Gismo - krásný, námi vymyšlený příběh
Bylo nebylo dávno tomu... žil byl jeden čaroděj. Pomocí své křišťálové koule zjistil, že jiný čaroděj již na zemi není. Je sám svého druhu. Z toho také vyplývá, že lidé by ho nepochopili. Musí se uzavřít sám do sebe. ...Myslel si. A pak se šel jednou projít po lese. Ničeho si nevšímal, když v tom před ním na cestě leží malinkatý uzlíček. Ale copak to je, pomyslel si. Opatrně nahlédnul dovnitř. A co to jeho zraky nespatřily? Neklamou ho? Ale ne, je to děťátko! Rychle se rozhlédl kolem. Nikdo nikde. Chudák děťátko! Vždyť tu promrzne na kost a jeho ostatky pak sežerou dravé šelmy. To si přece nezaslouží! Čaroděje napadla myšlenka, z které vyskočil radostí až 8 metrů vysoko! Vždyť i to děťátko může nechat a vychovat ho pro čáry a kouzla! A nebude už sám! Konečně...
Roky plynuly jako voda a než se všichni nadáli, bylo z děťátka dvanáctileté děvče. Překrásné chytré čarodějné děvče. A jak to všechno vídí? No děti, tak pozorně poslouchejte!!! :D
Tak a teď samotný příběh...:
Další den, bez jakohokoliv cíle. Co kdybych jí to už konečně řekla?..Můžu jí věřit? Nevím. Někdo zvoní. Nikam nejdu, nejdřív udělám ten zeměpis, nechápu proč nemůžu použít nějaké schopnosti. K čemu je mám když je nepoužiju k prospěšné věci. Achjo. Ten, co tak netrpělivě přešlapuje před domovními dveřmi a ruka jakoby mu přimrzla na zvonku, si asi nedá pokoj. No jo už jdu. "Brej den. Co potřebujete?" Ty jo, ten má ale nos. Vyloženě jako prase. Teda nechci se tomu pánovi posmívat, ale jeho nos se opravdu nedá přehlídnout. Fuj. A teď se ke mně naklání a chce si se mnou podat ruku, ježiši, dyť ji má celou od nudlí. "Dobrý den, jsem Outr Medloouser. Těší mě." No tak tomu ruku teda nepodam fakt ne. "Jo mě taky teší. Co potřebujete?" Jen ať na mě prosím nešahá a jestli bude chtít pustit dovnitř tak.. "Mám pro vás skutečně neobyčejnou nabídku, mohl bych dál?" V žádným případě! "My tu máme na víkend babičku a ona spí, je nerada rušena víte?" Ještě bych ho pustila dovnitř, to víš že jo! Ne. Jen ať na mě prosím nesahá. "Tak já vám to tedy řeknu tady. Měl bych pro vás a vaší rodinu návrch.." To zas bude.. Pane bože, to u sebe opravdu nemá kapesník? Musí ten odpornej rituál dělat zrovna přede mnou? Ach. No to je humus. "Nechtěl by někdo z vaší rodiny, čistě teoreticky," no tak už se vymáčkni, nehodlam tu na tebe koukat do skonání kapesníku, " neni to nijak závažná věc,
Já opravdu nevim, co s ním dělat. Nejradši bych ho prostě vyrazila. No tk si ho poslechneme, no... "Tak mluvte, ale dělejte, nemám na vás celý den!" "Dobrá. Máš tu někoho z rodičů?" "Ne." "No tak to já přijdu někdy jindy. Ahoj" "Sbohem."
Bože byl tak hnusný! Budu muset vydezinfikovat zvonek. Ne!!!!Ani se ho nedotknu! ude to muset udělat taťka. I když...je pravda, že tu teď není a navyčištění zvonku bych nějaké to kouzlo použít mohla. Hotovo! Povedlo se. Ten se ale blýská! A to jsem se ho ani nedotkla! :D Bezva. Ale už se po mně asi schání zemák! Někdy se mi z úkolů dělá špatně. Třeba ve chvíli, kdy musím přemýšlet nad závažnou věcí, jako musím teď! Hm.... Zeměpis počká! A navíc - taťku baví, tak mi večer pomůže! Taťka je super. Mám ho moc ráda!
