Valiho život ze všech stran

Jak už tak bývá u kolektivních sportů zvykem, na konci každé sezóny se celý tým sejde a zapije své úspěchy či neúspěchy. Ani u nás na Zličíně nejsme výjimkou. Navíc jsme odehráli nejlepší ročník v historii klubu a to si zaslouží pořádnou oslavu. K té, jak vypráví můj příběh, jsme vyrazili téměř v kompletním složení. Mé vyprávění ovšem nebude o vyprázdněných sudech piva ani tanečnicích u tyče, my si tu noc užili krapet jinak.

Jako pokladník jsem měl v kase opět dost tučných bankovek a tak jsme se nemuseli bát, že by nebylo na útratu. To však platilo jen krátce. Nešlo o to, že bych neměl na naši pivní útratu, ale spíš, že náš kapitán měřil sílu s hospodskou pípou. Rozhoupaný lustr, pípa jako fackovací panák a číšník boxovacím pytlem, tři důvody proč jsme dál v jedné z pražských butik nebyli vítáni. Některé to otrávilo natolik, že se vydali směr postel (ne Postel), jiní poslechli vábení dalšího nočního dobrodružství a vydali se napříč pražským centrem do jiného z vyhlášených barů.

Udržet při sobě partu dvanácti lidí tak šlo těžko. Výsledkem byly hloučky zmatených, často totiž mimopražských, fotbalistů, které byste si lehce spletli s pomatenými turisty. 

Když jsem dorazil k místu určení, myslel jsem si, že tam budou všichni hezky naskládaní u baru a naše dokopná bude pokračovat v plném proudu. Jenže omyl. Na baru skutečně posedávali fotbalisti, ovšem mezi těmi melírky a náušnicemi jsem žádného z těch mých nepoznal.

V tom mi začal v kapse zvonit telefon. Volal Rum, náš elitní obránce z jihočeského Chýnova.

„Nazdar Vali, mám problém, vůbec nevím, kde jsem!“

„A máš někoho při sobě, kdo zná Prahu?“

„Mám tu Karla a Kolju!“

„Aha, takže kluka z Písku a Ukrajiny, to je pěkný. To jsem zvědav, jak Vás najdu. Co vidíš kolem sebe?“

„Obchody!“

„Ty vole, hezký, takže na Jižním Městě asi nebudeš. Nechceš se někoho zeptat, ať ti poradí?“

„Já to zkoušel, ale francouzsky, španělsky, ani japonsky neumím.“

„Počkej, dobrá indicie, to bys mohl být pořád někde v centru. Není před vámi náhodou velká budova s kopulí?“ Netroufl jsem si říct Národní muzeum, abych nepokoušel jeho architektonické znalosti.

„Něco takového tady možné je. Teď stojíme u nějakého koně.“

„Skvělý, běžím tam!“

Ne, nenašel jsem je. Nestáli u sochy sv. Václava, jak by možná každého Pražáka napadlo. Stáli u koně, na jehož hřbetě seděl pán se zelenou reflexní vestou a nápisem Městská policie. Ale kde? To asi zůstane navždy záhadou.