FIAT KLUB OSTRAVA o.s.

Vzhledem k množícím se dotazům, co se to tam v těch Bartošovicích dělo, předkládám první část naší anabáze a páteční cestu na sraz. Sobota bude následovat, vzápětí doplněna o maximálně zajímavý obrazový materiál....

8. květen 2010 – Fiat Meeting Bartošovice 2010

   Opět plný dojmů, také jak jinak, vždyť jen pro to jezdím na všechny ty akce....
Do Bartošovic je to z Prahy téměř 400 kilometrů, což není zrovna kousek, tedy výjezd v pátek je více méně nutností. Samozřejmě plány značně pokulhávají za realitou, tudíž prvotní “vezmu si dovolenou“ záhy měním na „vyrazím po obědě“. Kontakt s realitou je však neúprosný, takže nakonec vyjíždím až ve čtyři, přesně v tu chvíli, kdy začíná pražská doprava pomalu kolabovat. No nedá se nic dělat, poskakuji v koloně a vlastně tak trochu závidím Vlasovcovi, který okolo čtvrté vyjíždí z Brna.... Naštěstí mám skvělého spolujezdce Gábinu a tak cesta svižně ubíhá v příjemné konverzaci. Fiat 128 A šlape jako hodinky, je to na mě nezvykle svižný vůz.
   Velké Meziříčí, tradiční místo občerstvovacích přestávek. Je čas večeře, šest odpoledne, není kam spěchat, prostě pohoda a víkend jak má být..... netrvá to však dlouho. Volá Vlasovec, prý právě dojel. Zdá se mi to výborné, neb za dvě hodiny z Brna v Bartošovicích je skvělý čas, ovšem Vlasovec je jiného mínění. Prý dojel jako „dojel“ a to tak, že definitivně. Visí v Kroměříži na křižovatce, a v čoudu je s největší pravděpodobností převodovka, neb sice rychlost zařadí, ale auto nejede. Dávám si čas na rozmyšlenou a Vlasovec mezitím zkoumá rozsah škody, zda-li to není jen „prkotina“ ve formě poškozené poloosy či její příruby. Není.

   Nejpravděpodobnější variantou se jeví odtah domů a sobotní Fiat meeting se bude muset obejít bez Vlasovce a jeho bratra Radima. To se mi jeví jako poněkud „zbabělá“ varianta, navrhuji tedy, že za: a)vezmu je jako spolujezdce, nebo za b)vyměníme převodovku.
Možnost b) je sice poněkud divoká, ale přesto schůdná a navíc hodná naší dobrodružné povahy. Takže zatímco já sháním převodovku na šestikilo někde v okolí Brna, Vlasovec se nechává místním fiatářem odtáhnout na okraj Kroměříže, k benzínové pumpě a začne sápat z vozu motor.

   Večeřím a vytelefonovávám převodovku přímo v Brně, totiž u Petulchy. Má pro nás se Zdenálem pochopení, neb zrovna oni získali před 14 dny na srazu v Poděbradech smolaře akce za poškozenou hlavu motoru....
   V osm večer u nejmenovaného hypermarketu v Brně nakládám převodovku v neznámém stavu, ale snad řadí. No bude potřeba si s ní trochu pohrát, jako utěsnit ji, podotahovat hřídele, vyměnit náhon tachometru, ale to se poddá.
   Krátce po deváté pak již přistávám v Kroměříži. Vítáme se a hned se zapojujeme do akce. Vlasovce nelze přehlédnout neb svým heroickým výkonem baví celé okolí. Zrovna vytrhl z vozu motor. Součástky poházené okolo vozu tvoří benzínové pumpě malebný kolorit a o olejové skvrny se zajímá Policie ČR. Nakonec však není tak zle, jsou to fandové a nad naší situací se docela dobře baví.