Laura je má nejlepší kamarádka. Už čtyři roky. Vlastně, když si to tak vezmu, poznala jsem ji, když mi bylo osm a od té doby jsem skoro pořád s ní. I táta ji zná. Já nevím. Taťka mi sice už od mala říká, že o našem malém tajemnstí, že umíme kouzlit, můžeme vědět jen my dva a nikdo se to nesmí dozvědět, ale třeba by mi dovolil, říct to Lauře, protože ona je hodná a myslím, že ona by to nikomu neřekla, ale je pravda, že i já pochybuji o tom, jestli jí to mám říct, a tak by bylo možná nejvhodnější, ještě chvíli počkat, protože kdybych jí to měla říct, tak bych nepřemýšlela a neuvažovala, že by to mohlo dopadnout špatně, ale já o tom uvažuji, tudíž jí to asi neřeknu.... Už vím. Večer mi táta pomůže s úkolem, z toho bude mít dobrou náladu, a potom se s ním poradím, co a jak. Proč jen nemám mamku! Ta by mi rozuměla lépe!
Ale co budu dělat teĎ? Na přemýšlení nemám náladu. HM. opravuji: Na přemýšlení o prozrazení tajemství nemám náladu! Ale přemýšlet bych mohla. Třeba o Juliovi. Julius je tak bezvadný! Taky by si mě už mohl všimnout! Nebo si mě všiml? Vždyť mám jeho číslo!!! Ale jak to? Že by mi ho dal??? No jo! Už vím! Bylo to nedávno! Dostala jsem trojku ze zeměpisu a všichni se divili, protože normálněmám vždy ze všeho jedničky! Otatním, kteří mají samé jedničky, říkají, že jsou šprti, ale mně ne, protože vědí, že se moc neučím, protože jsem pořád s nimi venku a skvěle se bavíme. Někdy mi jich je líto. Vždyť se jim nikdo nesměje, jen říkají, že jsou šprti. Přece by také mohli s námi ven. Ale oni nechtějí Dokonce jsme jim to nabízeli. Třeba jsou to opravdu šprti. Ale tzo teď není důležité! Důležité je, že když jsem dostala tu trojky, Julius mi nabídl, že mi tu látku vysvětlí, protože jeho zeměpis baví, jako mého tátu, a má samé jedničky. Chtěl mi prostě pomoci. A já? Já mu odmítla! Jsem to ale blbá! Blbá, blbá, blbá, blbá! No..Ale teď mám to číslo! Proč čekat na večer na tátu, když mi s tím úkolem může pomoci někdo jiný a dokonce hned. Někdo jako je Julius. Bže! Jsem to ale génius! Jdu zavolat Juliovi! Snad má čas...
