Rozvod a jiné věci
"Sakra," zaklel mladík, který stál u černého Lamborghini. "Vyděsil jste mě."
Nově příchozí se mírně usmál. "To jsem vůbec neměl v úmyslu," odvětil klidně.
Jo to určitě, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic, aby se snad nezačal vyptávat, co tady dělá. Avšak věděl, že se tomu nevyhne. Bylo to totiž Jeho auto.
"Co to tady vyvádíte?" pronesl onu obávanou otázku. Mladík polkl. Přemýšlel, jakou odpověď mu asi tak může dát. Pravdu, nebo společensky přijatelnou odpověď?
"Takže?" Muž se ležérně opřel o kapotu a podíval se na něj. "Já čekám... A mám málo času."
"Chcete pravdu, nebo společensky přijatelnou odpověď?" Přeci mu nemůže říct, že se tady snaží najít diář, ve kterém by mohly být velice zajímavé informace. Jenže na druhou stranu byl to jeho šéf. Byl jaksi bezradný. Nechal se nachytat jako začátečník!
"Trefa," zasmál se a potom se zamračil, když si všiml drátku, kterým se pokoušel otevřít zámek na JEHO autě. "Ale jestli jste mi poškrábal lak, tak věřte, že ani pravda, natožpak společensky přijatelná odpověď vás nezachrání!" Odlepil se od kapoty a přešel k němu. "Tak... BUDE TO? Jak dlouho ještě budu čekat?!"
"Fajn, fajn," zvedl v obraně ruce. "Vaše žena si mě najala, abych zjistil jestli nejste homosexuál!" vypálil a bedlivě sledoval jeho reakci. Nehnul ani brvou. Jenom na jeho hezké tváři opět vykvetl úsměv.
"A já si říkal, že se kolem mě nějak moc motáte," pronesl mírně pobaveně.
Udělal ještě jeden krok a zastavil se přímo před ním. "Za prvé," pronesl potom a tvář se mu opět změnila k nepoznání. Žádný úsměv, nic. "Nevím, co byste tam chtěl najít. Nejsem tak hloupý, abych to dělal v autě, ani takové prase, abych ho potom případně nedal umýt. A za druhé, můžete mé drahé ženě vyřídit, že i kdybych byl homosexuál, u soudu jí to nebude nic platné."
"Nevěděl jsem, že se rozvádíte. A nehledal jsem žádné stopy po tom, ale jakýsi diář, ve kterém si prý máte vést jména a podrobné praktiky, co se svými milenci děláte. Nevím proč to chce, mám to jen přinést," pronesl. Jeho tvrdý pohled oplácel s klidem, byl zvyklý i na horší práce. A tenhle "objekt" byl fakt k nakousnutí. Světlé vlasy, zelené oči, pevně semknuté rty, ale když se usmál. Na okamžik se zasnil.
Jenže teď se zrovna neusmíval. Teď se mračil.
"Ach, pak mě tedy moje žena má za naprostého pitomce... A já se s ní chtěl vyrovnat napůl. Ale když na mě najala druhořadého detektiva. Na co by mi asi byl takový diář, nevíte?"
"Druhořadého?!" prsknul. "Kdo je u vás druhořadý?! Je mi jedno na co by vám byl. Mám ho získat. Ale jelikož o mě teď víte, nemá cenu se o to snažit. Zbytek si vyřiďte se svou ženou!" štěknul, otočil se na podpatku a vyrazil pryč. Takovej nadutej pitomec!
"A co jiného jste, když si nejenže nedokážete opatřit duplikát mých klíčů, a že byste k nim měl jako můj zaměstnanec přístup, ale ještě se necháte chytit?" ozvala se za ním posměšná otázka. Nic na to neřekl a pokračoval v cestě. Proč by mu vysvětloval své počínání? Udělal chybu, to věděl, ale jemu se zpovídat nebude!
"Přeji vám příjemný rozvod!" zařval ještě a vyšel z garáží. Se zašklebením vyrazil do prudkého deště, který omýval ulice města. Litoval, že si nevzal auto a raději zvolil, že půjde pěšky. "Sakra!" zaklel tenhle večer už podruhé. "Mám já to zapotřebí?" brblal si pod vousy.
V té chvíli se černé Lamborghini s kvílením vyřítilo z podzemních garážích, určitě nejmíň dvakrát překročilo předepsanou rychlost, pak ho předjelo a zastavilo šikmo před ním, jakoby mu chtělo odříznout cestu. Stálo před ním, černé s tmavými skly, mlčenlivé a hrozivé.
Potom se náhle přímo proti němu otevřely dveře.
"Nastupte," vyzval ho ten hlas. "Přece nebudete moknout."
Alex, tak se dektiv jmenoval, dlouho neváhal. Raději bude celou dobu mlčet, než aby šel téměř přes celé město pěšky. Lilo jako z konve a on ani neměl nepromokavý kabát. I tenhle kousek, který ušel, určitě onemocní. Jako by něco chtělo potvrdit jeho slova kýchnul.
Sedl si do auta. "Děkuji," pronesl tiše.
"Nejsem sadista," utrousil řidič a zacouval zpátky na silnici. Noel Hamming, ředitel nadnárodní společnosti, Hamming Corporations Inc., si jen odfrkl. Detektiv... Pěkný detektiv. Od Alice by očekával něco exkluzivního a ona na něj pošle tohle. No to by jednoho trefil šlak. Sešlápl pedál plynu víc k podlaze a zřetelně cítil, jak pneumatiky kloužou po mokré silnici. Zvláštním způsobem to uklidňovalo jeho vztek.
Neměli potřebu mluvit. Pak si však Alex uvědomil, že by mu asi mohl říct, kam ho má odvézt. "Můžete mi zastavit na Lexington street?" otázal se. Vycítil, že ten chlap si o něm nemyslí nic dobrého. Vlastně to chápal. Ale nehodlal se tím nějak hluboce zabývat. Už ho nikdy neuvidí. Sice přijde o tučnou provizi, ale co se dá dělat.