   Stmívá se, desátá je tu coby dup a pumpaři jen nevěřícně vrtí hlavou, do čeho jsme se to proboha pustili.... Situace nabývá na dramatičnosti, obsluha pumpy vypíná veškeré osvětlení, je tu zavíračka. Bezva, převodovku z těch dvou „kusovek“ skládáme za svitu baterek, přetěsnění, výměna poloos, dotažení matek hřídelů, nalití oleje, prostě takové ty běžné práce....
   Přeci to nebudeme cpát do auta za tmy, posouváme tedy nejprve auto a posléze i veškeré součástky a nářadí poházené okolo auta. Je to sice nějakých 100 metrů, navíc na hlavní, vcelku frekventovanou silnici, ale za to budeme přímo pod lampou. Přestože se snažím pomoci Vlasovcovi s montáží motoru, čas neúprosně letí. Taková ta krize dorazila okolo půlnoci, Vlasovec zrovna upevňuje převodovku a nedaří se mu chytit šroub. V tu chvíli dorazí posila v podobě místního opilce, který se hrne na pomoc. A hned, že bude tlačit..... Musel jsem se jen smát výrazu jeho obličeje, když se chystal tlačit a zakopl o motor. Po té co nás přesně 150x ujistil, že to ještě neviděl, měl potřebu se podělit o dojmy i s okolím. Tudíž zastavil první projíždějící automobil. Rozhovor jsem nevnímal, ale protože se posádka vozu přišla podívat, soudím, že jí velice sugestivně vyprávěl, co ještě neviděli a o co by rozhodně neměli přijít.
   Mezitím se Vlasovcovi podařilo konečně upevnit neposlušný šroub a za pomoci dvou heverů jsme usadili motor. Pak již to byla jen otázka hodinky a vůz mohl absolvovat zkušební jízdu. Přesně v jednu ráno. Zjištění, že jedničku nelze ani zařadit nás příliš nepřekvapilo (to očesané kolo bylo nakonec dosti zřetelně vidět, když jsme skříň přetěsňovali), ale že čtyřka neuvěřitelně hučí a náhon asi také nebude bez vady nás trochu zklamalo. Nicméně jede to!
Tudíž opět na cestu.

   Rozloučili jsme s naším již vcelku početným fanklubem a vyrazili do Bartošovic. Nebudu nic předstírat, cesta to byla hrozná. První hodinu jízdy, to ještě jakž takž šlo, ale pak přišla krize a posledních 15 kilometrů jsem již řídil v polospánku, což Vlasovec může potvrdit ze zběsilého kličkování mého vozu.
   Ale ve tři ráno jsme na místě. Úspěch! Jsme nadšeni a v euforii si ani neuvědomíme, jakou radost asi budíme v pořadateli Mírovi Juchovi, kterého taháme z postele jen aby nás ubytoval.....

   Sobota, budíček v devět ráno je docela fajn, i když se mi zdá, že jsem sotva před pár minutami zalehl. Zámek je již prázdný, všichni odjeli na přejímku a výstavu do nedalekého Bílovce. Snídat není co, takže záhy odjíždíme také, však je již nejvyšší čas.

   Výstavka vozů se odehrává na náměstí a krátce po desáté, po ukončení registrace účastníků je zahájena rozprava. Tu samozřejmě tradičně prošvihnu, neb se zrovna bavím s fiatáři Tomem a Adélou, kteří jsou ve svém 850 Sport jedinými dalšími zástupci našeho klubu. Jinak je účast obligátní, zhruba 30 vozů, přičemž modelová pestrost je zaručena - Fiat 500, 600, 850, 126, 127, 128, X 1/9 a 131.

   Začátek orientační soutěže je nasnadě, jízda zručnosti. Taková to klasicka - slalom, projet brankou a zaparkovat do garáže, zkrátka pohoda, máme nacvičeno. Tedy až na malý detail - celou jízdu bylo nutné odcouvat. Po předu bylo povoleno pouze najíždět na čtverec, což nezabránilo tomu abych ho těsně minul, nu což. Pak se seznamujeme s šipkovým itinerářem, samokontrolami a fotkami. Je to jednoduché, přesto tápeme hned na začátku.... Kontrola číslo 2 je také v Bílovci a přijíždíme na ni již po pár stovkách metrů. Hod kelímkem na cíl je jednoduchý, spočítat dva vozy Fiat v bazaru ještě jednodušší.
   Odjíždíme, po pár stovkách metrů však zjišťujeme, že nám chybí Vlasovec. Itinerář je totiž ve dvou verzích a on měl zrovna druhý směr. Tolik k naší předpokládané spolupráci na zdolání záludných fotek a samokontrol....
   I další kontrola je více méně tradiční, hod klínovým řemenem na cíl a šroubování šroubků na čas.