Má! Je tu za deset minut! Teda vysvětlování jak se k nám dostane mi dalo trochu zabrat, ale povedlo se! Já domů totiž chodím přes kouzelný lesík, ale tím k nám rozhodně nemůže!! Měla bych uklidit? Ne, to ne. Myslel by si, že mi na něj nějak hodně záleží. Měla bych se nalíčit? Převléci se? NE,NE, NE!!! Už dost. Záleží mi na něm, ale to zatím nemusí vědět!!! Takže, nebudu dělat nic. Zeměpis mám přichystaný..Zvonek??? Jo, vždyť jsem ho pomocí kouzla umyla, takže o to se už bát také nemusím. No...snad je všechno v pořádku! CRRRRRRRR! Ježišmarjajozefe! Už je tady!!! Klid! Hlavně klid! Jdu otevřít! "Ahojky!" "Ahoj. Už jsem tady. Tak se do toho pustíme. Jsem rád, že jsi zavolala. Zrovna jsem ten úkol dodělal, takže to snad nbude problém." Miluji ten jeho úsměv. ÁÁÁ! Tak jo. Jdem na zeměpis. Třeba by si dal něco k pití. Asi bych se ho měla zeptat.... :-D
"Dáš si něco k pití?" No a je to, ani jsem se nemusela přemlouvat."Ne díky. Tak se dáme do toho zeměpisu, co říkáš? Kde ho máš?" No tak aspoň aby nějak nevyšlo najevo, že mi na něm záleží. Budu se snažit chovat úplně přirozeně. Jééé on má na ruce přesně ten samí náramek, co jsem nedávno hodila do studny? Ale jak to? Vždyť, koupit ho nikde nemohl,protože mi ho vyráběla kamarádka, teda kamarádka, teď už to není kamarádka, ale byla, dokud mě tak strašně nezradila. To přece není možné, jak se dostal právě na jeho ruku??? Že by lezl do studny, aby vylovil náramek, co tam nějaká bláznivá holka ve vzteku hodila? To nedává smysl. Třeba mu na mně opravdu záleží.. No co, nebudu nad tím teď přemýšlet, někdy se ho na to zeptám, musím si teď vyčistit mysl, aby se mi tam vešel zeměpis.
Jo, to sem si jenom myslela, že se budu zabývat zeměpisem, po celou tu dobu, kdy mi něco vysvětloval, jsem od něj neodtrhla oči. Je tak pozorný. S jakou nadsázkou mi to všechno vysvětluje a nezapomíná ani na jediný detail, jen abych tomu rozuměla. Fajn, už to chápu, úkol. To je skvělí. Teda moment, to vůbec není skvělí, vždyť teď, když tomu rozumím bude muset odejít a to já nechci. "No takže už víš jak na to? To jsem rád. Díky, že jsi zavolala zrovna mně, moc mě to potěšilo a kdykoliv budeš zase s něčím potřebovat pomoc, stačí říct jo? Já pomůžu rád. No abych dlouho nezdržoval, měj se hezky a zase někdy teda. Ahoj." "Ahoj, to víš, že jo, dám ti vědět." No a je pryč. Co teď? Už vím. Půjdu dělat tu nejpříjemnější a nejzábavnější věc, co vůbec existuje. Půjdu si zalétat. Ten pocit volnosti naprosto zbožňuji. Stačí se jen trochu odrazit ze špiček a už je to tu, ta volnost. Můžu letět kamkoliv, jakýmikoliv směry, nahoru, dolu, doprava, doleva, křížem krážem. Auvajs. Tak sem se zasnila, že jsem já šikulka narazila hlavou do lustru. A ten letí k zemi. Bum. A už se tam povalují jen střípky skla. Musím to co nejrychleji uklidit, aby si toho táta nevšiml. To by jinak bylo čoro moro. Že bych použila nějaké síly?! Nikdo se to nedozví. Pohled na poletující střípky je sice děsivý, přece jenom nebylo by příjemné kdyby se mi nějaký dostal do oka, ale je to úžasný pocit. Teď už vím, že bych nemohla žít bez kouzel. A je uklizeno. Teď bych se mohla vrhnout do přípravy večeře. Tentokrát bez kouzel, zeleninu dokážu nakrájet i bez pomoci nějakých svých sil. Vyskládat na talíře ji taky dokážu sama. No a je skoro hotovo, jenom přidám nakrájený chleba s moji extra jemnou pomazánkou, díky které jsem kuchyni tak zaneřádila, že je k nepoznání. Ale ta pomazánka stála za to. Odnesla jsem to na stůl a sedla si do křesla s velkou knihou kouzel. Co jsem ji tak prolistovávala, objevila jsem kouzlo zvané Ginsmoro , díky kterému se dají vypěstovat stromy odrůdy Jesica, na kterých pak vyrostou výhonky Moulilejce Nirgovatého, cože je výborný lék proti bolení čehokoliv. Jen jsem tak přemýšlela, jestli bych neměla jednou za experimentovat a vypěstovat si vlastí strom. Koneckonců, zahradu máme velkou, tak jeden strom by nevadil ne? Ale horší by to pak bylo se sousedama, nedej bože by to otrhali a nám by nezbylo nic. Hamouni jedni.