"Prosím. A zítra ráno očekávám, že mi přinesete výpověď. Osobně. Jistě chápete, že za těchto okolností vás nemohu dále zaměstnávat."
Ušklíbl se. "Jistě," zabručel a po zbytek cesty mlčel.
Noel otočil hlavu stranou a potom se krátce usmál do postranního zrcátka. Já ti dám, pomyslel si potom.
Když brzy zaskřípaly na rohu Lexingtonské a on odemkl centrální zámek, nahnul se k němu. "Abyste mohl mé ženě sdělit zprávu na základě vlastních zkušeností," ušklíbl se jemně. A než se detektiv zmohl na slovo, přitáhl si ho za zátylek k sobě a políbil.
Alexovi v tu chvíli proletělo hlavou spoustu věcí. Avšak jediná, která blikala jasně, byla: líbá dokonale. Toužil ten polibek opětovat, ale nechtěl mu ustoupit. Jeho něžnému dobývání se nedalo odolat. Opatrně, aby si snad nemyslel, že je nějak moc horlivý, mu vyšel vstříc. Neodolal a pohladil ho po hrudi. Proč by zastíral to, co bylo zřejmé. Ten muž ho přitahoval, to se nedalo popírat.
Ale byl to Noel, kdo ho po chvíli pustil a potom dokonce lehce odstrčil. Do klína mu upustil malou bílou kartičku.
"Kdybyste čirou náhodou měl zájem..." utrousil potom.
Detektiv se nezmohl na slovo. Přesto si vizitku vzal. Zběžně na ni mrkl. Bylo na ní jeho soukromé číslo. Jen kývnul a vystoupil. Déšť se do něj okamžitě zakousl a on se mimoděk zachvěl. "Dobrou noc," popřál mu a rozběhl se ke svému domu. Přesto byl za okamžik promočený na kost. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si.
Znovu zaskřípaly pneumatiky a pak se černé Lamborghini rozplynulo v dešti, jakoby tam ani nebylo.
Noel Hamming si přes počasí pootevřel lehce okénko a potom pustil CD přehrávač. Spokojeně si pobrukoval. Potom si dokonce začal zpívat. Znělo to jako: "You got me fever, fever when you kiss me, fever when you hold me tight."
Nevěděl jestli zamíří rovnou domů, ale představa studené postele a ještě studenějšího výrazu jeho ženy rozhodla. Prostě se jen tak projede městem. Nebyl kam spěchat. Mohl aspoň přemýšlet.
Oproti tomu Alex si dal pořádně horkou sprchu a plácnul sebou do postele a zavřel oči. Doufal, že nenastydne. Bohužel k tomu byl náchylný, což moc nesvědčilo jeho práci. Navíc se dneska neoblékl zrovna nejlépe. Jenže nemohl tušit, že se spustí takový slejvák!
Druhý den
Měl ještě pořád tendenci si pobrukovat. Alici už neřešil, byla mu ukradená, jako všechno, co s sebou nesla. Když se vrátil a ona na něj nasupená čekala pod peřinou, napnutá jak špagát, jednoduše si vzal polštář, deku a ustlal si na rozkládacím gauči v hale. Tam aspoň bylo teplo a klid. Vyspal se báječně.
Pohlédl na sebe do odrazu okna a upravil si kravatu. Pak mrkl na hodiny. Deset hodin... A ten zmetek detektivní se ještě neukázal.
Opravdu ho zajímalo, jak z té výpovědi vybruslí
Mírně ho překvapilo, když zazvonilo jeho soukromé číslo. "Hamming," představil se stručně. První co slyšel bylo mohutné kýchnutí.
"Dobrý den, tady Alex Tale," ozvalo se na druhé straně huhňavě. "Vím, že jste chtěl, abych vám donesl výpověď písemně, ale bohužel nejsem schopný ani pořádně vstát z postele," sípal. Tenhle rozhovor mu byl nepříjemný a jen doufal, že to jeho teď už bývalý šéf nepozná. A že si nebude myslet, že to jenom hraje.
"Oh, tedy se pro ni zastavím osobně. Písemně ji potřebuji, jinak zůstáváte dále mým zaměstnancem." Usmál se. Chudinka malinká, asi mu opravdu bylo špatně. "Přivezu vám citróny," dodal ještě.
"Ne!" vyhrkl. "Citróny ne," dodal. "Já je nemám rád," zamumlal a věděl, že je červený až za ušima. Děkoval bohu, že to nemůže vidět.
"Tak jiné citrusy. Při nachlazení potřebujete vitamíny. A acylpirin." Noel Hamming se usmíval čím dál víc. "A já potřebuju ten podpis..." Nejraději by si znova broukal. Tentokrát možná Feeling good.
"Mám Coldrex," zakašlal. "Víte, já...," zakoktal se. Jak jen mu říct, že tu výpověď nemá? Včera přišel pozdě a dnes se sotva dotáhl do koupelny.
"V pořádku, všechno mi řeknete až osobně. Přivezu vám ty citrusy," pronesl potom tónem, který nesnesl odporu. "Zatím se uložte a vyčkejte. Jsem tam do půl hodiny."
"Klíče jsou v květináči u dveří. Musíte si otevřít sám, asi bych nebyl schopný dojít ke dveřím," pronesl ještě a pak s rozloučením zavěsil.
Ještě pořád lilo, když oznámil sekretářce, že musí v neodkladné záležitosti pryč. Pořád lilo, když si oblékal plášť, sjel výtahem do garáží a nasedl do svého vozu. A proudy vody mu zmáčely před ní sklo, sotva se ukázal na ulici. Ale nějak mu to nevadilo. Měl déšť vcelku rád. Byl studený, ale vedle stejně studené ženy žil už pět let, takže co na tom záleželo?
Zastavil se v jednom osvědčeném zelinářství, koupil pytlíček pomerančů a mandarinek, znovu zabrzdil teprve u lékárny, koupil dvojbalení toho nejúčinnějšího, co měli na chřipku, a pokračoval dál.
