Tenkrát ve Lhotce
Vesnička uprostřed jižních Čech právě končila své nedělní odpoledne a přecházela do nočního života. Pokud se tomu život dalo říkat. Nepočítaje těch pár věrných zlatavému moku, bylo by ve vesnici ticho. Jedním z nich byl i Jindřich Tůček, který právě přecházel silnici vedle Jednoty a mířil k lokálu Na Výšince. Cestou nijak nespěchal a přemýšlel. Nikam nikdy nejel, a proto se rozhodl zapsat si alespoň důkladně rodnou krajinu do paměti. Jeho žena mu říkala: „ To abys Jindřichu v nebi měl na co vzpomínat.“ Povzdechl si. Nerad myslel, na svojí ženu. Kdyby jen… Kráčel podél náměstíčka a zběžným pohledem přejel obecní nástěnku. Nakonec byl rád, že není vyvěšeno nic nového, protože kdyby ano zvědavost by mu nedala a musel by se jít podívat. Takhle mohl dál pokračovat k hostinci. Všiml si první jinovatky na kraji silnice, jak pokryla listy trav. Vzhlédl k jasnému podzimnímu měsíci když…
„Hustone, Hustone, mám něco na monitoru“ zahlásil obyvatel družice Pěnkava8 na oběžné dráze Země. Přes monitor mu doslova letěl objekt velikosti patrového domu a mířil k zemi. Vykazoval známky pravidelnosti, ale bohužel to bylo vše, co o něm mohl astronaut zjistit. „Hustone, Hustone, míří to k Zemi, moment … už je v atmosféře. Hustone …“
„To byste mně chlapy nevěřili, co jsem tam u nás viděl“ povídá Jindra po třetím pivu. Dnes se mu mok zdál velice silný, a proto už po třetím ujížděl v myšlenkách někam mimo. Zhoupl se na židli, a jak dosedl zpátky, měl v obličeji zas ten výraz napínače. „Já vám to teda řeknu pacholci, abyste doma usnuli, ale věřte mi je to napínák jak prase.“ Po výroku mu došlo, že měl ještě smlouvat o nějaký půllitry za tak senzační historku, jenže karbaníci, kterým byl jeho příběh putna, nezaplatili ani před tím a pravděpodobně nebudou platit ani nyní. Objednal si teda pivo sám a dal se do řeči. „Že jako jsem tady ve vesnici už nějakej pátek, tohle jsem jaktěživ neviděl. Du takhle kousek od jednoty podél silnice, pozoruju pangejt a najednou světla jak ve dne a v lese šílená rána. Tak jsem se jako zastavil a koukám na les. Bylo to kousek od lhotskýho potůčku, no však víte kde. A najednou vzplál požár, jak když nám uhořel kus lesa na čarodějnice a hned zas zhasnul. Potom se to světlo nějak ztratilo a bylo všechno normální. To je teda divný co. Nevim, co to mohlo bejt asi nějaká ta fata morgéna jak vo tom mluvili v televizi. Já taky dneska ještě nic nepil, že jo. No tak to tady aspoň nějak spravim. Hej Vašku přines mi ještě jedno, já tady dnes chci přijít na to co dělo.“
Jak tomu tak bývá, Jindra nejen nic nevymyslel ale i postupně zapomněl. Když z Výšinky vyháněl pingl Vašek kolem půlnoci štamgasty, kteří přebrali, Jindra nevěděl nic o světle, nic o požáru a snad by si nevzpomněl ani na to, jak se do hospůdky dostal. Zařval do noci několik pozdravů, jeden při tom hodil i k Vaškovi na prahu, který neustále leštil půllitr. Ten se zachroptěním zalezl dovnitř, ale bylo znát, že jako omluva mu to stačí. A že se Jindra měl za co omlouvat. Takhle sál nezřídil už dlouho. Vždyť mu táhne na šedesát. Takhle řádit dědku řekla by … Jindra neudržel balanc a zřítil se do příkopu. Chvíli se kutálel ze stráně a potom s těžkým žuchnutím přistál na ztvrdlé bahno. Začal se smát vlastní blbosti a v duchu zhodnotil, že ty mrazy uměj zeminu pěkně ztvrdit. Najednou mu však zmrzl úsměv. Ucítil kouř. Kouř spáleného živého dřeva. Jako zaslepený se tedy začal motat k Lhotskému potůčku.
Čím víc se zamotával do lesa, tím byl les temnější a protože Jindra neměl v opilosti žádného studu, zpíval si, aby se nebál. A dost nahlas. A dost sprosté písničky. Jeho oblíbené. Když dokončoval sloku se špeditérovými praktikami na mladých dívkách a rozhrnoval snad tisícáté křoví spatřil konečně potůček. Kroutil se tady údolíčkem podél pískovcových skalek. Spálené dřevo bylo cejtit hodně blízko. Jindra už snad posté brknul o kmen padlého stromu a natáhl se do ostružin. Chvíli zpíval do hlíny a potom se stále zpívajíc, zvednul. Před ním se tyčila obrovská meziplanetární loď a jinak nebylo nic zvláštního viď… „ Jé tý vole ufouni.“ Jindra se začal nekontrolovatelně smát, opíral se o stromy, padal a zas vstával a neustále toho neměl dost. Na můstku před lodí stáli dva hubeňouři s vyvalenýma očima a nechápavě se na sebe dívali. Když je Jindra spatřil, smál se ještě víc. V tom ho někdo chytl pevně zezadu za všechny čtyři končetiny a strčil do prazvláštní obrovské zkumavky. Protože byla průhledná, Jindra se v ní otočil a spatřil svalnatou mnohakončetinovou obludu se čtyřma očima. „ Čtyřvočko, checheche ty teda vypadáš, chlape.“ Mlel Jindra a neustále se smál. Jeden z mimozemšťanů zmáčkl páčku a Jindra zkameněl.
Z deníku Agubartské lodi X8X:
Vůdče máme pro tebe velice dobré zprávy. Planeta, kterou jsme před nedávnem objevili, vykazuje známky obyvatelnosti. A také obydlená je. Je to nějaký prazvláštní druh humanoida ( pouze orientační překlad Agubartského slovníku) který vykazuje všechny známky slušnosti a hned po přistání nechal přednést vyjednavače. Dovezeme ti ho před soud v bezčasovém poli, abychom dochovali všechny jeho myšlenky a nálady. Ty nejvyšší potom poznáš rasu na planetě QP73. Tvůj oddaný důstojník GréW
Komentáře
Přehled komentářů
Musim přiznat, že se mi zatim líbila nejmíň ze všech, který jsem od tebe slyšela, popřípadě četla :) Ale není špatná xD To jen ty ostatní jsou výborný xD xD
filozofie
(Lesapán, 4. 3. 2010 5:07)stranou pro děcka jsem se snažil nacpat to humorem...měl jsem vždycky podobný povídky z důvěrně známýho českýho prostředí rád ale nevim do jaké míry se mě povedlo je napodobit :-)
taky zajímavá
(péťa, 3. 3. 2010 20:44)i když máš lepší =) ale chápu, žes to musel přizpůsobit tomu, kde to bude přednášený a myslím, že tohle klidně přečíst můžeš ;)
No...
(Eliška, 4. 3. 2010 19:10)