Klika cvakla, dvéře letí - táta vchází do dveří.
To je super, chtěla jsem se s ním poradit o tom, zda říct či neříct Lauře o našem tajemství. No když… dnes jsem si vzpomněla na Henrietu a díky tomu dnes opravdu nemám v úmyslu někomu plně důvěřovat. Ani Lauře. Ne, dnes ne. "Ahoj, Satinko! Ty jsi nějaká zasněná. A zamračená. Copak se stalo?" "Ahoj, tati, já jsem jen přemýšlela o Henrietě. Stejně pořád nechápu, jak mi to mohla udělat! Vždyť říkala, že se jí Olivier nelíbí! Ale já jí říkala, že jí to odpustím. Ona mi podstrčila při testu pod penál tahák a řekla Faustový, že podvádím! Jak to mohla udělat? Jak? Vždyť jsme byli takové kamarádky!" Ne! Už mám zase v očích slzy! Kvůli tý holce! Já ji nenávidím! "No tak kvůli nim nebreč. Aspoň žes jí neřekla tajemství! A aspoň si se tak skamarádila s Laurou, ne?!" "No jo, tati. Asi máš pravdu. Přemýšlela jsem, že bych si vypěstovala nějaký strom…. Víš něco o stromech Jesica?" "Satinko! Jak tě to napadlo?" CO je to za strom, když se mi táta směje? "Proč? Jen jsem tak listovala v téhle knize a našla to." "Satinko, to je strom, který pěstují staré čarodějné páry, kteří chtějí vnuky a vnučky. Na stromě rostou výhonky Moulilejce Nirgovatého. Z toho se vyvíjí batolata!" Aha. Tak to už se směji také. "Tak takový strom nechci. Ale já myslela, že z těchto výhonků se dělají léky!" "Léky? Ahaaaa! Ty jsi myslela Moulán Tyrgovatý!" "No to je pravda. Tak nic no. Ale splést se může každý! A chladne nám večeře, nejdeme jíst?" "Myslíš tu pomazánku?" "No tak nechladne, no. Ale už mi kručí v břiše." "Dobrá tak jdeme jíst!"
"To byla, Satinko, výborná večeře! Opravdu! Kdy budeš zase vařit?" "No klidně zítra. Docela mě to bavilo." "Tak to beru. Zatím, když dovolíš, zavolám dilíky, aby uklidili v kuchyni." "Jo, jo. Dnes jsem koupila jedno dvd, tak se můžeme podívat." "Tak dobře. Řekla si ve škole paní učitelce, že zítra nepřijdeš?" "Řekla." "Tak dobrá. Podíváme se na to dvd a potom si půjdeš spát, ano? Zítra je přeci tvůj velký den!" Bude to dvanáct a půl roku od tvého narození a budeš muset složit zkoušky prokazující, zasloužíš-li si být čarodějkou. Stejně je to zbytečné. Já vím, že to zvládneš. Nesmíš však být nervózní. Já to vím. Však jsem zkoušky také skládal. Nejsi-li nervózní, je to jednoduché. Ještě jsem ti chtěl říct, že i kdybys zkoušky neudělala, budeš pořád moje Satinka. Ano?" "Jasně, tati. Jdu pro to dvd!"