Znechuceně se zadíval na hromadu papírových kapesníků, kterých měl kolem sebe hafo. Byl znechucený sám sebou. Proto se rozhodl vstát a nějak to tady aspoň trochu uklidil. Nechtěl, aby ho viděl v takovém bordelu. S námahou se vyhrabal z postele a dal se do uklízení. Trochu se mu točila hlava, ale nedbal na to. Chtěl se zbavit těch kapesníků!
"Neříkal jste, že se nemůžete hnout z postele?" ozvalo se za ním pobaveně a on se pořádně lekl. Otočil se na něj, takže mohl vidět jeho zbědovaný stav.
"Já... já...," koktal, ale nějak se nemohl vyjádřit.
"Ano? Já vás poslouchám," Noel odložil dva balíčky na blízký stolek a popošel k němu. V perlově šedém obleku a černé košili vypadal fantasticky, narozdíl od něj kvetl zdravím a z jeho pohledu se Alexovi podlamovaly kolena. "No tak, dozvím se něco?"
Když bylo pořád ticho, ředitel Hamming Corporation Inc. do něj lehce strčil a shodil ho zpátky na postel. Potom si dřepl, přitáhl si odpadkový pytel a naházel do něj všechny kapesníky.
"Chtěl jsem je právě vyhodit," zamumlal. Najednou si připadal trapně, že on je tady ve svém starém proužkovaném pyžamu a rychle se přikryl až po bradu. "Hepčííí!" ozvalo se opět z postele. "Asi byste se neměl dlouho zdržovat ať se nenakazíte," odtušil. Byl by rád, kdyby se ho zbavil co nejdříve. Včerejší polibek ho vykolejil více než by si chtěl přiznat. Jenže to je tím, že už je rok sám. Asi mu to pomalu začíná lézt na nervy.
"Mám dobrou imunitu," odtušil Noel s mírným úsměvem a došel pytel vyhodit. Počínal si naprosto nenuceně, oproti včerejšku taky neobyčejně klidně. Když se vrátil, svlékl si sako a z jednoho balíčku na stole vylovil pomeranč. Na okamžik zmizel v kuchyni a když se vrátil, nesl mu ho oloupaný na talířku. Suverén od hlavy až k patě.
"Dejte si, při chřipce potřebujete vitamíny. Spoustu vitamínů..." položil mu talířek na břicho. Sám si potom sedl do nízkého křesílka.
Jen něco zamumlal v odpověď a pustil se do ovoce. Bylo neuvěřitelně sladké. Celou dobu těkal očima po místnosti, jen aby se nemusel dívat do těch jeho. Nebylo mu zrovna po chuti, že si o něm myslí, že je druhořadý detektiv. I když to vlastně tak trochu byla pravda. Už moc dlouho nepracoval ve své agentuře. Tu teď vedl jeho bratr. Avšak tahle žena si vyžádala přímo jeho.
"Tak abychom se vrhli na tu výpověď, ne?" odtušil, když snědl poslední měsíček pomeranče a s námahou se posadil. Takhle ho chřipka neskolila už pěkně dlouho.
Noel si mezitím odložil i kravatu a mile se na něj zubil.
"Když jste nemocný, nemůžu vás nechat cokoliv podepsat," zavrtěl potom hlavou. "Mohl byste mě potom zcela legálně žalovat, že jsem vám to vnutil ve chvíli, kdy jste nebyl v dobrém duševním, ani tělesném stavu... A promiňte, jeden soud mi bohatě stačí."
"Nesoudil bych se s vámi," pronesl klidně. "Víte, v podstatě jste měl pravdu," prohrábl si potem trochu zcuchané vlasy.
"To říkáte teď," Noel se na něj podíval. Pořád se usmíval. "Až se uzdravíte, dojde vám o jak výnosné místo jste přišel, přijde vám to líto... A všechno ostatní bude už jen dílem okamžiku. I když sám přiznáváte, že jsem měl v podstatě pravdu." Nahnul se dopředu, vyhrnul si rukávy a opřel se lokty o kolena. "Takže počkám, týden mě nezabije."
"Nemáte na co čekat. Můj život se vrátí do zaběhnutých kolejí. Pracovat u vás bylo ehm... jak to vyjádřit, poučné, ale nehodlám se vracet ani s tím cokoliv jiného dělat. Koneckonců práci detektiva jsem pověsil na hřebík už před několika měsíci," povzdechl si smutně. Noel na něj upřel tázavý pohled.
"Já vás zaměstnal jako detektiva? A že o tom nevím. Měl jsem dojem, že zaměstnávám svého nového tajemníka..." potřásl hlavou. "Kam ten svět spěje."
"Máte pravdu. Měl jsem být váš nový tajemník. Radši tohle téma nebudeme rozebírat, koneckonců proč by vás měl zajímat můj osobní nebo pracovní život," mávl nad tím rukou. Přemýšlel, jak se ho taktně zbavit. Třeba by se v tom mohl začít šťourat.
"Momentálně třeba proto, že jste ještě pořád můj zaměstnanec. A potřeboval byste se vykoupat," nadhodil Noel s velmi nevinným obličejem. Pak se zvedl a nekompromisně z něj stáhl peřinu. "No tak, a nezkoušejte protestovat, pořád jste můj zaměstnanec!"
"Vy jste se snad zbláznil! Přeci se před vámi nesvlíknu, zaměstnanec ne-zaměstnanec!" prskal, ale to už ho držel v náručí.
"Kde máte koupelnu?" optal se.
"Neřeknu," trucoval. Připadal si zvláštně, když ho tak držel na rukou a čekal jako by nevážil víc než pírko. On si však myslel, že musí být pořádně těžký.
"Bez debaty jsem řekl! Ještě pořád vás taky platím! NO tak, kde máte tu koupelnu?" stál si Noel na svém a trochu víc ho stiskl, aby ho přiměl se k němu lehce přitulit. "No?"
