.
Prý v oné sorboně nastupují děti od pěti let. Spí se v pokojích po dvaceti a to bez rozdílu věku. Sprchy, kam se smí jen občas, jsou plné švábů. Špinavá a studená voda samozřejmostí. Jídlo třikrát denně, překvapivě pokaždé rýže. Jeden telefon na škole pro pár tisíc dětí, takže se u něj tvoří dlouhé fronty. Prý je někdy zajímavé sledovat, jak ty děti jedno po druhém do toho telefonu brečí.
A jak vypadají tréninkové praktiky v oněch školách? Pracuje se tam velmi tvrdě. Obvykle trénink trvá kolem deseti - dvanácti hodin denně (Roman Šebrle 3-4 hodiny z toho se většinu času protahuje, zbytek dne regeneruje ve vířivce a na masérském stole). Tréninky jsou opravdu hrubé, samé posilování (i pětileté děti) na strojích na kterých chytal formu snad ještě sám velký Mao. Onen povedený mládenec dále povídal, že občas to nějaké dítě neunese a začne plakat při drsných tréninkových drilech. Pro ty kdo čekají, že plačící dítě bývá trenérem utěšeno, je na omylu. Prý ten kdo se rozbrečí dostane od kouče největší kouř (Fergusonův fén). Na dotaz, jestli se v těchto tréninkových centrech používají fyzické tresty, mladík neodpověděl. Že by tlaky ze strany pracujícího lidu?
Člověk opravdu vydrží víc než kůň. Vzpomeňte třeba kolik Rocky do
stal bombic do obličeje, než se stal mistrem a těch schodů co předtím vyběhl a i ty na to máš. Jen zavři hubu, zaber a nevzdávej se! Ten kdo vyhrává se nikdy nevzdá, ten kdo se nikdy nevzdá vždycky vyhraje. Tak jako já vyhrál, když jsem ani neceknul po čtvrté sérii běhů, tak jako Edison, když se nevzdal a na tisící pokus sestrojil žárovku a jako Emil Zátopek, který vyhrál na jedné olympiádě běh na 5 a 10 kilometrů a k tomu přidal triumf v maratonu a místo doživotního finančního zajištění se musel spokojit „pouze“ se ctí a slávou.
Ken Park