"Vstávat!" "Cože už? Tati!!!!! Nech mě ještě chvíli spát. Vždyť je teprve půl šestý!!!" Vstávat! Cesta trvá půl hodiny, máme tam být v půl sedmé!" "Cože? To mám na všechno jen půl hodiny?" "Ano. to ti snad stačí, ne?" "Ale jo. Snad." Zdál se mi takový krásný sen! Měla jsem narozeniny a na mou oslavu přišel Julius. Dal mi takového krásného pejska. On má pejska, a tak mi řekl, že můžeme naše pejsky venčit společně. Šli jsme tedy k Juliovi, on vzal svého pejska, nechali jsme svět světem a šli jsme se projít k rybníku! No ale ještě jsme tam ani nedošli. Už stačilo jen pár metrů, když v tom mě taťka vzbudil! No nevadí. Já mu to nemám za zlé. Kdyby mě vzbudil později, tak bych si ten sen třeba ani nepamatovala. A navíc bych nic nestihla! To mi připomíná, že bych měla dělat. Jinak budu vyloučena z klubu čarodějů. V kterém nás teda moc není. A založil ho stejně táta, tak by mě jako jeho dceru nemuseli vyloučit jen kvůli zpoždění! Vlastně táta založil ten klub a pomocí něj zjistil, že nejsme jediní na světě, kdo umí kouzlit. Ohlásilo se mu celkem 8 čarodějů - jediní čarodějové. My a oni. Je nás deset. Ale jedna teď čeká trojčata, takže nás přibude. "Satine! Satinko! Musíme letět!" "Jo o! Už jdu!" Letíííííííííííííme! To je super! Táta je skvělej! Jak dokáže létat tak rychle! To je super. Supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer!
Už jsme tady? To bylo nějaké rychlé! No jo. Tak jdeme na to. Trochu mě přepadá strach.
Jééé. Tolik lidí. To nebylo ani na loňským srazu důchodců. A to je co říct! Duchodci se postupně množí, někde sem to četla, že je to potvrzený. Teda vůbec si nechci představit kolik jich tu bude až jednou vstanu a uvědomím si, že jsem mezi nima taky?! No, to je až za dlouho tak nad tím teď nebudu uvažovat, stejně bych nic nevyuvažovala. Stejně je tu moc lidí! A teď sem v tom chumlu ztratila tátu. Pořád nemůžu uvěřit, že čarodějů je tolik, v podstatě víc než důchodců. Je to prostě padlý na hlavu. Už ho vidím, támhle je. "Kde jsi byl, úplně sem tě tu ztratila." " Já vím, je tu moc lidí, radši se drž u mě. Hlavně nepoužívej ještě své schoponosti, ještě tam nejsme!" ach tak, já jsem si myslela, že nemůže být tolik čarodějů, tento trh je jenom jako maskovací manévr...chytré tati. Teď se blížíme k velké bráně, je tak velká, jaktože si jí ti lidé, co chodí okolo nevšimnou? Ta se nedá přehlédnout! Anojo, už vim, to je ta čarodějnická neviditelnost, říká se jí maluza a je v podstatě o tom, že my, čarodějové, vidíme čarodějné věci, ale obyčejní smrtelníci je nevidí. Nikdy jsem neměla možnost to zažít, až do teď. Je to zvláštní pocit, zrovna takový jako byl ten, který mě přepadl při neočekávaném probuzení. Ale na to už sem skoro zapomněla.
Jedno, ale pořád nechápu. A to je to, proč nemůžem používat své síly na veřejnosti, když to smrtelníci stejně neuvidí... Vždyť o tom je maluza, že nic čarodějného, počkat, jak je to přesně? ´Nikdo bez spasitelských schopností, nemá právo vidět ony síly, zač náźýváme spasitele, spasitely.´...no tak nějak to bylo. A konečně vidím známé tváře, je tu Alča, Majka a dokonce i Turko se přišel podívat, nebo že by už taky skládal zkoušky? Ne, on je přece ještě malý.
"Ahoj!" pozdravím je. Ale oni nic. Nic. No…to je jedno. Jsou to sice kámoši, ale teď mám docela jiné starosti. Další velká brána.
Došli jsme před obrovský stůl, kde řekli tátovi, aby s nimi zůstal a já, abych šla.