"Druhé dveře na konci chodby," kapituloval nakonec. "Ale odmítám, abyste u toho byl přítomen. Vykoupat se dokážu sám, i když mám chřipku," mračil se. Ve skutečnosti mu jeho přítomnost byla víc než příjemná. Musel si stále připomínat, že je vlastně ženatý. I když jim to v manželství už evidentně neklapalo.
"Ale no tak, nechovejte se jako malý kluk, jste přece dospělý. A sotva stojíte na nohou," zamračil se Noel lehce, zatímco ho pronesl předsíní a otevřel si dveře do poměrně luxusně zařízené koupelny. Tady zjevně Alex nešetřil, ačkoliv jinde ano. "Hmmmm," ocenil ji znaleckým zamručením a posadil ho na kraj vany. "Sprcha, nebo koupel?" podíval se na něj potom.
"Sprcha," zamručel neochotně. "Mám podmínku," pronesl náhle.
"Ano?" Všemocný ředitel naklonil hlavu na stranu. "Poslouchám."
"Jestli mám být nahý, tak vy taky," vyhrkl dříve než si to mohl rozmyslet.
Podíval se na něj. Potom si beze slova vytáhl košili z kalhot a začal ji pomalu rozepínat. "Ok, proč ne?" usmál se potom.
Alex byl, mírně řečeno, zmatený. Netušil, že na to přistoupí s takovou lehkostí. Polknul, když uviděl jeho perfektně vypracované tělo. A to viděl jenom to nahoře. Sám se však ke svlékání neměl. Jeho postava také byla celkem ucházející, ale nechtěl, aby viděl to, co ho přinutilo odejít z detektivní kanceláře. Co ho přinutilo, aby se stal jen bloudící troskou bez práce a odhodlání.
Proto taky vzal tu práci u něj, před třemi měsíci. Protože se nudil a chtěl změnit svůj život. Avšak teď se to nějak začínalo otáčet jiným směrem než by předpokládal.
"No tak?" podíval se na něj Noel pobaveně a odhodil košili na podlahu. "Já podmínku přijal, takže šup... Nemůžeš tady jen sedět a civět. To bys mohl dost dobře dělat také v posteli. A od toho tu nejsi. Nebo ti snad mám pomoct?"
"NE!" vyhrkl a tak nějak mu bylo jedno, že mu začal tykat. Zhluboka se nadechl a přetáhl si přes hlavu kabátek od pyžama. Neměl odvahu zvednout oči a zadívat se na něj, protože věděl co vidí. Dlouhou rudou jizvu, která se táhne pod levou bradavkou. Neměl chuť na vysvětlování. Proto ho překvapilo, když ucítil, jak se jizvy lehounce dotkl. Překvapeně na něj pohlédl.
"Srdce?" zeptal se potom. "Ne moc dávno, že? Tak dva roky nanejvýš..."
Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že Noel Hamming je vystudovaný lékař, který se dal na obchod s lékařskými přístroji a založil tak Hamming Corporation.
Polkl a přikývl. "Jo," zamručel a dál to nechtěl rozebírat. Nechtěl se znovu rejpat v minulosti, v tom jak... Ne, zase by se opakoval.
"Měl bys na sebe být opatrnější," poznamenal blonďák a vytáhl ho na nohy. Prsty, které ještě pořád prodlévaly na jizvě, sjely dolů, k lemu pyžamových kalhot.
"Jsem opatrný až dost! Jen...," zaváhal. "Jen jsem se prostě už nudil tím věčným nic neděláním," zamumlal. Byl tak ponořen do vlastních myšlenek, že si ani neuvědomil, že ho svléknul úplně. Překvapeně zamrkal. Měl potřebu se zakrýt, ale když si všiml jeho pátravého a snad i obdivného pohledu, zaváhal. Náhle se nestyděl. Spíše naopak. Jeho žádoucí pohled mu byl příjemný. Víc než příjemný.
"Já nic nenamítám..." odtušil Noel tiše a potom se k němu sklonil. "A i kdybych namítal, stejně bys mě asi neposlechl, že?" zašeptal mu ucha a pomalu se otřel rty o jeho kůži. Pak zacinkal opasek na jeho kalhotách a ty spadly na zem. Alex si teprve teď všiml, že celou tu dobu chodil po jeho bytě bosý, takže teď na sobě neměl nic, kromě černých trenýrek.
Snažil se něco podniknout, ale tělo mu vypovídalo službu. A něco mu říkalo, že to nebude jen chřipkou. Chtěl být odvážný, chtěl ho také svléknout, ale nedokázal to. Místo toho se otočil a vstoupil pod sprchu. Byla trochu více studená, než předpokládal. To ho překvapilo a on zalapal po dechu. A musel zalapat podruhé, to když ucítil, jak za ním vešel Noel. Rozhodně na sobě už neměl trenýrky.
"Není to pro nemocného moc studené?" namítl mírně zamračeně. Alex se nezmohl na slovo. Jen zkoprněle stál a snažil se uvolnit.
"Jen klid," zašeptal mu potom znovu se rty tak blízko jeho kůže a přetočil vodu na teplejší. Koupelna se zahalila do měkkého obláčku z páry. Noel mu položil ruce na ramena a začal ho pomalu, konejšivě hladit. Voda mu protékala mezi prsty a ty jemné potůčky šimraly. Nakonec jeho dlaně sjely dopředu, ovinul kolem něj paže a přitáhl si ho na svůj hrudník.
"Nemocní se nemají koupat ve studené vodě, Alexi." Znovu ten hlas. Znovu tak blízko.
"Nemá se horečka srážet studenými zábaly. Tohle bych řekl je účinnější," odvětil a doufal, že se moc netřese pod doteky jeho dlaní.
"Ano, ale studené zábaly jsou šok i pro zdravého člověka, což potom pro nemocné srdce..." Alex by ho možná rád praštil, ale nemohl, protože se mu Noel otřel rty tentokrát o nahé rameno.
