Když běhá mráz po zádech, aneb když nekráčíš sám

10. 3. 2011

Červená stěna kolem mě vstává. Každý z těch čtyřiceti tisíc červeně oděných fanoušků drží v ruce šálu fotbalového klubu z Liverpoolu a hrdě zpívá slova nejznámější písně Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina You´ll never walk alone o tom, jak nikdy nebude kráčet sám.

Ten památný únorový večer roku 2011 rozhodně nikdo z nich sám nekráčel. Možná i to zachránilo jedenáct domácích hráčů od ostudného vyřazení pražskou Spartou. Ten večer ale neovládla červená lavina, jak jsem si naivně při sledování slavné anglické ligy myslel. Byli to právě sparťané. To jim celý stadion ve stoje tleskal, to hráčům Sparty (domácí utekli hodně rychle do kabin) byly věnovány všechny ovace jinak zklamaného publika.

Jestli mi běhal mráz po zádech při nástupu hráčů na hrací plochu, když celý stadion svorně zpíval slavnou klubovou hymnu, tak po závěrečném hvizdu mi po zádech běhala jedna pořádně velká pýcha, kterou jsem v tu chvíli cítil ke sparťanským hráčům a fanouškům.

S kamarády jsme seděli v poslední řadě hlavní tribuny Anfield Road. Jeden měl na sobě liverpoolský dres, druhý šálu, třetí čepici. Přáli prý hezkému fotbalu, alespoň tak nějak mi to před zápasem vysvětlovali (protože to byli vesměs slávisté). Jenže, já se na ně dobře v závěru utkání díval, když na trávníku i na tribunách vládli rudí a ne červení. Rázem byli jedním z nich. Žádná Anglie, žádná slavná anglická kopaná. Ten zápas ovládli Češi.

Proč si sakra nedodat trošku toho sebevědomí, které tentokrát bylo na místě. Četl jsem blog jednoho z liverpoolských fanoušků a on napsal k utkání se Spartou toto: „Sparta je něco jako druh myšlení. Sparťané se zdraví slovem Sparta, když si připijí, zařvou všichni Sparta, když úspěšně projdou letištní kontrolou, zakřičí Sparta.“

A víte co, já sparťan nejsem, ani z Anglie jsem se jako sparťan nevrátil, ale občas holt myslet musím!