Plnila jsem různé úkoly, ale ty si nepamatuji. Jen vím, že nejdřív jsem byla v nějaké osvětlené místnosti a musela jsem dělat různá kouzla. Potom tam dali nějaké lidi a vystavovali nás situacím, kdy bych použila kouzla…ale teď jsem nemohla, protože tam se mnou byli lidé, a tak zkoušeli, jestli odolám. A pak ještě další zkoušky, ale ty si opravdu nepamatuji. Pamatuji si až, že jsem došla do nějaké místnosti. Nebylo zde nic. Jen koberec uprostřed. A v každém rohu byla lampa ve tvaru tyče. Vpravo vepředu zelená, vzadu žlutá, vlevo vepředu modrá a vzadu červená. Všechny byly ztlumené, tak sem z každé doléhalo jen pár paprsků. Vypadalo to opravdu krásně. Chtěla jsem si chvíli užít té podívané, tak jsem si lehla na ten kobereček. Usnula jsem. Zdál se mi opravdu podivný sen. Najednou jsem se ocitla někde. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Byla zde ale opravdu zima. Řekla jsem si, že se projdu. Uviděla jsem nějakou ceduli. Byla však nápisem ode mne. Proto jsem ji obešla, abych si to přečetla. Stálo zde: Antarktis. Ale jak jsem se tu sakra ocitla? Najednou jsem zahlédla Parida. No, tak to bylo ještě divnější!!!! Zdá se mi to, nebo jde opravdu ke mně? Teda…zdálo se mi to celé, ale myslela jsem…no však chápete…… Opravdu jde ke mně! A co je to za ním? No! To jak létá. Už to vidím! To je Neronova závěť! Cože? Paris už nejde, nýbrž ke mně běží! Trhá závěť! Nero by to neviděl rád! A teď? On mě chce políbit! Ale najednou už nevidím Parida…Vidím Julia!!!!
…a v tom jsem se probudila! Přišli zase ti, co mě zkoušeli. Ptali se mne, co se mi zdálo. Všechno jsem jim to pověděla. Potom si pamatuji už jen to, že vyslali kouzlo, abych na ty zkoušky zapomněla. Abych to nikomu nemohla říct!
Doma mi táta dal dárek, protože jsem splnila zkoušky!!!!!! A navíc mám zítra narozeniny! Bude mi třináct! Mám naplánovanou opravdu velkou oslavu! Bez kouzel… J Třeba bych mohla pozvat Julia! Zavolám mu! "Haló? Tady Julius." "Ahoj! To jsem já, Satine." "Ahoj, Satine! Jak se máš? Zase potřebuješ pomoct se zeměpisem?" "Ne, to ne" "Aha…" Z jeho hlasu je ale poznat, že je zklamaný. Je zklamaný, že za mnou nemůže! Třeba. Třeba mě má také rád! "Ale chtěla jsem se tě zeptat, co děláš zítra, v sobotu. Já totiž budu mít oslavu mých narozenin, tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys nepřišel." "No…já bych přišel rád, ale bohužel nemůžu. Babička je v nemocnici, protože je opravdu nemocná, tak za ní jedeme na celý víkend, protože potřebuje podporu. Promiň!" "No…to nevadí. Tak někdy jindy." "Omlouvám se ti. Ahoj." "Ahoj." To se nemělo stát! Neměla bych oslavu odložit? Ne, to ne! To by poznal, že to dělám kvůli němu… Ach jo. Proč mi tohle dělá??? Někdo zvoní. Jdu otevřít.