"Momentálně mám pocit, že moje srdce je zdravější než jakékoliv jiné," pronesl, čímž narážel na to, jak prudce mu v tuto chvíli bušilo. Už nevydržel jen nečinně stát a otočil se mu v náruči. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se jeho návštěva může zvrhnout v něco takového, ale rozhodně si nestěžoval.
"Hmmm..." Noel se jen pousmál, když se mu nosem zavrtal do hrudníku a natáhl se na poličku pro sprchový gel. Znalecky k němu přičichl, nalil si pár kapek do dlaně a potom mu začal něžně přejíždět po napnutých svalech. "Uvolni se," požádal ho potom.
"Já se snažím," zabručel. Odměnou mu byl jeho pobavený smích a znalecké masírování napnutého těla.
"Snažíš se málo... Budou tě pak bolet záda." Sklonil se k němu a potom mu rukou plnou pěny zdvihl bradu a přiměl ho, aby se mu podíval do očí. "Třeba ti to potom půjde líp," zašeptal a přitiskl své rty k jeho. Ale mnohem, mnohem jemněji, než včera.
Alex si polibek pár minut vychutnával, dokonce ho i oplácel mnohem odvážněji než včera. Pak se však odtáhl a zadíval se mu do očí. "Proč to děláš? Ještě včera jsi nebyl moc nadšený, že se ti snažím dostat do auta. Tak proč ta změna?" snažil se v tom najít háček, o kterém nepochyboval, že tam je.
"Nebyl jsem nadšený, že se mi snažíš dostat do auta, věřil jsem ti... Na ten zbytek to ale vliv nemá," opáčil Noel.
Jeho ruce byly odvážnější a Alex měl problém s tím udržet pozornost u této konverzace. "Měl jsem za úkol získat tvou důvěru. Aaaa," zasténal, když ho jemně kousl do ramene. "Ale už jsem zřejmě vyšel ze cviku, když jsem se nechal takhle hloupě nachytat."
"Ano, ano, to bylo opravdu hloupé," poznamenal Noel a dlaněmi mu sjel na boky. Potom si ho přitáhl blíže. "Nu, ale na druhou stranu... Kdybych tě nenachytal, těžko bych byl asi tady, že?"
"A já bych byl těžko nemocný," pousmál se a nechal se políbit. Avšak tentokráte bez něhy, ale zato s pořádnou dávkou vášně a příslibu sexu. Mimoděk se zachvěl. Tuto romantiku však vzápětí přetnula jistá nepříjemnost. Jeho chřipka. Zachvění, které jeho tělem proběhlo následně totiž mělo do sexuálního velice daleko. Ach ano, v tu nejnevhodnější chvíli se dostavila zimnice, díky níž za okamžik cvakal zuby.
Noel mu dál přejížděl dlaněmi po těle, ale tentokráte je měl namydlené. Nechtěl, aby se pod sprchou zdržoval déle než je nutné. Koneckonců v Alexově případě ho mohla i taková obyčejná chřipka ohrozit na životě.
"Tak a jdeme," zašeptal mu do ucha, aby ho vylákal ze sprchy.
Detektiv za ním vyšel do koupelny a nechal se bez řečí usušit. Ve chvíli, kdy ho Noel vzal do náruče, ale už zaprotestoval. "Mohu jít sám," namítl.
"Ale ovšem, jenže takhle to bude rychlejší a mě taky není dvakrát teplo, hm?" mrknul na něj. Sám neměl, než osušku omotanou kolem boků, a podlaha ho do bosých chodidel vysloveně studila. Takže se neptal, ani se s ním nehádal a prostě ho odnesl zpátky do postele. Tam ho tedy trochu hodil, ale potom zachumlal až po uši a začal se sám utírat.
Alexovi se tak naskytl pohled na jeho perfektní tělo. Mimoděk se mírně usmíval, když viděl hru svalů na jeho hrudi. Stále mu nešlo na rozum proč se k němu takhle choval. Co ho k tomu vedlo. Jistě znali se tři měsíce, protože přesně tak dlouho u něj pracoval, ale přesto...
"Nechceš pomoct?" optal se tiše a dál si ho mlsně prohlížel.
"Myslím, že bys teď vůbec neměl vylézat," odtušil Noel laskavě a konečně setřel posledních pár kapek.
"Pojedeš zase zpátky?" zazněla tichá otázka.
"No, de facto bych měl..." Noel se zkoumavě zadíval na hodiny. Pak si podepřel bradu. Stál před ním bez ostychu nahý, ani ručník ho už nezakrýval. "Ale taky už je dost pozdě..."
Klekl si vedle něj na postel a provokativně se naklonil nad něj. Alex si mimoděk nervózně olízl rty. "Tak?" optal se a netrpělivě vyčkával, co bude dál. Políbí ho nepolíbí ho? Avšak Noel si dával na čas. Jen se na něj mírně usmíval.
"Tak políbíš mě už?" zavrčel netrpělivě.
"Nejsi náhodou těžce nemocný a neměl by ses šetřit?" odtušil Noel s dokonale doktorským výrazem.
Další neidentifikovatelné zavrčení ze strany Alexe. Pak si ho přitáhl za zátylek a prudce ho políbil. V tu chvíli mu bylo jedno, proč je tady, nebo co se tím snaží komu dokázat. Jazyky se propletly v prastarém tanci vášně a detektiv přinutil Noela, aby na něj nalehl. Tělem mu projela oslepující touha. Chtěl ho. A chtěl ho hned.
A nebyl sám. V té samé chvíli mu Noel kolenem roztáhl nohy od sebe a přitiskl se mezi ně. Alexovy ruce mu sjely po zádech a stiskly ho v bocích.
"Neblbni," zachraptěl mu do úst, ale byl příliš nedočkavý, aby čekal na odpověď. Jen si naslinil dva prsty a vynutil si potom přístup do Alexova těla.
Zasténání a jeho nehty se mu zaťaly do kůže. Neodradilo ho to.