 Dále nás pak čekal ještě velmi zajímavý trénink na hasičské cvičení, kde jsme měli stříkačkou na ruční pohon „sestřelit“ láhev. A také poznat nějaké součástky z vozu, vyplnit nezbytný testík a další tradiční i méně tradiční úkoly. Hlavu nám pak motaly samokontroly, zejména vodníci. Po trase jsme jich každý našli několik a netušili kteří, že jsou ti praví. I fotky nám daly zabrat, ale nakonec nechyběl ani jeden objekt z nich.

   Ve druhé půli soutěže pro nás pořadatelé přichystali zpestření v podobě exkurze do památníku 2. světové války v Hrabyni. A aby byla 100% jistota naší návštěvy památníku, měli jsme zodpovědět na 3 otázky. To jsme učinili a po prohlédnutí památníku skupinově rozhodli o přerušení jízdy a obědové pauze. Však také ve dvě odpoledne už to bylo na pováženou. Volba restaurace bohužel nebyla nejšťastnější a pokrm zde připravený bych rozhodně nedoporučil, „kontrolka však zhasla“ a o to šlo. Venku lilo jako z konve, do aut se nám moc nechtělo.
   Pomalu jsme se propracovávali do cíle, do Bartošovic.

 Navléknout na sebe montérky na čas bylo dílem okamžiku, máme natrénováno ještě od loňska. Pinkat si šišatou loptou mi také vcelku vyšlo, jen jsem v zápalu boje „sestřelil“ nástěnku.

 Ale určit tři modely vozů Fiat vyrobených před rokem 1920 již bylo nad naše schopnosti. Budiž nám útěchou, že modely nepoznal nikdo.
   Pizzerie, pizza, výsledky, tombola, to je ve stručnosti další program. Pizzerie nacpaná k prasknutí, tudíž to máme už jen „na stojáka“. Výsledky orientační soutěže jsou pro mě potěšující, mou kořistí se stalo 2. místo. Vlasovec si odnáší tašku s cenou za „smolaře soutěže“, je v ní epesní boxovací pytel včetně rukavic. Následně jsme i s cenami zvěčněni pro klubovou kroniku.

   Ovšem pizzerie se ne a ne vyprázdnit, tombola je více než velkým lákadlem, takže ještě další hodinku čekáme než se rozdá všech 100 cen. I my nějaké uzmeme, třeba tričko XXS, které je ihned ozkoušeno, nebo exkluzivní těžítko v podobě skleněného hranolu s motorem Fiat vypáleným laserem do jeho středu.
   Konečně sedíme, pizza je na stole, zábava se začíná rozjíždět a vydrží do půl jedné ráno, kdy restaurace zavírá. Protože z pizzerie je to na zámek dobré 3 kilometry, nabírám pasažéry, což Milan okomentuje: „Jejda, Multipla.“ V šesti osobách se Fiat 128 stává abnormálně stabilním vozem.
   Nad ránem si ještě na pokoji prohlížíme fotečky a videa, spát jedeme po půl třetí ráno.

   Neděle, čas nás netlačí, vstáváme tedy až v deset hodin. A tentokrát je to i se snídaní, koláčky makové a tvarohové, kolik jen sníme.... Není divu, že odjíždíme až před polednem. Než pojedeme domů ještě bychom rádi navštívili Kateřinskou jeskyni v Moravském krasu, tudíž naše další cesta směřuje tam. Cestou ještě nasytíme své hladovějící útroby, pak malé zdržení, když přejedeme odbočku k jeskyním, no a ve finále jsme na místě 5 minut po zavíračce.

 Vlasovec opět rýpe šestikilo, tentokrát nejde zavřít okénko. A po nedlouhé debatě se rozhodujeme zkusit okouknout Macochu. Ta je, jak záhy zjišťujeme, volně přístupná a tak si její prohlídku můžeme vychutnat i v šest odpoledne.

   Společně pak ještě přejedeme kousek za Blansko, kde se rozloučíme a každý frčíme svým směrem. Neodolám a ve Velmezu okusíme ještě nějakou ňamku k večeři a pak po D 1 bez zastávky domů.
   Náročný víkend, ale zážitky opět stály za to...