Nejdřív nahlédnu kukátkem. Julius?????? Co tady dělá? No…otevřu. "Ahoj, Satine! Já…mně bylo opravdu líto, že nemůžu zítra přijít. Tak jsem ti přinesl dárek. Aspoň to…" Tak to chci vidět. Rychle trhám papír. Krabička! Jaké překvapení. Doufám, že v ní není další a v ní další a v ní další atd. "Štěňátko?! Můj bože, to je roztomilé!" "Líbí se ti? Nevěděl jsem, jestli se ti bude líbit. Naše Renie měla štěňata....." "Samozřejmě, že se mi líbí!" Usměji se. "A jaké mu dáš jméno?" Mohla bych ho pojmenovat Julius, ale to ne. Jak by se jen mohl jmenovat? Rozhlédnu se… Jako první mi do očí padlo gismo. To je něco jako bonbon. Ale čarodějný! Je strašně moc dobrý a skvělý a úžasný a…. "Tak se bude jmenovat Gismo!" "Gismo? To je hezké jméno! A jak si na ně přišla?" "Já nevím! Tak mě to napadlo." Je to strašné, když mu musím lhát, ale jinak to nejde… "A nechtěla by si jít Gisma vyvenčit?" Za chvíli zapadne slunce. JE vedro a strašně romantická atmosféra…Jasně že chci! Jak se můžeš takhle ptát? "No tak jo! A půjdeš se mnou? Nevím, jak držet vodítko a kam jít a tak…" "Určitě! To my máme psy odjakživa! Pomůžu ti!" No to je bomba!" "A kam půjdeme?"...
I nepatrné chvilky s ním mi na tváři vykouzlují úsměv. Nemůžu usnout. Hlavu mám plnou otázek, proč musím být čarodějka? Proč mi život tak náramně vychází? Je to osud? Existuje vůbec osud?
Gismo je ten nejroztomilejší pejsánek na světě, opravdu, nebýt jeho tak se celé dny jen nudím, je pravda, že mi už chybí několik pantoflí, taky chybí tátovy boty, ale stejně je to zlatíčko. Ani to tátovi nevadilo, říkal, že je krásné, že je roztomilé i si s ním dokonce hraje. Je úžasný pozorovat tátu, jak si hraje s malou kuličkou, je jako vyměněný. Asi má taky radost, ostatně stejně jako já. A kupodivu, začal mít i Julia rád. Jo! Opravdu. TÁTA MÁ RÁD JULIA!!!! To je něco neuvěřitelnýho. To je pro mě něco jako kdyby mi ho už schválil...áááá Neumím si ani představit, že bych měla jinýho tatínka než je ten, co tu teď sedí se mnou na pohovce. Vypadá tak spokojeně. A proč taky ne. Jeho dcera obstála u zkoušek kouzelnictví a nikdy se nám ještě nevedlo tak dobře.
Ve škole jsem se musela hodně přemáhat, abych některý z nově naučených kouzel nepoužila před spolužáky. To by bylo něco. Kdybych napříkla p. profesorce Maloučkový rozcuchala vlasy tak, že by okamžitě odběha na záchůdky pro učitele a odmítala by vylést, dokáži si jí plně představit. Ten její zděšený výraz. "Satino, k tabuli!"Nemůžu si pomoct, ale její rozzuřený výraz je podobný papiňáku. Jen čekám, kdy už konečně bouchne. Pomalu se šourám k naší krásně zničené tabuli.
Zeměpis. Zkoušení. Teď mi to dochází. Snad budu vědět odpovědi... Ale kdyby ne... tak k nám může Julius... Ale on k nám může i tak... přeci kvůli Gismovi. Tak se budu snažit.