Touha ho celého ovládla, takže nebyl schopen to zastavit. Tušil, že ho to bude bolet, obzvlášť pokud je to poprvé, ale nedokázal se ovládnout. Prudce do něj vnikl a Alex vykřikl. Noel se nehýbal, jen vyčkával.
"Promiň," zašeptal mu do úst.
Detektiv pod ním mlčel. Doufal, že slzy, které cítil pod víčky se neprodraly ven. Bolelo to, ale po chvíli se dokázal uvolnit. Opatrně se proti Noelovi pohnul. "Už je to dobrý," pronesl tiše a znovu pohnul boky. Bolest pomalu střídala slast. Noel se mu přisál k ústům a začal divoce přirážet, aby ukojil svou vlastní touhu, bez ohledu na tu Alexovu. Ten kluk se mu líbil už od prvního okamžiku, kdy u něj žádal o místo. Byl to ten hlavní argument proč ho vlastně přijal.
Divoký pohyb vlastních boků, jakoby kopíroval jeho přerývavý a namáhavý dech.
Alex sténal a křičel, ale nesnažil se ho nijak utlumit, nechtěl, aby se schovával jako cudná panna. Chtěl ho slyšet... Chtěl slyšet, že ho chce.
Krůpějky potu se mu na zádech spojily v jednu tenkou říčku a spustily se dolů. Měly chladit, ale spíš mu ještě dodávaly. Sklonil se a znovu hladově políbil Alexovy rozevřené rty. Potom se převalil na záda, takže teď na něj mladý muž dosedal.
Chtěl ho i vidět, nejen slyšet. Chtěl vidět, jak ho dostane do extáze.
Chtěl si ho vychutnat. Do dna.
A právě v tu chvíli se mladík na něm prohnul a vykřikl. Vyčerpaně se na něj svalil a jen tak mu ožužlával krk. Noel ho hladil po zádech a jen si vychutnával jeho blízkost.
"Co tvoje srdce?" přejel mu potom prstem po tepající jizvě na hrudníku, zatímco mu Alex pořád okusoval ucho.
"Bije jako splašené, což bych přičítal k prožitému zážitku," usmíval se a prstem mu na hruď kreslil kolečka. "Jsem v pořádku, neboj," dodal, když si všiml jeho zamračeného výrazu.
"No, koneckonců, jsem ortoped, ne kardiochirurg," ušklíbl se Noel po chvíli konečně a nechal toho kluka, ať si na něm ustele.
"Díky bohu," pronesl mírně a zívl. "Asi tady usnu," zamumlal.
"Jen spi, není to náhodou tvoje postel?" Pohladil ho po vlasech a přetáhl přes ně oba deku. Pak ho ještě políbil těsně pod spodní ret, napůl na bradu, napůl na ústa. "Jen spi..."
"Mno pro dnešní noc je druhá půlka tvoje," zamumlal ještě a přitulil se k němu. Oči se mu klížily. Přesto neodolal a políbil ho znovu na hruď, ze které si udělal provizorní polštář.
"Jenom pro dnešní noc...?" zašeptal Noel sám k sobě, když už mu detektiv usnul na rameni. "To se ještě uvidí," dodal potom s potměšilým úšklebkem.
Další den
Ráno opatrně vyklouzl z postele, aby neprobudil spícího Alexe, který mimochodem vypadal roztomile, a rychle se oblékl. Ačkoliv se mu nechtělo musel do práce. Neodolal a políbil ho na čelo. Mladík cosi zamumlal a spal dál.
Noel se usmíval, když startoval auto a vyrazil do kanceláře.
Černé Lamborghini se mihnulo uplakaným ránem jako blesk. Brzdové destičky dostaly zabrat jako snad nikdy. Kdyby potkal hlídku, zřejmě by přišel o řidičák a to na hodně dlouho, ale kupodivu potkal jen pár chodců, kterým se stihl bravurně vyhnout, i když oni to za bravurní nepovažovali. Aspoň podle těch posunků.
Pískal si. Tentokrát nějakou příšernou techno odrhovačku. Možná Logical Song...
V garáži zastavil téměř smykem. Pak popadl brašnu a řízným krokem vyběhl pět pater k sobě do kanceláře. Možná taky díky tomuhle každodennímu sprintu si pořád udržoval velikost obleku i váhu. Už si nehvízdal, ani se moc neusmíval, ale sem tam se pro sebe ušklíbl takovým způsobem, že sekretářce naskakovala husí kůže.
Byl v pokušení zvednou telefon a jen tak zavolat Alexovi. Ale uvědomil si, že na něj nemá číslo. A také to, že by měl hlavně odpočívat. Včera ho překvapilo, když se dověděl, že je po transplantaci srdce. Nevěděl to. Také proč v životopisu, který mu předložil to nebylo psáno. Přesto by to nikdy neřekl.
I když to bylo logické, že to tajil. Co by asi udělal, kdyby se dozvěděl, že trpěl tak závažnou vadou, že si vyžádala transplantaci? No to bylo absolutně nasnadě: okamžitě by ho odmítl na hodinu a nadto by se začal zajímat, co u něj vlastně chtěl. A že by přišel na to, kdo je, tak to se mohl vsadit klidně i o levou ruku.
Vymyslel si to chytře, pacholek. Ale Alice se v tomhle dost přepočítala... No co. Chtěla válku, má ji mít, a válce se přinášejí oběti.
Alex se na posteli slastně protáhl. Rukou hmátl vedle sebe a zjistil, že místo je prázdné. Zmateně otevřel oči. Odešel, pomyslel si mírně smutně, ale věděl, že pokud bude chtít tak zase přijde. Koneckonců věděl, kde bydlí. Cítil se lépe, ale nebyl si jistý zda dnes z té postele vstane. Tentokrát to ovšem nebylo kvůli chřipce. Bolelo ho celé tělo. Ovšem nebylo to nepříjemné.
Kručení v žaludku ho však přesvědčilo, že vstát bude muset. Uvažoval co má v lednici. Nevěděl totiž, zda tam bude něco poživatelného. Ven ale jít nemohl, na to byl pořád slabý jako moucha. Povzdechl si. Asi si bude muset něco objednat.
Spokojeně chroupal pizzu, kterou si nakonec nechal dovézt a hleděl z okna. Přemýšlel co bude dnes dělat. Jedno bylo jasné. Bude muset sdělit manželce (promiň nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje tvoje postava), že končí. Vůbec se mu do toho nechtělo, protože bude muset přiznat vlastní neschopnost.
Než se v myšlenkách dostal dál, zazvonil mu mobil. "Prosím?" ozval se.
"Dobrý den. Tady ... Ráda bych vám oznámila, že máte padáka." "Zrovna jsem vám chtěl volat, abych u vás podal výpověď. Nepodařilo se mi získat to, co jste chtěla." "To opravdu nepodařilo. Ale nemusíte mít obavy, to základní jste splnil," pronesla kousavě a zavěsila. Alex němě zíral na hluché sluchátko. Jak jen to myslela?
Přemýšlel, jestli má nervy na to jet do té studené krychle k ještě studenější manželce, nebo to všechno hodit za hlavu, vykašlat se na to a jet za Alexem. Nakonec si řekl, nač ještě Alici zavdávat důvody, aby ho při rozvodu řádně oškubala... A vyrazil, ač lehce neochotně, domů.
Alice na něj čekala, což ho hned v úvodu překvapilo. Co má za lubem? To pochopil vzápětí, kdy mu doslova hodila do obličeje jakousi obálku.
No dobrá, bylo by vážně efektní, kdyby ji chytil, ještě než dopadla na zem, ale takové věci se dějí jen ve filmech... Takže obálka elegantně přistála na podlaze. Zvedl ji a otevřel. Alexovu tvář s tak nezaměnitelně rozkošným výrazem poznal. Taky svoje ruce, jak ho hladí po hrudi. A ten poslední záběr, ten byl zvlášť pěkný, skoro by stálo za to ho nabídnout nějakému erotickému časopisu...
"Pojistitla ses ze dvou stran?" zeptal se potom tiše.
"Ten neschopný rádoby detektiv mi nebyl schopen dodat žádnej důkaz za tři měsíce. Musela jsem se pojistit," ušklíbla se. "Pak mi navíc poskytl důkaz on sám, když si tě pustil do postele," vysmívala se.
"Hm, a víš, že to byl nejlepší sex za celejch pět let manželství s tebou?" odtušil Noel s mírným úsměvem, složil fotky zpátky do obálky a sedl si do křesla. "Tak? Já tě poslouchám? Tak copak hodláš udělat, má drahá?"
"Vytroubit to do světa. Dát to do novin! Cokoliv co tě jen trošku poníží. A myslím, že tvým zaměstnancům se nebude moc zamlouvat, že jim šéfuje nějakej buzík!"
"To bude veřejné nactiutrhačství a ještě nějaké další skutky k tomu... Šikovný právník z toho vytříská nejen veřejnou omluvu, ale také docela slušný balík peněz. Který bohužel nevím, kde vezmeš. Kromě toho to bude určitě nějaký druh nesnášenlivosti... Vážně chceš riskovat něco takového? Před rozvodem?"
Něco neurčitě prskla, ale neodpověděla. Pak s vysoce zdviženou hlavou opustila pokoj. V tu chvíli Noelovi zazvonil mobil.
"Prosím, Hamming u telefonu?"
"Do-dostal jsi ty fotky taky?" vykoktal Alex, který si je bledý jako křída prohlížel. Tohle přeci nechtěl. Nejdřív má sehnat důkazy, že je gay a když se mu to nepodaří, udělá důkaz sám ze sebe.
"Pěkně jste to s Alicí vymysleli, všechna čest," odpověděl mu studeně. "Doufám, že sis to aspoň užil. Mimochodem, kolik má sex se mnou cenu?"
"COŽE?! Co to proboha plácáš? Já s tím přeci nemám nic společného!" bránil se.
Noel se uchechtl. A potom ještě jednou. Právě v tu chvíli uslyšel klapnout dveře od ložnice. "Ovšemže s tím nemáš nic společného," zašeptal potom.
Alex tak nějak pochopil, že mu to nevysvětlí. A také si uvědomil proč by mu to vlastně měl vysvětlovat. Koneckonců, jenom se spolu vyspali. Ani pro jednoho to nemělo žádný velký význam, žádnou citovou hodnotu. Byl to jen okamžitý chtíč.
"Sbohem, Noeli. Ať jsi šťastný," pronesl tiše a zavěsil. Hned na to si vypnul mobil.
Jen zamrkal. Tak teď pro změnu nechápal on. Ale bylo mu jasné, že přemýšlení teď nebude k ničemu. Tohle se muselo vysvětlit a to hned. Předtím byl přesvědčen, že ho pochopil, ale zřejmě došlo k nešťastnému omylu... Vyskočil na nohy, obálku zasunul do kapsy kabátu, který si ani nesvlékl a ve chvilce za ním práskly domovní dveře. A venku se ozvalo skřípění pneumatik.
Alex sebou prudce trhl, když kdosi zabušil na dveře. Věděl, kdo jediný to může být, protože moc návštěv neměl. Nechtěl mu otevřít, a tak jen stál uprostřed haly a zíral na dveře. Věděl, že ví, kde najde náhradní klíč a tak jen čekal, kdy klapne zámek.
Nemusel čekat dlouho. Najednou proti němu stál Noel, zmoklý, venku ještě pořád pršelo, udýchaný, jako kdyby celou cestu běžel, i když venku stálo jeho auto.
"Alexi?" oslovil ho po chvíli, kdy proti sobě jen stáli a měřili se pohledy.
"Tvůj telefonát jsem pochopil dokonale, tak co tu ještě chceš?" ptal se. Nechtěl si přiznat, že ho jeho chladné chování v telefonu ranilo.