To bylo jednoduchý. I když nevím, ale nějakou záhadou jsem všechno věděla. Zamyslím-li se, vím toho mnohem víc než jindy. Že by to mělo co fělat se zkouškama kouzelnictví... Do vědomostí mi od tamtud přibyla nějaká kouzla, třeba i věci, které budu potřebovat v normálním životě. Tak to je geniální. Na co ti čaroději nemyslí. Jsem docela ráda. Škoda že je Laura nemocná. Ještě neviděla Gisma. Ale hned jak se uzdraví, už máme domluvený, že k nám přijde, aby se na něj koukla. Moc se těším, co na něj řekne. Přestože je to v celku jasné, protože co by na překrásnou mylou kuličku asi tak mohla říct?! Ale steně se nemůžu dočkat až jí ho ukážu. Říkala, že mi musí něco říct. Prý byla u doktora a někoho tam potkala. Nechtěla mi ale do telefonu říct koho. Musím prý počkat, až se uzcraví a přijde ke mně. A já jí řeknu vše o Gismovi a Juliovi. Jen o zkouškách jí zatím nemůžu říct. Ani s tátou jsem o tom ještě nemluvila. Tím nemyslím zkoušky, ale to, že bych o tom Lauře řekla. "Satino, už zase spíš, při mé hodině?!" Ale ne, Maooučková nechápe, jaký mám teď trable. Samozřejmě, že nespím, já přemýšlím, ale to by ona asi nepochopila. "To, že si u tabule všechno věděla neznamená, že ti nemůžu dát poznámku!" "Ano, paní profesorko, to neznamená. Ale já jsem nespala. Já jsem jen zarytě přemýšlela nad vámi před chvílí položenou otázku!" "Ano, tak to promiň. Mohla bys nám tedy říct správnou odpověĎ?" Bože, já se s tý ženský jednou zbláznim. Nemůžem mít nějakou chápavější profesorku. Au. Kdo to po mně hází papírky? Jo táák. To je správná odpověď. Asi bych to měla přečíst Maloučkový, aby dala pokoj. "Ano, Satine, to je správně. Asi ti začnu s něčím věřit. Asi se o zeměpis opravdu zajímáš, viď?!" Ale na to už raději mlčím a jen na ni zírám. Naštěstí pochopila, že se má otočit a nechat mě na pokoji. Naštěstí to také udělala. Ohlédnu se s,ěrem dozadu, abych zjistila, jaký hodný tvor mi takhle vypomohl a také abych mu poděkovala. K mému úžasu, když jsem se otočila, smál se na mě jen Julius. Tak to je skvělý. "Díky. Za co to bylo?" stojí na papírku, který mu posílám zpět. Jaká odpověď mi asi tak přijde? "Řeknu ti to opoledne. A nemáš zač." Jo a zatím ještě smajlík. Je to fakt kámoš. Jen by mě zjímalo, proč s tím dělá takový tajnosti. Stejně to byla blbá otázka. Že já se vůbec ptala.
Doma mě čekalo milé překvapení. Táta už byl doma, hrál si s Gismem, v puse měl gismo - jako ne našeho milého psíka, ale te bonbon - a říkal, že tu byla Laura, prý šla zrovna od doktora a vzkazuje mi, že už je zdravá a že se tu večer staví, páč už je zcela zdráva. Ataké tu byl prý Julius. Chtěl se mnou mluvit, ale prý přijde zítra. Ach jo. Proč mě museli ti ktodalové tak zdržet. Ktodalové jsou něco jako skřítci a udržují pořádek v kouzelném lese. Mám je docela ráda, vždycky se zdržím a popovídáme si. Jsou to výborní společníci. Prostě ámoši. Ale je pravda, že dnes jsem u nich byla obzvlášť dlouho. Potřebovali jsme totiž něco probrat. Ach jo.
Čím déle nad tím přemýšlím, tím mi to přijde divnější. Zítra je sobota. Na tom by ještě nic tak divného nebylo, proč by nemohl Julius přijít v sobotu, že? Když mi to táta řkl, byla jsem štěstím bez sebe, ale... co jeho babička? Už za ní nejezdí? Ne? A proč? Asi se ho na to budu muset zítra zeptat. Ale proč bych měla? Měla bych být ráda, že přijde a ne vymýšlet, že mi lže a vymýšlí si taky... No... Měla bych se chystat, Laura už tu za chvíli bude. Třeba mi s touto záhadou poradí. Ona je na to přeci expert. ;D
Líbí? Zbytek si můžete přečíst na www.zazonici.blog.cz :D