"Tak to splnil svůj účel. Nechtělo se mi vyznávat ti lásku, když Alice poslouchala..."
Alexovi doslova cinkla brada o podlahu. "To je nějakej blbej vtip?!" šeptal, protože nebyl schopný tomu uvěřit.
"Co si asi myslíš, že se odehrálo, když mi má drahá žena dala tu obálku? Když se mi ji konečně podařilo vystrnadit z pokoje, dobře jsem věděl, že nemohla dojít dál, než do chodby, jakmile mi zazvonil mobil? Musel jsem ji nějak přesvědčit, že se jí to podařilo... Aspoň trochu..."
"Počkej to byl jen trik pro tvou manželku?" nechápal dál. Náhle si připadal jako totální pitomec...
"Jsem rád, že jsi tak chápavý..." povzdechl si Noel a s dovolením se posadil do křesla.
Alex si pro změnu dřepl před něj na zem a stále se to snažil pochopit. Bylo mu úplně jedno, že je ještě stále nemocný. "Já…" koktnul, ale dál z něj nevyšla ani hláska. Nějak tomu prostě nemohl uvěřit. Celé roky o něj nikdo nestál a teď najednou Noel - jeden z nejpřitažlivějších chlapů, které kdy potkal - mu vyzná lásku.
"Copak ty? A neseď na té zemi, ještě se ti přitíží. Pojď sem!" plácl se Noel do stehen a sundal si konečně ten promočený kabát.
"Já jsem v prdeli," vyhrkl nakonec a stulil se mu do náruče. Náhle mu bylo skvěle, připadal si jako nejlepší a nejhezčí chlap na světě.
"Dokonale," ušklíbl se Noel a pohladil ho zpocených vlasech.
"Promiň," omlouval se posmutněle.
"No, jen klid, to bude v pohodě... Ale měl bys zalézt do postele, jinak nastydneš ještě víc a to bych teď fakt nerad. Domnívám se, že se za pár dní rozvádím a budu potřebovat schopného detektiva..."
O dva měsíce později
Zaklepal na dveře jeho kanceláře a vyčkával, až se ozve jeho zvučné "Dále." Když se tak stalo otevřel dveře a vsoupil. "Ahoj, zlato," pozdravil ho a zazubil se na něj. Když uviděl unavený výraz v jeho tváři, přešel k němu a začal mu masírovat ramena. "Neměl bys to tak přehánět," plísnil ho jemně.
"Sklapněte, pane tajemníku, nebo vás něčím přetáhnu," zavrčel nerudně, ale pak se jen opřel do židle. "Stejně je to vaše vina. Nenecháte mě nikdy vyspat."
"Já?" zatvářil se jako andílek. Pak se k němu sklonil a jemně ho kousl do ucha. "Já nevím, kdo chtěl včera přídavek," zašeptal. "A nebuďte tak nerudný, pane vedoucí, nebo budete spát na pohovce!" zabručel.
"Můj dům! Moje ložnice! Moje postel! Moje pohovka!" odsekl Noel pohotově, ale potom jen vzal jeho ruce a ovinul si je kolem krku. "Na to, že jsi vážně nemocný jsi tedy pěkný divoch!" zabručel.
"Jak tvůj dům! Je to snad i můj dům," durdil se naoko. "Divoch? Já? Jak jsi na něco takového přišel?" smál se a kousal ho do krku. Bylo příjemné ho dráždit, hlavně když se pak takhle čertil.
"Můj dům!" trval Noel na svém tvrdohlavě. "A jestli mě budeš provokovat, tak ti večer nařežu!"
"Přeci bys neuhodil vážně nemocného?!" provokoval dál, ale raději se mu klidil z dosahu.
"Vážně nemocného? Nikdy. Tebe? Klidně!" Noel se ďábelsky pousmál a hrábl po něm. "A jestli mě budeš provokovat dál, tak nepočkám ani domů!"
Alex si mu sedl na klín a zabořil mu obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem. "Miluji tě," zašeptal a cítil, že Noel ztuhnul. Bylo to totiž poprvé, co to přiznal.
"Prevíte," odpověděl mu potom také šeptem a přitáhl si ho blíž.
Zvedl k němu a zazubil se. Pak se natáhl o kousek výš a políbil ho na rty. Jen lehoučce, aby potvrdil jejich pouto. "Miluji tě," zopakoval ještě jednou a stulil se mu do náruče.
"Ok, ok," Noel se pousmál. "Tak když mě tak miluješ... Co kdybys mě nechal aspoň srovnat ty rozvodové papíry, ať už je konečně můžu založit?"
Komentáře
Přehled komentářů
Hezké! Jen tak dál =)
:-)
(Min, 22. 2. 2010 12:15)no páni, wow! to bylo skvělé :-) Doufám, že se brzo můžu těšit na nějaké nové dílko ;-)
Kyááá O.o
(Nex, 9. 1. 2010 20:18)To bylo naprosto Keirově-beovské! Já chci chci chci...dalšííííííí!! *_* *mega kitty výraz*
To Teressa
(Bea, 4. 1. 2010 18:11)
No, to nejsi sama.:D
Doufáme též a doufáme, že se nám to Novoroční předsevzetí podaří dodržet. :o)
=0)
(Teressa, 4. 1. 2010 14:04)NADHERA!!! dlho ste tu nic nepridali ale toto za to cakanie naozaj stalo =) uz sa neviem dockat dalsich poviedok =) dufam ze budu coskoro =)
:-)
(Lady-Shadow, 3. 1. 2010 22:14)takové...krásně milé, ten konec mě natolik rozněžnil, že jsem kulila oči na obrazovku a nebyla schopna pohybu. krásné...
....
(Lady Slashet, 3. 1. 2010 15:21)Krásné , krásné ... máš vážně talent . Obdivuji s jakou lehkostí a reálností dokážeš něco napsat .
= )
(Neli, 2. 3. 2010 20:20)